16

Časopis Slovo a smysl se ve svém 16. čísle zaměřil zvláště na téma středo‑evropských vztahů a souvislostí. Soustřeďuje převážně texty, které v různorodých historických sondách zkoumají mezi‑prostory rozmanitosti, setkávání a střetávání, upozorňují zároveň na možnost nahlížet literárněhistorické jevy v širších stylových, myšlenkových, společenských aj. souvislostech.

Issue 16 of the journal Slovo a smysl, focuses on the topic of Central‑European relationships and contexts. It presents texts that in various historical examinations analyze in‑between‑spaces of diversity, encounters and clashes, texts that bring attention to the possibility of seeing the literary‑historical phenomena in broader stylistic, intellectual, and social contexts.

„Značně početné“ varianty: od smyslu ke stylu

Svou práci Dějiny Polska, která se stala klasickým dílem, opatřil Norman Davies dodatkem, jenž odpovídá jedné z obtíží, jíž jsou vystaveni všichni jeho kolegové: proměnlivé povaze toponym a hádance, kterou tak pro určité čtenáře představují. V tomto „geografickém repertoáru“ nabízí Davies skutečnou typologii toponymního kolísání:

_1 Geografický prostor střední Evropy se tradičně těší velké pozornosti německých společenských věd. Doba po druhé světové válce přitom přinesla řadu zásadních posunů v německém vnímání tohoto regionu, které nabyly nebývalým způsobem na intenzitě zejména během posledních dvou desetiletí. Pád státně‑socialistických diktatur, ekonomicko‑politická transformace místních národních společností i jejich příklon směrem k západním politickým strukturám výrazně proměnily vnímání střední Evropy nejen mezi německými politiky či žurnalisty, ale rovněž i mezi německými historiky.

_1 Okolnosti pražského pobytu Paula Claudela, včetně biografických detailů, jsou dostatečně známy, systematickou pozornost jim věnovaly již práce Germaine Marie Stauberové Stuartové_2, Dagmar a Jaroslava Trnkových_3, Vladimíra Hellmutha‑Braunera_4 a Václava Černého_5 v šedesátých letech minulého století, jakož i edice básníkovy korespondence s jeho pražskými přáteli, již vydala Dagmar Trnková (Trnková 1971).

Je‑li pak tak nesnadno představit si moře rozbouřené tou měrou, že bys řekl, jako by to dělalo naschvál? (Richard Weiner, Lazebník)

Citát v názvu, možná narcistický, možná sebeironický, pochází od Karla Havlíčka, z textu, jímž Havlíček rázně a srozumitelně formuloval své odmítavé stanovisko k ideové tendenci Českých listů Siegfrieda Kappera (Havlíček 1846, s. 355). Známou Havlíčkovu polemickou reakci na Kapperovo vpravdě revoluční přihlášení se k českožidovské kulturní asimilaci v tradičně antisemitské české společnosti nehodlám podrobněji rozebírat_1. Rád bych Kapperovo vystoupení problematizoval v širším kontextu česko‑židovsko‑německého společenského a kulturního života poloviny 40. let 19. století.

Odnepaměti usiluje člověk vyrvat smrti, co se mu podařilo na životě vylákat. Byť se to Orfeovi nepodařilo v takové formě, jakou by si přál, jeho příběh zviditelnil,_1 že i ze smrti může vytrysknout oživené bytí a mrtvé se vrátit přeměněné, oslavující v sobě samém to, čeho se chtělo původně v bolesti zříci. Maurice Blanchot ukázal, nakolik se dá tento příběh vztáhnout na samu podstatu umělecké tvorby. Orfeovský mýtus představuje zásadní kapitolu jeho Literárního prostoru, skromně však zasutou do analýz díla Kafkova, Rilkova, Hofmannsthalova a dalších.

Duch je kabinetem různých a nesouladných kuriozit.
(T. G. Masaryk: Moderní člověk a náboženství: moderní titanism, 1897)_1

Roku 1915 umírá v haličské Drohobyči obchodník se střižním zbožím Jakub Schulz na „rakovinu, která se u něj rozvinula na podloží tuberkulózy“._1 Jeho syn Bruno se několikrát snaží zakotvit jako kreslíř ve Vídni, nakonec se však vždy s podlomeným zdravím vrací domů. Účastní se literárního života meziválečného Polska, aby se nakonec zejména díky próze Skořicové krámy_2 proslavil vedle svého přítele Gombrowicze jako vrcholný reprezentant středoevropského spisovatelství.