Středovýchodní, střední, centrální. Střední Evropa v německojazyčné historiografii 1950–2010

_1 Geografický prostor střední Evropy se tradičně těší velké pozornosti německých společenských věd. Doba po druhé světové válce přitom přinesla řadu zásadních posunů v německém vnímání tohoto regionu, které nabyly nebývalým způsobem na intenzitě zejména během posledních dvou desetiletí. Pád státně‑socialistických diktatur, ekonomicko‑politická transformace místních národních společností i jejich příklon směrem k západním politickým strukturám výrazně proměnily vnímání střední Evropy nejen mezi německými politiky či žurnalisty, ale rovněž i mezi německými historiky. Střední Evropa se v důsledku politických převratů let 1989 a 1990 jako by znovu vynořovala ze vzdálené minulosti a vyvolávala některé již dávno zapomenuté obavy i naděje. Z bývalých periferií východního bloku, jimž byla v rámci západní sovětologie věnována jen minimální a povrchní pozornost, se takřka přes noc staly státy ležící blízko nejen pomyslnému geografickému středu kontinentu, ale tvořící v určitých pojetích i centrální uzel mnoha evropských dějinných procesů (srov. Mout 2002).

Debata německých (a v menší míře i rakouských) historiků o střední Evropě však po roce 1990 nezačínala z ničeho, nýbrž navazovala na poměrně bohaté tradice. Pomineme‑li v tomto kontextu metodicky i eticky překonané nacionální dějepisectví konce 19. století a první poloviny 20. století, zdůrazňující civilizační roli německého etnika ve středoevropském prostoru a zpětně konstruující důvody německé mocenské dominance, můžeme první stádium debaty o střední Evropě vysledovat prakticky okamžitě po jejím faktickém rozpadu v druhé polovině 40. let 20. století.

V situaci, kdy se z kulturních metropolí Prahy či Budapešti stávala nevýznamná provinciální centra a střední Evropa přestala jako svébytný region propojený společnou kulturou během sovětizace 50. let prakticky existovat,_2 vycházely v Německu hlavní inspirace pro promýšlení dějin tohoto regionu zejména z prostředí politické emigrace.

Formativní pro tuto ranou fázi německé debaty o střední Evropě byla zejména práce polského emigranta Oskara Haleckiho Borderlands of Western Civilization (1952), která se dočkala ve Spolkové republice překladu v roce 1957._3 Haleckiho pokus o syntézu evropských dějin s důrazem na středoevropský prostor představoval patrně nejkomplexnější a také nejrecipovanější narativ, který věrně odrážel myšlenkové podhoubí svého vzniku._4 Střední Evropa byla Haleckimu pevnou součástí západoevropské kultury, definované křesťanskou nábožensko‑kulturní a řecko‑římskou právní tradicí. Její historie se proto v jeho interpretaci substanciálně lišila od dějinného vývoje Ruska a území s převahou islámu, zejména Turecka.

Halecki tak ve zhuštěné formě poskytl klasický polský nacionálně‑katolický narativ, který umisťoval Polsko do pozice východní výspy západní kultury, ztělesňující v čase se sice proměňující, vždy ale pozitivně konotované hodnoty. Umístění Ruska a islámu mimo evropský civilizační okruh proto nepřekvapí, stejně tak jako naprostá absence židovské kulturně‑historické tradice.

Haleckiho traktování dějin Evropy však nebylo pro následnou německou debatu určující svou dějinnou reflexí středu Evropy. Ten totiž v jeho pojetí jako svébytný historický prostor prakticky neexistoval. Ústřední argument, podle kterého byla oblast střední Evropy vždy integrální součástí západní kultury, byť často v pozici její periferie, negoval jakoukoli svébytnost tohoto regionu. V tomto kontextu byl symptomatický i vlastní název knihy „Hranice západní civilizace“, který výstižně zachycoval ústřední tezi o jednolitosti západoevropské kultury.

V Haleckiho narativu se tak přesvědčení o integrální sounáležitosti středoevropského prostoru se západem snoubilo s aktuální geopolitickou situací. V době publikování jeho práce i jejího německého překladu nic nenasvědčovalo tomu, že by státy jako Československo, Polsko či Maďarsko bylo třeba pojímat jakkoli odděleně od jiných evropských oblastí či že by jejich území bylo třeba připisovat nějaký speciální význam. Zatímco v Haleckiho pojetí patřilo území těchto států historicky k periferii západního světa, ukazovala autorova současnost pouze změnu geopolitické přináležitosti, status periferie však danému území zůstal.

Překlad Haleckiho knihy do němčiny tak neměl za následek nějaké širší konceptualizování dějin střední Evropy, výrazně však přispěl k terminologickému obohacení německojazyčného prostředí. V německém překladu byly totiž Československo, Maďarsko a Polsko označovány termínem „středovýchodní Evropa“ (Ostmitteleuropa), který se v německém prostředí udržel dodnes, byť již ne jako termín dominantní.

Přestože Halecki sám tento termín nějak blíže nereflektoval a geografické vymezení regionu střední Evropy vnímal spíše intuitivně, stala se kategorie „středovýchodní Evropy“ v německé literatuře hlavním nástrojem, který strukturoval až do 90. let drtivou většinu historických narativů. Pojem posloužil německým poválečným historikům hned dvojím způsobem. Ve svém geografickém vymezení důsledně vylučoval jak území tehdejší Spolkové republiky a NDR na západě, tak i Sovětského Svazu na východě._5 Na jedné straně tím umožnil představitelům rekonstituujícího se oboru dějin německých východních sousedů ukotvit svébytnou akademickou disciplínu, která se institucionálně a personálně nepřekrývala s oblastí německých dějin ani s oblastí politicky exponovaného výzkumu dějin a politického systému Sovětského Svazu, a vytvořit si tak vcelku široké pole působnosti a oborovou autonomii.

