17

Slovo a smysl č. 17

Úvodník

Téma tohoto čísla, vztah literatury a vizuality, stejně jako jeho název, Oko (v) textu, jako by nerušeně kráčely po stopách evidence a pomalu se přibližovaly když ne banalitě, pak alespoň zcela pokojným državám. Co je tak třeskutého na zjištění, že literatura a vizualita jsou spojité nádoby, že při čtení obtahujeme pohledem písmo, zviditelňujeme napsané a noříme se do obraznosti vlastní i autorovy? Popravdě řečeno, celkem nic, zkusme se tedy zeptat jinak. Jaký je rozdíl mezi obrazem a textem a co mají naopak společného?

Editorial

The topic of this issue – the relations of literature and visuality – as well as its title, The Eye of/in the Text, may seem to have already been thoroughly researched, if not simply banal. What is so striking about the realization that literature and visuality are intrinsically connected – that as we follow the written word, we become immersed in the author’s imagery, as well as the imagery created by our own minds? Nothing at all, in fact. So let us pose the question differently.

Koktejl – tryska – kaňka – rtuť. K možnostem vizuálního čtení prozaického díla Richarda Weinera

V jedné ze svých raných povídek, v Loučení se včerejškem, vydaném prvně v Lumíru roku 1913, si Richard Weiner stěžuje na omezené možnosti pera a literární výpovědi, když píše „Cože počnu s bídným nástrojem, jenž dovede sázet jen slovo za slovem a neumí je vychrstnouti rázem jako mrak krupobití?“ (Weiner 1996, s. 140). Meze jazyka, tematizace samotného psaní a hledání nových vyprávěcích postupů, jež by adekvátněji vystihovaly znejistělou zkušenost subjektu moderny, současně patří k nejstudovanějším aspektům Weinerova díla.

„Into the wild“. Obraz a slovo ve filmu Terrence Malicka Nový svět

Následující článek se věnuje čtvrtému z dosud pěti filmů amerického režiséra Terrence Malicka (1943), nazvanému The New World (2005)._1 Hlavním záměrem je ukázat na jeho příkladu některé aspekty vztahu mezi vizualitou a textualitou. V předběžných poznámkách nejprve upozorňuji na obecnější problém pojímání filmu jako textu. Druhá kapitola je věnována narativnímu obsahu Nového světa s důrazem na setkání evropské kultury s kulturou předliterární, jehož personifikací je vztah mezi Johnem Smithem a Pocahontas.

„Trochu ti seříznem růžky a budeš k světu“: The Tomboy a jeho literární a filmový obraz ve Svatebčance Carson McCullers

Fenomén tomboye, neboli dívky, která se chová způsobem obvykle připisovaným chlapcům, má v rámci americké společnosti a kultury svou specifickou historii. V závislosti na zvoleném přístupu lze dokonce mluvit o několika různých historiích, které se vzájemně prolínají, doplňují i vyvrací. Gender studies vnímají tomboye jako raně feministické stadium, a to jak ve vztahu k životní etapě, s níž bývá tomboyismus nejčastěji spojován, tedy k dětství a dospívání, tak ve vztahu k historickému období druhé poloviny 19.

Tvořivá destrukce figur: Samuel Beckett a zobrazení nečitelného

Následující studie se zabývá jednou z podob literárního psaní v textech Samuela Becketta napsaných mezi lety 1945 a 1953, tedy v jeho anglicky psané próze Tso a francouzské trilogii Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný. Nepůjde zde ovšem o poetiku Beckettova díla, nýbrž o sledování jednotlivých momentů psaní, které se obrací proti sobě a destruuje svůj vlastní obsah.

Sometimes it hurts 1


Jan Nálevka: ze souboru SOMETIMES IT HURTS, 2007–2008, 3 knihy (400 stran), kresba propiskou, 3x dVd [autor fotografie: Martin Polák]

„Mám pocit vlastní nedostatečnosti, víte, nejen své i druhých“: Henri Michaux a Zao Wou‑Ki

Knihy jsou ke čtení příliš nudné. Žádný volný pohyb.
Jsme vyzvání k následování. Cesta je vytyčena, je jediná.

(Michaux 2006, s. 263)

Tam kde klikatí se čirá bílá voda
tam kde v modrých sosnách potlouká se stín
jeden příchozí tu bral na zátop dřevo
jeden příchozí hrál na citeru qin

(Setkání; Sikong Tu 2000, s. 62)

Kde jsou mí přátelé? Několik poznámek k Barthesově Eiffelově věži

Není třeba se ničeho obávat. Na Eiffelově věži nemohou být žádní lvi. Je to
přelud, obyčejný přelud. […] Vidím lva a on vidí mne; sami sobě však nejsme
ničím jiným, než vrženými obrazy.

(Jean Cocteau: Svatební hostina na Eiffelově věži_1)

Nejenže ji bylo odevšad vidět, ale setkávali jsme se s ní všude, dělali ji ze
všech možných hmot, vystavovali ji v každém výkladě jako neodehnatelný
a mučivý těžký sen.

(Guy de Maupassant: Únava_2)

I. Věž zítřka

Stránky