Alfred Fuchs: peripetie oddanosti (1910–1921)

Duch je kabinetem různých a nesouladných kuriozit.
(T. G. Masaryk: Moderní člověk a náboženství: moderní titanism, 1897)_1

V roce 1946 Aloys Skoumal definoval Alfreda Fuchse (zemřel v únoru 1941 v koncentračním táboře v Dachau) takto: „pokřtěný pražský židovský intelektuál s povědomými rysy vypěstěné zjemnělosti, přizpůsobivosti přímo plastické, lehkosti téměř bravurní, produktivity až neuvěřitelné, jeví se mi ve zkratce takto: dekadentní flâneur, literát nikterak vynikající […] nadaný překladatel, pohotový kulturně‑politický publicista, nevšedně schopný popularizátor“ (Skoumal 1946, s. 93). Na rozdíl od Skoumalovy charakteristiky, jež Fuchsovo působení obhlíží v celku několika desetiletí, věnuje se tato stať mnohem kratšímu období. Dosavadní výklady duchovních, ideových cest Alfreda Fuchse v letech 1910–1921, tedy v období před jeho katolickou konverzí, vděčí – snad až příliš – sugestivní diagnostice, již svým vykladačům poskytl Fuchs sám, poprvé – pokud vím – na stránkách mariánského měsíčníku Ve službách Královny v roce 1924 v článku Moje obrácení (Fuchs 1924a) a později, především, v románu Oltář a rotačka (Fuchs 1930)._2 Fuchs sám o knize prohlásil: „Je to báseň a pravda, Dichtung und Wahrheit. Kdo v mém románu hledá autobiografii, hledá ji na vlastní riziko. Hlavní jádro knihy tvoří idea konverze. Pokud se týče duchovní a duševní introspekce, snažil jsem se býti co nejupřímnější i za cenu eventuelního nepochopení a neporozumění“ (Závada 1930, s. 102). Není snadné Fuchsův náhled opustit, i já se ho ostatně v první řadě pokusím rozvinout; každopádně je nutné jej doplnit, obklopit, komplikovat, zvrstvit. Fuchsův hlas, názor necirkuloval světem osaměle, odpovídal, vybízel, polemizoval, modifikoval, citoval, kopíroval apod. V mnoha ohledech nezbude než troskotat v mezerách, vězících v badatelské tradici. Řada (možných) vazeb, souvislostí, jež lze konstatovat a tušit, dosud čeká na zevrubnější, komplexnější sondy a interpretace; příkladem budiž otázka významu českožidovských periodik (Kalendář česko‑židovsky, Rozvoj, České listy, Rozhled, Tribuna) jako – paradoxně – bohatého a dodnes ne příliš reflektovaného tranzitu literárních a jiných podnětů německé provenience. Portrét obvykle tíhne k tyčení určitých etap, mezi nimiž se portrétovaný přesouvá. Také Fuchs se pravděpodobně přesouval, jeho texty jsou nicméně pozoruhodně repetitivní. Fuchs je věrný sobě i jiným víc, než se může zdát, pohybuje se napříč ohraničeným inventářem, variuje své vlastní formulace. Takřka skandálním příkladem takového opakování je téměř doslovná trojitá recyklace Devíti kapitol o židovské otázce z r. 1910 (Fuchs 1910a) na prahu republiky: v řeči na večírku Spolku českých akademiků židů v listopadu 1918, v přetisku řeči v Rozvoji jen pár dní nato (Fuchs 1918a) a nakonec v brožuře, vydané zmíněným spolkem r. 1919 (Fuchs 1919a). Ve snaze porozumět Fuchsově dikci a argumentaci počínaje rokem 1910 se budu, byť nutně reduktivně, nejprve soustředit k několika zázemím, pohybům a figurám, spjatým radikálně kritickým pojetím židovství.

Židovství v diagnózách

Svého času (konkrétně v roce 1913) Josef Kodíček vyměřil obtížnost porozumění problému židovství mnohostí a různým založením určujících tendencí: „To jest měnící se povrch židovského problému, jejž nemůžeme vyšetřit jinak, leč změříme‑li dobové tendence ideové, citové i faktické, z nichž židovská otázka vzrůstá. V nynější formaci dobové dalo by se sotva najít jiné kritérion než odklon od tak zvaných absolutně platných statků […] (Kodíček 1913, s. 862). Již v letech 1896–1898 Masaryk publikoval v Naší době sérii textů, vydaných později (1934) ve svazku Moderní člověk a náboženství. Zkomponoval „moderního člověka“ mj. jako „vnitřně labilní“ bytost, jež strádá komplikacemi pojmu skutečnosti a ztrátou či odřeknutím náboženských jistot i nároků (Brabec 2009, s. 43). V článku Devět kapitol o židovské otázce z poloviny r. 1910 Fuchs klade do středu potíží (rozpolcenosti) abnormálnost vztahu k rodné zemi. Zdědil‑li Fuchs něco ze své sionistické kapitoly, odvinuté pravděpodobně v letech 1908 –1909 (srov. Langer 1990, s. 55; Kolman 2005, s. 66, a ostatně také Fuchs 1930, s. 25–31)_3, je to právě odpor k tomu, co jest, k tomu, co setrvačně dostačovalo generaci jeho otce. Není náhoda, že se vedle explicitního odkazu k Šaldovi Bojů o zítřek (1905; k tezi, že českost je jednou z možných cest ke kultuře_4) obrací k Buberovi, konkrétně k herzlovskému textu Er und Wir, který jen několik měsíců předtím (20. 5. 1910) vyšel v listě Die Welt. Národnost je „pudem, energií, smyslem naší práce“, cituje – a překládá! – Fuchs Bubera (Fuchs 1910, s. 583). V několika následujících letech Fuchs opakovaně upomíná k Buberově diagnóze židovské přítomnosti_5. V jedné z pražských přednášek (20. 1. 1909, 3. 4. 1909, 18. 12. 1910), jež v roce 1911 vyšly v překladu Arnošta Kolmana jako Tři řeči o židovství, mluvil Buber o západní absenci objektivizujícího „vnitřního židovství“, o rozryvné osamělosti_6 a cizotě ve vyhnanství, jež bylo a je dáno, jsa dědictvím krve: „Všechny elementy, které tvoří mu [tedy židovi] národ, které dovedou učiniti mu jej skutečností, schází, všechny: země, jazyk, formy životní. Země, v níž bydlí, jejíž příroda jej obklopuje a vychovává jeho smysly, řeč, jíž mluví a jež zbarvuje jeho myšlenky, mrav, na němž má podíl a jímž jeho konání se vzdělává, to vše nenáleží ke společenství jeho krve, náleží k jinému společenství. Svět konstantních elementů a svět substance rozpadly se pro něj“ (Buber 1912, s. 18). Když v říjnu 1910 Fuchs v Rozvoji polemizuje s Otakarem Guthem o významu Herzlově, dovolává se znovu Buberovy herzlovské stati. Bubera označuje za jednoho „z nejváženějších sionistických pracovníků“, aby poté, přesto, co nejexplicitněji formuloval svou rozluku se sionismem: „my odmítáme sionism právě, protože nevěříme, že na západě bychom byli s to žít duševním životem židovským, židovskou kulturou“ (Fuchs 1910b, s. 2)._7 Fuchs přitakává Buberově výměru západního Žida jako problematika, ale nepřijímá Buberovo řešení – „naše bezradná, roztříštěná a pochybovačná generace“ (píše tamtéž) musí hledat prameny energie jinak.