Na druhé straně toto striktní oddělení dějin střední Evropy od německých dějin umožnilo rozchod se starší německou tradicí, zdůrazňující historické proměny německého vlivu ve střední Evropě. Dějiny „středovýchodní Evropy“ byly pojímány převážně jako dějiny uzavřeného celku, což umožňovalo vytěsnit jejich německou komponentu. Nově se konstituující obor tak svým vydělením se z německých dějin korespondoval s převládajícím společensko‑politickým diskursem poválečné Spolkové republiky, který zdůrazňoval nutnost pevného zakotvení západního Německa v západní Evropě a jejích historických tradicích a zároveň důsledně přecházel středoevropskou komponentu německých národních dějin. Jak konstatoval ve zpětné reflexi této fáze německé historiografie střední Evropy Rudolf Jaworski:

…Pevné přihlášení se k atlantické vazbě a k západnímu světu obecně zastiňuje nepříjemnou vzpomínku na středoevropskou dimenzi německých dějin. Tolikrát zatracovaná železná opona nás oddělila od zbořeniště, které v tomto prostoru zanechala německá válečná a okupační politika (Jaworski 1988, s. 548).

Německá historiografie „středovýchodní Evropy“ se tak během 70. a 80. let minulého století soustředila zejména na teoretické podepření tohoto termínu a tím i zdůvodnění své vlastní existence. Historické narativy zabývající se tímto prostorem konstruovaly celou řadu znaků, které „středovýchodní Evropu“ charakterizovaly a které tak zdůvodňovaly potřebu jejího institucionálně a oborově odděleného studia. Metodicky se přitom tato odnož německé historiografie nijak výrazně nelišila od hlavního proudu dějepisectví Spolkové republiky. Důraz na sociálně‑historickou analýzu, teoreticky podepřenou zejména pracemi Maxe Webera, na ambiciózní generalizující typologie a na zdůrazňování strukturních, nadosobních determinant historického vývoje, který se během 70. let prosadil v německé historiografii, dominoval i té její části, která se zabývala německými východními sousedy._6

Německá historiografie tak, částečně i pod vlivem dalších překladů zahraničních autorů, v 70. a 80. letech vypracovala poměrně robustní narativ dějin „středovýchodní Evropy“ a jejích strukturálních determinant. „Středovýchodní Evropa“ zde představovala oblast vymezenou východními německými hranicemi na západě a Ruskem na východě, která byla charakterizována společnými socio‑ekonomickými strukturními znaky, jež z ní vytvářely zcela svébytný region evropských dějin. Podíváme‑li se na tyto znaky poněkud podrobněji, vystupují do popředí zejména tři z nich._7

Prvním je prosazení druhého nevolnictví během raného novověku, které ve srovnání se západem kontinentu disproporčně posílilo sociální postavení šlechty a oslabilo měšťanské vrstvy. V důsledku slabšího měšťanstva, jež bylo v západní Evropě hlavním nositelem moderní sociálně‑ekonomické dynamiky, tak došlo ve „středovýchodní Evropě“ k pozdější industrializaci, přetrvávání agrárních sociálních struktur a z toho pramenící socio‑ekonomické zaostalosti, která celý region formovala až do 20. století.

Druhým specifikem „středovýchodní Evropy“ byla podle německé historiografie 70. a 80. let 20. století specifická role nacionální komponenty regionu. Ten byl poznamenán neobvykle složitou etnickou strukturou, charakterizovanou geografickým promísením jednotlivých etnik. Toto promísení zásadně ovlivnilo proces formování moderních národních hnutí, která získávala dynamiku mimo instituci etnicky homogenního státu, tedy spíše v imperiálním kontextu a často se tak dostávala do vzájemných konkurencí a konfliktů.

Třetím specifikem byl pak vliv některých západoevropských vzorů, často chápaný jako jednostranný transfer. Jako příklad bylo často uváděno zakládání měst v souladu s Magdeburským právem nebo implementace křesťanské tradice západního střihu. Všechny tyto strukturní znaky poté daly vzniknout obrazu „středovýchodní Evropy“ jako regionu, který je ve srovnání se západem starého kontinentu, včetně samotného Německa, charakterizován řadou deficitů. Důsledná historická srovnání se západní Evropu však prováděna nebyla a dějiny „středovýchodní Evropy“ byly pojímány jako navenek uzavřený celek, který byl otevřen pouze jednostranně působícím vlivům západní Evropy, s kterou však nebyl co do dynamiky sociálně‑ekonomického vývoje souměřitelný._8

Tento komplexní syntetický narativ se v německém prostředí etabloval během 80. let jako dominantní interpretace dějin střední Evropy a vydržel v této pozici až do známých debat o „středoevropském osudu“, které byly vyvolány československými, maďarskými a polskými opozičními intelektuály kolem roku 1985. Základní teze proponovaná Kunderou, Konrádem a dalšími, že střední Evropa představuje svébytný region, zásadně odlišný od zbytku tehdejšího východního bloku, v lecčems korespondovala s etablovaným německým narativem, v lecčems se s ním ale i rozcházela._9 Důraz, který kladli středoevropští intelektuálové nejen na odlišnost svých zemí od oblastí položených dále na východ, ale zejména na jejich integrální přináležitost k západní Evropě, v mnohém podkopával konstrukt německé historiografie odkazující středoevropský prostor mimo západoevropské, a tedy i německé dějiny._10

