Co jsme nazývali uměním, začíná teprve dva metry od našeho těla. Avšak v kýči svět věcí na člověka dotírá; poddává se tápavému hmatu člověka a vytváří nakonec v jeho nitru své vzorce.
(Walter Benjamin)
Téma tohoto čísla, vztah literatury a vizuality, stejně jako jeho název, Oko (v) textu, jako by nerušeně kráčely po stopách evidence a pomalu se přibližovaly když ne banalitě, pak alespoň zcela pokojným državám. Co je tak třeskutého na zjištění, že literatura a vizualita jsou spojité nádoby, že při čtení obtahujeme pohledem písmo, zviditelňujeme napsané a noříme se do obraznosti vlastní i autorovy? Popravdě řečeno, celkem nic, zkusme se tedy zeptat jinak. Jaký je rozdíl mezi obrazem a textem a co mají naopak společného?
The topic of this issue – the relations of literature and visuality – as well as its title, The Eye of/in the Text, may seem to have already been thoroughly researched, if not simply banal. What is so striking about the realization that literature and visuality are intrinsically connected – that as we follow the written word, we become immersed in the author’s imagery, as well as the imagery created by our own minds? Nothing at all, in fact. So let us pose the question differently.
Následující studie se zabývá jednou z podob literárního psaní v textech Samuela Becketta napsaných mezi lety 1945 a 1953, tedy v jeho anglicky psané próze Tso a francouzské trilogii Molloy, Malone umírá a Nepojmenovatelný. Nepůjde zde ovšem o poetiku Beckettova díla, nýbrž o sledování jednotlivých momentů psaní, které se obrací proti sobě a destruuje svůj vlastní obsah.
Prohlásíme‑li, že jednou z pomyslných dominant filosofického myšlení 20. století je jazyk, nebudeme jistě daleko od pravdy, ovšem od pravdy, která je příliš obecná. Jednou jde totiž o otázku po původu a genezi jazyka, jindy o jeho fungování v lidském společenství a snaze najít v něm určitý univerzálně platný řád, a čím více se blížíme polovině století, tím jasněji se ozývá tázání nejen po podstatě jazyka – ať už jako prostředku komunikace, aktu pojmenování či autonomním živlu –, ale především po způsobu, jakým jazyk uchopujeme, či jinak řečeno: po samotné perspektivě tohoto tázání.
Kdokoliv by se pokoušel hledat v tomto vyprávění důvod, proč bylo sepsáno,
bude stíhán.
Kdokoliv by se pokoušel hledat v něm mravní poučení,
bude vypovězen.
Kdokoliv by v něm hledal zápletku,
bude zastřelen.
(Mark Twain, Dobrodružství Huckleberryho Finna)
Pravda jedné ze záhad umění a svědectví síly jeho logičnosti tkví v tom,
že každá radikální důslednost, i ta, která se nazývá absurdní,
končí v něčem, co je podobné smyslu.
(Theodor W. Adorno, Estetická teorie)
