Rétorika normalizační literární kritiky. Díla ve střetu s ideologicko‑estetickou normou
Normalizační literární kritika byla dosud probádána pouze z literárněhistorické perspektivy._1 Protože však byla součástí propagandy státu, v němž panovala socialistická diktatura, a byla determinována touto společenskou a politickou situací, nedovoluje daná perspektiva popsat některé významné aspekty jejího fungování. Záměrem této studie je otevřít téma normalizační kritiky z hlediska rétoriky a teorie propagandy.
V období normalizace obvyklou funkci literární kritiky (tj. epistémickou, snahu poznávat literární dílo) často potlačovaly funkce spojené s propagandou a politicko‑mocenskými zájmy. Kritika byla těsně spjata s diskursem komunistické strany. Byla sice založena na tradičních konvencích svých žánrů, ty však mohly kdykoli ustoupit „kádrování“ autorů, účelovým výkladům pomocí ideologických schémat, politické objednávce či mimo‑literárním osobním zájmům. Jelikož podřídit text dalším funkcím mimo jeho žánr znamená narušit konvenční argumentační postup, stává se produktivním badatelským hlediskem rétorika: rétorické figury umožňují „zahladit“ logické a faktografické nedostatky argumentace, které s sebou zatížení kritiky propagandou neslo.
V tomto článku popíšeme politicky motivované posuny argumentační struktury a některé související strategie, jež z hlediska tradiční kritiky (kritiky v liberálně‑demokratickém prostředí) představují anomálie. Nejzřetelnější jsou v recenzích a kritikách děl, jejichž autoři se nacházeli mimo stranicky určenou hierarchii anebo v jejích krajních polohách. Propagandistický rozměr samozřejmě měly kritiky děl prominentů, která vytvářela kánon a ideologicko‑estetickou normu. Nejproduktivnější je však zaměřit se na reflexi děl a autorů, kteří se nacházeli vně hranice my/oni anebo okolo ní a zpravidla patřili k proreformním autorům šedesátých let nebo s nimi byli asociováni. Tyto texty z let 1969–1973 sloužily propagandistickým funkcím nejhorlivěji, proto se rovněž nejvíce vymykají konvencím literární kritiky. Zajímat nás budou Literární měsíčník a Tvorba (její příloha Kmen), které v sedmdesátých a osmdesátých letech byly jedinými povolenými literárními periodiky.
Normalizační literární kritika se nacházela v situaci, kterou Jerzy Bralczyk popisuje jako odcizení propagandy (Bralczyk 1987, s. 228). Snížila se její důvěryhodnost a z jejích příjemců zmizela velká část veřejnosti: přednostně mezi ně patřili nadřízení, kolegové a jiné autority státostrany dohlížející na loajalitu pisatele. Měla autoreferenční povahu.
Přednost měly funkce legitimizační a rovněž polarizace neboli fragmentace (Thompson) či atomizace (Głowiński)_2 — ta rovněž jinými slovy vyjadřuje naše kritérium výběru analyzovaných textů: jde o charakteristické rozdělení světa na skupiny „my“ a „oni“, které udržuje mocenskou převahu vládnoucí skupiny ve společnosti (Röhrich 2008, s. 65). Další důležitou funkcí ideologizovaného jazyka je funkce metajazyková (Głowiński 1990, s. 41), která se projevovala v hodnotové strukturaci textů. Hierarchie funkcí není ustálená; vystupují v různých vrstvách a různě se prostupují a v případech silné dominance propagandistických funkcí se texty vzpírají označení literární kritika.
K popisu politicky motivovaných anomálií v argumentaci normalizačních kritiků použijeme model, jejž vytvořily americké teoretičky rétoriky Jeanne Fahnestocková a Marie Secorová (Fahnestock — Secor 1988, 1991). Zakládá se na statusech, druzích dat použitých v argumentaci. Pět statusů představuje úplnou formu pro pojednání tématu: fakta, definice, příčiny, hodnocení a návrhy (Fahnestock — Sekor 1988, s. 427). Fakt ustanovuje existenci předmětu (odpovídá otázce „Co je to?“); definice ho podrobněji charakterizuje; příčina odpovídá na otázku po vlivech („Jak se to stalo?“); hodnocení stanovuje kvalitu či hodnotu předmětu („Je to dobré nebo špatné?“) a prostřednictvím návrhu se vznáší požadavek na změnu postoje příjemce („Co s tím máme dělat?“) (Fahnestock 1990). V literární kritice se nejčastěji vyskytují fakta a charakteristiky — tedy popis — díla. Následuje podání příčin („Jak doba a život zasáhly dílo?“ — „Jak historie rukopisu nebo okolnosti publikování ovlivnily vlastní text nebo jeho žánr?“). Hodnocením („Jak dílo naplňuje daná kritéria?“) jsou proniknuty oba předchozí statusy. Návrh v kritice zůstává implicitní.
V následujícím textu budeme na vybraných příkladech z výše vymezené skupiny textů sledovat jednotlivé statusy a sledovat odchylky a rozdíly ve srovnání s tradiční kritikou.
Fakta jsou základem textů, protože jejich všeobecné přijetí podmiňuje možnost další argumentace (srov. Perelman — Olbrechts‑Tyteca 1951, s. 252)._3 To, že v normalizačních textech byla fakta často manipulována, bylo již předvedeno bezpočtukrát, zde nám jde o to sledovat, jak k manipulaci docházelo.
Procesy, kterými procházejí fakta vlivem ideologie, postihuje transformační gramatika Noama Chomského. Chomsky rozlišuje hloubkovou strukturu, která rámcuje všechny relevantní interpretace dané situace, a povrchové struktury neboli jednotlivé interpretace této situace. Lingvisté Kress a Hodge (Hodge — Kress 1979) přidávají pojem podkladové struktury — ta figuruje v mechanismu jazykové transformace jako zájmem vedená selektivní interpretace, kterou si vytvořil či použil autor (v našem případě kritik) a na jejímž základě si svou interpretaci — jednu z povrchových struktur — vytvoří čtenář. Čtenářova povrchová struktura může nebo nemusí koincidovat s podkladem, který měl na mysli kritik, ale pokud se tyto dva modely situace liší, čtenář si toho nemusí všimnout (tamtéž, s. 34). (Jestliže čtenář rozdíl nezachytí a vnímá text jen na základě povrchové struktury, již si sám vytvořil, stává se jeho — textem produkovaným — modelovým čtenářem.)
