V jedné ze svých raných povídek, v Loučení se včerejškem, vydaném prvně v Lumíru roku 1913, si Richard Weiner stěžuje na omezené možnosti pera a literární výpovědi, když píše „Cože počnu s bídným nástrojem, jenž dovede sázet jen slovo za slovem a neumí je vychrstnouti rázem jako mrak krupobití?“ (Weiner 1996, s. 140). Meze jazyka, tematizace samotného psaní a hledání nových vyprávěcích postupů, jež by adekvátněji vystihovaly znejistělou zkušenost subjektu moderny, současně patří k nejstudovanějším aspektům Weinerova díla.
