Vítězství paradigmatu: toponymní deklinace, figura multikulturních prostorů

„Značně početné“ varianty: od smyslu ke stylu

Svou práci Dějiny Polska, která se stala klasickým dílem, opatřil Norman Davies dodatkem, jenž odpovídá jedné z obtíží, jíž jsou vystaveni všichni jeho kolegové: proměnlivé povaze toponym a hádance, kterou tak pro určité čtenáře představují. V tomto „geografickém repertoáru“ nabízí Davies skutečnou typologii toponymního kolísání:

„Naprostou většinu historických místních jmen na polských územích lze zařadit do čtyř či pěti kategorií: 1. lokální místní jména: Poznań (polská), Posen (německá); 2. oficiální místní jména: Varsovia (latinská), Warszawa (polská) až do roku 1795, Warschau (německá) 1795–1807, Warszawa 1807–1864, Varchava (ruská) 1864–1915, Warszawa 1916–1939, Warschau 1939–1945, od roku 1945 Warszawa; 3. politická místní jména: Koenigshutte (1797–1921), dnes Chorzów; 4. jména v polštině: Londyn (Londýn), Waszyngton (Washington), Rzym (Řím); 5. cizí verze polských jmen“,

svůj výklad však zakončuje libovolně prodloužitelným výčtem: „Položíme‑li je vedle sebe, stávají se všechny možné varianty jména té které lokality značně početné. Lwów – Lviv – Lemberg – Lvov – Leopolis – Léopol; Polska – Polen – Polin – Polsha – Polonia – Pologne – Poland“ (Davies 2007, s. 523–525). Rozdrobení polského území i jeho chronologie krajně zkomplikovaly tuto toponymní plynulost a kdokoliv, kdo se zabývá dějinami střední Evropy, je víceméně nucen se s tímto jevem konfrontovat. Proto jsme v rámci nedávno vydané práce věnované Banátu, transregionu mezi Rumunskem, Maďarskem a Srbskem (Babeţi – Kovacshazy 2007, s. 32–33), sestavili přehled ekvivalentů, z něhož zde uvádíme jen ta nejvýraznější kolísání:

Při postupném vyslovení vytvářejí varianty místního jména jakousi „toponymní deklinaci“, jejíž užití zdaleka přesahuje praktické účely nějakého úzu. Dobrý příklad nám dává sedmá a hlavní epizoda slavného eseje Claudia Magrise Dunaj, která je věnována právě Banátu a nese název Uvažovat „mnohonárodně“: „a my si vykládali staré historky z Temešváru, Timişoary, Temeschburgu, města (maďarského? rumunského? německého?), které sehrálo bezpočet rolí v dějinách východní Evropy za časů Tatarů a Turků a prince Evžena i za dob Františka Josefa“ (Magris 2010, s. 313). V Magrisově textu je „toponymní deklinace“ (každá z verzí maďarského, rumunského a německého jména města) razantním odvoláním se na dějinné zvraty, příslušnost Banátu k několikerým identitám a na jeho diachronní rozmanitost. O smyslu této formulace není pochyb: deklinace označuje prchavost říší a plynulost hranic. V tomto ohledu jde o jednotu smyslu, o určitý, abych tak řekl, „sémém“, vyskytující se často v textech věnovaných provázanosti identit a kultur, jež je se střední Evropou bytostně spjata a jež tvoří jedno z témat Magrisovy knihy. Tato jednota je však rovněž vyjádřena stylistickými prostředky, využívajíc slovní akumulace, neboť v těchto spojeních není tolik podstatný smysl, jako spíše iterativní efekt: řada „Temešvár, Timişoara, Temeschburg“ tvoří prvek opakování; z hlediska sémantického jde o tautologii, ale z hlediska fonetického o kolísání, a tato téměř čistá hudebnost z ní dělá jakýsi „stylém“ – neměnnou část stylu přispívajícího k rétorické síle textu –, jenž podněcuje čtenářovu nostalgii. Tento stylém může být ostatně dle libosti sám deklinován na horizontální ose – tvořené toponymy hlavních měst (či dokonce hlavních měst oblastních): „Prag, Praha“, „Pressburg, Pozsony, Bratislava“, Lemberg, Lwóv, Lvov, Lviv“ atd. – a na ose vertikální, od země k městu, až ke čtvrti a ulici. Ať už se však díváme na jakékoli toponymní úrovni, spatřujeme historii, jak přejmenovává místa na celé škále občanského prostoru, čímž umocňuje dojem prchavosti těchto označení. Vědomé rozptýlení deklinace na více toponymních úrovních je tohoto stylistickým promítnutím do textuálního prostoru. Tento diskurzivní prvek je rovněž společným místem ve smyslu řečnického tropu či stylového obratu a předmětem tohoto příspěvku je právě poukázat na moment, kdy ustavení souslednosti přestává mít pouze informační funkci: slouží k modulaci projevu prostřednictvím opakujícího se rytmu obdařeného vlastní poetickou silou.