Transformace jsou tedy takové interpretační postupy, které „odstraňují, sdružují nebo reorganizují prvky přítomné v podkladových strukturách“ a vždy znamenají zamlčení a překroucení faktů, avšak nepřidávají do vyjádření žádný nový materiál a prvky (tamtéž). V ideálním případě jsou reverzibilní, tj. že na základě textu je možno danou situaci zpětně rekonstruovat. Většinou však má povrchová struktura význam na podkladu částečně nezávislý a řídící se idiosynkrasií příjemce. Takováto „interpretace patrně zahrnuje jakési dvojí vidění, díky čemuž podkladové struktury je a zároveň není vidět, respektive jsou vidět, ale nikoli slyšet“ (tamtéž).
Pohlédněme touto optikou na úryvek z článku Milana Blahynky k jubileu Vladimíra Holana:
… Nebudeme asi přehánět, když usoudíme, že vliv Neumannův nebyl poslední mezi okolnostmi, v jejichž souběhu Holan za druhé světové války a v prvních čtyřech letech po ní skutečně vyrostl ve významnou osobnost naší literatury, v muže, který nejenom obohatil vývoj české poezie tím, že jí vrátil dar epického způsobu, ale také sugestivně vyslovil hrůzu války i nádheru osvobození a sovětských osvoboditelů. K Neumannovu příkladu se přihlásil (ve sborníku Dík bojovníku a pak znovu ve sbírce Tobě) Holan sám (Blahynka 1975).
Jakákoli další interpretace nebo přeformulování této jedinečné podkladové struktury nutně představuje přechod k jiným povrchovým strukturám. Hloubkovou strukturou (rámcem sdělení) je Holanův umělecký vývoj po druhé světové válce, význam jeho tvůrčí etapy mezi lety 1945 až 1948 v kontextu celého díla a vliv S. K. Neumanna; patří sem také sedm sbírek z let 1969 až 1975. Holanova poetika ale není konformní s ideologicko‑estetickou normou a občanský postoj politicky loajální. Pokusy uvést ho do socialistického tábora, podniknuté v padesátých letech, kdy skutečně tvořil v socialisticko‑realistickém duchu, selhaly. Je tedy nepohodlný, ač nikoli nepřítel. Je ovšem znám a překládán i v zahraničí a je zároveň jedním z nejvýraznějších českých básníků. Holana je proto třeba vydávat, i když jiní by jej chtěli umlčet, je však nutné jeho pozici v socialistické literatuře ospravedlnit._4 Cílem je prokázat, že díky svému poválečnému období Holan patří jednou pro vždy do socialistického tábora, přestože se v současnosti může zdát, že jeho poetika není konformní s ideologickou normou, a že režim dává prostor kvalitním autorům.
Blahynka proto dokládá stylovou a námětovou (přesněji řečeno jakoukoliv) souvislost mezi kanonickým St. K. N. a Holanem. Ze dvou jím vyzdvižených esteticko‑ideologických kvalit Holanova díla, navrácení „epického způsobu“ a vyslovení „nádhery osvoboditelů“, lze druhou dobře tematicky asociovat s S. K. Neumannem, jemuž Holan věnoval dvě básně, a zaštítit ho tak Neumannovou autoritou. Blahynka tvrdí, že „vliv Neumannův [na Holana] nebyl poslední mezi okolnostmi“. Tematizací („Nebudeme asi přehánět, když usoudíme“) svého úvahového postupu, který by bez daného záměru nebylo možné sledovat, posiluje jeho přesvědčivost. Vzniká dojem, že pokud básník Holan není přímo epigonem S. K. Neumanna, jistě na něm umělecky vyrostl. Faktem, na kterém se Blahynkův argument k autoritě („se přihlásil […] Holan sám“) zakládá, je věnování jedné básně ve sbírce a sborníku Neumannovi k jeho sedmdesátinám. V případě sbírky Tobě (Holan 1947) i sborníku Dík bojovníku (Čivrný /ed./ 1945) jde o tutéž báseň, Blahynkův argument přitom spíše sugeruje, že se jedná o více básní, případně o dedikaci celé sbírky.
Holanova návaznost na Neumanna se nikde netvrdí doslovně, přesto je různý stupeň tohoto tvrzení přítomný ve všech čteních Blahynkova textu. Blahynka to zároveň tvrdí i netvrdí. V případě potřeby je možné Neumannův vliv snadno bagatelizovat nebo i dementovat, jindy stačí pro přijetí Holana do socialistické literatury.
Statusu definice odpovídá terminologie. Negace reformistů z politického hlediska („nepřátelé“) a jejich děl z estetického hlediska (brak, „umělecké nuly“) postavila normalizátory před problém, jak mluvit v pozitivních uměnovědných termínech o něčem, co sice vykazovalo formální znaky uměleckého artefaktu, ale co z ideologického hlediska za umění nepokládali._5 Bylo třeba vyvarovat se zdání, že problematičtí autoři se nacházejí na téže platformě socialistické literatury, což by narušilo status quo. Charakteristickým prostředkem byla mytizace (srov. Barthes 2004), kdy se opakovaným používání v určitém stálém kontextu buď sklerotizují žádoucí konotace slova či slovního spojení, anebo se přidají nové. V posledku slovo ztratí svůj původní význam a nese jen význam nově získaný (mytizovaný, ideologický).
Nejjednodušším způsobem, jak mytizovat, je ironizace, často vsazením termínů do uvozovek._6 Například Sáva Šabouk mluví nad Havlovou Zahradní slavností o „‚tvůrci‘“ a jeho „‚východiscích‘“ (Šabouk 1973a). Šabouk omezil rozsah pojmu tvůrce, pojmu, který se jinak běžně používá v nejobecnějším významu. Namísto obvyklého „původce díla“ mu Šabouk dává význam „toho, kdo tvoří s cílem řešit závažné problémy lidí“, proto si ti, kdo žádné problémy řešit nechtějí, zaslouží ironizující uvozovky. Podobně používá ironii Jaroslav Čejka: mluví o „‚uměleckých‘ prostředcích“, „‚tvorbě‘“ nebo „‚tvůrčích‘ prostředcích“ (Čejka 1988)._7 Jiří Hájek pojmy relativizuje. Mluví například o „Šotolově relativním přínosu“, „relativní umělecké pravdivosti“ románu Svatý na mostě (Hájek 1979) anebo podotýká o Žertu, že „[p]otud to má všechno uměleckou autenticitu“ (Hájek 1972).