Odlišnost Kunderova a Konrádova pojetí střední Evropy od převládajícího narativu německé historiografie se materializovala i v základní terminologii. Německé překlady Kunderových a Konrádových textů zpravidla neužívaly jako centrální kategorii německý pojem „středovýchodní Evropy“ (Ostmitteleuropa), nýbrž kategorii „střední Evropa“ (Mitteleuropa). Nejednalo se přitom o náhodu či překladatelskou svévoli. Odstranění přízviska „východní“ znamenalo sémantickou manifestaci odlišnosti střední Evropy od čehokoli, co by mohlo být spojeno s východními částmi starého kontinentu. Pojmy jako „východní“ či „střední“ tak neplnily pouze geograficko‑deskriptivní funkci, ale staly se rovněž nositeli hodnotových a politických stanovisek. Toto nové mentální mapování regionu jednoznačně asociovalo cokoli východního s kategoriemi zaostalosti a důsledné používání pojmu „střední Evropa“ tak znamenalo deklaratorní rozchod s představou jakékoli podobnosti Československa, Maďarska či Polska se zeměmi ležícími na východ od jejich hranic._11

Konrádovy a Kunderovy texty vyvolaly zejména ve Spolkové republice velmi živou reakci, která stála v pozadí obsáhlé debaty probíhající prakticky po celou druhou polovinu 80. let a v řadě ohledů přetrvávající i po roce 1990._12 S postupným uvolňováním společensko‑politického klimatu ve východním bloku v důsledku perestrojky docházelo v západním Německu k zesíleným debatám o možnosti německého znovusjednocení, které bylo často vnímáno jako integrální součást transformace celého středoevropského prostoru. Termín „střední Evropa“ (Mitteleuropa), oživený překlady děl Kundery a Konráda, se začal v německých debatách prosazovat nejen jako geografické označení, ale jako ztělesnění nadějí na obnovu německé národní a politické jednoty._13

Pojem „střední Evropa“ (Mitteleuropa) tak v německém prostředí dostal zcela jiný význam, než s jakým ho používali intelektuálové východního bloku. Pokud mluvili Kundera či Konrád o „střední Evropě“, málokdy pod toto označení zahrnovali i území tehdejšího západního Německa. Termín jim vždy sloužil pro reflexi společného osudu menších středoevropských národů, kde hrálo Německo pouze roli externího fenoménu.

Odlišný obsah, který termín střední Evropa (Mitteleuropa) v Německu na přelomu 80. a 90. let dostával, dynamizoval debatu zcela jiným směrem, než jaký se snažili původně nastolit českoslovenští, polští či maďarští autoři. Obsahová redefinice termínu, zahrnujícího nyní i německou otázku, dávala původně více či méně vnitroněmecké debatě mezinárodní rozměr. U řady zahraničních účastníků diskuse vyvolávalo čím dál tím silnější zaměření celé debaty o střední Evropě na německou otázku reminiscence na mnohem starší německou debatu, probíhající od 19. století do konce druhé světové války. Množila se upozornění, že termín „střední Evropa“ (Mitteleuropa) není v německém prostředí nový, nýbrž že je silně hodnotově zatížen svým ukotvením v nacionálním myšlení druhé poloviny 19. a první poloviny 20. století, kdy hrál roli jednoho ze základních stavebních kamenů německé představy o vlastní kulturní dominanci a civilizační misi._14

Tato debata o použitelnosti pojmu „střední Evropa“ (Mitteleuropa) nabyla novou dynamiku po pádu železné opony a skutečném sjednocení Německa v roce 1990. Přestože obor dějin „středovýchodní Evropy“ (Ostmitteleuropa) zůstal nejen zachován, ale během 90. let 20. století se institucionálně i personálně rozrůstal, v německých historických pracích se výrazně změnilo celkové zaměření hlavních narativů. Dějiny „středovýchodní Evropy“ přestaly být chápány odděleně od německých dějin a i přes přetrvávající absenci šíře koncipovaných komparativních prací, překračujících svým geografickým zaměřením hranici bývalé železné opony, začala německá historiografie v přibývající míře tematizovat nejrůznější podoby vlivu Německa a Němců na dějiny svých východních sousedů.

Speciální pozornosti se zde dostalo právě vypořádání se s centrálním pojmem „střední Evropa“ (Mitteleuropa), které posléze vedlo k jeho většinovému odmítnutí jako validní kategorie historické analýzy. To spočívalo na jedné straně ve velmi důkladném rozboru peripetií německého diskursu o střední Evropě, který podnikli němečtí a rakouští historici. Na povrch tak vystupovaly nové a nové detaily německého geopolitického myšlení. Zatímco základy německých představ o vlastní dominanci ve středoevropském prostoru, které byly obsaženy v debatách německých intelektuálů a diplomatů před první světovou válkou, byly již z velké části známy,_15 odhalovaly novější práce, že doposud předpokládaný konec těchto mocenských fantazií nelze klást do roku 1918.