Na okraj upřesněme, že tyto seznamy sousledností jsou nezbytné k pochopení jednotlivých kolísání jako stálic multikulturních prostorů (zemí, oblastí, měst, čtvrtí) obecně; z tohoto důvodu představují nevyhnutelnou kapitolu historiografie střední Evropy,_1 je však patrné, že tyto úvahy by mohly platit i pro mnoho geopolitických pásem poznamenaných rozvrácením hranic, několikerými identitami a rozkladem příslušnosti, zvláště pro pomezí zmítaná mezi vícero národními a/nebo říšskými centry. Nám zde však jde přece jen o střední Evropu jakožto skutečnost zároveň územní, jejíž dlouhá historie svědčí o výrazných proměnách jejích obrysů, a diskurzivní, která je – zvláště v posledních desetiletích – předmětem diskurzu zahrnujícího regeneraci paměti a obnovu řeči. Upřesněme ještě, že se zde neomezujeme na práce čistě z oblasti historiografie, ale saháme i k jiným žánrům tohoto diskurzu. Tento „korpus“ zahrnuje zejména všechny pokusy, jež vedly ke znovuobjevení „zapomenutého kontinentu“ (srov. Busek – Wilflinger 1986), tedy toho, co Jacques Le Rider nazývá „‚retrospektivní utopií‘Mitteleuropy“ (Le Rider 1998, s. 36). Obsahuje texty sepsané po zániku kulturní Mitteleuropy, „oficiálně“ po druhé světové válce, ale ve skutečnosti možná již od konce první války a zániku rakousko‑uherské říše: některé texty mohou být považovány za kanonické, po Muži bez vlastností Roberta Musila romány Jaroslava Haška, Josepha Rotha, Bruno Schulze atd. Tato oblast zaznamenala od 60. let výraznou inflaci, takže dnes zaujímá důležité místo na regálech v knihovnách, je rozptýlena mezi žánry jdoucími od historiografie přes romaneskní fikci až k ego‑historii, které mezi těmito odlišnými kategoriemi vytvářejí množství styčných ploch: jednou z emblematických prací tohoto módního proudu je právě již zmíněný Dunaj, jenž je současně cestopisem, úvahou o společnosti, literární a historickou příručkou, mísící v textu vyprávění, příhody, ukázky z posvátných textů, úsměvné historky atd.

Mohli bychom se domnívat, že systematičtější analýza toponymní deklinace by měla postupovat tak, že tyto několikeré žánrové úrovně oddělí. Přesto se zdá, že část její účinnosti pochází právě z faktu, že přechází z jednoho žánru do druhého. Můžeme tak mísit ukázky z autorského hlediska velmi rozmanitých prací (historiografii v přísném slova smyslu, svědectví, fikci atd.), rezignujíce zde na uvádění dalších příkladů, ve prospěch metodologického přístupu. Tímto způsobem kapitola Dunaje o Banátu akumuluje „sémémy“ multikulturality: odstavce následující hned po představení Timişoaru dávají příležitost poznat dráhu vícejazyčného básníka z této oblasti, „z Reitera Róberta se stal Robert Reiter, autor děl podepsaných tímto jménem, a posléze Franz Liebhard,“ jehož dílo je podle slov samotného autora pokusem „uvažovat ‚mnohonárodně‘“, proto tento název kapitoly (Magris 2010, s. 297). Životní dráha vícejazyčného autora, jehož jména vypočítává (Róbert / Robert / Liebhard), nám umožňuje trvat na skutečnosti, že pro Magrise s sebou několikerá identita země nese pluralitu identity jazykové, rodinné, individuální atd. Právě v tomto „atd.“ spočívá, jak uvidíme, to podstatné. Jestliže tak existuje jakási vnitřní opakovatelnost deklinace, ta jako by generovala i opakovatelnost vnější, a to v tom smyslu, v jakém je uvědomění si plurality míst s toponymní deklinací bytostně spjaté, určeno k tomu objevovat se i v jiných mutacích: je Ariadninou nití vedoucí k nalezení a ocenění prchavosti osudů i protéovské povahy sounáležitostí nebo možná motivem, jehož posláním je odrážet se v mnoha kategoriích existence. Toponymní deklinace je tak více než pouhým tropem: je skutečnou figurou, to znamená, že se nachází – aniž by pochopitelně byla jeho zdrojem – v jádru relativně stabilním způsobem utvořeného celku postupů, jež jsou určeny k posílení výrazu toho, co se jeví jako typické projevy multikulturality („multikulturní fenomenologie“). Je emblémem diskurzu, jenž své nejnápadnější fenomény organizuje uchýlením se k čistě estetickým formám. Abychom tuto figuru_2 vymezili, pokusíme se na následujících stránkách identifikovat vztah této deklinace k obecnému principu paradigmatu a načrtnout tak diskurzivní přesahy do jiných poetických kategorií (styl, vyprávění, motivy); a poté definovat rétorickou povahu textů, pro něž je tato figura emblematická (rejstřík litanie, jenž tvaruje vzpomínkový aspekt „apodemického“ žánru).

