Vzkříšení i obrození

Problematika tzv. národního obrození patří ke konstantním tématům českých historických a filologických věd, a to již od druhé poloviny 19. století, pomineme‑li ovšem už soudobou (sebe)reflexi samotných aktérů tohoto procesu. Ne náhodou se otázky po příčinách vzniku, mechanismech fungování a rovněž jeho důsledcích pro utváření české moderní společnosti a jejího společenského, kulturního, politického a hospodářského života vynořovaly v obdobích společenské a kulturní „nesamozřejmosti“ a „nejistoty“, prostupovaly rovněž debatami týkajícími se tzv. sporu o smysl českých dějin. Tyto debaty pomáhaly ospravedlňovat legitimitu, ale i alternativy k vlivným společenskopolitickým konceptům jako např. k českému státnímu právu nebo úloze náboženství v české společnosti, potvrzovaly historizující program českého národního hnutí či postupující sekularizaci, ale i se vůči nim vymezovaly. Komplexnost odborné problematiky historické kontinuity českého národního vědomí a kulturní paměti vůbec je očividná: vedle příspěvků filologických a historických věd různých metodologických přístupů je třeba uvést i novější koncepty filozofie dějin, sociologie komunikace, sémiologie či vzpomínkové kultury (Erinnerungskultur).

Kniha Hany Šmahelové s metaforickým názvem V síti dějin literatury národního obrození využívá dosavadní odbornou literaturu a kriticky přehodnocuje její proklamované celostní aspirace. To je patrné především v úvodní kapitole Historik versus dějiny, kde rozebírá různé přístupy k interpretaci období tzv. národního obrození, protože tento přehled umožní dostát „potřebě historika oprostit se od […] nároku na totalitu historického výkladu“ (s. 10)._1 Analýzou diskurzivních strategií „mytologického příběhu národního obrození“, jehož zakládací mýtus po právu spatřuje v sérii článků Karla Sabiny z šedesátých let, monografiích Václava Zeleného o Josefu Jungmannovi (1873) a Vincence Brandla o Josefu Dobrovském (1883) a Rybičkových Předních křisitelích (1883, jednotlivé kapitoly vycházely předtím časopisecky), autorka přesvědčivě dokládá jeho fixaci v podobě „srozumitelného komunikačního schématu“ a zároveň „axiologické normy působící v rámci kulturní tradice“ (s. 19). Ani syntetické dějiny Jaroslava Vlčka a kolektivní práce Literatura česká 19. století se podle Šmahelové nevzdaly „zápletek mytizujícího příběhu […], v nichž se odhalovala historická podstata zápasu českého národa s německým živlem“ (s. 23). Absence důsažnější kritické, filozofické a estetické reflexe obrození a z toho vyplývajícího ambivalentního historického soudu o hodnotě slovesného obrození si byl, tvrdí autorka, vědom až vnímavý Arne Novák, který minulost chápal jako proměňující se tradici hodnot, v níž česká literatura napodobováním a posléze i (tvořivým) přetvářením podnětů evropské literatury „dokazovala svou životaschopnost“. Zároveň ale Novák svým zájmem o tvůrčí proces „v souvislostech vývoje výrazových prostředků a forem“ předznamenal vlivné strukturalistické koncepce dějin literatury s klíčovým pojmem imanence, který „umožňuje určit zdroj pohybu — vývoje — ve specifických příčinách, ležících v samé podstatě vyvíjejících se jevů“ (s. 29). Tento teleologizující pohled však vyloučil řadu osobností, děl a jevů z finálního příběhu dějin české literatury, a to tím spíše, že při zdůraznění estetické funkce znovu aktualizoval ambivalentní charakter obrození, v němž literární tvorba často ovlivňovala dění spíše svou funkcí symbolickou či persvazivní. Až teorie dějin ohlasu, zformulovaná Felixem Vodičkou a rozpracovaná kostnickou školou recepční estetiky, a docenění role tvůrčího subjektu (zde dodávám: zejména ve studiích M. Otruby a A. Hamana) podle autorky adekvátně zhodnotily historické okolnosti vzniku, recepce a konkretizace díla. Vulgárně marxistické pojetí ovšem toto historické hledisko absolutizovalo determinací výkladu duchovních jevů aspekty ekonomickými a politickými, a tím — jen zdánlivě paradoxně — znemožnilo i po roce 1989 zabývat se ve větší míře aspekty sociálně kulturními v jejich historické proměnlivosti a rozpornosti (výjimkou jsou práce historické, např. kniha J. Štaifa: Obezřetná elita, nebo některé studie S. Höhneho o roli jazyka a kultury ve veřejném diskurzu českých zemí doby předbřezové).