Použití termínů s účelovými (v našem případě negativními) konotacemi zbavuje nutnosti vkládat výraz do uvozovek. Zahradní slavnost klasifikuje Šabouk takto: „Hra Václava Havla byla teoretiky i kritiky často zařazována do módní vlny vyznavačů absurdního divadla, která se u nás šířila po kafkovské konferenci“ (Šabouk 1973a). „[V]yznavač“, výraz používaný často v blízkosti slov jako kult nebo sekta, evokuje cosi nekalého, protože neveřejného a uzavřeného; „vlna“ sugeruje sílu, která smete a odnese spíš, než vytvoří hodnoty; a „módní“ či „móda“ jsou jedny z typických mytizovaných výrazů socialistického slovníku. Co je módní, je nestálé, nespolehlivé, znamená plýtvání materiálními hodnotami a mravní pokleslost; a jako takové je znakem kapitalistických zemí a mezi stabilními hodnotami socialistického systému nemá místo.
Sofistikovanější techniku předvedl Hájek v kritice Žertu. Když popisuje jeho čtenářské přijetí, může se při prvním čtení zpočátku zdát, že jde o dobrý román: „Kunderův Žert se stal spolu s Vaculíkovou Sekyrou zajisté nejpopulárnější a svým způsobem opravdu i nejreprezentativnější knihou osudných let 1967–1969. Jeho kritický ohlas překonal všechny rekordy co do jednomyslnosti hodnotících úsudků“ (Hájek 1972). Kumulace výrazů „nejpopulárnější“, „nejreprezentativnější“, „překonal všechny rekordy“ či „jednomyslnost“, jež se obvykle používají v kladně hodnotících kontextech, vytváří dojem poměrně vysoké literární hodnoty románu; čtenář má dokonce dojem, že jde o výjimečné umělecké dílo. Další argumentace však tento dojem postupně a kompletně likviduje. Poté, co Hájek připustí hodnotu románu, ukáže prostřednictvím kategorizace čtenářů, že ten čtenář, který za Pražského jara prokázal pevné občanské postoje, musí Žert zákonitě odmítnout. Žert se tedy zdá dobrý jen těm, kteří morálně pochybili a hledají v něm omluvu, kdežto pro občansky uvědomělého čtenáře je bez hodnoty.
Nejdůležitější v literární kritice je interpretace, jež má — jakožto klasifikace a popis autora a textu (Fahnestock — Secor 1991, s. 92) — podle našeho modelu status faktů a definic. Na ně navazuje status příčin, odpovídající na otázky po vlivech na autora či dílo. Protože jádro sledovaných kritik však netvoří interpretace v tomto smyslu, nýbrž propojování díla s mimoliterárními skutečnostmi, budeme zde o specificích normalizačních interpretačních postupů mluvit v rámci příčin.
V normalizačním Československu existovaly dvě verze skutečnosti. První „pravda“, příběh‑mýtus vycházející z Poučení z krizového vývoje, byla představou o tom, jakou společnost, politiku, morálku a ekonomiku si vedení strany — alespoň navenek — přálo, jakou očekávalo a žádalo uskutečnit. „Pravda“, kterou představovala většina disidentů, byla pravdou odvozenou: založenou na probíhající kritice normalizačního statu quo (Bren 2006, s. 14–15). V normalizační kritice, v níž důležitou roli hrál realismus a referenční funkce, tvořily tyto dva narativy měřítko „pravdivosti“ interpretace a napětí mezi nimi poskytovalo prostor propagandistickým funkcím kritiky. Proto se do středu pozornosti normalizátorů dostaly především narativní žánry: společenské romány a drama.
Denunciace a legitimizace, snaha autory vytěsnit či je naopak přijmout do literárního provozu, které v takto vystavěných kritikách převažovaly, způsobovaly absolutizaci referenční funkce literárního díla daleko nad rámec realistické doktríny. Normalizátoři pokládali literární dílo za přímé svědectví o autorově světonázoru. (Je důležité připomenout, že díla, s jejichž autory se normalizátoři vyrovnávali v nejradikálnějším období 1969–1973, nejen zobrazovala události vedoucí k Pražskému jaru, ale sama tvořila jeden z hlavních spouštěčů obrodného procesu.)
Namísto interpretace docházelo ke střetu dvou narativů (my versus oni), z nichž každý nesl specifický étos. Mezi hodnoty, které normalizační režim oceňoval, patřily především politická a občanská loajalita a angažovanost a odmítnutí Pražského jara. Výhodou takto vystavěných argumentací byly některé významné možnosti narativu, zejména „nekonečnost předmětu“ (Popper 1997, s. 152): kdykoli bylo možné něco přidat, cokoli ubrat, ukázat z jiného hlediska či v jiných logických souvislostech. Jednalo se tedy o rétoriku vedenou stejným záměrem jako u transformace faktů, avšak odehrávající se na vyšší strukturní úrovni textu.
Nejpřímější metodou, jak denunciovat či diskreditovat autora prostřednictvím literární kritiky o jeho díle, bylo ztotožnit jeho osobu a přesvědčení s některou z postav a ideovým zaměřením, „poselstvím“ díla. O postavách jakožto o autorově hlasu uvažuje Sáva Šabouk. Spojení „Václav Havel (tak trochu Petr a Hugo v jedné osobě)“ (Šabouk 1973a, s. 80), ale reflektuje, podkládaje jeho oprávněnost kvazivědeckými důvody (odpovídajícími formální vědecké motivaci článku):
… Někdo zde může namítnout: Ano, Václav Havel skutečně vkládá do úst svých postav ty a ty výroky. To však nemusí znamenat, že je sám zastává! Na to lze odpovědět: Obecně sice platí, že autorovy názory nemohou být ztotožňovány s tím, co říkají všechny postavy jeho her, bylo by to ostatně směšné. Avšak rozborem významové struktury každé hry lze zjistit, s kterými názory se autor ztotožňuje a s kterými ne (Šabouk 1973a, s. 80).
Dalším příkladem je kritika Kunderova Žertu od Jiřího Hájka. Ztotožnění poprvé naznačí: „[…] Ludvík se jako románová postava psychologicky drží na nohou tím, že v něm Kundera uplatnil mnoho svéživotopisného materiálu […] (Hájek 1972b, s. 75–76); podruhé řekne jednoznačně: „Při autorově bezvýhradném ztotožnění s jeho hrdinou […]“ (tamtéž, s. 87). Tím je „Kunderův hlavní hrdina“ Ludvík, Hájkem bezprostředně po ztotožnění s autorem vyložený jako „věčně zpustošený a prázdný“ (tamtéž), prakticky zaměněn za Kunderu samotného.