21. června 1912 otiskl týdeník Přehled Fuchsovi článek Martin Buber a jeho protinožec. Fuchs v něm odlišil „dva psychology židovské duše“, dvě interpretace a dva návrhy. Jeden, Buberův, znamená prý nutnost židovství (tj. „Jednotu, mesianism, víru“) dokonat. Druhý návrh našel Fuchs v úvahách Otto Weiningera, shrnuje: „Židovství je nutno překonati; židovství jest negace, skepse, nevěra!“ (Fuchs 1912a, s. 657). Fuchs ve svých textech artikuluje několik pasáží Weiningerova výkladu, odkazuje k opusu Geschlecht und Charakter (1903). Kupř. podal mu Weininger (vedle Karla Krause, ovšem_8) klíč k Heinovi jako symptomatické, typicky židovské postavě;_9 již v srpnu 1911 Fuchs zapsal: „Dle Weiningera je žid skeptikem, který pochybuje o své vlastní skepsi. Žid je člověk bez víry v nějakou absolutnost, i bez víry v negaci absolutna. Literárním typem tohoto židovství jest dle něho Heinrich Heine. A vskutku, tento případ psychologického dimorfismu, který nemá citu, aby se mu vzápětí neposmíval, jenž nemůže dojíti k syntéze, tento anarchista (nikoli socialista) je charakteristickým projevem tohoto židovství, jež je nutno překonati“ (Fuchs 1911a). V obrazu rozeklaného židovství Weininger svého času rozvinul připravenou figuru,_10 která nicméně nabyla jeho prostřednictvím i v českém prostředí nové síly, různosměrného potenciálu._11 Josef Kodíček, kupříkladu, kolem poloviny r. 1911 v pozoruhodném textu Židovství a Weininger. K psychologii židovské renesance paradoxně Weiningera označil za „hlasatele židovského jitra“, kritiku typu (včetně vyústění této kritiky – sebevraždy) čte jako příkladný zjev sebeobětování, jako vykupitelský čin. „Je cítiti v této ke konci se klonící noci vonný dech krásného rána“, zní na závěr (Kodíček 1911, s. 83, resp. 92)._12 Nad Buberem a Weiningerem ostatně počátkem r. 1913 vznikla roztržka mezi kruhem Rozvoje a několika mladíky (vedle Fuchse právě Kodíčkem a také Ervinem Taussigem), kteří počali přispívat mj. do Přehledu. Polemicky především vůči Weiningerovi glosoval v únoru 1913 situaci Eduard Lederer v článku Otto Weininger, autorita v otázce českožidovské (Lederer 1913; srov. také Vohryzek 1913a), v listopadu téhož roku publikoval Viktor Vohryzek v Rozvoji zahrocený článek Absurdnosti Buberovy, v němž Weiningera, Bubera a s nimi Jakoba Wassermanna označil za svůdné analytiky, nikoli vychovatele – doporučil obrátit se k ruským realistům (Vohryzek 1913b).

Katolictví jako výběžek židovské otázky

V sebe‑diagnóze Moje obrácení, otištěné r. 1924, Fuchs překvapuje nepokrytou formulací: „Katolicismus je pro mne jistě kusem židovské otázky. […] i můj katolicism má tento plemenný podklad. Radikální léčení pochybovačnosti vírou“ (Fuchs 1924, s. 38). V několika textech počínaje r. 1912 se Fuchs odvolává na Weiningerovu interpretaci mariánského kultu: zázrak neposkvrněného početí Weininger emblematicky propojil s touhou po transcendenci tělesných, dědičných limitů, viz např.: „naše zplození a zrození brání [dle Weiningera] tomu, abychom byli úplně svými, úplně svézákonnými, neboť v nás utkvělo mnoho vlivů dědičnosti“ (Fuchs 1912b, s. 152). Fuchs rád citoval Březinovy verše o krvi, dědičném břemeni a touze po vymanění z něj v říši duchovna._13 V dialogu Rozmluva o umění a náboženství kritik cituje pasáž o kletbě, kněz oponuje citátem slunečné vize (Fuchs 1914a, s. 438). Kněz v tomto textu povětšinou vystupuje jako ten, kdo vysvětluje; tak jako umění je „kompromisem mezi absolutním a relativním, mezi ideou a formou, tak je kompromisem celý život.“ Jen víra může dát umění i životu „absolutní zdůvodnění“ (tamtéž, s. 437). Další debata se točí v potížích, spojitelných s ideou pragmatismu: možnost vícera „dogmat“. To je právě, říká kněz, příčinou bídy „moderního umění“ – absence jednotícího dogmatu, tj. stylu. Ale jak jinak – po Kantovi, namítá kritik. „Subjektivism moderního umění je právě stylem dvacátého století. / Kněz: Čili po česku. Jeho řádem je anarchie a jeho slohem je neslohovost“ (tamtéž, s. 438). Kritik spojuje tuto situaci také s Nietzscheho „jenseits von Gut und Böse“. Rozepři uzavírá kněz příběhem odkazujícím ke sv. Augustinovi, tj. tezí o univerzální touze po dokonalém štěstí. Je zásadní rozdíl mezi těmi dvěma: kritik fatalisticky nevidí cestu zpět (před Kanta, Nietzscheho), kněz věří v budoucí možnost společné víry, nového slohu.