Poté, co si autorka tímto rozborem připravila zázemí pro svůj další výklad, nedá čtenáři oddechu a předkládá svou koncepci, opírající se o paradigmatický výklad teorie vědy T. Kuhna, ale i Ricouerovu hermeneutiku a recepční estetiku kostnické školy. Ve třetí a čtvrté kapitole re‑konstruuje paradigma(ta) české obrozenské literatury (zejm. zakotvení české literatury, resp. kultury ve společenské struktuře ve spojení funkce praktické a symbolické/reprezentativní) jako ambivalentní „modely funkčních vztahů, které generují určitý cíl a zároveň konkrétní postupy k jeho dosažení“ (s. 348). Za centrální problematiku přitom — po právu — považuje složitou otázku vztahu obrozenské veřejnosti (a kultury) k minulosti (s. 99) a s ní související problematiku axiologickou. Tuto tezi prověřuje v třetí a čtvrté kapitole na událostech společenského, kulturního a literárního života českojazyčné společnosti od osmdesátých let 18. století až takřka po práh revolučního dění let 1848–1849, jakými byly obrany českého jazyka (v „učenecké“ fázi emancipačního procesu), pozdější publicistické aktivity Josefa Jungmanna v letech 1806–1814, „nálezy“ Rukopisu královédvorského a zelenohorského a Slávy dcera Jana Kollára. Identifikuje „zdroje odstředivých tendencí“ nové slovesné tvorby, které svým zaměřením překračují kosmopolitní osvícenskou kulturu, a to především ve vytváření dynamické konfigurace pojmů „národ“ a „jazyk“ s pozicemi „pocit ohrožení identity skrze nepřátele“ a „odvrácení nebezpečí“ a „dosažení zajištěné (emancipované) pozice“. Na vytvoření „klíčové vazby“ mezi představami buditelů a dosud neformulovaným očekáváním veřejnosti mělo patrně největší podíl konstruování „toposů protikladů“, vyplývající z této axiologie (s. 198). Tyto paradigmatické aspekty Šmahelová dialekticky propojuje či spíše síťuje s „antiparadigmatickými faktory“ jako „subjektivizace“ (u Karla Hynka Máchy), „anachronie“ (v baladách K. J. Erbena) a konečně „profanace“ (v díle Karla Havlíčka Borovského, a to paradoxně v básních a epigramech s ohlasovou poetikou), jejichž rozboru věnuje pátou kapitolu. Právě toto osvobozování slovesnosti od pravidel paradigmatu prostřednictvím „diskurzivní transformace“ stanovilo svébytnost národní literatury (a to díky i zesilující recepční složce literární komunikace), která spočívala v přesahování od mytické reprezentace lidu k historicky reálné, sociálně a kulturně podmíněné podobě. Tu podle autorky předznamenávají sběry lidové poezie (dodávám: i některé prozaické útvary dobové „reportážní“ publicistiky, např. u J. K. Tyla, ale i V. Filípka), úvahy o literatuře „lidu“ (s výraznou kritickou osobností Václava Bolemíra Nebeského). Explicitně ji však otevřely debaty o potřebě „národní filozofie“, v nichž Karel Boleslav Štorch obhájil roli filozofického uvažování pro rozvoj národní literatury i nezastupitelnost filozofického i poetického přístupu (komplementarity ideje a formy) při vzniku nové, umělecky svébytné literatury (s. 323–326)._2 Touto konečnou sebereflexí si podle autorky obrozenská literatura takřka symbolicky připravila svůj zánik: „Na literaturu následujících desetiletí měly rozhodující vliv už jiné faktory, než jen obavy ze zániku české kultury a úsilí emancipovat se od literatury německé“ (s. 342).