Zejména obsáhlá monografie Jürgena Elverta velmi detailně ukázala, že německý diskurs o střední Evropě nebyl versaillským mírem v žádném případě odsunut na vedlejší kolej, jak se do vydání jeho práce obecně soudilo, nýbrž že hrál ústřední roli ve formování německých geopolitických úvah i konkrétní zahraniční politiky i za dob Výmarské republiky. Elvert také přesvědčivě dokázal kontinuitu mezi výmarským diskursem o střední Evropě a nacistickými představami o novém evropském uspořádání._16

Celkově tak při pohledu na výzkum představ, které byly během posledního zhruba jednoho a půl století s pojmem „střední Evropa“ v německém jazykovém prostoru spojeny, vyvstal velmi podrobně vykreslený obraz koherentního diskursu, jehož základy byly položeny kolem poloviny 19. století a který se kontinuálně vyvíjel až do své finální podoby z let 1938–1945, kdy hrál jednu z ústředních rolí v nacistické válečné a okupační politice._17 Ukázalo se, že pojem „střední Evropa“ (Mitteleuropa) není v německém kontextu oddělitelný od německé imperiální politiky 19. století a rasové politiky století 20. a i uvnitř samotného německého akademického prostředí se začaly zhruba od poloviny 90. let množit hlasy po jeho úplném opuštění._18

Vedle hodnotově‑etických argumentů byly v přibývající míře vznášeny i další námitky, které nejen že dále diskreditovaly pojem „střední Evropa“ (Mitteleuropa) jako vhodnou kategorii historické analýzy, ale rovněž i kriticky reflektovaly návrat k předešlému studiu „středovýchodní Evropy“ (Ostmitteleuropa) tak, jak byla definována během 70. a 80. let 20. století a jak byla i v některých pracech i nadále zkoumána._19 Nemalý podíl na tom měl zejména rozšiřující se horizont celé německé historiografie, k čemuž ve zvýšené míře přispěla zejména historiografie rakouská. Její impulzy se přitom vhodně potkávaly s vývojem čistě vnitroněmecké diskuse.

V Německu začaly zhruba kolem roku 2000 sílit hlasy volající po novém promyšlení základních geografických kategorií, s nimiž tamní historiografie operovala, a s nimi spjatého rozdělení jednotlivých historických disciplín._20 Ustavené dělení na dějiny „německé“ a dějiny „středovýchodní Evropy“ bylo vnímáno jako pozůstatek německého poválečného rozdělení a obecně studené války, který ve změněných geopolitických podmínkách sjednocující se Evropy přestává dávat smysl. Někteří němečtí historici rovněž trefně poukazovali na fakt, že se díky tomuto rozdělení z perspektivy německé historiografie zcela ztratily regiony a státy, které do dichotomie západ‑východ tak zcela nezapadaly, přičemž právě poválečná rakouská republika byla v tomto kontextu nejlepším příkladem. Kriticky byla reflektována „tichá dohoda“ historiků obou států, vzájemně se nedotýkat vlastních dějin, která sice mohla mít své politicko‑etické opodstatnění v desetiletích následujících druhou světovou válku, kdy ještě stále mohly rezonovat někdejší velkoněmecké instrumentalizace rakouských dějin, v podmínkách začínajícího 21. století však byla teoreticky i metodologicky neudržitelná._21

V této situaci, kdy bylo ve znovu sjednoceném Německu zpochybněno základní institucionální rozdělení studia historie, padly na úrodnou půdu některé rakouské podněty, usilující o novou konceptualizaci střední Evropy jako relevantní kategorie historické analýzy. Byly to zejména texty vznikající v okruhu Moritze Csákyho a obecně rakouské kulturní dějiny přelomu 20. a 21. století, institucionálně nejviditelněji zakotvené v rámci speciálního výzkumného programu univerzity ve Štýrském Hradci „Moderna. Vídeň a střední Evropa kolem roku 1900“ (Moderne. Wien und Zentraleuropa um 1900), které našly ve Spolkové republice největší ohlas._22

Nejednalo se přitom o náhodu. Německá historická věda procházela v prvním desetiletí po roce 2000 intenzivními debatami o relevanci výzkumu německých dějin jako takových. V souvislosti s vlivnými studiemi tzv. „pařížské školy“, zdůrazňující roli kulturních transferů a prolínání jednotlivých národních společností, _23 a s recepcí převážně anglo‑amerických debat o konceptech globálních dějin, sílila kritika směřující k teoretickému zakotvení celé disciplíny německých dějin._24

Ty byly kritizovány pro svou explanatorní uzavřenost, kdy drtivá většina dominantních syntetických narativů německých moderních dějin, které vznikly po roce 1990,_25 nereflektovala multinacionální charakter německých států před rokem 1871 i druhé německé říše do roku 1918. Kritika se tak zaměřovala na německé dějiny psané jako dějiny německého etnika, do nichž vstupovaly sousední národy pouze coby externí faktor, jako objekt německé diplomacie či expanze, nikoli však jako jednající subjekt, který autonomně ovlivňoval moderní německý socio‑politický vývoj._26

Německá historiografie tak byla jako celek na přelomu 20. a 21. století zasažena vlnou intenzivních metodologických a teoretických debat a od uzavřeného narativu dějin německého národa se začínala obracet k mnohovrstevnějším zkoumáním, jež měly ambici otevřít německé dějiny analýze nejrůznějších propojení, transferů a prolínání s okolním světem._27 Vznikaly tak geograficky šíře ukotvené práce, které zasazením německých dějin do evropských a globálních kontextů znatelně pozměnily panující představy o německých moderních dějinách._28

V této situaci, kdy celá německá historiografie hledala novou orientaci a redefinovala geografický prostor, na kterém se „německé“ dějiny odehrávaly, rezonovala základní východiska rakouské kulturní historiografie moderny velmi silně. Spolu s recepcí prací této rakouské školy, která se empiricky profilovala právě studiem střední Evropy a která věnovala značnou energii pro teoretické ukotvení své práce, tak došlo i v německém prostředí k dalšímu výraznému posunu jak v základní terminologii historiografie střední Evropy, tak i v zaměření konkrétních historických analýz.