Extenzivita toposu: vítězství paradigmatu

Poetický účin toponymní deklinace spočívá par excellence na paradigmatické ose, tak jak ji definuje sémiotika. Roman Jakobson spatřoval činnost řeči v tom, že „předpokládá výběr jistých jazykových jednotek a jejich kombinaci v jazykových jednotkách vyššího stupně složitosti“ (Jakobson 1995, s. 56). Toto rozlišení mezi činností kombinace a činností výběru vede k rozštěpení mezi syntagmatickou osou – osou spojování – a osou paradigmatickou, na níž jsou paradigmata „prvky schopné zaujmout stejné místo v syntagmatickém řetězci či […] celek ve stejném kontextu vzájemně nahraditelných prvků (Greimas – Courtes 1979, s. 267)“. Lwóv – Lviv – Lemberg – Lvov – Leopolis – Léopol: paradigmatično je upevněno v horizontalitě (na tomto místě sémanticky ekvivalentních toponym) a v poslední řadě v nahodilosti, zatímco syntagmatično (syntaktično) uspořádává jakousi vertikální hierarchizaci, jež předpokládá transcendenci. U toponymie je to případ publikací, které ostentativně odmítají ekvivalenci místních jmen a dávají přednost verzi národní, byť poté, co přestala být oficiálním názvem – či, snad ze vzdoru a jako provokace, protože jím být přestala. Paradigmatický aspekt uznává fenomenologický řád, v němž spolu zkušenosti světa sousedí jak v materialitě, která je odlišuje, tak v rovnoprávné skromnosti, zatímco osa syntagmatická spočívá v reprezentaci privilegující jedno uvedené období, označené jako principiálně nadřazené ostatním. „Vítězství paradigmatu“ je rozšířením tohoto nehierarchizovaného způsobu reprezentace jedné prosté stylové figury do základních kategorií diskurzu. Naše stylistická analýza může prozkoumat literární kategorie obléhané paradigmatem a pokusíme se vystoupat po ose reprezentace od verbálnějšího k referenčnějšímu: k syntaxi, tropům, vyprávěním a dokonce i k motivům.

Ve vší zřejmosti je toponymní deklinace spojena s mnoha stylémy založenými na akumulaci a ve fonetické aktualizaci mluveného textu (i když je tento text pouze čten) také s repertoárem jednotlivých názvů. Robert Musil tak evokuje Kakánii těmito slovy:

…A jaké kraje! Byly tam ledovce a moře, kras a česká žitná pole, noci na Jadranu, vrzající neklidem cvrčků, a slovenská vesnice, kde kouř stoupal z komínů jako z vyhrnutých nosních dírek a víska se choulila mezi dvěma kopečky, jako by země pootevřela rty, aby mezi nimi ohřála své děťátko (Musil 2008, s. 28)._3

Příjemná a lidská průměrnost rakousko‑uherské říše, kterou Kakánie představuje, spočívá v nekonečném přidávání zemí a území, hornatých krajin, plání a moří: výtvarnému rázu mozaiky, jež sjednocuje rozmanitost strakatých barevných skvrn, odpovídá nutně poetika výčtu v řeči, sestavující seznam částí rovnocenných de iure, ale fakticky silně diferenciovaných (což zde vysvětluje gradaci v detailech popisu). Dodejme, že tento úryvek z Musila je pravděpodobně v polopřímé řeči, autor tak (mazaně) shromažďuje stereotypy zaslechnuté z úst velkého množství posluchačů nebo vyčtené z pera velkého množství autorů: k akumulaci krajů se tedy přidává akumulace projevů pronesených odlišnými (národními) komunitami o krajinách, jež považují za své přirozené prostředí. Deklinace tedy umožňuje prostoru přejít z prostého kartografického výčtu k polyfonii individuálních, a případně protiřečících si projevů, jež se v něm ozývají (kakofonie Kakánie?).

Toponymní deklinace se může jevit jako nositel všech možných výčtů, v nichž různost je vychutnávána pro svou odlišnost, ale také pro naprostou rovnost svých jednotlivých částí. Může vyústit do určitých forem iterativní narace, jak je tomu v následujících pamětech rumunského romanopisce Ioana Slaviciho, který vzpomíná na rozmanitost paralelních osudů, jež utkaly historii jeho rodné vsi:

…Dům mých rodičů stál na cestě k Aradu […]. Na druhé straně pěšiny bydlel pomocník chirurga Moldoványi, Arménec, ženatý se sestrou doktora Cordiny, který byl Ital a měl dva chlapce mého věku. Napravo od pomocníkova domu stály na vrcholku kopce velikánské domy dcery jednoho maďarského hraběte, zvané Königseg, která byla provdána za Sikula, zvaného Bartha, a měla tři syny a dvě dcery. Vedle jejich domu bydlel dílenský mistr Valerián se dvěma syny a jednou dcerou. Nalevo od pomocníkova domu stál dům nějakého Koinoka, Maďara, jehož chlapec byl tak trochu strůjcem mých výlomenin, a Koinokovým sousedem byl Voinovici, srbský pekař. Na druhém konci stál maďarský obecní úřad s notářem Löbelem a před ním Kunfym, který měl dům plný dětí, židovských stejně jako jejich rodiče. Za našimi domy s námi sousedil Zorad, Slovák, a na konci zahrady, v uličce vedoucí dolů k pastvinám, bydleli naši sousedé Pârvu a Bucălan a o kus dál ležela čtvrť téhle německé komunity založené ve 13. století v Banátu (Slavici 1967, s. 164–165).