Řada myšlenek a tezí provokuje, vybízí k diskusi. Například ona poslední: v politicky brizantních šedesátých letech 19. století vznikala četná díla česky psané poezie a prózy s programově nacionálním záměrem, který právě těžce skrývanou identifikační nejistotu „přebíjel“ emocionálně vzrušeným jazykem. Tato společenská a kulturní mobilizace národa, považovaného nikoliv za produkt historický, nýbrž naturální, se však — slovy M. Otruby — „projevovala stále se zvětšující hodnotovou akcentací [národa, pozn. VP], zatímco ve věcném poznávání národa se ukazoval i postup retrográdní, když se představa národa nikoli postupně zpřesňovala a vyhraňovala, nýbrž obsahově vyprazdňovala“._3 O tom svědčí mj. i spory mezi ruchovci a lumírovci, diskuse nad Schauerovými Našemi dvěma otázkami či permanentní česko‑německé spory o prvorozenství a tzv. „Kulturträgertheorie“.

Další precizace postřehů o paradigmatickém charakteru obrození by se dalo dosáhnout rozborem stále ne dostatečně využívaných primárních textů, které mnohdy chronologicky předcházely analyzovaným — a autorčin výborný přehled dokládajícím — pramenům. Např. v souvislosti s rozborem Hankeova spisu o užitečnosti české řeči a literatury (s. 73–74) je možné uvést analogické pasáže z knihy Maximiliana Šimka Handbuch für einen Lehrer der böhmischen Litteratur (1785). V tomto dosud nedoceněném pramenu byly uvedením a aplikací pojmu „Genius“ nejen na receptivní složku slovesné komunikace — a sice na četbu jako základní předpoklad k tomu, aby byla mládež vedena k české literatuře — zmíněny novátorsky rovněž tvůrčí možnosti individualizujícího se činitele slovesného tvoření (a to v češtině), postupně se oprošťujícího od převládajícího konceptu nápodoby. Jiný příklad. Při rozboru Jungmannových Rozmlouvání o jazyku českém se často přehlíží rozprava O lásce k vlasti Jana Nejedlého, která diskutovanou problematiku národní identity nejen posouvá od racionální roviny k emocionální, ale persvazivními argumenty zesiluje prostřednictvím biologizujícího diskurzu etické dilema tzv. odrodilství („Každý národ vlastním jazykem a mravy svými od každého národa se dělí, a podlé těch dvou jediné ode všech jiných národů se rozeznává […] Jestliže tím způsobem národ se změní, tuť se zpronevěří vlasti, a vlast kteráž jakožto zvláštní matka […] přestává matkou, to jest vlastí býti těm odrodilým synům, kdož ošemetným a nepřirozeným způsobem jazyku a mravům matky své se odučili“)._4

Další poznámka je závažnější povahy: jak je možné „se ptát na model obrozenské komunikace, na její kódy umožňující kolektivní sdílení určitých klíčových pojmů a také na další prostředky“ (s. 47), neznáme‑li texty „těch druhých“, na něž ony české buď reagovaly, či podnítily odpověď? Autorka sice uvádí známý dehonestující výrok Josepha Antona von Riegger o „poddaném slovanského národa (slavischer Nation) […] od přírody líném a vzpurném“ (s. 94, pozn. 106), přibližuje známou debatu Josefa Jungmanna s proslulým „Bohemariem“ (Aloisem Alexanderem Uhlem), rozboru Uhleových argumentů však věnuje místo minimální (s. 119). A přece právě v interakci těchto postojů, dialogizaci těchto rozprav o kulturních, národních, společenských (a posléze i politických) postojích se utvářely ony „konceptualizované pozice“ (s. 347; „Čech“ versus „ne‑vlastenec“, ale i např. „deutsche Bildung“ versus „slawische/ tschechische Unbildung/Grobheit/Primitivität“), jak je patrné z leckdy velmi obtížně identifikovatelných narážek v celé řadě zmiňovaných událostí českého kulturního a literárního provozu. Bez znalosti tohoto širšího kontextu nelze adekvátně vyložit např. alternativní konstrukty (kulturního) slovanství související s polemickými zmínkami Jana Kollára a Pavla Josefa Šafaříka k nepříznivé charakterologii Slovanů, šířené např. německým historikem Jakobem Philippem Fallmerayerem, či potřebu nové, neslovanské orientace české publicistiky čtyřicátých let (např. u Jana Erazima Vocela; s. 194), která se tímto rovněž podvědomě bránila obvinění z údajného politického panslavismu, jež hojně šířila tehdejší německá liberální publicistika mimo rakouské země (mj. Gustav Höfken, Franz Schuselka). Na druhou stranu Šmahelová oprávněně koriguje Macurovu simplifikující a ahistorickou tezi o zrcadlovém poměru české kultury ke kultuře německé poukazem na různé společenské a kulturní kontexty a jiné zaměření obou národních hnutí (s. 263–264, pozn. 404; recenzent by zde doplnil i výtku vůči Macurově zavádějícímu užívání pojmu „německý“ ve smyslu „německojazyčný“, tedy příslušející německému kulturnímu národu, nerozlišujícího pro české prostředí klíčovou teritoriální příslušnost uvnitř a vně rakouských zemí).