Nyní přistupme k hodnotám. Na rozdíl od vědeckých textů, kde je hodnotou až informace obsažená v textu samotném, je v literární kritice hodnotný jak materiál (esteticky), jak samotný text (noeticky). „Artefaktuálnost“ plyne z neinstrumentální povahy estetické hodnoty a jedinečnosti uměleckého díla. Hodnota kritického textu je evidentní, protože předpokládá hodnotu díla (Fahnestock — Secor 1988, s. 441).
Důsledkem polarizovaného myšlení jsou hodnoty ve sledovaných textech rozloženy odlišně a ty jeví tendenci přiblížit se textům vědeckým. Existovala dvojí tendence, jak se režim vyrovnával s nepohodlnými autory. Buď byla jejich jména tabuizována a byl jim odepřen status umělců a jejich dílům status děl literárních (Janoušek a kol. 2008, s. 74), anebo byla jejich díla včleňována do proudu socialistické literatury, kdy šlo o to autora si „přivlastnit nebo aspoň předstírat, že není nepřítel“ (Kaušitz 2010, s. 5).
Z hodnotového hlediska tu dochází k paradoxu, na který lze pohlížet jako na problém motivovanosti publikování textu: Proč kritik píše o autorovi, který není umělcem a jeho dílo není literaturou? Pisatelé jsou nuceni odůvodnit propagandistickou motivaci textu jinými prostředky.
Sáva Šabouk píše v teoretické rovině. To je účelné nejen proto, že se naplňuje v marxistickém systému zakořeněný postulát vědeckosti, ale i proto, že vědecká pojednání nepředpokládají hodnotu materiálu, o němž pojednávají, ale snaží se zaujmout především noetickou hodnotou vlastních poznatků o něm._8 Premisou jeho stati o Zahradní slavnosti je rozdělení pisatelů na „autory“ a „pouhé ‚tvůrce‘“, umělce a ne‑umělce. Aby nedošlo k čtenářovu dojmu, že značný intelektuální výkon je vynaložen na analýzu umělecky nehodnotného textu, a následným pochybnostem o smyslu otištění, předesílá Šabouk v úvodním odstavci, že jeho stať bude mít ráz řešení teoretického problému:_9 „Umělci většinou tvoří s cílem řešit závažné problémy, s nimiž se setkávají lidé jejich doby. Hledají východiska. Existují ovšem také ‚tvůrci‘, kteří se pouze tváří, že hledají. Podívejme se z tohoto hlediska na Havlovu Zahradní slavnost“ (Šabouk 1973a, s. 78).
Další velmi dobrou ukázkou této techniky je článek Jaroslava Čejky Kýč třetí generace. O jednom románu, ale nejen o něm. Čejka stál před problémem pojednat Nesnesitelnou lehkost bytí, román, který v Československu nevyšel_10 a jehož dovezení bylo ilegální. Použít některý ze standardních kritických žánrů bylo pro normalizační kritiku nepřijatelné, protože by to bylo znamenalo nejen přiznat románu hodnotu, ale také pokládat za partnera Škvoreckého Sixty‑Eight Publishers. Výsledný žánr Čejkova textu je tedy směsí estetiky (Kýč třetí generace), literární kritiky (O jednom románu…) a kulturní publicistiky (…ale nejen o něm), přičemž o románu pojednává pouhá jedna pětina textu (Andreas 2008, s. 33). Jádrem je klasifikace kýče, jehož tři stupně (generace) Čejka klade do evolučního vztahu a demonstruje je na příkladech z české i světové literatury. Samotný text je uveden jako publicistický příspěvek k problematice československo‑francouzských kulturních vztahů s vyústěním v charakterizaci (estetických) jevů, které měly tyto vztahy určovat: „Mluvit a psát o výměně kulturních a uměleckých hodnot mezi Československem a Francií v uplynulých dvaceti letech znamená mluvit i o tom, co ji brzdilo a deformovalo“ (Čejka 1988). Čejka přesvědčuje, že tematizování záporných stránek věci má stejnou hodnotu jako tematizování těch kladných, hodnotový rozdíl mezi nimi však zachoval. Román tedy nespadá do kategorie uměleckých jevů a označení „estetických“ je tedy opět kvůli normalizačnímu negování hodnoty nepohodlných děl v závorce.
Oproti tomu Jiří Hájek Kunderovu Žertu status uměleckého díla formálně neupírá. Tím, že Žert hodnotí, obrací se na jeho umělecké kvality: „Kunderův Žert je především kniha myšlenkově i umělecky nejednotná a rozporná“ (Hájek 1973a, s. 1). Přesto, jak předesílá, jeho perspektiva je jiná než literárněkritická, když navrhuje „podívat se na ni nejen jako na sociologický dokument, nýbrž i zcela prostě jako na literární fakt“ (tamtéž). Namísto literárněkritické metody se uchyluje k sociologii literatury a čtenářství a k literární historii.
Jiří Taufer uvádí jako motiv napsání kritiky Opelíkova doslovu ke svazku Sebraných spisů S. K. Neumanna svůj čtenářský zážitek při přípravě dalších svazků spisů:
… Dopsal jsem právě doslovy ke dvěma svazkům nového vydání Neumannových Souborných spisů. Dokončiv je, probíral jsem se dosud vydanými svazky. S mou prací souvisel svazek zahrnující do sebe fejetonistickou knihu S městem za zády, prózu Jelec a jiné práce, knižně poprvé vydané, a tak, čta si onen svazek, dostal jsem se i k doslovu. Přečetl jsem si jej, a toto čtení přimělo mne k těmto poznámkám (Taufer 1973, s. 71).
Úvod Tauferových poznámek, tematizující osobní zkušenost, kontrastuje se snahou o objektivní styl (typický pro normalizační kritiku). Z ostatních textů Literárního měsíčníku tím vyčnívá. Je odsazen, vysázen kurzívou a má charakter autorského paratextu, které na sebe otázky po motivaci obvykle soustřeďují. Jinde v ročníku, jsou‑li autorské, paratexty obvykle uvádějí umělecké texty, anebo uvádějí‑li teoretický text, mají editorský ráz. Taufer staví úvod narativně, vypráví jeden z mikropříběhů své práce kritika, používá estetizovaný literární jazyk, a tak otázku po motivaci vytěsňuje.