Vyprávění či evokace multikulturální zkušenosti, místy i v jejích nejanekdotičtějších existenciálních aspektech, jsou zde uspořádány nejen kolem témat a návratných motivů (klišé?), ale také podle určité rétoriky, která je s to obnovit její citovou hodnotu (ať už je konotována pozitivně či negativně). Zejména užití parataxe podrobuje laskavým tónem nezaměnitelný prožitek každé sousedské rodiny a činí z něj kousek poklidné skládačky, z níž jako by byl život vesnice utvořen. Parataxe, Slavicim šetrně kladená mezi odstavce, přetváří text v socioetnický seznam, v němž si jsou všichni rovni a nikdo není opomenut, a tímto způsobem jej modalizuje tak, že obnovuje subjektivní pohled autora (či spíše dítěte, jímž byl) vnímající tuto skutečnost coby svět utvořený ze spolupřítomných a navzájem si nekonkurujících entit, jako imanentní obraz svornosti.

Bylo by zajímavé nalézt stopu paradigmatu v početných, čistě referenčních motivech multikulturality, jejichž inventář je často zaměřen na topografické kategorie: náměstí, křižovatka, přístav, hotel atd. Snadno v nich vystihneme figurativní hodnotu (tedy nejen vlastní, ale i obraznou, symbolickou či metaforickou), často nám však činí obtíže pojmout její závažnost estetickou. Následkem tak mylně podléháme pokušení dokazovat vulgární sociologismus, který chápe tyto obrazy přítomné v textu – v širším smyslu (zahrnujíce i neverbální druhy umění) – coby pouhé ilustrace nějaké historické skutečnosti, nebo pokušení izolovat je ve vnitřní strukturální analýze. Zdá se však záhodno pochopit, v čem jejich reprezentace těží z rétorického statutu, jenž jejich hodnotu upevňuje a přiřazuje je ke středoevropskému diskurzu prostřednictvím jedné figury.

Zdá se tak, že topická analýza (ve dvojím významu slova, topografickém i rétorickém) hotelu jakožto multikulturního motivu v rámci rozsáhlého korpusu (který by v případě střední Evropy sahal například od románu Josepha Rotha Hotel Savoy z roku 1929 ke knize Obsluhoval jsem anglického krále Bohumila Hrabala napsané v roce v roce 1974) vyplývá ze samotné paradigmatické povahy jeho vnitřního prostoru (řadové rozestavení, v němž nahromaděné pokoje svírají stejný počet paralelních světů) a krystalizuje tak z pohledu autora do typu existenciální, historicky dané zkušenosti. Můžeme tudíž nabídnout obecnou sociopoetickou interpretaci, jež by se cele věnovala verbálnímu aspektu těchto evokací a zpochybnila tak „ilustrativní“ charakter daných motivů. Když ve svých textech z mládí vypráví Jaroslav Hašek o eskapádách v Maďarsku, Galicii, ale také v Bulharsku, Srbsku, Chorvatsku, Slovinsku, Itálii a Švýcarsku,_4 spokojuje se pro účely jejich popisu s akumulací jmen míst a národů, s cizími slovíčky a klením: město Ruse (v současné bulharštině Rusčuk) se tak objevuje protřednictvím blázince panujícího v přístavu: „a všechna ta směs náleží různým národům, Bulharům, Řekům, Turkům, Arménům, Cikánům, Rumunům, Srbům“ (Hašek 1976, s. 119). Lépe řečeno, neobjevuje se, je pouze pojmenováno: Haškovy texty jsou totiž dobrým příkladem prakticky neikonické reprezentace multikulturních míst, téměř zcela pohlcené verbálním aspektem ukazatelů rozmanitosti, jež mají všechny souvislost s toponymní deklinací. Tento rys je určitě zajímavý pro analýzu systému hodnot, jež jsou tomuto spisovateli vlastní (či spíše hodnotové absence, kterou v anarchistické logice hlásá: žádné místo není zajímavé samo o sobě a každé místo je zajímavé tak, jak je), ale rovněž pro posouzení převahy rétoriky nad domnělými imperativy mimetické reprezentace.

