Málokteré osobnosti českých dějin 19. století bylo věnováno v posledních padesáti letech tolik pozornosti jako knězi, matematikovi, filozofovi, teologovi a estetikovi Bernardu Bolzanovi (1781–1848). Pomineme li ediční a interpretační aktivity, datující se již soustředěněji do 20. a 30.
Problematika tzv. národního obrození patří ke konstantním tématům českých historických a filologických věd, a to již od druhé poloviny 19. století, pomineme‑li ovšem už soudobou (sebe)reflexi samotných aktérů tohoto procesu. Ne náhodou se otázky po příčinách vzniku, mechanismech fungování a rovněž jeho důsledcích pro utváření české moderní společnosti a jejího společenského, kulturního, politického a hospodářského života vynořovaly v obdobích společenské a kulturní „nesamozřejmosti“ a „nejistoty“, prostupovaly rovněž debatami týkajícími se tzv. sporu o smysl českých dějin.
Mnohaletý soustředěný zájem estetika Tomáše Hlobila o dějiny středoevropské univerzitní estetiky ve druhé polovině 18. století, zejména o její podoby v dosud přehlížené jihoněmecké katolické oblasti, jež má pro české prostředí – ve smyslu teritoriálním i jazykovém – význam klíčový, vyvrcholil vydáním monografické knihy Výuka dobrého vkusu jako státní zájem: Počátky pražské univerzitní estetiky ve středoevropských souvislostech (1763–1805).
Citát v názvu, možná narcistický, možná sebeironický, pochází od Karla Havlíčka, z textu, jímž Havlíček rázně a srozumitelně formuloval své odmítavé stanovisko k ideové tendenci Českých listů Siegfrieda Kappera (Havlíček 1846, s. 355). Známou Havlíčkovu polemickou reakci na Kapperovo vpravdě revoluční přihlášení se k českožidovské kulturní asimilaci v tradičně antisemitské české společnosti nehodlám podrobněji rozebírat_1. Rád bych Kapperovo vystoupení problematizoval v širším kontextu česko‑židovsko‑německého společenského a kulturního života poloviny 40. let 19. století.