Návrhy. Literárněkritické texty obvykle neartikulují požadavky ve smyslu doporučení nebo ustanovení (Fahnestock — Secor 1988, s. 411, 438). Čtenář kritiky díky příslušné konvenci ví, co se mu doporučuje dělat (či raději nedělat), takže není třeba mu to obsáhleji vysvětlovat. Recenzování nových knih od neznámých autorů sice vyžaduje argumentaci pro to, zda je dílo hodno zájmu, leč zřídkakdy se tu objevuje jiná pragmatika než „čtěte“ či „nečtěte“. Obojí, hodnocení i návrh, však vyžaduje etický rámec, což je důvodem, proč argumenty se statusem apelu působí — z druhé strany barikády — nejamorálněji. Tato argumentace se nadto obvykle zakládá na hodnotách daného díla, obnažených v interpretaci a hodnocení. Statusu apelu tedy literární kritika obvykle explicitně nevyužívá.
Nikoli normalizační kritika. Zásadní rozdíl není způsoben paradigmatem, tím, že marxismus‑leninismus vkládá do literární kritiky pragmatický rozměr a pojímá ji jako součást kulturní politiky._11 I kdyby toto sociální poslání kritiky rozšířilo status návrhu jakkoli, stále by se jednalo o působení na „společenské vědomí“, tedy působení kritika na čtenáře.
Ve forenzní rétorice platí konvence, že tím, že žalobce přisuzuje vinu, zároveň požaduje pro obviněného trest. Z tohoto hlediska pohlíží na normalizační kritiku (primárně na Sjezdovou zprávu Jana Kozáka) Miroslav Procházka v přednášce Udání jako literární žánr (Procházka 1990). Procházka poukazuje na to, že v totalitním systému, který trestá porušení norem, se ideologicko‑estetická norma ve své negativní části (popisující vylučované jevy) stává trestně‑právní normou. Z kritiky se tak stává udání: „[V] systému, v němž porušení norem má za následek perzekuci, […] těžko mohu označit někoho, že je nedodržuje, aniž se dostávám do pozice udavače“ (tamtéž). Podle Procházky se udání „sice relativně oslabilo tím, že slovo nebylo namířeno přímo k soudnímu dvoru, zvýšila se však role hanobení (pohany, proti níž nebylo obrany) a eliminace ([…] vymazání řady autorů z dějin literatury)“ (tamtéž). Od štvavých článků zaměřených obecně proti osobě autora (příkladů lze nalézt dostatek) se kritiky, do nichž bylo udání vloženo, lišily jen žánrovými konvencemi, protože jejich hlavní funkce byla tatáž.
Texty, v nichž se normalizátoři vyrovnávali s autory šedesátých let (a nejen ony), navrhují proti těmto autorům opatření a mají denunciační až kriminalizační ráz. Status návrhu je u těchto textů často explicitně využit, protože jejich pisatelé navrhují řešení, jež nelze vyvodit z běžných konvencí literární kritiky. Takto podané řešení zasahuje hluboko do struktury textů a odpovídá vlastnosti ideologií, které bývají často prezentovány v podobě problému, k němuž nabízejí řešení (Van Dijk 2000, s. 68; citováno dle Röhrich 2008, s. 66).
Situace literární kritiky jako mocenské hry dovolovala kritikům aktivně zasahovat do literárního a literárněkritického procesu a kontrolovat ty jeho fáze, jejichž kontrola kritice normálně nepřísluší: jednak vydání knihy, jednak její kritickou recepci.
Příkladem tendence kontrolovat vydání knihy (tedy jakési cenzury ex post) je návrh Jiřího Taufera, aby se texty podobné Opelíkovu doslovu k Neumannovým Spisům nadále netiskly: „Uzavírám: proč ne, tato práce mohla spatřit světlo na stránkách nějakého časopisu. V době, kdy byla psána, bylo tiskovin vítajících s otevřenou náručí kdejakou nečistotu […] habaděj“ (Taufer 1973, s.76). Požadavek je formulován opisně a jeho jádro ponecháno implicitní, jako bývalo v těchto textech běžné, aby pisatel příliš nevystoupil ze své role kritika. Texty podobné Opelíkovu se nesmějí objevit na akademické úrovni, a protože tiskoviny „vítající […] kdejakou nečistotu“ byly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zastaveny, není pro tyto texty nadále žádný publikační prostor. Taufer prostřednictvím kritiky Opelíka obvinění dokonce rozšiřuje: „[Je to] skvrna, která padá na vrub nejen připravovatele svazku a autora doslovu, ale i tehdejšího vedení Ústavu pro českou literaturu Československé akademie věd i jisté části tehdejší redakční rady“ (tamtéž).
Druhou tendencí bylo autoritativní stanovení normy recepce. Na rozdíl od vydání či nevydání knihy, které se v posledku stává izolovaným historickým faktem, představuje tato praktika hluboký zásah do celé literární struktury (důsledně vzato do kritických textů, slovníkových hesel, učebnic atd.) a ideologickou konstrukci literární historie.
Milan Blahynka nastolil normu recepce Vladimíra Holana. Holana (jeho poválečnou, socialistickorealistickou poetiku) přijímá Ladislav Štoll v Třiceti letech bojů za českou socialistickou poezii. Když se v roce 1972 objevila tvrzení o retardačním vlivu Holana na českou poezii (Bělíček 1972; srov. k tomu Janoušek a kol. 2008, s. 171), reagoval Blahynka, propagátor Štollových koncepcí literatury, (znovu)nastolením závazného způsobu recepce: „Nebude‑li se chtít dnešní kritika spokojovat poněkud trapnou rolí pouhého registrátora dějů, událostí a vývoje, bude muset odvodit ze vztahu Neumann — Holan poučení pro svůj zápas o Holana a jeho odkaz“ (Blahynka 1975, s. 120). Tuto linii Blahynka utvrzoval sérií článků o Holanovi a naposledy v Holanově nekrologu, kde znovu připomíná, že: „[n]aše společnost se nevzdává odkazu [Holanova básnického díla]“ (Blahynka 1980).
Jiří Hájek se pokusil stanovit závaznou normu kritického přijetí už v úvodním argumentu rozboru románu Svatý na mostě: „Podle mého názoru rozhodně nelze interpretovat »Svatého na mostě« jen jako jakousi románovou satiru na lživou církevní legendu o Janu z Nepomuku, který byl v osmnáctém století v rámci boje za rekatolizaci Čech prohlášen za svatého“ (Hájek 1979).