Skutečný triumf paradigmatu však zřejmě nastává ve chvíli, kdy pronikl vnímáním do té míry, že s ním spojené estetické figury (např. akumulace) fungují coby implicitní klíč fenomenologických částečností evokované skutečnosti (její plurality a multikulturality): paradigma je o to zřetelnější, že se projevuje nenápadně, tak jak je tomu s nějakou formou, z níž jsme vydobyli umělecké dílo. Dobrým příkladem je poetika koláže, tradičně považovaná za a priori „čistě verbální“, textuální a bezkontextuální avantgardní provokaci a z toho důvodu zřídka identifikovanou jako odraz dané existenciální situace: můžeme se tedy naopak pokusit o její interpretaci sociopoetickou. Během své spisovatelské dráhy usiloval Bohumil Hrabal o zvýraznění pocitu světa ovládaného rozmanitostí a rozpojeností zejména tím, jak ve svém textu prosazoval jakési chaotické frázování prostřednictvím rostoucí převahy parataxe. Kapitoly jeho autobiografie Svatby v domě (1987) se jeví jako pouhý přepis nějakého vyprávění (jde vlastně o manželčino líčení jeho života), vyznačující se výraznou mluveností a nepřítomností interpunkce. Není zajisté bez významu, že Hrabalova žena byla česká Němka a že smíšenost jejich páru – mimo veškeré útrapy spojené s vyhnáním Němců z Čech po druhé světové válce a jim navzdory – přispívá k diskurzu existenciální a kulturní plurality starých Čech, který do mnoha textů vpisuje zkušenost zašlé vzpomínky na dávnou multikulturalitu, a to nejen konkrétním způsobem prostřednictvím příběhů a motivů, ale rovněž skrze strukturu textu, jež se tak vyjevuje jakožto estetická opěra fenomenologického přístupu: jako přepis pozornosti k nerozlišené rozmanitosti. Na jiném místě, v souboru povídek Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (1965), líčí Hrabal zmizelou Prahu jako nesmírnou změť, kaleidoskop, v němž se v neustále proměnlivých polohách kombinují předměty či dokonce nesourodé postavy, trosky zaniklého světa a úlomky protínajících se osudů:

…Kampak se poděl ten slepec od Masaryčky, kampak jen zmizel? Stával tam a prodával noviny, a jak vítr studený vál, ten slepec těmi novinovými stránkami jen šustil a listoval, lidé v předklonu míjeli tu živou rotačku […] Kam však zmizel i ten mrzák z Václaváku, kampak se jen poděl? Prodával u Čekana na chodníku mechanické hračky, to vždycky natáhl péro v plechové pinkalince a brouček pak vzletěl a mrzák jej chytal do rozpřežených paží […] A kam zmizela i ta ženská s ujetými chodidly nad kotníkem […]? (Hrabal 1967, s. 145).

Ačkoli se text jedinkrát nezmíní (ani motivem, ani vyprávěním) o dávné přítomnosti Němců v pražské krajině ani o jejich dosud nevídané nepřítomnosti, titul úvodní povídky sbírky je Kafkárna: travestované jméno Kafky může být chápáno jako určitý interpretační klíč, jakoby nonšalantně nabídnutá „šifra“ k objasnění celku._5 V prvním textu přežívá česko‑německé soužití – zaniklé, ale ve dvojici Hrabalů přetrvávající – nadále v syntaxi; ve druhém textu prosvítá mrtvý Kafka skrze zánik „jiných“ společenství jako téměř němá, ale emblematická podobizna: toto zjevení, v takřka fantomatickém smyslu slova, transfiguruje vidinu pozůstalé, až absurdně nestejnorodé skutečnosti. Drží se nenápadně v dohledu jako nějaký našeptávač, jehož pouhá přítomnost musí pozornému pozorovateli umožnit nalézt výraz ospravedlňující spolupřítomnost tolika různorodých objektů. Zkrátka: je‑li pravdou, že dávná pražská multikulturalita přežívá beze sporu dodnes v českých zvycích a kultuře obecně jakožto potlačená, ale nesmazatelná skutečnost, vytváří jakousi subliminální multikulturalitu (srov. Galmiche 2008). Stejně tak můžeme říci, že technika koláže, kterou Hrabal obnovil jako poetickou a syntaktickou kategorii, označuje za místo rozmanité skutečnosti, již evokuje, mlčenlivé místo multikulturality: místo natolik všední, že o něm mlčíme, místo, o němž mlčíme jakoby na důkaz jeho zřejmosti, místo, o němž nelze mluvit jinak než prostřednictvím zdánlivě asémantické akumulace, která je ale ve skutečnosti esteticky určující pro vztah ke stále plurální skutečnosti.

Apodemická metoda, vzpomínkový žánr a oplakávání

Pokusme se na závěr vzít vážně polysémii výrazu „společná místa“ (nejen „klišé“, ale také „diskurzivní figury“, „topoi“) a zařadit postupná rozšíření tropu, nastíněná výše, do dlouhé historie rétoriky. Můžeme se zaměřit na žánry spjaté výhradně s evokací míst a zejména s „chválou měst“, formou ustálenou v antické literatuře a znovuobjevenou cestopisem, jenž se počínaje renesancí postupně ustanovoval podle „apodemické“ metody (systém pravidel kodifikující chválu)._6 Tyto texty navazují na aristotelskou a ciceronskou tradici, pro niž „topos znamená především ‚sídlo argumentů‘“, jakési „skladiště, v němž hledáme argumenty“, spjaté s uměním paměti (Hénin 2004, s. 600)._7 Všimněme si, že počínaje renesancí je apodemický žánr, zaměřený k oslavě rozmanitosti a hojnosti, svědkem převahy paradigmatu nad syntagmatem, a to z hlediska stylistického („akumulující parataxe nahrazuje deskriptivní syntax“, „autoři se uchylují raději k substantivním výčtům než k popisným adjektivům“), ale i sémiotického: „parataxe má sama o sobě určitou mimetickou přednost, neboť za sebou položené fragmenty vět podávají zprávu o fragmentarizovaném městě, jehož trosky psaní postupně spojuje“ (Hénin 2004, s. 603–604; v tomto článku je oním městem Řím). Bylo by zajisté velmi zajímavé poměřit dopad vzpomínek, třebaže roztroušených, které zanechaly texty (v širokém smyslu slova, neboť může jít také o mapy) – antické či moderní, jdoucí od renesance k 18. století – při vytváření dnešního pohledu na prostory středoevropského diskurzu._8

