Úvodník

Téma tohoto čísla, vztah literatury a vizuality, stejně jako jeho název, Oko (v) textu, jako by nerušeně kráčely po stopách evidence a pomalu se přibližovaly když ne banalitě, pak alespoň zcela pokojným državám. Co je tak třeskutého na zjištění, že literatura a vizualita jsou spojité nádoby, že při čtení obtahujeme pohledem písmo, zviditelňujeme napsané a noříme se do obraznosti vlastní i autorovy? Popravdě řečeno, celkem nic, zkusme se tedy zeptat jinak. Jaký je rozdíl mezi obrazem a textem a co mají naopak společného? Je vizualita jen záležitostí optiky čili fyziologického jevu a vlastností výtvarných artefaktů? Spočívá vizuální rozměr literárních textů v završených, „napsaných“ obrazech, jejichž referent lze nalézt v žitém světě či imaginárních prostorech umění? Nebo přesahuje k potencialitě, tedy možnosti zviditelnit, zobrazit a pohledem tvarovat cosi, co primárně obrazem není? A nepomohlo by v tomto ohledu dopustit se určité nemístnosti, pozapomenout na verbální říši literatury a soustředit se spíše na procesuální a grafické uspořádání psaní, které je stejně jako pohyb štětce gestem? Zkrátka řečeno, dát vale reprezentaci a vydat se všanc performanci.

Už na konci 60. let si Roland Barthes, jeden z nejcitovanějších autorů dnešních vizuálních studií, utahuje z interdisciplinarity jako ze „šlehačky na akademickém dortíku“. Cíl literárního bádání, které by se vymanilo z přísné textuální tautologie, podle něj nespočívá v pouhém prohození disciplín, nýbrž ve zrušení distance mezi předměty jejich zkoumání. A možná právě v naznačené nemístnosti, při níž je kladen zřetel jak na verbálně‑významový rozměr psaní, tak na jeho vizuálně‑figurální performativitu, spočívá pokus, jak učinit z mezioborového myšlení o literatuře spoluoborové myšlení s literaturou. Strategie takového zkoumání se tudíž nespokojí s paralelami a analogiemi mezi literární vědou a kunsthistorií.

Název Oko (v) textu chce postihnout dvojí směřování nejen současných vizuálně‑literárních přístupů, ale především textů přítomných v tomto čísle. Na jedné straně tak stojí pohled směřovaný dovnitř textury, literárně‑výtvarné oko, které ohledává široký prostor jak mezi konkrétními literárními texty a (audio)vizuálními díly (interpretace jednotlivých intertextuálních či intersémiotických paralel, toposů, motivů, vliv vizuálních prostředků a postupů na text či naopak), tak mezi literární vědou a vizuálními studii, jak je zformuloval například W. J. T. Mitchell v návaznosti na kulturně‑dějinný pojem „obratu k obrazu“. Pro myšlení literatury a psaní obecně přináší vizuální studia velkou inspiraci v akcentu kladeném na problematiku pohledu i diváctví, jak přesvědčivě ukazují například Mieke Bal, Mary Ann Caws či Kaja Silverman. Jde tedy o jakési „vizuální čtení“ literatury – při němž je zrovnoprávněna jazyková znakovost i textualita s, řečeno spolu s J.‑F. Lyotardem, „figurálními“ procesy, které semióze i reprezentaci často unikají. Druhá, genitivní verze názvu se dovolává jednak samotné problematiky vidění a viditelnosti, jednak textu jako živoucího organismu, který je více než objektem zkoumání jeho subjektem, pozorovatelem, který sleduje nás a naše čtení. Oko textu tak představuje literární paralelu sebepozorujícího pohledu, jenž se vrací z hloubky plátna k sobě a o němž píše Leonardo Da Vinci ve svých Denících. Je patrné, že právě tento odražený pohled vede k radikální proměně (sebe)vnímání.

Kombinace možných čtení tohoto názvu tvoří literárně‑vizuální figuru, která je ústředním bodem a současně strategií většiny přítomných textů, aniž by však nutně tvořila jejich hlavní téma. Jakýmsi prologem k četbě celého čísla by mohla být studie Kaji Silverman (Historie, figurace a ženská subjektivita v Tess z d’Ubervillů), kterou přeložil a úvodem opatřil Josef Fulka. Jedna z nejvýraznějších průkopnic dekonstruktivně a psychoanalyticky orientované kritiky zde analyzuje vizuální strategie románu Thomase Hardyho a „živé obrazy“, které jsou „strukturovány čistě fantasmaticky, na bázi úzkého propojení touhy a vizuality.“ Skrze citlivou interpretaci jednotlivých románových motivů se dostáváme ke stěžejním tématům, a sice krize reprezentace, zhroucení perspektivy, ambivalence vidění a nevidění či pohledu, který „konstruuje svůj předmět procesem kolonizace, vymezování, konfigurace a vpisování“.

