Tragická postava životního dramatu. Básník, dramaturg a překladatel Miloš Hlávka

Miloš Hlávka byl již v květnových dnech 1945 označen za kolaboranta. Svou roli v tom sehrálo manželství s Němkou i vysoký post kulturního pracovníka, který od dubna 1944 zastával v činohře ND. V následujících letech a především po roce 1948 bylo jeho jméno opomíjeno, jeho dílo zůstalo mimo zájem odborné i laické veřejnosti. Teprve s uvolňováním poměrů v polovině 60. let se některé jeho adaptace začaly vracet na divadelní scény._1 Nedávno zpřístupněné materiály z rodinného archivu, doplněné záznamy Historického vojenského archivu a články ze soudobých periodik, umožňují nyní částečně rekonstruovat obraz tehdejších událostí.

NĚMECKO A ZASE NĚMECKO

Hlávkův osud byl úzce spjat s Německem. V roce 1929 poznal tanečnici Irmgard Otte, Němku narozenou v Sasko‑Anhaltsku, která získala angažmá v Osvobozeném divadle. Vzali se v roce 1931. V následujících letech opakovaně navštívil Německo, kde u Baltu trávil dovolené. Všímal si společenských proměn: „Nikde snad, jako zde v Německu, netrpí lidé tak krátkou pamětí, nikde se tak nezapomíná na skutky jako zde. A nikde se naopak tolik slavnostně nevzpomíná a nepřipomíná jako zde. Pak ovšem vypadají už věci jinak, pak už je lidé vidí tak, jak je chtějí vidět, protože už se dávno zapomnělo, jak to vlastně bylo, nebo protože se chtělo zapomenout,“ napsal do deníku v létě 1934._2 Německu, jehož kulturu nepřestával obdivovat, se však postupně odcizoval: „Propast mezi mnou a touto zemí vzrůstá den ode dne a vtírá se do soukromí. Ale neříkej: zemí. Řekněme dnešním státem, soustavou, organizací, výchovou. Neboť se zemí jsem se sblížil.“_3 V roce 1937 byl již zcela znechucen vývojem v Německu. „Neviděl jsem proslulé autostrády,“ zapsal si v té době do deníku při cestě přes Berlín, „ale viděl jsem v přímořských lázních na Baltu tábor všech pomořanských učitelů a středoškolských profesorů, kteří tam měli sjezd. Sami si postavili obrovské stany na způsob Kludského zvěřince před cirkusem a předstírali, že jsou všichni za jedno (s nápisem nad vchodem Deutschland ist Hitlerland), když se tak stádně spolu na slámě vychrápou.“_4 Německo se nakonec stalo Hlávkovým osudem. Dalo mu rodinu, za protektorátu významný post v ND, ale vzalo mu také život a byl to právě Hlávkův vztah k Německu, kvůli němuž nakonec získal cejch kolaboranta…

KOLABORANTEM RYCHLE A STRUČNĚ

Výchozí otázkou je, jaké objektivní důvody pro to existovaly. Odpověď zdánlivě nabízí článek otisknutý 13. května 1945 v Dnes — Demokratickém deníku. Pod titulem Miloš Hlávka z Národního divadla mrtev uvedl: „Další zpráva z kruhů uměleckých nám sděluje, že Miloš Hlávka, dramaturg a úřadující šéf činohry, spáchal sebevraždu. Hlávka využil svého manželství s Němkyní k dosažení této kariéry. Byl skutečným vykořisťovatelem Národního divadla, pobíral spolu s jinými sobě rovnými výtečníky desetitisícové honoráře za úpravy a předělávky her starých autorů, které nebyly v podstatě ničím než literárními krádežemi a loupežemi. Členstvo Národního divadla si oddychlo od tohoto záludného a zákeřně nebezpečného intelektuála“ (Dnes 1945a). Odhlédneme‑li od tvrzení, že Hlávka spáchal sebevraždu,_5 pak zde zůstávají tři skutečnosti, jimiž pisatel vysvětluje Hlávkovo mravní selhání. Předně je to jeho manželství s Němkou, dále autorsky nekorektní přístup k původním hrám a konečně přesvědčení o Hlávkovi jako osobě nebezpečné. Se svou ženou se Hlávka seznámil o pět let dříve, než se Hitler stal říšským kancléřem._6 Paralely mezi Hlávkovým manželstvím a kariérou v ND jsou jen stěží obhajitelné i z toho důvodu, že Hlávkovy kontakty s činoherní scénou můžeme klást již do počátku 30. let._7 Dokumenty, dokládající vliv jeho manželství na kariéru v ND se nalézt nepodařilo, a tudíž se domníváme, že tuto poznámku lze vnímat spíše jako součást diskurzu soudobých dramatických momentů.