Důraz, který Csáky a jeho okruh kladl na rozdíl od starších německých prací na kulturně‑historické přístupy, jež nestavěly při zkoumání středoevropských dějin do popředí velké socio‑ekonomické struktury a procesy, nýbrž které vycházely spíše ze subtilnějších analýz významu komunikace a kulturních transferů, velmi vhodně zapadal do aktuálně probíhající proměny perspektiv celé německé historiografie. Základní přístup, podle kterého není střední Evropa prostor vymezitelný strukturně, na základě socio‑ekonomických ukazatelů, nýbrž kulturně, tedy jako prostor formovaný sdílením a neustálým zprostředkováváním informací, konceptů a idejí, přesně odpovídal probíhajícímu německému odklonu od národně‑německých sociálních dějin směrem ke kulturně‑historickým analýzám větších geografických celků. Generace mladších německých historiků tak nacházela s Csákyho skupinou řadu společných bodů, ať již to byla inspirace postkoloniálními teoriemi či zájem o procesy formování moderní subjektivity._29

Terminologicky se tento obrat manifestoval ve stále širším přebírání ústředního geografického označení „centrální Evropa“ (Zentraleuropa), které rakouské kulturní dějiny používaly pro vymezení svojí heuristické základny. Toto pojetí střední Evropy přitom nepředstavovalo pouze terminologickou odlišnost, ale bylo spojeno s novým konceptuálním uchopením studia středoevropských dějin. Region střední Evropy již nebyl chápán jako specifická geografická oblast, definovaná určitými dlouhodobě přetrvávajícími socio‑ekonomickými strukturami, ale jako „komplexní kulturní systém“, charakteristický vzájemně se křížícími toky kulturních statků, vzorů a informací._30 Do zorného pole historické analýzy se tak místo abstraktních struktur dostávali mnohem více konkrétní historičtí aktéři, kteří umožnili vzniknout rozličným kulturním statkům a následně určovali i formy jejich transferu. Do oboru studia dějin střední Evropy se tak v německém prostředí začalo prosazovat zcela nové metodologické instrumentárium, které pojmy jako „socio‑ekonomická struktura“ či „dynamika sociálního procesu“ nahrazovalo kategoriemi „fluidity“ či „hybridity“._31

Pojem „centrální Evropa“ definovaný spíše jako prostor kulturních interakcí než svébytný socio‑ekonomický region otevíral rovněž i možnosti nového geografického vymezení. Zatímco historici okolo Moritze Csákyho chápou „centrální Evropu“ v podstatě jako prostor bývalé habsburské monarchie, otevřela německá historiografie svoje zkoumání mnohem širšímu geografickému areálu. Nové práce přesvědčivě argumentují, že pokud je „centrální Evropa“ především prostorem intenzivní, vzájemně sdílené komunikace, jsou její hranice mnohem více otevřené a sahají daleko za území bývalého Rakouska‑Uherska.

Geografická definice regionu se tak rozšiřuje za východní polskou hranici, na Ukrajinu a v některých případech až do západních částí dnešního Ruska, kam pronikaly rakouské vlivy již od doby baroka._32 Na západní straně „centrální Evropy“ zase např. studie zaměřující se na vznik a působení moderních operních domů ukázaly, jak byly tyto symboly evropské moderní kultury od začátku své existence vzájemně propojeny a jak by existence jednoho nebyla možná bez existence druhého. Nejedná se přitom jen o jednostranný transfer vídeňského příkladu do habsburských periferií, nýbrž o spletitou síť vzájemných vztahů, konkurencí a nápodob, která sahala od saských Drážďan přes Prahu až po haličský Lvov._33 „Centrální Evropa“ tak není totožná s jakýmkoli státním či národním územím a její geograficky otevřené pojetí, kterým německá historiografie rozšiřuje původní Csákyho koncept, umožňuje v neposlední řadě přesněji a v komparativním kontextu analyzovat i samotnou habsburskou monarchii. Otevírá se tak prostor pro širší komparativní práce, které by překročily pomyslnou hranici bývalé železné opony a tím i více propojily historiografii střední Evropy s bádáním o západních částech starého kontinentu, ať už v rovině komparativní, či v rovině analýzy kulturních transferů._34

Německá historiografie, zabývající se prostorem na východ od německých hranic, má tak na konci prvního desetiletí 21. století za sebou poměrně dlouhou a spletitou cestu. Od prvotního negování, či lépe řečeno přecházení německého podílu na středoevropských dějinách během 50. až 70. let 20. století, se přes pojímání střední Evropy jako strukturně zaostalého evropského regionu dostala až k dekonstrukci a redefinici celého středoevropského prostoru jako svébytné kategorie historické analýzy. Otevřenost původně rakouské kategorie „centrální Evropy“ (Zentraleuropa), která je v Německu po roce 2000 stále intenzivněji recipována, i její specifická akulturace v německém prostředí, které jí významně geograficky rozšiřuje, posunula tuto kategorii v současnosti do pozice hlavní terminologické osy německého bádání o prostoru na východ od vlastních hranic.