Rok 1912_14 je pro Fuchse mimo jiné také rokem upomínek k myšlení Maxe Steinera, pražského rodáka, který r. 1903 odešel studovat do Berlína a v polovině r. 1910, nedlouho po své konverzi ke katolictví, spáchal sebevraždu._15 Roku 1912, kdy v Berlíně Kurt Hiller vydal souborSteinerových textů (Die Welt der Aufklärung), se Fuchs obrací ke Steinerovi opakovaně,_16 nejvýrazněji patrně v textu Náboženství syntézou z konce r. 1912. „Novokantovec“ Steiner svou kritikou vědeckého poznávání otevírá Fuchsovi cestu k traktaci víry jako základu šťastného života (sv. Augustin), víry, jež noetickou trhlinu je s to překlenout._17 Fuchs nahrazuje izolující, exotický palestinský sen univerzalismem katolictví. V lednu 1913, v textu věnovaném Buberovi, píše: „Nepokojné srdce léčí se láskou, dogmatem, oddaností, transcendentní ideou“ (Fuchs 1913a, s. 286). Fuchs patrně již v této době zvažoval konverzi – soudě dle slov o „duších na cestě ke konverzi“ (Fuchs 1913c, s. 394) či zvolání z dubna 1913: „vše je nové, radostné – konvertita slaví svůj čas milosti“ (Fuchs 1913d, s. 473). Jakub Deml každopádně již 22. října 1912 označil v dopise Evermondu Vladimíru Balcárkovi Fuchse – parafrázuje slova Emanuela Chalupného, navíc zprostředkovaná Otokarem Březinou – za „žida, akademika, jenž prý se dá pokřtít“ (Žehrová 2011, s. 132)._18

Počínaje podzimem 1912 počíná Fuchs s pokusy podílet se na (české) kultuře, tj. na společenské debatě, články o katolicky orientované produkci, např. také o problému kněžství, v listech Česká kultura (pod dohledem F. X. Šaldy)_19 a v Přehledu. 18. dubna 1913 vychází ve Scéně, v těsném sousedství patrně Kodíčkova překladu Lukácsovy Metafyziky tragédie, Fuchsova esej Mysterium. Fuchs vyzdvihuje tělesnou intenzitu mystéria, především scény ukřižování, která člověka znovu a znovu nutí pokleknout – fascinovaně parafrázuje Cranachův „obraz vykoupení“ Uprostřed stromu života – „To vše s takovou expresionistní objektivitou, že závidíme tomuto věku – ne jeho naivnost, ale jeho stylizaci světa. […] Jednoduché kulisy, ale tyto kulisy představují mezníky v dějinách spásy.“ (Fuchs 1913f, s. 120). Pojmy syntézy, stylu, dogmatu, jednoty, „objektivismu“ jsou v těch letech leitmotivy Fuchsova psaní._20

Fuchsův diskusní, povýtce intelektuální projekt je nicméně již na podzim 1913 v troskách. Jeho bilanci podal Fuchs 1. listopadu 1913 v listu Snaha, „měsíčníku mladé generace svobodomyslné“, v článku Kulturní složky katolicismu, který se především vyrovnává s invektivami Pavly Buzkové, otištěnými v Čase (Buzková 1913). Fuchs v článku děkuje redakci Snahy: „je málo listů, kde lze mluviti o otázkách náboženských bez osvětářských předsudků. Vím, vážený redakce, že se mnou nesouhlasíte, ale Vy jste přece jenom jediný list, který se mnou počal slušně diskutovat. […] Psal jsem o knihách v Čechách málo známých, upozorňoval jsem na kulturní směry katolické v Čechách neprojednávané a myslil jsem, že vzbudím seriózní diskusi. Byla to naivnost“ (Fuchs 1913g, s. 37). Zřejmě i s tímto nezdarem v zádech se Fuchs v průběhu roku 1913 ujal redakce olomoucké katolické revue Nový obzor (jako redaktor měsíčníku byl ovšem veden Celestýn Pastor), jež především v r. 1914 byla Fuchsovi hlavním zázemím. Ne náhodou první číslo nového ročníku otevírá Fuchsova báseň Samotě, počínající žehrajícím veršem „Proč přátele mi odcizuješ stále“ (Fuchs 1914b). Do České kultury Fuchs po delší odmlce (říjen 1913 – leden 1914) přispěl znovu počátkem února 1914, potom ještě dvakrát (v dubnu a květnu téhož roku). Poslední Fuchsův text v Přehledu vyšel v květnu 1913.

Redaktor Přehledu (patrně Jan Gallas) doprovodil nové Fuchsovo angažmá začátkem prosince 1913 slovy: „ač dosud není veden jako redaktor, řídí list známý mladý literát Alfred Fuchs, jenž vzbudil pozornost jako oddaný a pečlivý znalec i horoucí obdivovatel církevní dogmatiky, liturgie a poezie“, upozorňuje (jako by chtěl Fuchse varovat) na ryze politický, klerikální zájem olomouckého periodika ([Přehled] 1913). Hned v prvním, lednovém čísle revue Nový obzor publikoval Fuchs vedle básně Samotě také stať Beuronské malířství. Rozvinul své dotavadní teze reflexí výtvarného díla jako možnosti spiritualizace přírody._21 Ve fascinovaném odkazu k výkladům pražského, emauzského benediktina Odilo Wolffa (srov. též Fuchs 1913h)_22 a k úvahám Charlese Morice, jež vyšly v r. 1912 v překladu F. X. Šaldy a Marie Majerové pod názvem O moderních podmínkách krásy,_23 píše Fuchs o umění jako pokusu o „čistého člověka“, o nutnosti stylizujícího vylučování: „A Beuronská škola činí pokus dáti projíti celému člověku takovýmto procesem, jí není lidské tělo ničím jiným, než součástí liturgického ornamentu, v nějž je nutno se vpraviti v zájmu objektivního řádu rituálního“ (Fuchs 1914c, s. 9)._24 Tělo podřízené geometrii,_25 ornamentální kompozici. Tělo, „úkony všedního života“ (Fuchs 1914c, s. 11), svěcené, očišťované silou řádu a oddanosti. „Jde o víru, oddanost, jež se neptá po důvodech, proč má věřit, doufat, milovat“, píše Fuchs (Fuchs 1914e, s. 294).

Nadějná válka

8. ledna 1915 Fuchs po delší době publikuje v Rozvoji; článek Kulturní naděje za války počíná slovy: „Zdá se mi, že válka odstraní mnoho zastaralých hříchů naší kultury tím, že nám odvyká věčné problémování, v němž tonul náš život“ (Fuchs 1915c, s. 6). Vykoupení skrze válečnou zkušenost (dopracovat se radosti!; srov. Fuchs 1915d) – nelze nevzpomenout na Kodíčkovu vizi nového jitra, rozevřenou r. 1911 v již zmíněném textu Weininger a židovství. Válka, píše Fuchs, „nám dala místo vyanalyzovaných, vypiplaných smutků žalost skutečnou, opravdovou možnost trpěti […] Tím, že zasáhne svými hrůzami do hlubin, odstraní nervózní povrchnost našeho dnešního života kulturního, jenž činí náš život filmem biografu, překotně se odvíjejícím.“ „Zmizí ta charakteristická a osudná láska ke skice“, doufá Fuchs, odkazuje ke Kreitmaierově „krásné eseji“ Moderne Seele und moderne Kunst, psané těsně před válkou._26 Fuchs vítá válku jako léčivé barbarství (Fuchs 1915c, s. 7). V podobném duchu, vlastně nabádavě a loajálně, vojensky, promluvil Fuchs v červnu 1915 ke studentům, kteří se chystali do války (Fuchs 1915d). Válce v r. 1915 Fuchs rozumí jako příležitosti k obrodě, k výchovnému obratu k podstatným hodnotám; rozeklaný žid (rozuměj zároveň: „moderní člověk“, stižený bídou materialismu /Fuchs 1915e/ a egocentrickou módou psychoanalýzy_27) má být v této vizi obětován, zapomenut, překonán. A – vykován v živlu češství._28