Navzdory nepodloženým tvrzením tažení proti Hlávkovi pokračovalo. 15. května 1945 konal Syndikát českých spisovatelů a hudebních skladatelů revoluční výborovou schůzi. Na ní byli vyloučeni spisovatelé spolupracující s Němci, mimo jiné i Hlávka (srov. Rudé právo 1945). O den později přinesl tuto zprávu také Dnes — Demokratický deník pod titulem Očista Syndikátu českých spisovatelů (Dnes 1945b). Na tomto místě musíme poznamenat, že žádné jiné podobné články se nám v soudobém tisku nepodařilo dohledat. Texty týkající se znovuotevření ND se omezují na obecné informace o nových inscenacích. Zdá se, jako by Hlávkova smrt ve víru událostí nakonec zapadla. Těžko si proto představit, že na pozadí dramatických dějinných událostí dva nic neříkající články mohly stvořit obraz Hlávky — kolaboranta. Otázka proto zní, jaké byly skutečné okolnosti Hlávkova působení ve vedení ND a jaké informace nalézáme v archivních materiálech.

NA TENKÉM LEDĚ NÁRODNÍHO DIVADLA

Postavení ND mezi ostatními scénami bylo ambivalentní. Zůstalo nejvýznamnější scénou s relativně přijatelnými podmínkami umělecké činnosti, ale jeho financování z prostředků protektorátní vlády znamenalo, že bylo ovládáno Ministerstvem lidové osvěty. V jeho čele stál v letech 1942–1945 Emanuel Moravec. Klíčové osobnosti ND se tak dostaly na tenký led, kdy balancovaly mezi rezistencí a nezbytnou úlitbou poměrům. K velmi trapné události v ND pak došlo 24. května 1942. Kolem osmnácti set divadelníků, kulturních pracovníků a akademiků zde po Moravcově proslovu vyjádřilo věrnost Říši a odsoudilo atentát na Heydricha. Útlá knížečka V hodině dvanácté (1942) svědčí o pronesených projevech. Rovněž časopis Divadlo a hudba uveřejnil pod titulky Z projevů na slavnostním shromáždění kulturních pracovníků 12. července 1942 a České divadlo osvědčuje věrnost říši excerpta z projevů klíčových osobností divadelní scény.

ND během okupace prošlo organizační proměnou. Na pokyn K. von Neuratha přišlo v květnu 1939 o budovu Stavovského divadla, za niž získalo pro činohru divadlo Varieté v Karlíně. K další změně došlo na popud Moravce a K. H. Franka: Historická budova ND byla vyhrazena opeře a baletu, zatímco činohra se přesunula do divadla na Vinohradech. Prvním šéfem činohry byl v lednu 1939 jmenován J. Bor, jehož záhy vystřídal F. Götz. Diskuze o jmenování Bora šéfem činohry otevřela úvahy o Hlávkově postu lektora ND; Hlávka se kvůli tomu dostal do sporu s J. Frejkou. Ten tvrdil, že Hlávka má Bora ve skutečnosti hlídat a „pečovat o jeho mravní a uměleckou korektnost“. „Kde může,“ stěžuje si Hlávka v deníku z ledna 1939, „pracuje prý proti mně F [Frejka, pozn. T. V.]. Všechny stopy vedou na Nábřeží legií 9 a k jeho telefonu.“_8 Na čem Frejka své domněnky zakládal, se doložit nepodařilo.