Blahynkův pravidelný zájem o Holana a Hájkova kritika Šotolova Svatého na mostě jsou dobrou ukázkou metajazykové funkce jazyka marxismu‑leninismu, o které mluví Michał Głowiński v knize Nowomova po polsku. Jazyk oficiálních autorit má podle něho tendenci být metajazykem, jemuž jsou ostatní jazyky podřízeny, takže jakýkoliv dialog je vyloučen (Głowiński 1991, s. 41). Na Hájkovu a Blahynkovy kritiky je možno pohlížet jako na metakritiku (Hájkův text to naznačuje i titulem „…a naše kritika“), neboť nenabízejí jen interpretaci, ale nastolují i její normu závaznou pro ostatní kritiky.
Nejdále zachází Šabouk, když píše o Zahradní slavnosti. V článku cituje postavu Huga, který v souvislosti s metaforou lidské existence v totalitním režimu předpovídá, že „brzy budu možná daleko víc, než jsem kdykoli dosud byl — a pak si o tom všem můžeme ještě jednou popovídat, ale na poněkud jiné platformě“ (Šabouk 1973a, s. 80). V kontextu roku 1973, kdy reformní snahy byly dávno zažehnány, neznamená cynická Šaboukova závěrečná poznámka, podle níž si Havel „chtěl s námi o tom [reformě] popovídat na poněkud jiné platformě“, nic než Havlovu kriminalizaci._12
Literární kritika je relativně málo institucionalizovaná činnost; její konvence dávají široký prostor nejen estetickému vkusu, ale i morálnímu soudu, filozofickému, politickému a světovému názoru, a tedy i zájmům, které jsou literatuře vnější. Je to komplexní fenomén přesahující literární historii směrem k rétorice, naratologii, lingvis‑ tice, politologii, sociologii a dalším disciplínám. Její politizace v období normalizace tyto její dříve nevnímané principy zviditelnila a zvýraznila jednorozměrnost tradičních kategorií: strukturní posuny způsobené normalizační politizací se tradičnímu uchopení vzpírají a je třeba jemnějších analytických nástrojů. Představil jsem jeden z možných metodologických rámců, v němž se další bádání o normalizační literární publicistice může odvíjet. (Jedná se však stále o mapování terénu: například jsem nikterak nepřihlížel k sociálně‑psychologické stránce věci, k motivaci a zájmům pisatelů, zajímaly mne strukturalistické popisy výsledných textů.)
Jeví‑li se některé konfrontační texty zejména z přelomu 60. a 70. let jako lživé, nepravdivé či zavádějící, je třeba připomenout, že ideologický jazyk a konstrukty nejsou příznakem intelektuální nedostatečnosti, nýbrž jednou z podob existenčních strategií a je třeba jim přiznat někdy i vysoký stupeň sofistikovanosti. Jsou to komplexní a informačně polyfonní struktury umožňující vícero stupňů hermeneutického průniku do jednotlivých úrovní své výstavby. A na to, že je zapotřebí od rétorických a diskurzivních strategií oddělit související osobní příběhy, není třeba upozorňovat.
POZNÁMKY
_1
Přehledově pro účely Janouškových Dějin české literatury (Janoušek 2008); viz také Šámal 2006.
_2
Srov. Thompson 1990, s. 35 (citováno dle Röhrich 2008, s. 66); resp. Głowiński 1990, s. 40.
_3
V literární kritice velké množství fakt vzniká v procesu interpretace, jejíž výsledky se mohou lišit. Při analýze však musíme kalkulovat také s pravdivostí interpretačních fakt. Opíráme se o tvrzení Umberta Eca, že čtenář je schopen rozpoznat špatnou interpretaci (Eco 1991, s. 169), přičemž kategorii špatné interpretace rozšiřujeme o distinkci zájmu. Faktor zájmovosti odlišuje ideologii od diskurzu — srov. Purvis — Hunt 1993, s. 476. Pracovně proto uvažujeme kategorii manipulované interpretace, jejímž příznakem jsou rétorické prostředky, které sledujeme.
_4
Při rekonstrukci motivů rétorického výkonu je třeba mít na paměti, že bez hlubších historických znalostí může takový hermeneutický výkon objasnit v nejlepším případě textově zakotvené logické důvody, a nikoli skutečné příčiny vzniku textu.
_5
Badatelé, kteří píší o normalizaci, ideologii, propagandě a souvisejících jevech, musejí čelit obdobným, ne‑li stejným problémům. Nestandardnost popisované situace vyžaduje pojmový aparát uzpůsobený těmto jevům, které byly založeny na nedořečenosti, implicitních tvrzeních, polopravdách a manipulacích. Podle Röhrichovy interpretace Kresse je veškeré ideologickým zájmem vedené označování (a takové je u Kresse všechno, protože Kress používá silný pojem ideologie, ideologie pronikající vším lidským jednáním) „metaforické, a proto vždy tak trochu ‚skryté‘“ (srov. Kress 1993; citováno dle Röhrich 2008, s. 46).
_6
Používání uvozovek v normalizačních textech a stejně tak textech o normalizaci je plodným tématem, jež si žádá samostatnou studii, zejména v souvislosti s hodnotovými hierarchiemi. Srov. např. varianty „normalizace“/normalizace/tzv. normalizace.
_7
Zatímco většina článků z našeho výběru pochází z první nebo druhé etapy normalizace, Čejkův vyšel na konci osmdesátých let, a přes svůj štvavý tón proto přímo nespadal do onoho typu textů, v nichž se normalizátoři vyrovnávali s autory šedesátých let. O motivech, které vedly šéfredaktora Tvorby a autora románu Kulisáci, v němž se objevuje vzácná kritika normalizačních poměrů, k jeho napsání, lze spekulovat: motivem mohlo být cokoli od politické objednávky až po — na tehdejší dobu odvážný — úmysl psát, i když záporně, o zakázaném autorovi.
_8
U Šabouka je tento krok očekávatelný také proto, že se jakožto estetik obvykle nevěnoval recenzování, ale teorii.
_9
Teze o umění jako řešení problémů lidské situace je součástí jeho vlastní estetické teorie v knize Umění, systém odraz (Šabouk 1973b).
_10
Poprvé byl vydán 1982 francouzsky, 1985 česky v Torontu, 1987 podruhé tamtéž a 2006 v Česku.
_11
Například podle Jiřího Hájka „je marxistická umělecká kritika pevně včleněna do mnohotvárných funkcí společenské kritiky, napomáhajíc sama prosazení určitého vědomí společenských a lidských hodnot, spoluvytvářejíc společenské vědomí své doby“ (Hájek 1984, s. 10).