Zdá se však, že apodemický žánr uchovává jiný aspekt: vztah k minulosti. Během 20. století se retrospektivní diskurz střední Evropy, tak jak je vymezena výše jakožto existenciální a dějinami utlačovaný prostor, rozvinul jako obhajoba, obrana oběti. Středoevropský diskurz, jehož ambicí je vzkřísit tíživou vzpomínku, „hájí“ minulost jako advokát. „Multikulturní topos“ má ve svém rétorickém rozměru – coby toponymní deklinace – funkci připomínat příjemnou rozmanitost dané oblasti, aby zachoval přesvědčení, že je hodna zájmu a že představuje hodnotu, jež k nám nadále mluví. Toto vymezení vzpomínkového diskurzu umožňuje znovu promyslet celek středoevropské problematiky a jejích oblíbených témat v intencích vzpomínání a retrospektivní apologie. Psychologicky může být označen jako melancholický výraz, chvála (či elegie) světa, jenž byl obětován a už se nenavrátí. V tomto světle se středoevropský diskurz ukazuje jako obrana rozumem podezírané a historií zavrhované entity a předmět svého studia ustavuje jako jakýsi obětní celek. Toponymní deklinace se tak může jevit jako rétorické cvičení podněcující akt vzpomínání, jehož posláním je tento celek oživit nebo v každém případě oplakat: musíme umět zaslechnout, jak se v ní rozléhá – tak jako ve všech tropech spočívajících v inventáři vlastností nějaké zaniklé entity – formální podobnost s výčtem jmen ve smutečním oplakávání.

Tato praktika je nejčastěji závažná tam, kde se autor, tak jako v pamětech Gregora von Rezzoriho, zmiňuje o toponymních proměnách, které zažil ve svých dětských letech ve městě Czernowitz, donedávna strážním stanovišti rakousko‑uherské říše na hranici s Východem, které se stalo hlavním městem jedné provincie čerstvě vyhlášeného Rumunska. V knize Po svých stopách evokuje tyto zvraty, jež vyvolaly „zmatek dospělých“, a dodává:

…Nevadilo nám, že černožlutozlaté cedule na celnicích byly přetřeny na modro, na čeveno a na žluto. Ani to, že Czernowitz se nyní jmenoval Cernăuţi. Nijak nás nepálilo, že jsme se stali rumunskými občany. Jediní Rumuni, které jsme viděli, byli důstojníci z jízdních kasáren kousíček od nás, když na koni přejížděli před mřížovím naší zahrady, strakatí jako vojáci z operety. Oproti Rakušanům to žádná velká změna nebyla._9

Autor zdánlivě evokuje, když ne euforický svět, pak alespoň skutečnost, jež u dítěte nevyvolává nic jiného než lhostejnost; text však spíše svědčí o nesnázi dospělého, který se vrací „po svých stopách“ a zamýšlí se nad traumatickým rozměrem, jenž byl těmito zvraty překryt. Gregor von Rezzori v této souvislosti rozvíjí jakousi teorii velmi osobního času:

…Dopustil jsem se jednoho výrazu, který se postupně stal součástí běžné řeči: dobová odchylka. Míním tím onen přesah určitých prvků z jedné reality, spadající do hájemství minuvší epochy, do té, jež následuje. Ne všechny jevy jsou však ovlivněny stejným činitelem odchylky. Některé přežívají sami sebe. Jsou tak nosičem určité atmosféry, jež v jevové skutečnosti klame nejen několik osamocených jedinců, nýbrž téměř každého. Zkušenost přítomnosti postupuje paralelně. Nic nežije výhradně zde a nyní. Umění – pokud není vzhledem ke své době v předstihu – je nebezpečným vedlejškem této odchylky._10

Tato teorie „dobové odchylky“ pojednává o dějinnosti, jež rozsévá potíže a zmatky, a podává zprávu o metamorfóze prováděné toponymní deklinací jmen Czernowitz, Cernăuţi, Tchernivtsi: proměňuje euforii mnohosti (ať už je prožívána v dětské přítomnosti bezkonfliktně a nevědomě, nebo retrospektivně přestrojena do barev svornosti) v hořkost vzájemně soupeřících vzpomínek. Ono „vedlejší nebezpečí umění“ spočívá právě v tomto převrácení, v rétorickém momentu, jenž nutně ukazuje uplynulou povahu šťastné minulosti v podobě ztráty a tvoří předpoklady k nostalgii.