Rovněž i působivý výklad „o postavení […] těch, kteří neobsadili příběh dějin jako hrdinové“ (s. 47–48) by se dal rozhojnit analýzou děl a působení celé řady dalších osobností, které se poněkud vymykají teleologickému a progresivistickému výkladu o vývoji českého literatury (Václav Stach jako odpůrce Dobrovského prozodického systému i normativního přístupu k tvorbě vůbec, Josef František Devoty, František de Paula Švenda, Josef Liboslav Ziegler jako příznivci barokní kultury, Matěj Josef Sychra, Norbert Vaněk a Vincenc Zahradník jako čeští „bolzanovci“, Karel Sudimír Šnajdr/Karl Agnel Schneider, Josef Vojtěch Sedláček, Václav Alois Svoboda jako vícejazyční autoři, František Rajman jako autor prestižního žánru duchovního eposu v „lidovém podání“, Jan Nepomuk Štěpánek jako „komerční“ divadelní autor, pozdní Josef Linda jako „komerční“ publicista). O toto rozhojnění tu ale nejde: spíše bych chtěl upozornit na zjevnou „nezařaditelnost“ těchto osobností a podpořit tím autorčino plédování po zhodnocení jejich „vlivu jakožto inspirátorů, vzorů i autorit“.

Ačkoliv kniha vyšla v renomovaném univerzitním nakladatelství, zdá se, že takřka neprošla odbornou a jazykovou redakcí. Výklad se někdy takřka opakuje, resp. je znovu parafrázován (např. na s. 78–79 versus s. 81; s. 49–50 versus s. 132–133; s. 139, pozn. 173 versus s. 166, pozn. 232). Většinou jsou cizojazyčné citáty přeloženy, někdy však nikoliv (s. 88–89, 150, 155, 167, aj.). Německý text je často chybně přepsán (s. 69, 155, 185, 234, 224, 235, 243, 276, 373, 381, 384 ad.; ostatně: umí „jazyková redaktorka“ této publikace Barbora Přerostová německy?), v českých textech se objevují věcné omyly (např. s. 99 „Jungmannův syn [má být: bratr] Antonín“) a chyby (např. u křestních jmen autorů — s. 15 dvakrát, s. 20, 56, 58 dvakrát, s. 97, 98, 144, s. 211 dvakrát, ale i jinde, např. v letopočtech a titulech děl), jež by rovněž pečlivá redakce jistě včas odstranila. V seznamu pramenů a literatury není uvedena řada titulů, v textu citovaných (např. Vrťátko 1874, zde na s. 192; Vrťátko 1879, zde na s. 195; Gurevič 1978, zde na s. 283). Atd.

Shrnuji: autorka se rázně distancuje od zlehčování obrozenského dění z dnešní, rádoby ahistorické perspektivy, jehož jsme svědky nejen v povrchní publicistice, ale i ve svůdných pseudodiskurzivních analýzách, které charakterizují české obrození jako jakousi samoúčelnou či hravou filologizující sebereflexi českého etnika nebo pouhou statickou reprezentaci zobrazení dobových společenských a kulturních procesů. Šmahelová po právu nahlíží toto dění jako složitý sociokulturní proces, utvářený nejen diskurzivními strategiemi, jejich „vyjednáváním“, ale i jejich pragmatickou stránkou. Náročný text, který byl dosud přijat až na výjimku_5 se zjevnými rozpaky, resp. mlčením (a v případě recenze v oborovém časopise_6 s nespravedlivým a pro autora této recenze odborně nezdůvodněným odmítnutím), má nemalé šanci přispět k soustavnějšímu a teoreticky prohloubenějšímu studiu slovesné kultury českého obrození, zvláště k jejímu (budoucímu) historiografickému nárysu.