Program činohry byl v tomto období rozkolísaný. Na rozdíl od konzervativnějšího Bora usilovali Götz a později Hlávka o nové pojetí dramatické tvorby, které by bylo vyvázáno z humanistických a psychologizujících tendencí. Pro Götze představovalo drama mužskou perspektivu světa, totiž jednání vycházející ze síly a bojovnosti, formující nikoli člověka otázek, nýbrž heroického zápasu. V článcích Dnešní dramaturgická situace nebo Víra v české drama se Götz vymezil proti dramatu jako duševní introspekci konkrétní individuality, proti níž postavil princip vůle silného jedince (Götz 1941, 1943). V podobném duchu pokračoval i Hlávka, jmenovaný zastupujícím šéfem činohry k 1. dubnu 1944, což bylo v kontextu doby a Hlávkových rodinných poměrů přijato s rozpaky: „Doba, jak už to bývá, některé lidi vynesla. U nás,“ vzpomíná v pamětech Thespidova kára J. Pivec, „to byl už od 1. září 1939 lektor činohry Miloš Hlávka. Nikdo vlastně nevěděl — aspoň z nás dole –, odkud a na čí návrh přišel. Kdysi patřil k naší divadelní avantgardě, spolupracoval s Frejkou v Moderním studiu, teď se o něm říkalo, že sympatizuje s fašisty. Nevím. Nedůvěřovali jsme mu však, protože jeho poslání bylo zprvu nejasné.“ O něco níže Pivec dodává: „Hlávka se stal nakonec dramaturgem s rozsáhlou pravomocí“ (Pivec 1986, s. 112, resp. 132)._9 Hlávkův kariérní postup, který Pivec zdůraznil, jej nicméně pomohl posunout do role kolaboranta. Zcela jednoznačný postoj zaujali k Hlávkovu postavení v ND F. Černý a E. Kolárová v publikaci Sto let národního divadla: „Po smrti šéfa činohry Jana Bora 24. března 1943 vedl soubor opět František Götz. Když však v březnu 1944 byla činohra z rozhodnutí Emanuela Moravce přesunuta do budovy Městského divadla na Král. Vinohradech […] byl jejím šéfem jmenován Miloš Hlávka, tehdy už kolaborující s okupačním režimem“ (Černý — Kolárová 1983, s. 124). Žádného dalšího upřesnění — navzdory závažnosti obvinění — se však v knize Černého a Kolárové nedohledáme.

K chystané divadelní rošádě — přesunu činohry ND na Vinohrady — uvedly Lidové noviny: „Německý státní ministr pro Čechy a Moravu SS‑Obergruppenführer K. H. Frank dal souhlas, aby Městské divadlo na Královských Vinohradech, které roku 1941 musilo být pro provinění několika svých členů policejně zavřeno a přechodně vzato do německé správy, přešlo opět do správy české.“ Tisk prezentoval celou akci jako velkorysý projev říšské péče o českou kulturu: „Dík pomoci, jíž se nám dostává od říšských činitelů, očistil se náš kulturní život od všeho, co jej dvacet let v bývalé republice znešvařovalo, a zbavuje se postupně různého balastu, který jej zatěžoval. […] Právě oznámeným návratem Vinohradského divadla do české správy, který byl uskutečněn za souhlasu Německého státního ministra pro Čechy a Moravu SS‑Obergruppenführera K. H. Franka, byl českému divadelnictví dán novoroční dárek vskutku jedinečný“ (Hudec 1944).

Otevření činohry na Vinohradech bylo navíc spojeno s oslavou pátého výročí zřízení protektorátu, na které vystoupil Moravec. Kromě něj se slavnostního zahájení zúčastnil i SS‑Sturmbannführer M. Wolf, vedoucí kulturně‑politického oddělení protektorátu a někteří zástupci protektorátní vlády. Následné jmenování Hlávky zastupujícím šéfem činohry proto přirozeně provokovalo k mnohým otázkám. V nové funkci se Hlávka stal osobností na příliš exponovaném místě, než aby mohl ignorovat pokusy okupačních institucí zasahovat do repertoáru. Bylo třeba zaujmout politické stanovisko. Právě v této době se spolu s dalšími vedoucími pracovníky ND zúčastnil schůzek u Moravce. Ve Vojenském historickém archivu jsou uloženy dva záznamy těchto schůzek. První se odehrála 19. května, druhá 24. června 1944.

Zápis z květnové schůzky, jíž se vedle Hlávky účastnili ředitel ND L. Šíp a sekční šéf Raupach, je rozdělen do čtyř bodů. V prvním je konstatováno, že kvůli dlouhotrvající nemoci šéfa baletu V. Talicha se ND dostává do vleklé stagnace. Ve druhém bodě je zmíněno Hlávkovo jméno v souvislosti s jeho jmenováním zastupujícím šéfem činohry. Je mu zdůrazněno, že výkony činohry musí dosahovat nejvyšší úrovně, aby byla umlčena kritika jeho jmenování._10 Inscenována mají být pouze klasická díla světové literatury, z českých jen takové práce, které odpovídají všem požadavkům (allen Anforderungen entsprechen). Činohra se nesmí zabývat avantgardní tvorbou a nesmí být „pařeništěm pro experimenty, ať již v oblasti režie nebo dramaturgických úprav“._11

