České umění se po únoru 1948 dostalo do pozice, kterou poznalo již před deseti lety, na přelomu 30. a 40. let. V krátkém období od května 1945 do února 1948 se ukázalo, že „návrat“ k situaci před září 1938, resp. březen 1939 není možný. Konsternovaní lidé, rozbité hmotné jistoty, zničený dosud preferovaný způsob života, otázka, jaké bude umění po Osvětimi — bude‑li vůbec jaké, může‑li vůbec nějaké být — pocit strachu a nejistoty: to vše přineslo požadavky po změně. Bohužel to vše přineslo také obrovský prostor pro manipulaci a uplatnění — dalšího, variantního — mocenského přístupu.