Prakticky poprvé v dějinách německojazyčné historiografie tak dochází k produktivnímu, oboustranně rovnému dialogu německých a rakouských historiků, který je však výrazně obohacen i podněty z ostatních států. Právě tato síť vzájemných kontaktů a ovlivňování napříč národními hranicemi je současně i potvrzením funkčnosti celého konceptu „centrální Evropy“. Ta je pro účastníky debat mezi německými, rakouskými, ale i českými, slovenskými, polskými a maďarskými historiky nejen historickou kategorií, ale zároveň i bezprostředně žitým fenoménem.

POZNÁMKY

_1
Tato studie vznikla v rámci řešení grantu GA ČR P410/10/P316 a jako součást výzkumného záměru č. AV0Z70900502, jehož nositelem je Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i.
_2
Ke konceptu sovětizace jako procesu mechanického transportu sovětských modelů do středoevropského prostoru srov. kritický Connelly 2008.
_3
Halecki 1957.
_4
Srov. Bömelburg 2007.
_5
Srov.: Jaworski‑ Hackmann – Piskorski 2003.
_6
Srov. programatický spis německé sociálně‑historické školy – Kocka 1977.
_7
Srov. zejména Zernack 1977, Lemberg 1986, Szücs 1990, Jaworski 1992, Conze 1992.
_8
Přehledně viz Ther 2005.
_9
Jejich německá vydání viz Kundera 1984, Konrád 1985.
_10
Schulze‑Wessel 1988.
_11
Srov. Wolf 1996, Bugge 2002, Schenk 2002.
_12
Srov. Busek – Willfinger 1986, Herterich – Semmler 1989.
_13
Venohr 1984, Görner 1986, Schlögel 1986. Souhrnně viz Jaworski 1988.
_14
Jako první začaly tyto výhrady zaznívat zejména z rakouského prostředí. Srov. Busek‑Brix 1986. Pro starší polskou kritiku viz Pajewski 1957.
_15
Meyer 1955.
_16
Elvert 1995.
_17
Hasselsteiner‑Zuppan‑Drabek‑Zaar 1995.
_18
Jaworski 1999.
_19
Srov. nejnověji Puttkamer 2010.
_20
Srov. Schultz 1997.
_21
Ther 2003, s. 169–172.
_22
Srov. zejména pravidelně publikované výzkumné zprávy tohoto programu pod názvem Newsletter Moderne.
_23
Viz zejména základní soubor textů: Espagne – Werner 1988 a v německém prostředí velmi vlivný článek Werner – Zimmermann 2002.
_24
Srov. Chakrabarty 2000, Bayly 2004, Conrad – Eckert – Freitag 2007, Osterhammel 2009.
_25
Jedná se zejména o tři velké syntézy německých dějin vzniklé částečně ještě před rokem 1990, publikované však až během 90. let: Nipperdey 1990, Wehler 1995, Winkler 2000.
_26
Ther 2003, s. 155–169.
_27
Welskopp 1995, Paulmann 1998, Middell 2000.
_28
Conrad – Randeria 2002, Conrad – Ostehammel 2004.
_29
Feichtinger – Prutsch – Csáky 2003, Kucher 2010.
_30
Csáky 2002.
_31
Feichtinger – Prutsch – Csáky 2003, Ther 2005, Csáky 2010.
_32
Ther 2006.
_33
Ther 2006, Müller u. a. 2010.
_34
Espagne – Middell 1999, Kocka 2000, Schmale 2003.

