Odnepaměti usiluje člověk vyrvat smrti, co se mu podařilo na životě vylákat. Byť se to Orfeovi nepodařilo v takové formě, jakou by si přál, jeho příběh zviditelnil,_1 že i ze smrti může vytrysknout oživené bytí a mrtvé se vrátit přeměněné, oslavující v sobě samém to, čeho se chtělo původně v bolesti zříci. Maurice Blanchot ukázal, nakolik se dá tento příběh vztáhnout na samu podstatu umělecké tvorby. Orfeovský mýtus představuje zásadní kapitolu jeho Literárního prostoru, skromně však zasutou do analýz díla Kafkova, Rilkova, Hofmannsthalova a dalších.