Kritériem výběru studií a skic byla především práce s konkrétním textovým a vizuálním materiálem, ale také s pojmy, které jsou značně obohacující právě pro myšlení literatury. Díky tomu se setkáváme s novým vizuálním čtením některých českých autorů, jako ve studii Lucie Česálkové (Koktejl – tryska – kaňka – rtuť. Poznámky k možnostem vizuálního čtení prozaického díla Richarda Weinera), nabízející přístup k Weinerově poetice jako k verbálnímu pojetí obrazu. Analýza způsobu, jakým vnímavé vyprávějící subjekty prezentují předměty svého vidění formou odkazu k dějinám umění (Alma Tademy, Fra Angelica, Paola Uccella či Marca Chagalla) nebo obrazům zprostředkovaným moderními optickými vynálezy je zde provedena vzhledem k širokému kontextu modernity i Weinerovu osobnímu vztahu k výtvarnému umění. Jakkoli studie Josefa Hrdličky (Paměť a exil v Sešitech Josefíny Rykrové) není primárně zaměřena na pouto vizuálního a literárního, ukazuje klíčové téma paměti a vzpomínky ve vztahu k antické ars memoriae, jež není ničím menším než vizuální pamětí, technikou založenou na obrazech a obraznosti. Poetika Milady Součkové, v níž slova a vědomí figurují coby „plátno cizí paměti“, ukazuje silnou filmovou inspiraci, a to nejen v rovině motivické a kompoziční, ale též v procesu metapoetické reflexe.

Film, pohyblivý obraz a jejich afinita s literárními texty či obecným kulturním kódem psaní tvoří další výraznou osu tohoto čísla. Zatímco studie Veroniky Klusákové („Trochu ti seříznem růžky a budeš k světu.“ Tomboy a jeho literární a filmový obraz ve Svatebčance Carson McCullers posunuje sociálně‑kulturní fenomén „tomboye“ z rámce feministické a postkoloniální teorie směrem k jeho subverzivitě spočívající v perfomativnosti a maškarádě, s nimiž rozverným způsobem narušuje tradiční chápání genderových a rasových rolí, práce Martina Škabrahy („Into the Wild“. Obraz a slovo ve filmu Terrence Malicka Nový svět) se vedle dvou způsobů nápodoby skutečnosti věnuje Malickově filmové stylistice, k jejímž hlavním principům patří napětí mezi slovem, jež je antropocentrické, a fotografickým obrazem, jehož potenciál je kosmocentrický.

Vzájemnou rezonancí výtvarného projevu čínského malíře Zao Wou‑Ki s básnickým dílem Henriho Michauxe a jeho svérazným počinem „převedení grafiky do slov“, stejně jako tématem tzv. „čínského cítění“ se zabývá esej Lukáše Prokopa („Mám pocit vlastní nedostatečnosti, víte, nejen své i druhých“: Henri Michaux a Zao Wou‑Ki). Myšlení spájející psaní a vizualitu do jedné figury rozehrává skica Ondřeje Váši (Kde jsou mí přátelé? Několik poznámek k Barthesově Eiffelově věži), jež na pozadí dějinné reflexe pařížského fetiše a „symbolu permanentně oživované utopické budoucnosti“ interpretuje esej Rolanda Barthese, v níž je Eiffelka nahlížena „nikoli jako stavba, rozhodně však jako specifický obraz“, který Barthesovi umožňuje vstoupit na scénu vlastních fantasmat. Figurální prostor literatury ohledává rovněž text Tomáše Jirsy (Tvořivá destrukce figur: Samuel Beckett a zobrazení nečitelného), představující pokus o tzv. „fyziognomii psaní“, která spíš než by interpretovala smysl díla, snaží se zviditelnit tvořivý pohyb řeči a způsob jeho setkávání s odlišnými literárními i výtvarnými formami. V návaznosti na Lyotardův pojem nečitelnosti ukazuje průsečíky Beckettova psaní stavějící se „navzdory jazyku“ s gestualitou arabsko‑islámské kaligrafie.

V rubrice Kritické rozhledy se Michal Kosák věnuje knize, v níž se Jiří Holý, Petr Málek, Michael Špirit a Filip Tomáš pokusili pojednat fenomén „šoa v české literatuře a v kulturní paměti“, Václav Petrbok posoudil práci Tomáše Hlobila, zabývající se počátky novodobé české estetiky, a David Skalický představil nedávno vydanou antologii textů angloamerické estetiky 20. století. V rámci podrubriky Bohemistika doma a ve světě přinášíme rozhovor Michala Ježka s prof. Annalisou Cosentino z Udine.

Na závěr bych rád poděkoval lidem, bez nichž by toto číslo nevzniklo. Za vstřícné poskytnutí platformy k tematickému číslu patří dík celé výkonné i vědecké redakci Slova a smyslu, především pak Janu Wiendlovi. Za finanční zajištění celého projektu děkuji grantovému referátu FF UK v Praze. Za entuziasmus a obětavou pomoc s realizací děkuji Josefu Fulkovi a Martinu Mazancovi. Libuši Heczkové chci poděkovat za cenné rady i důvěru při koncepci čísla. A last but not least, děkuji srdečně Josefu Vojvodíkovi – za neutuchající inspiraci a zavedení do literárně‑vizuálních končin.