„Češství“

„Vytrhněte se z nepřirozeného vleku germánstva, vychovávejte své dítky česky, podporujte českou žurnalistiku, české umění, český obchod a český průmysl. / Osud postavil Vás do středu národa Husova a Komenského, národa, nad něhož nebylo v dějinách svobodomyslnějšího a demokratičtějšího.“ (Rozvoj 1909)

Julius Fuchs (nar. 1863) pocházel z Německé Rybné (vsi nedaleko Žamberka). Když počátkem 90. let přišel do Prahy a přihlásil se tu k pobytu (srov. digi.nacr.cz/ prihlasky2), bylo mu 27 let. Stal se obchodním zástupcem jakési banky. 23. června 1892 mu jeho žena, rodilá Berta Weißbarth z Poličky (nar. 1867), porodila syna. Rodina do jisté míry udržovala zvyklosti spjaté s židovským náboženstvím, malý Alfred oblékl vedle jména občanského jméno Meir ben Šelomo ha Levi, což Ctibor Mařan celkem bez pochybností spojuje s jeho přináležitostí k „rodu Levitů […], jehož příslušníci mívali na starých židovských hřbitovech náhrobky s konvičkou jako znak svých bohoslužebných úkolů“ (Mařan 1948, s. 8).

Dominantní řečí domácnosti Fuchsova dětství údajně byla čeština, němčina řečí prestižní,_29 hebrejština – už jen ve zbytcích – řečí sváteční, zvukem „magických formulí“, modliteb (Fuchs 1930, s. 19)._30 Židé, obývající Královské Vinohrady, inklinovali k českému jazykovému prostředí. I přes trhliny působené vyhrocenou nacionální polarizací v r. 1897 a posléze averzemi souvisejícími s případem Leopolda Hilsnera_31 rodiče malého Alfreda posouvali českým školstvím. Ještě jako gymnasista etabluje se ovšem Fuchs jako překladatel z německé literatury, knižně i časopisecky počínaje rokem 1910 publikuje překlady básní Heinricha Heineho, v r. 1912 vyšla kniha Goetheových balad ve Fuchsově překladu. O významu české německé literární scény měl ale Fuchs pochybnosti. R. 1910 Fuchs explicitně formuloval svou situaci v opozici k situaci pražské německé (židovské) menšiny, „německo‑liberálních, tagblattových židů“: „Pražské němectví nemůže u nikoho způsobiti, aby se rozvinul v ucelenou bytost“ (Fuchs 1910a, s. 582), píše Fuchs, fatálně spínaje pojem země s jazykem většiny. V červenci 1918 se s mnohem větším porozuměním, nicméně s neutuchající skepsí, k situaci pražských Němců vrátil v článku Rozeklaní. Odlišil předně „mladé německé spisovatele“, s nimiž se prý mohl během války setkávat, od zdejších proněmeckých nacionálů: tito mladí nejsou prý ani Němci, ani Čechy, „jejich národnost jest „pražská““, „byli vrženi do podivné kulturní situace“, jejich tvorba nese znaky vykořeněnosti, nemohou prý leccos procítit, pochopit, „jsou jim uzavřeny brány české řeči“ (Fuchs 1918b). Přes svou skepsi se Fuchs ujal řady textů rozeklané provenience. Již v létě 1916 České listy otiskly Fuchsovy překlady dvou básní Rudolfa Fuchse (Fuchs R. 1916a; Fuchs R. 1916b), v dalších letech Fuchs pro různá periodika přeložil básně Franze Werfela, Else Lasker‑Schüler, Johanna Urzidila, po válce Fuchs překládal práce Maxe Broda (mj. i monografii Leoš Janáček). V románu Barbara oder die Frömmigkeit (1929) patrně Werfel zapletl, místy po způsobu karikatury, Fuchsovu figuru do rysů jedné z klíčových postav – Alfreda Engländera, viz např. „mladý, černě oděný pán, přecházející houpavou chůzí sem a tam. […] K jakému účelu a za čí podpory navštěvoval tento mladý Žid, který ani nebyl pokřtěn, teologické přednášky, nevěděl nikdo“ (Werfel 1997, s. 91). Je třeba připomenout, že Fuchs paralelně zvolil v Oltáři a rotačce podobný postup, Werfel je zachycen spolu s jinými obyvateli kavárny Arco jako Leonhard, „známý lyrik“ (Fuchs 1930, s. 139).

V polovině r. 1917 Fuchs adresuje redaktoru Kalendáře česko‑židovského Edvardu Ledererovi text A to je ta krásná země…, jímž se vyznává, že konečně – po letech pochybností – při návratu z ciziny „prožil […] pojem vlasti“ (Fuchs 1917a)._32 V prosinci 1918 byl na valné hromadě v kavárně Union Fuchs zvolen starostou výboru Spolku českých akademiků židů, znovu zvolen byl v červnu 1919. Tak jako jiní propagátoři asimilační ideje se však i Fuchs brzy po vzniku republiky musel potýkat s poněkud deziluzivní realitou; v článku Bestia triumphans z 1. února 1919 jmenuje místa „pogromů“, řádění lúzy, povzbuzované dle jeho mínění agrárnickým tiskem, kritizuje liknavost vlády atd. (Fuchs 1919e). V červnu téhož roku Fuchs cituje Siegfrieda Kappera, slova bolestného cizinectví uprostřed vlasti, s dovětkem: „jeho bolest zůstala aktuelní“ (Fuchs 1919f), a v jiném článku ze stejného měsíce říká ještě zřetelněji: „Českožidovství vyžaduje od svých stoupenců silného sebezapření: neboť není to lehké pro hrdého člověka, hlásiti se z vnitřního přesvědčení k národu, který jej však odmítá“ (Fuchs 1919b). Antisemitský diskurs je podle Fuchse paradoxně tím, co stále vrací do hry židovský element, vyvolává ho, nedá zapomenout, nutí k obraně; přitom – píše Fuchs – není přece již židovství než „chmurným, klouzavým stínem“ češství (Fuchs 1919b). V diskusi (nikoli polemice!) s imaginací sionismu_33 Fuchs nicméně vyzdvihuje úděl života v diaspoře: „nám jest diaspora prostě možností tvorby, tvůrčím principem“ (Fuchs 1919c, č. 38, s. 1). V polovině r. 1920 Fuchs opakuje, že „úkol židovstva je v diaspoře“ (Fuchs 1920a, s. 43). Do hry přitom v té chvíli už vrací katolické řešení, jež se na několik let ztratilo z obzoru jeho veřejného vystupování. Vedle série článků o fenoménu autority v nejrůznějších oblastech společenského života Fuchs publikuje již v září 1919 článek O židovské církvi a židovském náboženství. Píše s respektem o symbolické síle židovského monoteismu, a ovšem – o nutnosti naplnit mesianistickou symboliku novým, živoucím obsahem; znovu se vynořuje hvězda katolictví. Fuchs píše: „katolictví ve svém gigantickém pokusu sloučiti všecko lidstvo dalo mu Sion nový, Sion duchovní […] dává nám tu katolictví příklad, jak je možno starým symbolům vlíti nový život, jak jest možno slovy prastarými vyjadřovati Nový zákon“ (Fuchs 1919c, č. 38, s. 1).