Třetí bod zápisu je věnován navýšení platu sólistů. Bod čtvrtý zakazuje pracovníkům ND jakékoli zmínky o politice, ať již v rámci divadla nebo mimo něj. Umělec se má zabývat jen svou tvorbou a „kdo se proti této zásadě prohřeší, bude neúprosně — lhostejno, zda vynikající nebo špatný umělec — odklizen a nebude mu umožněno další pokračování v umělecké činnosti“._12 Za „politickou čistotu“ ND (politische Sauberkeit des Nationaltheaters) jsou Moravcovi osobně zodpovědní Šíp, Hlávka a Raupach. Druhý zápis z porady u Moravce 24. června se zabývá stanovením nových platových tarifů a Hlávkovo jméno je zde zmíněno jen v souvislosti s jeho účastí na tomto setká‑ní._13 Další materiály, referující o Hlávkově schůzkách s Moravcem, nejsou známy. Na základě uvedeného lze konstatovat, že Hlávka se sice schůzek zúčastnil, ovšem jejich obsah byl formálního charakteru a omezil se na obecná varování před politizací divadelní scény, ať již přímo nebo zprostředkovaně výběrem neodpovídajícího repertoáru.

Hlávka se snažil vyhýbat politickým tématům. Jeho komentáře k uměleckému dění byly víceméně apolitické. Umění od politiky odděloval snad i na základě své zkušenosti s inscenací Zpívající vězni z roku 1930,_14 a explicitně to formuloval ve svém deníku: „Myšlení o divadle budiž čistě divadelnické, formální. (…) Příliš dialektizujeme dějinné a společenské nebo dokonce filozoficko‑politické předpoklady divadla. Když dialektiku, pak čistě uměleckou,“ napsal v červnu 1935, a dodává: „Moderní divadelník nemá publiku co říci, kromě své práce. […] Jeho úkolem je poezie.“_15

O osm let později byla situace jiná. V den výročí obsazení Československa německými vojsky vyšel 15. března 1943 v Moravském slově článek Kultura ve čtvrtém roce Protektorátu. Naše umění na nových cestách. Jeho autor B. Macák konstatoval, že „na konci čtvrtého roku Protektorátu není pochyby o tom, že kulturní svébytnosti, jíž se nám dostalo po zřízení Protektorátu, český národ plně využívá. Náš kulturní život prošel za uplynulá čtyři léta prudkým vývojem a je možno říci, že právě nyní zatím vývoj vrcholí“. V zásadě banální text adoruje říšskou péči o českého čtenáře a diváka, zdůrazňujíc především nové překlady německých klasiků. Článek se negativně vymezuje proti psychologické próze, abstraktnímu malířství i avantgardnímu dramatu. Zajímavým začíná text být až v závěru: „Teoretikové literární i divadelní, kritikové výtvarní jasně již cítí potřebu tvoření nových hrdinů a nových vztahů k prosté jevové skutečnosti. Miloš Hlávka volá po českém dramatu politickém. Političnost nové soudobé dramatiky chápe jako její znárodnění, jako zvýšení její dobové obsažnosti, jako její zmužnění a zdůraznění tónů činorodějších“ (Macák 1943a).

Macák odkazoval ke stati Historická událost v dějinách našeho divadla, uveřejněné v lednu 1943, více než rok před Hlávkovým jmenováním. V tomto textu Hlávka kvitoval, že je „kulturním štěstím pro Říši i pro nás, že Vůdce a v jeho duchu správci divadelního umění žádají od předních scén provedení vynikajících národních děl v nadprůměrné interpretaci a v tom právě spatřují splnění výsostného politického údělu dnešního divadla.“ Soudobé Německo, mínil Hlávka, uskutečňuje nyní Kleistovy „nejsmělejší politické sny“ (Hlávka 1943b). Jakou váhu přikládat banálním proklamacím, nechceme komentovat. Pozornost si však zaslouží Hlávkovy inscenace._16 Pro sezónu 1939/1940 připravil adaptaci Noci běsů ideologicky přijatelného Richarda Billingera,_17 od něhož uvedl i Čarodějku pasovskou (1941) a Čaronoc (1941). Na druhou stranu uváděl také hry klasických autorů (Holbergova Spáče /1942/, Goldoniho Vdovu lišku /1943/ nebo Benátskou maškarádu coby adaptaci Lháře /1941/ či Kleistův Rozbitý džbán /1944/) nebo významovým převrstvením proměňoval původní vyznění textu. Tak tomu bylo v nastudování Kleistova Prince Bedřicha Homburského (1942, v ND 1943), které posunulo původní apoteózu vojenství v odhalení jeho tragického obsahu. Jakkoli se nastudování této hry mohlo zdát diskutabilním, zdaleka nepředstavovalo takovou kontroverzi jako uvedení antisemitské inscenace Rothschild vítězí u Waterloo_18 (1941) Divadlem Na Poříčí. Za touto inscenací stáli F. Salzer, J. Pokorný a M. Kouřil, kteří mimo jiné patřili v květnových dnech 1945 mezi nejaktivnější revolucionáře, rozhodující o tom, kdo z divadelníků stane před lidovým soudem…