Esenciálně řečnická podoba vzpomínacího aktu vedeného toponymní deklinací však umožňuje mluvou postupovat v protipohybu a obnovit tak ztracenou svornost: míří (zejména v dnešní době) k větší svobodě, někdy ironické, řekněme postmoderní, do té míry, jak se postupně znovuobjevení multikulturní minulosti včlenilo do dominantního diskurzu. Nacházíme dokonce laskavě provokativní případy spočívající v hybridizaci dvou národních forem: Praha je zobrazena jakožto Tripolis (Schmitz – Udolph 2001) skrze aluzi na „trojitou duši“, již kdysi tvořilo její české, německé a židovské obyvatelstvo; esejista Andrzej Zawada zase nabídl pro označení dávné reality německo‑polského města Breslau‑Wrocław spřežku Bresław; slovenský historik Ľubomír Lipták zmiňuje hudební skupiny z Bratislavy Požoň sentimentá (maďarský tvar toponyma, ale s pravopisem po vzoru slovenštiny) nebo Pressburger Klezmer Band, v jejímž názvu se toponymní kolísání spojuje s prvky makaronismu (Lipták 2004). Jedná se zde o druhé období oplakávání, o jakési zaklínání – antropologům důvěrně známé z obřadů truchlení –, které sestává z apotropaického užití nějaké formule. Toponymní deklinace se zdánlivě komplikuje, ale ve skutečnosti se stává všednější: není jen litanickou formulí, zahrnuje také manipulaci, či dokonce mystifikaci; jako by prošla celým spektrem poezie, v nejvlastnějším smyslu magické formule, jež vyvolává čáry, ale také odčarování.

Toponymní deklinace příznačná pro středoevropský diskurz se tak i ve svých variantách ukazuje ne tolik jakožto soudobá invence, nýbrž coby ztělesnění tradičního tropu apodemického žánru, obnoveného v postmoderní době: evokace měst a jejich bohatství (alespoň toponymního, za občas do nebe volajícího nedostatku jiných půvabů) vyživuje chválu skutečnosti z dob před katastrofami, kdy byla tato rozmanitost samozřejmostí. Umožňuje opětovnou oslavu, jež má moc útěchy, a to je důvod, proč nestačí jen pronést jméno nějaké oblasti, města či čtvrti; aby byla ona rozmanitost vychutnána ještě dlouho poté, co zmizela, jde o to vyloupat z těchto prostorů, v nichž byl svět mnohotvárný, jména, všechna jména.

Z francouzštiny přeložil Tomáš Jirsa.

Překlad vznikl díky stipendiu Vzdělávací nadace Jana Husa a grantovému projektu GA ČR 405/09/H003 (Identita české literatury a její mezinárodní kontext).

POZNÁMKY

_1
Tato otázka je stěžejní v několika specializovaných publikacích: viz např. Chauliac 2006, a obecně v pracích o vzájemně si konkurujících vzpomínkách ve starobylých multikulturních prostorech.
_2
Chápáno v celém sémantickém rozsahu modu, který více než reprezentuje, věc vyjevuje. Viz Auerbach 1938, resp. Auerbach 2003; srov. také Auerbach 1998, zejména s. 67–69 (kap. Zatčení Petra Valvomera).
_3
„Dort, in Kakanien […] was für Provinzen! Es gab dort Gletscher und Meer, Karst und Böhmische Kornfelder, ruhelose Nächte mit dem Zikadenzirpen an der Adria und slowakische Dörfer, wo der Rauch aus Schorsteinen stieg wie aus umgekippten Naselöchern, ein zwischen zwei Hügeln kauerndes Dorf, als hätte die Erde ihre Lippen aufgeklafft, um ihr Kind dazwischen zu wärmen“ (Musil 2002, s. 32–33; česky Musil 2008, s. 28).
_4
„Všichni jdou do Paříže, Berlína nebo Londýna, musí tam být ale určitě spousta pitomců: to já jdu raději na Balkán, do Ruska a na Ukrajinu“ (cit. dle Moníková 1988, s. 7).
_5
V méně narativních textech půjde Hrabal až na samou mez ztotožněni krajin (městských, ale nejen těch) s kolážemi. Viz James – Galmiche 2006, s. 69–75.
_6
Viz Hénin 2004. K tématu antické tradice (požadované renesančními autory) Hénin odkazuje na knihu Laurence Pernota La Rhétorique de l’eloge dans le monde gréco‑romain (Pernot 1993), speciálně na kap. Les topiques, images du monde.
_7
Ciceronův výraz se nachází v Topiques: „Stejně tak když se chceme dopátrat argumentů, musíme znát místa, kde je nalezneme: a přibližně tímto způsobem Aristoteles nazývá tržiště, kde hledáme argumenty. Definici tohoto místa by tak mohlo být: tržiště argumentů“ (Cicero 1924, s. 7–8).
_8
Dobrým příkladem je sbírání kartografických alegorií v romantismu, viz Galmiche 1993.