12. července 1921 Fuchs v Tribuně publikoval drobnou úvahu Ke sjezdu katolického studentstva a inteligence (Fuchs 1921a); letmo, ale přece výslovně kritizoval úroveň soudobé katolické oficiální reprezentace, vyzývaje k pozitivní, nově orientující diskusi. 19. července v článku Myšlenka osudem skončil Fuchs slovy: „skutečný odboj myšlenkový, za kterým stojí člověk celým životem a osudem, rodí se v tichu,“ nikoli tedy v ústech a pod pery „debatérů a řečníků“ (Fuchs 1921b). A i když v dalších měsících v Peroutkově Tribuně především kriticky, místy vtipně glosoval aktuální společenské úkazy, obrácen k civilním, ba docela i banálním skutečnostem světa, dobíral se pod vrstvami popsaných stránek, jež ovšem takřka jediné jsou nám dnes tzv. k dispozici, k tichému činu: 29. července 1921 se nechal pokřtít.

POZNÁMKY

_1
Masaryk 1897, s. 39.
_2
Vilém Bitnar rukopis Oltáře a rotačky datuje do r. 1927 (Bitnar 1930, s. 339).
_3
Obecněji k sionismu v českých zemích srov. Čapková 2005; Wein 2008.
_4
Fuchs cituje: „Národnost je cesta ke kultuře, paprsek, kterým se nám zjevuje duše světová“ (Fuchs 1910a, s. 478), jde o pasáž z Šaldovy eseje Problém národnosti v umění, kterážto však původně zní: „národnost jest klad a hodnota života, otevřená cesta ke kultuře, žhavý proud lásky a síly, viny a očisty, žáru a něhy, pravdy a tragiky valící se pod hvězdami z věků do věků, paprsek, kterým se nám zjevuje duše světa a zve nás k spolupracovnictví na duchovém díle této země“ (Šalda 1903, s. 5; esej Šalda poté zařadil i do Bojů o zítřek).
_5
Také šifra Qu. přes řadu výhrad vůči Buberovi píše o něm v září 1912: „ukazuje prstem na pravé místo zranění“ (Qu. 1912, s. 1). Ještě r. 1924 Fuchs psal o Buberově „bystré analýze“ židovství (Fuchs 1924, s. 38).
_6
Srovnej s interpretací sebe sama, již Fuchs podal o řadu let později v nedatovaném dopise Jaroslavu Durychovi. Fuchs vysvětluje letitou záplavu výmluvnosti, již mu patrně Durych vyčetl, jako projev touhy „uniknout ze […] strašného pocitu izolace, izolace židovského intelektuála, který byl přitažen k opačnému pólu. Chtěl jsem za každou cenu říkat My, místo Já.“ (LA PNP, fond Jaroslav Durych; dopis vznikl nejdříve v r. 1933; [Pane doktore, víte dobře…]).
_7
To ovšem byla motiv časový, spojitelný mj. s iniciativami Franze Oppenheimera, na jehož článek v Die Welt, konstatující zásadní odlišnosti mezi východním, praktickým, a západním, idealistickým sionismem již v březnu 1910 upozornil Rozvoj (viz Rozvoj 1910a).
_8
Viz Fuchsův odkaz ke Krausovu textu Heine und die Folgen (Fuchs 1911a). V květnu 1910 Kraus svůj soud nad Heinem četl ve Vídni, v březnu 1911 v Praze, viz Zohn 1997, s. 130.
_9
Viz i jinde: „jisty duševní typ, jehož základním rysem je neoddanost, ironičnost, skepticism, Heineism, žurnalism, nevěra“ (Fuchs 1913a, s. 286). V polovině r. 1913 Fuchs zapsal Heina jako „typického reprezentanta nevykoupeného žida“ (Fuchs 1913b, s. 47).
_10
Srov. mj. Pollak 1984; Sengoopta 2009.
_11
Srov. Kohn 1927.
_12
Vedle Weiningera Kodíček zvažuje názory M. Bubera, J. Wassermanna, zmiňuje také Samuela Lublinského. Srov. Kodíček 1912.
_13
V r. 1913 Fuchs pracoval na překladech Březinových básní do němčiny! Prostředníkem mezi Březinou a Fuchsem byl Deml, viz Deml 1933, s. 85, 90. Srov. též Deml 1994, s. 171. V září 1925 prý krom jiného Březina Demlovi pověděl: „Takový Alfred Fuchs židovství předběhl, a ke svému štěstí, neboť dokud byl Židem, byl v sobě rozervaný, pesimistický, nervózní, kousavý – a čtěte jeho články dnešní: vyrovnanost, klid, rozum, síla pokrok“ (Deml 1994, s. s. 322).
_14
Weiningera, Steinera a s nimi J. Wassermanna pojednal v listopadu 1912, jsa vyzněním nablízku Fuchsovi, také Viktor Reiman (Reiman 1912).
_15
Zásadní portrét Maxe Steinera podal pravě v roce 1930 Theodor Lessing (Lessing 1930, s. 132–151), srov. také Krolop 1991; Spector 2000, s. 118; Krappmann 2009.
_16
Ojediněle se Fuchs ke Steinerovi vrací i později, viz Fuchs 1915a.
_17
Později Fuchs prohlásí naději za ctnost, viz Fuchs 1915b.
_18
4. listopadu 1912 Deml zaznamenal: „Dnes jsem potkal v Praze žida, spisovatele Laurina […], který mne pozval na oběd, já se vzpíral, ale on řekl, chci‑li jej urazit, abych odmítl jeho pozvání. A tak jsem šel s ním. Řekl mi, že akademik Alfred Fuchs, žid, umí mého „Slavíka“ celého nazpaměť, a že se strašně na mne těší“ (Žehrová 2011, s. 142).