PŘÍZRAK BOLŠEVISMU

Ve fondech Vojenského historického archivu je uložen Hlávkův osobní spis účastníka národního boje za osvobození. Součástí této složky je žádost Hlávkové o osvědčení účasti manžela v národním odboji. Hlávková v žádosti argumentuje, že se manžel „zúčastnil povstání v květnu 1945“._19 K žádosti je přiložen duplikát oddacího listu Hlávkových a opis potvrzení Městské nemocnice Bulovka v Praze, dokládající přijetí raněného Hlávky a jeho úmrtí. Přiložen je i opis Potvrzení policejního ředitelství v Praze, které 28. května 1945 uvedlo, že se Hlávka „nachází ve zdejší evidenci padlých za osvobození Prahy“._20 K žádosti také Hlávková připojila strojopisné vylíčení Hlávkova zranění. Zde také nacházíme zajímavou poznámku, že její „manžel vlastnil revolver, který měl ke konci války ukrytý v divadle. Tato zbraň po smrti manžela nebyla nikde ani u něj nalezena. Pravděpodobně ji po zranění manžela převzal některý z bojovníků“._21

Žádosti Hlávkové však nebylo vyhověno a potvrzení o Hlávkově účasti na národním odboji bylo zamítnuto. Vojenský historický ústav, který žádost zpracoval 6. října 1966, svůj závěr zdůvodnil takto: „Vojenský historický ústav sděluje, že Vaší žádosti o vydání osvědčení podle zákona č. 255/46 Sb. nelze vyhovět, poněvadž byly zjištěny závady podle § 1, odst. 3e zák. č. 255/46 Sb.“ Pod uvedeným paragrafem Sbírky zákonů a nařízení republiky Československé z roku 1946 stojí, že za účastníka národního odboje nemůže být považován ten, „kdo přímo nebo nepřímo, i když nebyl členem některé organizace uvedené pod písm. b),_22 vyvinul jakoukoli činnost proti slovenskému národnímu povstání, nebo o své újmě činy nebo slovy podporoval nebo obhajoval režim nacistů, fašistů, zrádců a kolaborantů, nebo se projevil jako osoba protidemokratická nebo protilidová nebo státně nebo národně nespolehlivá“._23

Součástí sdělení je kopie zprávy o Hlávkovi z Ministerstva vnitra. Dokument informuje, že Hlávka byl „v dubnu 1944 ustanoven ministerstvem školství a osvěty do funkce šéfa činohry Národního divadla v Praze a jako takový se zúčastňoval porad u protektorátního ministra E. Moravce. Po osvobození byl obviněn, že dne 19. 7. 1944 dal ve Svobodném slově uveřejnit článek proti bolševismu, čímž se provinil proti národní cti“._24 Hlávkův článek proti bolševismu zmiňuje i Archiv bezpečnostních složek Ministerstva vnitra, který má ve fondu č. 315 (Zemský odbor bezpečnosti) uloženou drobnou zprávu Zemského národního výboru ze dne 4. května 1946. Zde je opět zdůrazněno, že se Hlávka provinil proti národní cti agitačním článkem proti bolševismu. O jaký text šlo?

Hlávkův článek vyšel několikrát a v různé redakční úpravě. Otisknut byl 19. července 1944. Pod titulem Čeští umělci hovoří o bolševismu vyšel v Lidových listech, Národní práci, Národní politice, Českém slovu a Českém deníku. Pod shodným titulem, avšak s podtitulem Miloš Hlávka o smyslu evropanství, byl text publikován v Moravských novinách, Nové době a zlínském vydání Českého slova. Pod názvem Miloš Hlávka proti bolševismu byl tentýž text otištěn v Lidovém deníku, Poledních listech a odpoledním vydání Českého slova. Všechny články jsou v zásadě shodné, jen některé prošly zkrácením. Smysl textu zůstává však ve všech vydáních zachován a lze jej shrnout do několika slov: Duchovní a kulturní vývoj Evropy se nejvýstižněji odráží v dramatické tvorbě, která svým charakterem zdůrazňuje národní svébytnost jednotlivých evropských národů. Zploštění a nivelizace jejich jedinečností by byly popřením podstaty Evropy. Nositelem takové nivelizace je bolševismus, jehož rozšíření Evropou by znamenalo ohrožení jejího kulturního a duchovního dědictví. Nebyl to ovšem první Hlávkův výpad proti bolševikům.