LITERATURA

Bayly, Christopher Alan: The Birth of the Modern World, 1780–1914: Global Connections and Comparisons. Blackwell Publishing, Malden – Oxford – Carlton 2004.
Bömelburg, Hans‑Jürgen: Zwischen imperialer Geschichte und Ostmitteleuropa als Geschichtsregion: Oskar Halecki und die polnische „jagiellonische Idee“. In: Frank Hadler – Matthias Mesenhöller (Hg.): Vergangene Größe und Ohnmacht in Ostmitteleuropa: Repräsentationen imperialer Erfahrung in der Historiographie seit 1918 / Lost Greatness and Past Oppression in East Central Europe: Representations of the Imperial Experience in Historiography since 1918. Akademischer Verlag Leipzig, Leipzig 2007, s. 99–133.
Bugge, Peter: „Land und Volk“ – oder: Wo liegt Böhmen?, Geschichte und Gesellschaft 28, 2002, s. 404–434.
Busek, Erhard – Willfinger, Gerhard (Hg.): Aufbruch nach Mitteleuropa. Rekonstruktion eines versunkenen Kontinents. Ed. Atelier Verlag, Wien 1986.
Busek, Erhard – Brix, Emil: Projekt Mitteleuropa. Überreuter Verlag, Wien 1986.
Connelly, John: Zotročená univerzita. Sovětizace vysokého školství ve východním Německu, v českých zemích a v Polsku v letech 1945 až 1956. Nakladatelství Karolinum, Praha 2008, přel. Jan Kuklík.
Conrad, Sebastian – Randeria, Shalini (eds.): Jenseits des Eurozentrismus: Postkoloniale Perspektiven in den Geschichts‑ und Kulturwissenschaften. Campus Verlag, Frankfurt am Main 2002.
Conrad, Sebastian – Osterhammel, Jürgen: Das Kaiserreich transnational. Deutschland in der Welt 1871–1914. Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 2004.
Conrad, Sebastian – Eckert, Andreas – Freitag, Ulrike (Hg.): Globalgeschichte. Theorien, Ansätze, Themen, Campus Verlag. Frankfurt am Main 2007.
Conze, Werner: Ostmitteleuropa. Von der Spätenantike bis zum 18. Jahrhundert. Beck Verlag, München 1992.
Csáky, Moritz: Gedächtnis, Erinnerng und die Konstruktion von Identität. Das Beispiel Zentraleuropas. In: Catherine Bosshart - ‑Pfluger – Joseph Jung – Franziska Metzger (Hg.): Nation und Nationalismus in Europa. Kulturelle Konstruktion von Identitäten. Huber Verlag, Stuttgart – Wien 2002, s. 25–50.
Csáky, Moritz: Das Gedächtnis der Städte. Kulturelle Verflechtungen – Wien und die urbanen Milieus in Zentraleuropa. Böhlau Verlag, Wien u. a. 2010.
Elvert, Jürgen: Mitteleuropa! Deutsche Pläne zur europäischen Neuordnung. Steiner Verlag, Stuttgart 1999.
Espagne, Michel – Werner, Michael: Transferts. Relations interculturelles dans l’espace franco‑allemandes (XVIIIe–XIXe siécle) . Editions Recherche sur les civilisations, Paris 1988.
Espagne, Michel – Middell, Matthias (Hg.): Von der Elbe bis an die Seine. Kulturtransfer zwischen Sachsen und Frankreich im 18. und 19. Jahrhundert. Leipziger Universitätsverlag, Leipzig 1999.
Feichtinger, Johannes – Prutsch, Ursula – Csáky, Moritz: Habsburg postcolonial. Machtstrukturen und kollektives Gedächtnis. Studien Verlag, Innsbruck 2003.
Görner, Rüdiger: Vereint gespalten. Die Neue Gesellschaft 23, 1986, s. 803–810.
Halecki, Oskar: Grenzraum des Abendlandes. Eine Geschichte Ostmitteleuropas. O. Müller Verlag, Salzburg, 1957.
Hasselsteiner, Horst – Zuppan, Arnold – Drabek, Anna – Zaar, Brigitta: Mitteleuropa‑Konzeptionen in der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts. Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 1995.
Herterich, Frank – Semmler, Christian (Hg.): Dazwischen. Ostmitteleuropäische Reflexionen. Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main 1989.
Chakrabarty, Dipesh: Provincilizing Europe. Postcolonial Thought and Historical Difference. Princeton University Press, Princeton 2000.
Jaworski, Rudolf: Die aktuelle Mitteleuropadiskussion in historischer Perspektive. Historische Zeitschrift 247, 1988, s. 529–550.
Jaworski, Rudolf: Ostmitteleuropa. Zur Tauglichkeit und Akzeptanz eines historischen Hilfsbegriffes. In: E. Winfried u.a. (Hg.), Westmitteleuropa – Ostmitteleuropa. Vergleiche und Beziehungen. Oldenbourg Verlag, München 1992, s. 37–46.
Jaworski, Rudolf: Zentraleuropa – Mitteleuropa – Ostmitteleuropa. Zur Definitionsproblematik einer historischen Grossregion, Newsletter Moderne 2, 1999, s. 1–4.
Jaworski, Rudolf – Hackmann, Jörg – Piskorski, Jan (Hg.): „Deutsche Ostforschung“ und „polnische Westforschung“ im Spannungsfeld zwischen Wissenschaft und Politik. Fibre Verlag, Osnabrück 2002.
Kocka, Jürgen: Sozialgeschichte. Begriff, Entwicklung, Probleme. Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 1977.
Kocka, Jürgen: Das östliche Mitteleuropa als Herausforderung für eine vergleichende Geschichte Europas. Zeitschrift für Ostmitteleuropa‑Forschung 49, 2000, Heft 2, s. 159–174.
Konrád, Györgi: Antipolitik. Mitteleuropäische Meditationen. Suhrkamp Verlag, Frankfurt am Main 1985.
Kucher, Primus‑Heinz: Nervositäten, Fremdheiten und Wahrnehmungen des „Anderen“. Anmerkungen zur Wiener Moderne. Střed. Časopis pro mezioborová studie střední Evropy 19. a 20. století / Centre. Journal for Interdisciplinary Studies of Central Europe in the 19th and 20th Centuries 2, 2010, č. 1, s. 22–37.
Kundera, Milan: Un occident kidnappé oder die Tragödie Zentraleuropas. Kommune. Forum für Politik und Ökonomie 2, 1984, Nr. 7, s. 43–52.
Lemberg, Hans: Lage und Perspektiven der Zeitgeschichtsforschung über Ostmitteleuropa, Zeitschrift für Ostforschung 35, 1986, s. 191–218.
Meyer, Henry Cord: Mitteleuropa in German Thought and Action 1815–1945. Nijhoff, The Hague 1955.
Middell, Matthias: Kulturtransfer und Historische Komparatistik – Thesen zu ihrem Verhältnis. Comparativ 10, 2000, Heft 1, s. 7–41.
Mout, Nicolette: Does Europe Have a Centre? Reflections on the History of Western and Central Europe. In: G. Stourzh (Hg.), Annäherung an eine Europäische Geschichtsschreibung. Wien 2001, s. 1–14.
Müller, Sven Oliver u. a. (Hg.): Die Oper im Wandel der Gesellschaft. Kulturtransfers und Netzwerke des Musiktheaters im modernen Europa. Böhlau Verlag, München – Oldenbourg – Wien 2010.
Nipperdey, Thomas: Deutsche Geschichte 1866–1918, I. Band. Arbeitswelt und Bürgergeist. Beck Verlag, München 1990.
Osterhammel, Jürgen: Die Verwandlung der Welt. Eine Geschichte des 19. Jahrhunderts, Beck Verlag, München 2009.
Pajewski, Janusz: „Mitteleuropa“. Studia z dziejów imperializmu niemieckiego w dobie pierwszej wojny swiatowej. Institut Zachodni, Poznaň 1959.
Paulmann, Johannes: Internationaler Vergleich und interkultureller Transfer. Zwei Forschungsansätze zur europäischen Geschichte des 18. bis 20. Jahrhunderts. Historische Zeitschrift 267, 1998, s. 649–685.
Puttkamer, Joachim von: Ostmitteleuropa im 19. und 20. Jahrhundert. Oldenbourg Verlag, München 2010.
Schenk, Frithjof Benjamin: Mental Maps. Die Konstruktion von geographischen Räumen in Europa seit der Aufklärung, Geschichte und Gesellschaft. 28, 2002, s. 493–514.
Schlögel, Karl: Die Mitte liegt Ostwärts. Die Deutschen, der Verlorene Osten und Mitteleuropa. Corso bei Siedler Verlag, Berlin 1986.
Schmale, Wolfgang: Die Europäizität Osmitteleuropas. Jahrbuch für Europäische Geschichte 4, 2003, s. 189–214.
Schultz, Hans‑Dietrich: Räume sind nicht, Räume werden gemacht. Zur Genese „Mitteleuropas“ in der deutschen Geographie. Europa Regional 5, 1997, s. 2–14
Schulze‑Wessel, Martin: Die Mitte liegt Westwärts, Mitteleuropa in der tschechischen Diskussion. Bohemia 2, 1988, s. 325–344.
Szücs, Jenö: Die drei historischen Regionen Europas. Verlag Neue Kritik, Frankfurt am Main 1990.
Ther, Philipp: Deutsche Geschichte als transnationale Geschichte. Comparativ 13, 2003, Heft. 4, s. 155–180.
Ther, Philipp: Vom Gegenstand zum Forschungs ansatz. Zentraleuropa als kultureller Raum. In: Johannes Feichtinger u. a. (Hg.): Schauplatz Kultur – Zentraleuropa. Transdisziplinäre Annäherungen. Moritz Csáky zum 70. Geburtstag gewidmet. Innsbruck 2005, s. 55–63.
Ther Philipp: In der Mitte der Gesellschaft. Operntheater in Zentraleuropa 1815–1914. Oldenbourg Verlag Wien 2006.
Venohr, Wolfgang: Deutschlands Mittellage. Deutschland Archiv 17, 1984, s. 820–829.
Wehler, Hans‑Ulrich: Deutsche Geselschaftsgeschichte, III. Band. Von der „Deutschen Doppelrevolution“ bis zum Beginn des Ersten Weltkrieges. Beck Verlag, München 1995.
Welskopp, Thomas: „Stolpersteine auf dem Königsweg“. Methodenkritische Anmerkungen zum internationalen Vergleich in der Gesellschaftsgeschichte. Archiv für Sozialgeschichte 35, 1995, s. 339–367.
Werner, Michael – Zimmermann, Bénédicte: Vergleich, Transfer, Verflechtung. Der Ansatz der Histoire Croisée und die Herausforderung des Transnationalen. Geschichte und Gesellschaft 28, 2002, s. 607–636.
Winkler, Heinrich‑August: Der lange Weg nach Westen. Band I.–II. Beck Verlag, München 2000.
Wolff, Larry: Inventing Eastern Europe. The Map of Civilization on the Mind of the Enlightenment. Stanford University Press, Stanford 1996.
Zernack, Klaus: Osteuropa. Eine Einführung in seine Geschichte. Beck Verlag, München 1977.