_19
Koncem března 1913 se Šalda veřejně zastal Fuchse jako spolupracovníka – „jeho nevede ke katolicismu estétství, touha po senzacích nervových. Touží po objektivitě dogmatiky; jemu v rozumové a volní stránce lidské duše koření náboženství, a tím a proto jest mně sympatický“ (Šalda 1913, s. 416). 23. října 1913 Fuchs v dopise Šaldovi konstatuje, že spolu mluvili „všeho všudy čtyřikrát“; vytušil prý, že jeho spolupráci s Českou kulturou odzvonilo, rád by se přesto se Šaldou občas vídal (Fuchs 1913e; [Vážený pane doktore, usuzuji z okolností…]). Vztahu mezi Fuchsem a Šaldou se pozorněji věnoval Robert Krumphanzl (Krumphanzl 1998, s. 83–90). Srov. také: „Fuchse poslal mně – Arne Novák, u něhož býval častým hostem: Arne Novák tiskl mu také hojně v Přehledě“ (Macek 1969, s. 207; dopis z 16. 2. 1914).
_20
1. března 1913 Karel Dostál Lutinov zmínil Fuchse (vedle Šaldy a Fr. Novaka) jako respondenta jednostranně pojaté katolické renesance (Dostál Lutinov 1913a). O měsíc později dodal ironicky: „Pan Alfred Fuchs […] jest akademik 21letý, izraelita, který studuje druhý rok filozofii a hospituje v teologii, překládá církevní hymny, píše filozof. eseje, 12 ročníků Nového života nezná, má prý opravdový zájem a chce prý se dát pokřtít. Na základě řečeného bylo by zbytečné polemizovat. Přejeme p. Fuchsovi jen, aby pomněl slov sv. Pavla: Non neophytum, ne in superbiam elatus in laqueum incidat diaboli…“ (Dostál Lutinov 1913b).
_21
Srov. Fuchsovu reflexi světa ve viděních A. K. Emmerichové: „je to platonský archetyp přírody, nikoli příroda porušená“ (Fuchs 1912c, s. 189).
_22
K beuronské škole viz také Fuchs 1924b. Bitnar psal r. 1930 o Fuchsových uctivých vzpomínkách na „emauzského benediktina P. Odilo Wolffa“ (Bitnar 1930), byl tedy snad Fuchs s Wolffem v kontaktu (vedle Wolffa Bitnar zmiňuje žižkovského kaplana Václava Chlumského).
_23
Morice sleduje beuronskou estetiku slovy úcty, ale současně polemicky, s pochybnostmi sociologickými: „Avšak tato metoda a duch, který je řídil, neuspokojí hlubokých potřeb moderní myšlenky“ (Morice 1912, s. 114).
_24
Helena Čižinská připomíná ve své stati Beuronská výzdoba v Emauzích vztah Alfreda Fuchse k těmto místům (Čižinská 2007; srov. též Foltýn 2007).
_25
Ostatně také Spinoza podle Fuchse „řešil záhadu světa more geometrico“, intelektuálně, scholasticky (Fuchs 1914d, s. 93). Fuchsova dizertace Malebrancheovo učení o intuici je k dispozici v Archivu Univerzity Karlovy.
_26
Esej Josefa Kreitmaiera (1874–1946) vyšla v katolickém kulturním měsíčníku Stimmen aus Maria Laach (87, 1913–1914, s. 60n.). Kreitmaier v r. 1914 publikoval prací Beuroner Kunst: eine Ausdrucksform der christlichen Mystik (Freiburg im Breisgau).
_27
Fuchs ji označil za „poslední módní heslo mladé německé literatury“ (Fuchs 1915c, s. 6).
_28
Některá tehdejší Fuchsova vyjádření nicméně korigují, zvrstvují představu touhy po odmazání dědičného břemene, viz: „přece bych svou židovskou individualitu ztratit nechtěl […] cítím, že židovství je právě tak integrující částí mé bytosti jako česká kultura“ (Fuchs 1915f).
_29
Čte se – příznačně – liberální Prager Tagblatt, matka se občas ráda zaskví němčinou před služebnými apod.
_30
Sekularizaci a asimilaci ve vztahu k liberálně založeným proměnám sociálních, právních aj. parametrů se zabývá Viktor Karady (srov. Karady 1999). Speciálně vzhledem k českým podmínkám srov. Čapková 2005.
_31
V roce 1910 Fuchs psal o bouřích r. 1897, resp. r. 1899, v Polné: „podkopaly českožidovské hnutí. Zklamal liberalism“ (Fuchs 1910a, s. 543). Tamtéž (s. 582) píše o liberální vlažnosti, filistrovství. V širším (časovém, diskurzivním) výhledu interpretuje tehdejší napětí Hillel J. Kieval (Kieval 2000).
_32
Dva roky nato Fuchs tento prožitek vlasti („když jsem se byl znova zakořenil“) znovu připomene v textu Několik psychologických poznámek k ruským židovským bolševikům (Fuchs 1919d). Spojuje bolševismus se židovskou vykořeněností; absence formující pevné půdy přibližuje pohybu mezi extrémy.
_33
Respektovaným partnerem je tu Fuchsovi explicitně Gustav Sicher (1880–1960), později – po 2. světové válce – pražský a zemský vrchní rabín, autor prvního překladu Tóry do češtiny.