AD:
Hana Šmahelová: V síti dějin literatury národního obrození. Univerzita Karlova v Praze — Nakladatelství Karolinum, Praha 2011. 395 s.

POZNÁMKY

_1
Co se týče analýzy předchozích historiografických pokusů, má autorka předchůdce zejména v Arne Novákovi (Teorie o národním obrození. Spolek posluchačů filosofie Masarykovy university, Brno 1929), Albertu Pražákovi, který shrnul dosavadní koncepty k tématu v přehledové (a spíše knihopisně interpretační) studii Názory na české obrození (časopisecky znehodnoceno cenzurou 1940, knižně ve výboru České obrození. E. Beaufort, Praha 1948, s. 63–110), a Felixi Vodičkovi (České obrození jako problém literární. Slovo a slovesnost 10, 1947; knižně Struktura vývoje. Odeon, Praha 1969, s. 55–71), pomineme‑li „bibliografické poznámky“ za Úvodem k Dějinám české literatury II (Nakladatelství ČSAV, Praha 1960, s. 16–17, napsal jej Felix Vodička). K přehodnocení historiografie české literatury 19. století srov. programovou studii Dalibora Turečka Geschichte der tschechischen Literatur — Problem und Herausforderung der gegenwärtigen Bohemistik (Wiener Slavistisches Jahrbuch 46, 2000, s. 145–153), resp. Turečkův příspěvek Doptávání po metodě dějin literatury ve sborníku Hledání literárních dějin (Paseka, Praha — Litomyšl 2005, s. 9–34).

_2
Zde se postřehy Šmahelové pozoruhodně doplňují s pozorováním Mojmíra Otruby, podle něhož „obrozenecká kultura se vymezila národnostně, jako intencionálně mohutnějící oblast jazykového češství obklopeného kontrastním němectvím, ale nevymezila se jako zvláštní svět lidství, jako osobité jsoucno v jsoucnu, a dosti dlouho neobsahovala sama v sobě a nutně potřebu filozofického tázání, zcela postrádala filozofickou dimenzi. To pak podstatně modifikovalo dění, které u nás probíhalo v časové souběžnosti s národním hnutím, rozpad dosavadního hodnotového řádu a směřování k axiologické formaci nové, přičemž se národ možně ukazoval jako nosný pilíř tohoto nového hodnotového obzoru“ (Otruba, Mojmír: Hledání národa [1994], knižně in týž: Hledání národní literatury. Academia, Praha 2012, ed. Dalibor Dobiáš, s. 9–13, zde s. 10).

_3
Tamtéž, s. 10.

_4
Nejedlý, Jan: O lásce k vlasti. Hlasatel český 1806, č. 1, s. 5–42, zde s. 15. Příznačně je v této souvislosti citován i jazykový zákon z roku 1615. Fenomén „odrodilství“/„renegátství“ jako odchýlení od požadované jazykové loajality k češtině ale často zahrnoval odklon (domnělý či skutečný) od všeobecně proklamované „národní jednoty“ v oblasti politické a kulturní. V českém společenském a kulturním životě 19. století byli takto vylučováni z „těla národa“ např. Antonín/Anton Gindely, Alois Krása, Tomáš Garrigue Masaryk, Johann/Jan Ohéral, Adolf Maria Pinkas, Hubert Gordon Schauer, Johann Erasmus/Jan Erazim Sojka, Anton/Antonín. Springer, Josef Svátek či Viktor Kamill Schembera/Vratislav Kazimír Šembera.

_5
Zumr, Josef: Polemická kniha. Tvar 23, 2012, č. 19, 15. 11., s. 9

_6
Tureček, Dalibor: Mezi (pseudo)otázkou a (neposkytnutou) odpovědí. Česká literatura 60, 2012, s. 101–106.