RESUMÉ

The article deals with the debates the German speaking historiographies have been having about central Europe from the 1950s to the present. It traces the first impulses the writings of the political emigration predominantly from Poland had on these debates as well as the appropriate terminology connected with the mental mapping of the region. It analyses the emergence of the analytical category “East‑Central
Europe” (Ostmitteleuropa), which structured the German historiography on the subject throughout the 1960s and 70s. The synthetic narrative is described, which the German social history developed in regard to central Europe, discerning major structural criteria for its historical development and constructing a strong path‑dependency
between the historical prerequisites and the deficits of the region. A central impetus for the German debates in the 1980s is than tackled, which the writings of central European intellectuals like Kundera, Konrád and others had.

As a result of these debates about the “central European destiny” the German academic environment
adopted the main geographic term of Kundera, Konrad and others – “Mitteluropa”. However “Mitteleuropa” was very quickly redefined in the German context, not describing the countries like Poland, Czechoslovakia or Hungary, but incorporating the question of the possible German reunification. As such the term was critically reflected within already reunified Germany in the 1990s. A number of studies arose, pointing out the role the concept of “Mitteleuropa” played in German geopolitical thinking in the 19th and the first half of the 20th century. Thus the term was fiercely criticized during the first half of the 1990s and abandoned altogether in their second half.

Instead of it, apart from the renewed research on “East‑Central Europe” (Ostmitteleuropa), the term “central Europe” (Zentraleuropa) emerged, reflecting the debates within German historiography and its significant turn away from the social history tradition of the 1970s and 80s. “central Europe” (Zentraleuropa), a notion originally transferred into German historiography from the circles around the Austrian cultural historian Moritz Csaky, thus stands for a more cultural definition of the region, overcoming the social structural historiography of the 1970s and 80s, surpassing the particular national borders, emphasizing the role of transfers and entanglements and enlarging the region geographically to the east as well to the west. As such it has advanced into the position of the leading geographic analytical category of the German historiography on central European space.