PRAMENY

Buber, Martin: Tři řeči o židovství. Spolek židovských akademiků Theodor Herzl, Praha, přel. Arnošt Kollmann 1912.
Buzková, Pavla: Katolicismus mezi literáty. Čas 17. 10. 1913, s. 1–2.
Deml, Jakub: Listy Jakuba Demla Otokaru Březinovi, ed. Jan Amos Verner. Tasov 1933.
Deml, Jakub: Mé svědectví o Otokaru Březinovi [1931]. Votobia, Olomouc 1994.
Dostál Lutinov, Karel: Katolická renesance. Archa 1, 1912–1913, č. 4, s. 85–86 [podepsáno L.].
Dostál Lutinov, Karel: [Pan Alfred Fuchs…]. Archa 1, 1912–1913, č. 5, s. 136.
Fuchs Alfred: Devět kapitol o židovské otázce. Stopa 1, 1910–11, č. 16, 18. 8. 1910a, s. 477–480, č. 17, s. 509–513, č. 18, s. 541 až 544, č. 19, s. 581–583, č. 20–21, s. 611–617.
Fuchs, Alfred: Velikost naivní. Rozvoj 4, 1910b, č. 42, s. 1–2.
Fuchs, Alfred: Ad vocem: Heine. Rozvoj 5, 1911a, č. 32, s. 2.
Fuchs, Alfred: Martin Buber a jeho protinožec. Přehled 10, 1911–1912, č. 39, 21. 6. 1912a, s. 657–658.
Fuchs, Alfred: Svatá Hildegarda: Cestyvěz (Scivias). Česká kultura 1, 1912–1913, 1912b, č. 5, s. 152–153.
Fuchs, Alfred: „Hora prorokův“. Z vidění Ct. Anny Kateřiny Emmerichové. Česká kultura 1, 1912–1913, č. 6, s. 188–189.
Fuchs, Alfred: Martin Buber. Glosa k jeho přednášce. Česká kultura 1, 1912–1913, 1913a, č. 9, s. 285–287.
Fuchs, Alfred: Jaroslav Vrchlický. Kalendář česko‑židovsky na rok 1913–14, 33, 1913b, s. 44–47.
Fuchs, Alfred: G. K. Chesterton. Česká kultura 1, 1912–1913, 1913c, č. 13, s. 393–395.
Fuchs, Alfred: Johannes Jörgensen: Poutníkova kniha, Česká kultura 1, 1912 –1913, 1913d, č. 15, s. 473–474.
Fuchs, Alfred: [Vážený pane doktore, usuzujiz okolností…]. 23. 10. 1913e, LA PNP, fond F. X. Šalda, inv. č. 13/61/24.
Fuchs, Alfred: Mystérium. Scéna 1, 1913 až 1914, č. 5, 5. 12. 1913f, s. 119–120.
Fuchs, Alfred: Kulturní složky katolicismu. Snaha 2, 1913–1914, č. 3, 1. 11. 1913g, s. 37–39.
Fuchs, Alfred: Tempelmasse. Česká kultura 1, 1912–1913, 1913h, č. 23, s. 732–733.
Fuchs, Alfred: Rozmluva o umění a náboženství. Topičův sborník 1, 1913–1914, č. 9, červen 1914a, s. 437–439.
Fuchs, Alfred: Samotě. Nový obzor 4, 1914b, č. 1, s. 1.
Fuchs, Alfred: Beuronské malířství. Nový obzor 4, 1914c, č. 1, s. 9–11.
Fuchs, Alfred: Spinoza a Malebranche. Kalendář česko‑židovsky na rok 1914–15, 34, 1914d, s. 93–97.
Fuchs, Alfred: Monism a estetika. Nový obzor 4, 1914e, č. 7–8, s. 293–294.
Fuchs, Alfred: Kulturní naděje za války. Rozvoj 9, 1915c, č. 1, s. 6–7.
Fuchs, Alfred: Válka a materialistické sebeklamy, Rozvoj 9, 1915e, č. 3, s. 2.
Fuchs, Alfred: Po sté. Rozvoj 9, 1915f, č. 10, s. 2.
Fuchs, Alfred: Unum necessarium. Rozvoj 9, 1915a, č. 12, s. 1–2.
Fuchs, Alfred: Řeč určená pro večírek Spolku českých filozofů na rozloučenou s narukujícími kolegy. Rozvoj 9, 1915d, č. 13, s. 1–2.
Fuchs, Alfred: O naději. Rozvoj 1915b, 9, č. 20, s. 2.
Fuchs, Alfred: Nábožensko‑filozofická rozmluva o válce a radosti. Topičův sborník 3, 1915–1916, č. 8, květen 1916, s. 374–375.
Fuchs, Alfred: A to je ta krásná země… Kalendář česko‑židovsky na rok 1917–1918, 37, 1917a, s. 24–25 [vyšlo též in: Rozhled 1, 1917, č. 4, s. 2].
Fuchs, Alfred: Židovská otázka a studentstvo českožidovské. Rozvoj 1, 1918a, č. 7, s. 1–2, č. 8, s. 2–3, č. 9, s. 9, č. 10, s. 7–8, č. 11, s. 4–5, č. 12, s. 2–3.
Fuchs, Alfred: Rozeklaní. Rozhled 2, 1918b, č. 27, s. 2.
Fuchs Alfred: O židovské otázce. Spolek českých akademiků židů, Praha 1919a
Fuchs, Alfred: Českožidovství a klerikalim. Rozvoj 2, 1919b, č. 26, s. 5.
Fuchs, Alfred: O židovské církvi a židovském náboženství. Rozvoj 2, 1919c, č. 36, s. 1, č. 37, s. 1, č. 38, s. 1.
Fuchs, Alfred: Několik psychologických poznámek k ruským židovským bolševikům. Rozvoj 2, 1919d, č. 29, s. 2–3. Michal Topor 134
Fuchs, Alfred: Bestia triumphans… Rozvoj 2, 1919e, č. 5, s. 1–2.
Fuchs, Alfred: Siegfried Kapper. Ke 40. výročí jeho úmrtí. Rozvoj 2, 1919f, č. 24, s. 1.
Fuchs, Alfred: K etice asimilačního hnutí. Kalendář česko‑židovsky na rok 1920–21, 40, 1920a, s. 42–44.
Fuchs, Alfred: Ke sjezdu katolického studentstva a inteligence. Tribuna 3, 1921a, č. 162, s. 2.
Fuchs, Alfred: Myšlenka osudem. Tribuna 3, 1921b, č. 168, s. 3.
Fuchs, Alfred: Moje obrácení. Ve službách Královny 17, 1924a, č. 3–4, s. 38.
Fuchs, Alfred: Sjednocení církví a uctívání Matky Boží. Ve službách Královny 17, 1924b, č. 11–12, s. 118–119.
Fuchs, Alfred: Oltář a rotačka. Sfinx, Praha 1930.
Fuchs, Alfred: [Pane doktore, víte dobře…]. B. d., LA PNP, fond Jaroslav Durych (3/D/16, inv. č. 553).
Fuchs, Rudolf: S bratry Jakobovými. Pro G. G., přel. Alfred Fuchs. České listy 1, 1916, č. 5, s. 4.
Fuchs, Rudolf: Píseň. České listy 1, 1916, č. 7, s. 4, přel. Alfred Fuchs.
[Kalendář česko‑židovský]: Zprávy spolkové, Kalendář česko‑židovsky na rok 1919–1920, 39, 1919, s. 137–138.
Kodíček, Josef: Židovství a Weininger. K psychologii židovské renesance. Kalendář česko‑židovsky na rok 1911–12, 31, 1911, s. 82–92.
Kodíček, Josef: Glosa o realitě. Kalendář česko‑židovsky na rok 1912–13, 32, 1912, s. 57–61.
Kodíček, Josef: K židovské otázce. Přehled 11, 1912–1913, č. 52, 1913, s. 862–865.
Lederer, Edvard: Otto Weininger, autorita v otázce českožidovské. Rozvoj 7, 1913, č. 6, s. 1–2.
Masaryk, Tomáš Garrigue: Moderní člověk a náboženství: moderní titanism. Naše doba 5, 1897–1898, č. 1, 20. 10. 1897, s. 33–42.
Morice, Charles: O moderních podmínkách krásy. Úvahy z etiky a sociologie umělecké. Grosmann a Svoboda, Praha 1912, přel. F. X. Šalda a Marie Majerová.
Qu.: V okamžiku dvojího obličeje. Rozvoj 6, 1912, č. 36, s. 1–2.
[Přehled]: Od dogmatického diletantismu ke klerikalismu. Přehled 12, 1913–1914, č. 11, s. 201.
Reiman, Viktor: O tragedii židovství. Snaha 1, 1912–1913, č. 5, s. 4–5.
[Rozvoj]: [Židé v Čechách…]. Rozvoj 3, 1909, č. 1, s. 1.
[Rozvoj]: Dvojí sionismus. Rozvoj 4, 1910a, č. 11, s. 2–3.
Šalda, František Xaver: Problém národnosti v umění. Volné směry 8, 1903–1904, č. 1, říjen 1903, s. 3–11.
Šalda, František Xaver: Různým adresám. Česká kultura 1, 1912–1913, č. 13, s. 415 až 416.
Vohryzek, Viktor: Boj dvou generací. Rozvoj 7, 1913a, č. 7, s. 1–2.
Vohryzek, Viktor: Absurdnosti Buberovy. Rozvoj 7, 1913b, č. 48, s. 1–2, č. 49, s. 1–2, č. 50, s. 2–3.
Werfel, Franz: Barbora neboli Zbožnost [1929]. Volvox Globator, Praha 1997, přel. Radovan Charvát.
Závada, Vilém: Chvilka u Alfreda Fuchse. Rozpravy Aventina 6, 1930–1931, č. 9, 19. 11. 1930, s. 102–103