V únoru 1943 se na Hlávku obrátila redakce Árijského boje:_25 „Jak asi víte, je náš časopis veden v duchu říšské myšlénky a nekompromisního boje proti židobolševismu […]. Byli bychom vděčni, kdybyste napsal redakci našeho listu několik řádek svého souhlasu s tímto protibolševickým zápasem.“_26 Dopis uzavírá podivná poznámka: „Současně sděluji, že otiskneme v našem listě jména všech, na které jsme se s tímto dopisem obrátili.“ Můžeme této poznámce rozumět i tak, že bude zjevné, na koho se redakce obrátila a kdo na její výzvu nereflektoval.

V jedenáctém čísle Árijského boje proto Hlávka pro anketu o bolševismu uvedl: „Chvěji se odporem při pouhém pomyšlení na možnost bolševizace Evropy, jako se štítím všeho, co se potácí v beznaději, v temnotách bez ducha, v ponorné stoce člověka bez víry živořícího. Však si ještě živě vzpomínám na ty kavárenské desperáty nebo lidi vším už přesycené, kteří koketovali kdysi u nás s bolševismem.“ A o pár řádek dodává: „I když jsem zavčas rozpoznal umrtvující metody Židovstva a bolševismu, jejichž rafinované jedy zasahují smrtelně organismy národního života, umím si teprve nyní představit, kam oba […] měli namířeno.“ Dále se již Hlávka dostává na tenký led: „Říše za svou touhu po své obloze, po svém evropsky důstojném životě a po svém štěstí […] přináší nyní velké oběti. Jejímu zápasu děkujeme za to, že jsme dosud Čechy i Evropany, a její revoluce je vskutku obrodnou i pro nás. Proto každý jiný nežli bezvýhradně kladný vztah k jejím akcím zdá se mi především protičeský“ (Hlávka 1943). Z Hlávkových vystoupení nelze vyvozovat jednoznačné závěry. Ankety Árijského boje se zúčastnila celá řada osobností, jejichž odpovědi byly postupně uveřejňovány v dalších číslech._27 Hlávkovo jméno se znovu objevilo v pátém čísle Árijského boje ročníku 1945, kde je uveden v seznamu členů České ligy proti bolševismu._28

ZEMI MUŽŮM

Výše uvedená fakta se týkají Hlávkova profesního i soukromého života, avšak literární historik se ptá: A co dílo? Co text? Referují Hlávkovy básnické texty dané doby o jeho poměru k „novému evropskému pořádku“? Mohli bychom v jeho uměleckém gestu objevit otisky jeho soudobého myšlení, uvažování, cítění — s vědomím nutné básnické stylizace? A skutečně, v kontextu výše řečeného zní zajímavě Hlávkův důraz na mužnost, sílu a energii, ať již tuto tendenci prosazuje v dramatické tvorbě nebo poezii. Hlávka není intimním básníkem duševních introspekcí, nýbrž se blíží antikizujícímu spojení řádu a krásy, síly a poezie. Klíčovým se pro jeho poezii stává obraz silného jedince, zmocňujícího se sebe sama i světa gestem síly a vůle. Tendence k takovému pojetí světa se postupně tvaruje v Hlávkově hledání básnického výrazu přibližně od roku 1935, kdy si do deníku poznamenal: „Energii! Poezii síly a energie. Svalnatou myšlenku proti záplavě slabosti. Věty epické. Syntézu. […] Epiku! Jsme přelyrizováni. A drama. A hrdinský román.“_29 V konkrétní básnický tvar se tato tendence proměnila ve sbírce Ráno vítězné (1939). Kompozičně je rozdělena do tří cyklů, které propojuje proměna lyrického subjektu. Jeho přerodu z neukotvené existence v gesto síly a vzdoru odpovídá i pozvolný posun od lyrického tónu k epickému. Perspektiva básnického slova se odhaluje ve dvou rovinách, nejprve v podobě slova požehnaného, později je vázáno na konkrétní lidský čin: „Chci verš, jenž by zvučel, / poslední výzva k útoku / a k práci“ (Hlávka 2012, s. 12). Básnické slovo se proměňuje z niterného svědectví lyrického subjektu ve vnější energii, dotýkající se konkrétních skutečností.

Druhý cyklus Rána vítězného je rytmizován napětím mezi obrazy marnosti a potřebou životního řádu. Výrazným motivem se vedle opakujících se baltských scenérií stává krajina českého venkova, evokující původní, čistý život, nekontaminovaný městskou kulturou. Již v roce 1934 se Hlávka v deníku vyznává ze své touhy po venkovu jako nedeformovaném způsobu žití, a tento idealizovaný obraz přenáší i do roviny jazykové. Venkovský jazyk považuje za autentičtější a jeho vazbu mezi pojmy za čistší. Pro závěrečný cyklus je pak charakteristický důraz na mužský princip, tematizovaný motivy síly a energie. Země se nemá proměnit v prostor kontemplace, nýbrž mužného činu: „K zemi se sklánět s růží popínavou / a v mužném zadumání pýchy / snům hrdinským přát, jež se zítřkem stanou“ (Hlávka 2012, s. 44).

