19

Slovo a smysl č. 19

Úvodník

Výchozím hlediskem pro kompozici tohoto čísla Slova a smyslu byla otázka, do jaké míry lze rozumět uměleckým strategiím moderní literatury, konfrontujeme‑li její umělecké postupy s pojmem totalita. Hned zpočátku je však třeba podotknout, že pod pojmem totalita nemyslíme jen a výhradně jeho spojitost s konkrétními, historicky, ideově a zakotvenými mocenskými vazbami. Pojmu totalita se snažíme využít v jeho širším, pro interpretaci moderního umění a literatury ovšem klíčovém významu.

Editorial

The basis for the composition of this issue of Word and Sense is the question to what extent it is possible to understand the artistic strategies of modern culture in a moment of confrontation of its artistic methods with the concept of totalitarianism. However it is necessary to point out that the term totalitarianism is not used only and exclusively in relation to a specific, historical, ideological and political fixed connection. We try to use the term in its broader sense, which is necessary and crucial for an interpretation of modern art and literature.

Eugenika, Extase a Emanuel (Rádl). Několik poznámek k erotice a zdraví ženy ve třicátých letech 20. století

_1 Eugenika, sociální hygiena či rasová hygiena byly původně vědecké teorie, které si byly blízké, a jakkoliv nejsou zcela zaměnitelné, vyrostly z víry v racionalitu, v možnost formovat vědeckým způsobem chování a hlavně rozmnožování člověka tak, aby byla posílena jeho kvalita. Tyto nové vědecké strategie řešily krizi moderního člověka v nové, „přirozené“ a přitom avantgardní (nikoli ve smyslu uměleckohistorickém) perspektivě, a možná právě proto „prorůstají moderní společnosti bez ohledu na její politické směřování“ (Brauer 2009, s. 15)._2

Iluzorní moc slova. Politická a společenská satira a estetika grotesky v zrcadle dobových pojmových fetišů na příkladu rané prozaické tvorby Sławomira Mrożka

V komunistickém Polsku se reálným situacím, událostem a lidskému chování, komickým svou paradoxností a protiřečícím zdravému rozumu a základním pravidlům logiky, říkalo „jako z Mrożka“. Tato typická fráze se užívala i v případech, kdy převládal pocit, že pojmové fetiše vítězí nad skutečností: tedy že souvislé interpretace iracionálních aktů tvořené oficiálním jazykem moci se pokoušejí výrazně ovlivňovat společnost, slouží k ukrytí těchto aktů nebo jejich zpětné legitimizaci.

Rétorika normalizační literární kritiky. Díla ve střetu s ideologicko‑estetickou normou

Normalizační literární kritika byla dosud probádána pouze z literárněhistorické perspektivy._1 Protože však byla součástí propagandy státu, v němž panovala socialistická diktatura, a byla determinována touto společenskou a politickou situací, nedovoluje daná perspektiva popsat některé významné aspekty jejího fungování. Záměrem této studie je otevřít téma normalizační kritiky z hlediska rétoriky a teorie propagandy.

Tragická postava životního dramatu. Básník, dramaturg a překladatel Miloš Hlávka

Miloš Hlávka byl již v květnových dnech 1945 označen za kolaboranta. Svou roli v tom sehrálo manželství s Němkou i vysoký post kulturního pracovníka, který od dubna 1944 zastával v činohře ND. V následujících letech a především po roce 1948 bylo jeho jméno opomíjeno, jeho dílo zůstalo mimo zájem odborné i laické veřejnosti. Teprve s uvolňováním poměrů v polovině 60.

„I o filmu platí, že na počátku bylo slovo, a to slovo píší básníci a literáti“. Okolnosti vstupu Jiřího Mařánka do poválečné kinematografie

Literární činnosti Jiřího Mařánka (12. 1. 1891, Milevsko — 4. 5. 1959, Praha) je věnován pouze úzký okruh monografických studií a v přehledových dějinách české literatury je zmiňován spíše ve stručných odkazech. Jeho surrealistické prózy z 20. let, které pro soudobé literární vědce nedosahovaly působivosti surrealistické lyriky,_1 jsou včleňovány pod uměleckou činnost Devětsilu. A co je příznačné, v souhrnných výčtech členů tohoto avantgardního seskupení mezi jmenovanými obvykle Jiří Mařánek chybí.

Fantaskní realita Zdeňka Lorence

České umění se po únoru 1948 dostalo do pozice, kterou poznalo již před deseti lety, na přelomu 30. a 40. let. V krátkém období od května 1945 do února 1948 se ukázalo, že „návrat“ k situaci před září 1938, resp. březen 1939 není možný. Konsternovaní lidé, rozbité hmotné jistoty, zničený dosud preferovaný způsob života, otázka, jaké bude umění po Osvětimi — bude‑li vůbec jaké, může‑li vůbec nějaké být — pocit strachu a nejistoty: to vše přineslo požadavky po změně. Bohužel to vše přineslo také obrovský prostor pro manipulaci a uplatnění — dalšího, variantního — mocenského přístupu.

Otázka pro… Josefa Vojvodíka

Prof. Dr. Phil. Josef Vojvodík, M.A. (nar. 1964). Literární a umělecký historik a teoretik, zabývá se zejména problematikou intermediálních a kontextových vztahů v umění moderny a avantgardy ve filozofických a kulturních souvislostech. V letech 1987–1993 vystudoval slavistiku, komparatistiku a dějiny umění na Universität des Saarlandes Saarbrücken a na Ludwig‑Maximilians Universität v Mnichově. V roce 1997 obhájil na mnichovské univerzitě disertační práci.

Stránky