LITERATURA

Auerbach, Erich: Figura. Archivum Romanicum 17, 1938, s. 320–341.
Auerbach, Erich: Mimesis. Mladá fronta, Praha 1998, přel. Miloslav Žilina, Rio Preisner a Vladimír Kafka.
Auerbach, Erich: Figura. La Loi juive et la promesse chrétienne. Macula, Paris 2003, přel. Diane Meur.
Babeti, Adriana – Kovacshazy, Cécile (eds.): Le Banat: un Eldorado aux confins. Culture d’Europe centrale, zvláštní číslo 4, 2007, č. 4.
Busek, Erhard – Wilflinger, Gerhard: Aufbruch nach Mitteleuropa. Rekonstruktion eines versunkenen Kontinents, Atelier Wiener Journal, Vienne 1986.
Cicero: „Partitiones Oratoriae“; dle fr. Překladu Divisions de l’art oratoire. Topiques, Les Belles Lettres, Paris 1924, přel. Henri Bornecque.
Davies, Norman: Heart of Europe: A short History of Poland. Clarendon Press, Oxford 1984.
Davies, Norman: Histoire de la Pologne. Paris 2007, Artheme Fayard, přel. Denise Meunier.
Galmiche, Xavier: L’Europe a‑t‑elle un corps? A propos de quelques cartes antropomorphiques. In: Claude de Greve a Colette (eds.): Astier: L’Europe, reflets littéraires. Klincksieck, Paris 1993, s. 307–316.
Galmiche, Xavier: Multiculturalité et uniculturalisme. Le paradoxe de Prague. In: Delphine Bechtel a Xavier Galmiche (eds.): Villes multiculturelles en Europe centrale, Belin, Paris 2008, s. 41–63.
Greimas Algirdas Julien – Courtes, Joseph: Sémiotique, Dictionnaire raisonné de la théorie du Langre. Hachette, Paris 1979.
Hašek, Jaroslav: Z Nikopole na Ruščuk. Vzpomínky z cesty. In týž: Procházka přes hranice. idylky z cest a jiné humoresky, eds. Milan Jankovič a Radko Pytlík. Československý spisovatel, Praha 1976, s. 108–126.
Hénin, Emmanuelle: Rome, un lieu commun? Usage et usure du topos dans les récits des voyageurs français a Rome au XVIIe siecle. Revue d’histoire littéraire de la France, č. 3, červenec – září 2004, s. 597–619.
Hrabal, Bohumil: Krásná Poldi. In týž: Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Mladá fronta, Praha 1967, s. 145–162.
Chauliac, Marina: Le nom des rues a Berlin‑Est, palimpseste de l’histoire de la RDA. In: Politiques symboliques en Europe centrale, La Nouvelle Alternative, č. 66–67, červen 2006, s. 37–62.
Jakobson, Roman: Dva aspekty jazyka a dva typy afatických poruch. In týž: Poetická funkce. H&H, Jinočany 1995, s. 55–73, přel. Miroslav Červenka.
James, Petra – Galmiche, Xavier: Il collage come sperimentazione esistenziale. In: Annalisa Cosentino (ed.): Intorno a Bohumil Hrabal, Forum, Udine 2006, s. 69–75.
Le Rider, Jacques: Pour une histoire interculturelle de la production littéraire de langue allemande en Europe centrale. In týž a Fridrun Rinner (eds.): Les littératures de langue allemande en Europe centrale. Des Lumières à nos jours, PUF, Paris 1998.
Lipták, Ľubomír: Multikulturní město na Slovensku. Minulost nebo tradice?. In: Catherine Servant a Étienne Boisserie (eds.): La Slovaquie face à ses héritages, L’Harmattan, Paris 2004, s. 41–56.
Magris, Claudio: Danube. Paris, Gallimard, 1998, přel. Jean et Marie-Noëlle Pastureau.
Magris, Claudio: Dunaj. Odeon, Praha 2010, přel. Bohumír Klípa a Kateřina Vinšová.
Moníková, Libuše: Ein Gespräch mit Libuše Moníková, „Ich bin immer in Prag“. Falter 3, 1988, č. 7.
Musil, Robert: Der Mann ohne Eigenschaften, ed. Adolf Frisé. Rowohlt, Reinbek bei Hamburg 2002, sv. 1.
Musil, Robert: Muž bez vlastností. Argo, Praha 2008, přel. Anna Siebenscheinová.
Pernot, Laurence: La Rhétorique de l’éloge dans le monde gréco‑romain, sv. I. Institut d’Etudes Augustiniennes, Paris 1993.
Rezzori, Gregor von: Mir auf der Spur. Bertelsmann, Munich 1997 [2. vyd.].
Schmitz, Walter – Udolph, Ludger (eds.): Tripolis Praga: Die Prager Moderne um 1900. Univ.‑Verl., Dresden 2001.
Slavici, Ioan: Lumea de atunci [Svět za dávných časů], Amintiri [Paměti]. EPL, Bucureşti 1967.

RESUMÉ
Uttered consecutively, variants of a place name (Belgrad, Бeoгpaд, Singidinum, Belgrat) present a “toponymic declination”, which symbolizes the (historical) volatility of empires and (geographical) fluidity of borders, but also expresses them from a stylistic point of view through the addition of equivalents. It is therefore a figure of speech. Based on examples specific to Central Europe, this paper will attempt to identify its relation to the general principle of paradigm, and to define its rhetoric character (the category of litany, which actualizes the antique “ars apodemica”).