Explicitního výrazu dosahuje tato tendence v epické skladbě Kormorán (1943). Třebaže v prvním plánu dominuje milostný příběh, těžiště Kormorána leží v pnutí mezi dvěma duševními a mentálními principy, ztělesňovanými na jedné straně závodníkem Jindřichem a na druhé zasněným vypravěčem. Báseň proti sobě klade dynamiku a vitalitu vnějškově orientované existence a únik do snových představ pasivního bytí. První princip lze ztotožnit s mužským elementem, zatímco druhý tenduje k lyrickému prociťování života a principu ženskému. Mužský princip je pak přímo spojen se ctností a energií: „Co virtus v našem světě zváno / a vítězilo nad smrtí, / […] toť pravá ctnost a věrná dcera / nejsladší matky Energie“ (Hlávka 2012, s. 124). Motiv energie prostupuje v mnoha podobách celou skladbou až k její explicitní apoteóze: „Tady zříš ji, Energii, / […] Tehdy poznal jsem, co značí pravá radost, / nehybná, sošná — vděčnost Síle“ (tamtéž).

Hlávkova adorace titánského jedince silné vůle a rozhodných gest sugeruje obraz nietzscheovského nadčlověka a spolu s akcentací čisté venkovské krajiny, nekontaminované degenerující městskou kulturou změkčilé citovosti, se může v určitých perspektivách blížit umění Blut und Boden. Na druhou stranu ale nelze opomenout, že tato tendence nevstupuje do Hlávkovy tvorby až pod vlivem ideologie, ale formuje se mnohem dříve. Je výsledkem vnitřního napětí mezi roztěkaností, nesoustředěností, a potřebou řádu, systematické práce a koncentrace. „Naučit se, aby se z každého dne stala věta,“ napsal si do deníku v roce 1935. V zápiscích se označoval za divadelního nádeníka, jemuž vyhovuje tvorba na objednávku, neboť takto je nucen podřídit se tvůrčímu řádu. Domníváme se, že právě z této perspektivy je třeba Hlávkovu akcentaci vůle a síly reflektovat. Je výsledkem Hlávkova vnitřního pnutí, hledáním vlastního pevného bodu.

ZÁVĚREM

Je zřejmé, že mnohé z toho, co Hlávka řekl, možná říci nemusel či mohl formulovat obecněji. Je také zřejmé, že jako osobnosti na exponovaném místě mu jen stěží mohl být dopřán přepych mlčení. A je také zřejmé, že můžeme nalézt v jeho básnických textech tendence, korespondující s těmi formami zobrazování lidské bytosti a jejího světa, které mohly odpovídat soudobé německé ideologii. Na činoherní scéně inscenoval diskutabilního Billingera i Kleistova Prince Bedřicha Homburského. Prokazatelně se zúčastnil dvou schůzek u Moravce, byl členem Ligy proti bolševismu a autorem několika problematických vyjádření pro tisk. A manželem Němky. V revolučních květnových dnech dost důvodů pro rychlé odsouzení.

Na druhou stranu je ale třeba říci, že vedle Billingera a Kleista přivedl na tehdejší scénu ND i jiné autory a uvedl jiné hry, ideologicky neutrální. Je třeba rovněž říci, že naprostá většina jeho článků a referátů se k politice nevyjadřuje a sleduje pouze problémy umělecké. Jeho porady u Moravce byly jednostranného charakteru: Hlávka na nich vystupoval v pasivní roli. Tematizování vůle a silné individuality v básnických textech lze rozumět i jako hledání pevného bodu a jistoty době navzdory, jako projekci vlastní potřeby řádu v chaosu soudobých událostí, kterou bychom v jiném historickém kontextu chápali neutrálně. Předně je však třeba říci, že se nepodařilo najít jediný doklad či svědectví o cílené kolaboraci, právě tak jako se nepodařilo prokázat, že by Hlávka shromažďoval a předával informace o dění v ND a jeho pracovnících německým úřadům. Neexistují žádná svědectví o Hlávkově morálním selhání a jediným relevantním důvodem jeho odsouzení se stal jeden článek proti bolševismu… Aniž to Hlávka možná tušil, stal se tak sám tragickou postavou svého vlastního životního dramatu, jehož absurditu podtrhla i záměna jeho osoby s jistým dr. Miroslavem Hlávkou, skutečným kolaborantem, jehož osudy nejsou po květnu 1945 známy a jehož jméno uvádí seznam českých kolaborantu v publikaci Český fašismus 1922–45 a kolaborace 1939–45 (Pasák 1999)…