_12
Ukázkou nejtěsnějšího sepětí mezi diskurzy literární kritiky a státní (soudní) moci je „znalecký posudek na časopis Vokno vypracovaný pro chomutovský soud v r. 1985“ Vítězslavem Rzounkem. Dobře ilustruje proces negace umělecké hodnoty, jak se z ideologické normy stává norma estetická: „1. jde o časopis, který šíří nenávist vůči společnosti. 2. nejsou tu žádné literární a umělecké hodnoty, obsah je v rozporu se socialistickou kulturní politikou našeho státu. 3. pořadatelé jsou si vědomi, že jejich protispolečenské postoje jsou v rozporu se zákony kdekoliv na světě. Politické invektivy slouží k tomu, aby mohli vystupovat jako političtí odpůrci a tak si zajistit podporu na západě“ (Rzounek 1985; přetištěno Underground, č. 8–9/I, 1990, s. 24).
PRAMENY
Bělíček, Pavel: Kam s poezií a kam v poezii?. Tvorba (neuvedeno), 1972, č. 36, příl. Literatura — umění — kritika, č. 9, s. 2.
Blahynka, Milan: Sedmdesátka Vladimíra Holana. Literární měsíčník 4, 1975, č. 7, s. 119–120.
Blahynka, Milan: Denní chléb. Bilance — medailony — recenze. Čs. spisovatel, Praha 1978.
Blahynka, Milan: Zachytit tvář současnosti (K šedesátinám Karla Houby). Literární měsíčník, č. 2 (únor), 1980, s. 116.
Blahynka, Milan: Ó vyrvat lhostejnosti… Literární měsíčník 8, 1980, č. 6, s. 55.
Čivrný, Lumír (ed.): Dík bojovníku. Soudruhu S. K. Neumannovi k sedmdesátinám 5. června 1945. Svoboda, Praha 1945.
Čejka, Jaroslav: Kýč třetí generace. O jednom románu, ale nejen o něm (o románu Nesnesitelná lehkost bytí Milana Kundery). Tvorba, č. 3, 1988, s. 3.
Hájek, Jiří: Eugéne Rastignac naší doby. Tvorba (neuvedeno), 1972a, č. 18, příl. Literatura — umění — kritika, č. 5, s. 1, 6–7.
Hájek, Jiří: Konfrontace. Čs. spisovatel, Praha 1972b.
Hájek, Jiří: Šotolova absurdní historická groteska a naše kritika. Tvorba, 1979, č. 40, s. 6.
Hájek, Jiří: K teorii socialistického umění. Čs. spisovatel, Praha 1984.
Holan, Vladimír: Tobě. Svoboda, Praha 1947.
Patera, Ludvík: Hodnoty a problémy Beniakovy poezie (o výboru Valentina Beniaka Piesne podvečerné, Bratislava 1976). Literární měsíčník 5, 1976, č. 10, rubrika Fórum, s. 112–114.
Pavelka, Jiří: Poezie jako svědomí lidské aktivity (o sbírkách Láska pod mostem, Praha 1980, a Požár babylónské věže, Praha 1981, rubrika Fórum). Literární měsíčník, 1982, č. 9, s. 111–113.
Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, schváleno Ústředním výborem KSČ 10. 12. 1970 [22. 8. 2010].
Rzounek, Vítězslav: Znalecký posudek v oboru literatury a umění. Vokno, 1985, č. 8, s. 1–5.
Šabouk, Sáva: Z dob módních vln (o divadelní hře Zahradní slavnost Václava Havla). Literární měsíčník 2, 1973a, č. 2, s. 78–80.
Šabouk, Sáva: Umění, systém, odraz. Horizont, Praha 1973b.
Štoll, Ladislav: Třicet let bojů za českou socialistickou poezii. Orbis, Praha 1950.
Štoll, Ladislav: Básník a naděje. Z bojů za českou socialistickou poezii. Čs. spisovatel, Praha 1975.
Taufer, Jiří: O literární pavlači (o doslovu Jiřího Opelíka k výboru fejetonů S. K. Neumanna S městem za zády, Praha 1969). Literární měsíčník 2, 1973, č. 5, s. 71–76.
LITERATURA
Andreas, Petr: Tendenčnost v kritických interpretacích Kunderovy Nesnesitelné lehkosti bytí [postupová práce, obhájená na katedře estetiky FF UK, květen 2008].
Bauer, Michal: Souvislosti labyrintu. Kodifikace ideologicko‑estetické normy v české literatuře 50. let 20. století. Akropolis, Praha 2009.
Barthes, Roland: Mytologie, přel. Josef Fulka. Dokořán, Praha 2004.
Beardsley, Monroe C.: Aesthetics. Problems in the Philosophy of Criticism. Harcourt/Brace, New York 1958.
Bláhová, Kateřina: Až příliš prozaická skutečnost. Literární život v Čechách mezi lety 1969–1989 (1. část). Kuděj. Časopis pro kulturní dějiny 5, 2003, č. 2, s. 68–82.
Brabec, Jiří: Estetická norma a historie literatury v totalitním systému. In týž: Panství ideologie a moc literatury. Studie, portréty, kritiky (1991–2008). Akropolis, Praha 2009, ed. Jiří Flaišman a Michal Kosák, s. 148–155.
Bralczyk, Jerzy: O języku polskiej propagandy lat siedemdziesiątych. In: Acta universitas upsaliensis. Studia slavica Upsaliensia 28, 1987, č. 24.
Bren, Paulina: Představme si „socialistický způsob života“. Ideologie a rozpory v Československu let 1969–1989. In: Tereza Hadravová a Přemysl Martinek (ed.): Normalizace. Sborník prací a rozhovorů pro Sokolovský filmový seminář 2006. Občanské sdružení Démonický koník, Loket 2006, s. 14–15.
Dobrenko, Evgeny Aleksandrovich: The Making of the State Reader. Social and Aesthetic Contexts of the Reception of Soviet Literature, přel. Jesse M. Savage. Stanford University Press, Stanford 1997.
Eco, Umberto: The Role of the Reader. Explorations in the Semiotics of the Text. Indiana University Press, Bloomington (Indiana) 1984.
Eco, Umberto: Interpretation and Overinterpretation: World, History, Texts. In: The Tanner Lectures on Human Values 12, ed. Grethe B. Peterson, Tanner University of Utah, Salt Lake City 1991, s. 141–203.