LITERATURA

Bitnar, Vilém: Alfred Fuchs. In: Český slovník bohovědný IV. Cyrillo‑Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, Praha 1930, s. 338–339 [podepsáno Btr.].
Brabec, Jiří: Dvě kapitoly o Masarykově vztahu k literatuře. In: týž: Panství ideologie a moc literatury. Studie, kritiky, portréty (1991–2008) . Akropolis, Praha 2009, s. 42–57.
Čapková, Kateřina: Češi Němci Židé? Národní identita Židů v Čechách: 1918–1938. Paseka, Praha 2005.
Čižinská, Helena: Beuronská výzdoba v Emauzích. In: Klára Benešovská – Kateřina Kubínová (eds.): Emauzy. Benediktinský klášter na Slovanech v srdci Evropy. Academia, Praha 2007, s. 152–190.
Foltýn, Dušan: Počátky Beuronské umělecké kolonie v Praze. Emauzy a Sacré Coeur 1880–1884. In Klára Benešovská – Kateřina Kubínová (eds.): Emauzy. Benediktinský klášter na Slovanech v srdci Evropy. Academia, Praha 2007, s. 191–196.
Karady, Viktor: Gewaltererfahrung und Utopie. Juden in der europäischen Moderne. Fischer, Frankfurt am Main 1999, přel. Judith Klein.
Kieval, Hillel J.: Death and the Nation. Ritual Murder as Political Discourse in the Czech Land. In týž: Languages of Community. The Jewish Experience in the Czech Lands. University of California Press, Berkeley – Los Angeles – London 2000, s. 181–197.
Kohn, Hanuš: Otto Weininger, Židovský kalendář 8, 1927–28, s. 47–55.
Kolman, Arnošt: Zaslepená generace. Paměti starého bolševika. Host, Brno 2005.
Krappmann, Jörg: Apologet der Konsequenz. Der prager deutsche Philosoph Max Steiner. Univerzita Palackého, Olomouc 2009.
Krolop, Kurt: Ein Prager Frondeur in Berlin: Max Steiner. In: Margarita Pazi – Hans‑Dieter Zimmermann (eds.): Berlin und der Prager Kreis. Königshausen & Neumann, Würzburg 1991, s. 81–100.
Krumphanzl, Robert: Alfred Fuchs (1892 až 1941). „Mám postavení mezi dvěma zákopy. Praha 1998 [diplomová práce].
Langer, František: Předmluva. In: Jiří Langer: Devět bran. Chasidů tajemství, Odeon, Praha 1990, s. 549–576 [1. vyd. 1937].
Lessing, Theodor: Der jüdische Selbsthaß. Jüd. Verlag, Berlin 1930.
Macek, Emanuel: Listy F. X. Šaldy O. Šimkovi. Literární archiv, sv. 3–4, 1969, s. 164–211.
Mařan, Ctibor: Předmluva. In: Alfred Fuchs: Křesťan a svět. Výbor z díla, ed. Ctibor Mařan. Universum, Praha 1948, s. 8.
Pollak, Michael: Otto Weiningers Antisemitism – eine gegen sich selbst gerichtete moralisme Verurteilung des intellektuelen Spiels. In: Jacques Le Rider – Norbert Leser (eds.): Otto Weininger. Werk und Wirkung. ÖBW, Wien 1984, s. 109–122.
Sengoopta Chandak: Otto Weininger. Sexualita a věda v císařské Vídni. Academia, Praha 2009.
Skoumal, Aloys: [Noviny nám připomněly…]. In: Ctibor Mařan (ed.): Kniha o Alfredu Fuchsovi, Propaganda, Praha 1946, s. 93–94.
Spector, Scott: Prague Territories. National Conflict and Cultural Innovation in Franz Kafka’s Fin de Siècle. University of California Press, Berkeley / Los Angeles 2000.
Wein, Martin J.: Zionism in the bohemian lands before 1918. Judaica Bohemiae 53, 2008, s. 121–138.
Zohn, Harry: Karl Kraus and the Critics. Camden House, Columbia 1997.
Žehrová, Lenka: Korespondence Jakuba Demla s Vladimírem Evermodem Balcárkem. Ústav české literatury a literární vědy, FF UK 2011 [diplomová práce]. ¨

RESUMÉ

The article interprets the spiritual and intellectual developments of Alfred Fuchs in the years 1910–1921, before his conversion to Catholicism. It focuses on several backgrounds, movements, and figures, which share the radically critical understanding of the term Judaism (Martin Buber, Otto Weininger). Further on, the article examines Fuch’s participation in the Czech-Jewish movement, his affiliation with Catholicism, the hopes with which he viewed military conflict, and his role in the milieu in which was born the Czechoslovak state.