Fahnestock, Jeanne — Secor, Marie: The Stases in Scientific and Literary Argument. Written Communication, 5, 1988, č. 4, s. 427–443.
Fahnestock, Jeanne — Secor, Marie: A Rhetoric of Argument. McGraw‑Hill, New York 1990.
Fahnestock, Jeanne — Secor, Marie: The Rhetoric of Literary Criticism. In Charles Bazerman — James Paradis (eds.): Textual dynamics of the professions: historical and contemporary studies of writing in professional communities. University of Wisconsin Press, Wisconsin 1991, s. 76–96.
Fidelius, Petr: Řeč komunistické moci. Triáda, Praha 1998.
Fidelius, Petr: Totalitní myšlení. In týž: Kritické eseje. Torst, Praha 2000, s. 82–91.
Fowler, Roger: Linguistic Criticism. Oxford University Press, Oxford 1996.
Głowiński, Michał: Nowomova po polsku. Polska Encyklopedia Niezależna, Warszawa 1991.
Hodge, Robert — Kress, Gunther: Language as Ideology. Routledge — Kegan Paul, London 1979.
Janoušek, Pavel: Spor o Lukeše. Kapitola z historie české literární kritiky počátku osmdesátých let. In ed. Jan Wiendl: Normy normalizace. Sborník referátů z literárněvědné konference 38. Bezručovy Opavy (11. — 13. 9. 1995). Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR — Slezská univerzita, Praha — Opava 1996, s. 82–90.
Janoušek, Pavel a kol.: Dějiny české literatury 1945–1989. IV. 1969–1987. Academia Praha 2007.
Kaušitz, Josef: Ah, c’est vous, monsieur Beckett! Rozhovor Babylonu s autorem výstavy Švabinského „Kozloviny“ Josefem Kaušitzem (rozhovor s Petrem Placákem). Babylon XIX, 2010, č. 8.
Kopeček, Michal: Ve službách dějin, ve jménu národa. Historie jako součást legitimizace komunistických režimů ve střední Evropě v letech 1948–50. Soudobé dějiny 8, 2001, č. 1, s. 23–43.
Markovic, Mihailo: The Language of Ideology. Synthese 59, 1984, č. 1, s. 69–88.
Morong, Cyril: Mythology, Ideology and Politics [19. 7. 2010)].
Mukařovský, Jan: Estetická funkce, norma a hodnota jako sociální fakty. In týž: Studie I. Host, Brno 2007, ed. Miroslav Červenka a Milan Jankovič, s. 81–148.
Otáhal, Milan: K některým otázkám dějin „normalizace“. Soudobé dějiny 2, 1995, č. 1, s. 5–16.
Perelman, Chaïm — Olbrechts‑Tyteca, Lucie: Act and Person in Argument. Ethics 61, 1951, č. 4, 1951, s. 251–269.
Perelman, Chaïm — Olbrechts‑Tyteca, Lucie: The New Rhetoric. A Treatise on Argumentation, přel. John Wilkinson a Purcell Weaver, University of Notre Dame Press, Notre Dame 1969.
Popper, Karl Raimund: O psaní dějin a jejich smyslu. In týž: Život je řešení problémů. O poznání, dějinách a politice, přel. Jaroslav Kohout a Eva Stuchlíková. Mladá Fronta, Praha 1997.
Petrusek, Miloslav: Umění totalitních režimů jako sociální fenomén (k sociologické analýze estetizace strachu a zla). In: Studia Moravica. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis Facultas Philosophica Moravica, 2005, č. 4, s. 15–26.
Poslední, Petr: Socialistický realismus a etika interpretace. In Petr Šámal (ed.): Literatura socialistického realismu. Východiska, struktury a kontexty totalitního umění (Sborník ze sympozia konaného 11. a 12. října 2006 v Praze). Ústav pro česko literaturu AV ČR, Praha 2009, s. 35–42.
Procházka, Miroslav: Udání jako literární žánr. Literární noviny 1, 1990, č. 17, s. 5.
Purvis, Trevor — Hunt, Alan: Discourse, Ideology, Discourse, Ideology, Discourse, Ideology… The British Journal of Sociology 44, 1993, č. 3, s. 473–499.
Röhrich, Alex: Ideologie, jazyky, texty. Analýza a interpretace textů Rudého práva z roku 1953 a 1975 a Práva z roku 1997. Bor, Liberec 2008.
Šámal, Petr: Literární kritika za časů „normalizace“. In Jarmila Schreiberová (ed.): Česká literární kritika 20. století: k 100. výročí narození Václava Černého. Památník národního písemnictví, Praha 2006, s. 149–184 [elektronicky též: www.sorela.cz].
Šporková‑Fialová, Alena: Poučena z krizového vývoje. Obraz Pražského jara v normalizační próze. Soudobé dějiny 12, 2005, č. 2, s. 309–333.
Šporková‑Fialová, Alena: „Konzervy“ a „lidské tváře“. Viníci a oběti Pražského jara očima normalizační prózy. Dějiny a současnost 30, 2008, č. 1, s. 40–43.
Van Dijk, Teun Adrianus: Ideology. A Multidisciplinary Approach. Sage, London 2000.
Wilder, Laura: „The Rhetoric of Literary Criticism“ Revisited: Mistaken Critics, Complex Contexts, and Social Justice. Written Communication, 2005, č. 22, s. 76–119.
RÉSUMÉ
RHETORIC OF NORMALIZATION LITERARY CRICITISM
Since the Normalisation literary criticism (in Czechoslovakia 1968–1989) has been charted only from the viewpoint of literary history, the author challenges it from the viewpoint of rhetoric. He focuses, with a few exceptions, mainly on the hardest hitting criticism from the 1968–1974 on authors and works at the edge of the ideological‑aesthetic norm. Having scrutinised a selection of critiques and reviews from Literární měsíčník (Literary Monthly) and Tvorba (Creation) according to the rhetoric theory of Jeanne Fahnestock and Marie Secor, he concludes that: As to facts, the selection of facts used in the interpretations tended to be led by (the author’s ideological) interest. As to definitions, the authors tended to shift meanings of definitions and terms as to mythologise, ironise, or relativise them. As to causes (or interpretation), he found out the tendency to conform interpretative stories to the dominant narrative. Regarding values, there is a problem of motivation: Critics denied politically non‑conform artworks to contain art values, therefore were not able to regard them as artefacts and had to treat them as objects of theoretical investigation. As to proposals, the critiques tended to express proposals explicitly and, thereby, go beyond the convention to read/not to read.