POZNÁMKY

_1
Brněnské Divadlo bratří Mrštíků uvedlo v roce 1966 Benátskou maškarádu, Hlávkovu úpravu Goldoniho Lháře, o rok později Slezské divadlo v Opavě inscenovalo jeho dramatizaci Šrámkova Stříbrného větru a v roce 1968 byl v rozhlase vysílán Hlávkův překlad Billingerovy Čaronoci. Na základě dostupných údajů lze konstatovat, že návrat na divadelní scény se v 70. a 80. letech v nevelké míře podařil pouze Benátské maškarádě.

_2
Cit. dle deníku M. Hlávky, uloženého ve fondu Miloš Hlávka v Literárním archivu PNP.

_3
Tamtéž.

_4
Tamtéž.

_5
Toto tvrzení může být jedním z nezáměrných omylů, k nimž v dramatických dnech květnového povstání vzhledem ke špatnému předávání a ověřování zpráv přirozeně docházelo. Právě tak ale může být již zamýšlenou součástí dezinformační kampaně proti Hlávkovi. Obraz vysoce postaveného kulturního pracovníka, páchajícího v kritickém momentu sebevraždu, by více odpovídal obrazu kolaboranta, než jeho tragická smrt kulkou německého ostřelovače. Jakkoli se skutečnou příčinu mylného tvrzení v daném článku zřejmě již nepodaří odkrýt, domníváme se, že je spíše výsledkem informačního šumu. Ještě v roce 1967 Josef Träger ve druhém čísle Divadelních novin uvedl, že Hlávka padl blízko Národního divadla. Hlávka však byl zasažen 6. května — pravděpodobně německým ostřelovačem — v Celetné ulici na Starém Městě a o den později svému zranění v pražské nemocnici Na Bulovce podlehl. Pohřben byl 19. května na Olšanských hřbitovech.

_6
Podle svědectví Hlávkova syna Petra Hlávky navíc jeho matka navzdory svému německému původu měla s protektorátními úřady vztah spíše problematický. Syn Petr navštěvoval českou školu, pro což úřady neměly příliš pochopení, a ani incident, kdy se Hlávková zastala při návratu z divadla v tramvaji české ženy, obtěžované opilými německými důstojníky, její postavení před oficiálními místy neprospěl: Byla předvolána na Gestapo k výslechu.

_7
První kontakty s ND se sice odehrávaly na půdě divadla Stavovského, to však bylo od roku 1920 součástí ND. Záznamy o inscenacích ve Stavovském divadle proto nalezneme i v archivu ND, jak je tomu například s Hlávkovou adaptací Roztomilá nepřítelkyně, upravenou podle předlohy A. P. Antoineho a uvedenou na scéně Stavovského divadla v roce 1930. Podobně tomu je i v případě hry V řetězech, Hlávkova překladu textu S. Passeura, představené na podzim 1931, či Dámy v bílém, adaptace předlohy M. Acharda, uvedené v roce 1933 rovněž ve Stavovském divadle.

_8
Cit. dle deníku M. Hlávky, uloženého ve fondu Miloš Hlávka v archivu PNP.

_9
Hlávkův syn v roce 1986 reagoval na vydání Thespidovy káry doložením bezúhonného chování svého otce během okupace, což nakladatelství Odeon vzalo v úvahu ve druhém vydání Pivcových vzpomínek. Odeon se za uvedené tvrzení rodině 1. července 1986 omluvil: „Z výsledku Vašeho projednání se zástupci nakladatelství Odeon jsme se dozvěděli, že jste […] přesvědčivě doložil, že Váš zemřelý otec byl osobou národně spolehlivou, […] a pochybnosti v knize uvedené jsou tudíž neopodstatněné“ (cit. dle korespondence, laskavě zapůjčené p. Petrem Hlávkou a uložené v rodinném archívu Hlávkových).

_10
Das Hauptaugenmerk soll die Direktion auf die Neugestaltung des Schauspiels richten, dessen Aufführungen das höchste Niveau erreichen müssen, damit alle böswilligen Kritiker, die mit der Betrauung Hlávkas als stellvertretender Schauspielschef einen Verfall des National theaters prophezeien und propagieren (cit. dle Ministerium für Volksaufklärung, IV‑U/ 20–44, arch. č. 74; uloženo ve Vojenském historickém archivu, do češtiny přel. T. V.).

_11
Das Schauspiel darf keine Avantgarde sein, kein Tummelplatz für Versuche in Regie und Ausstatung (tamtéž).

_12
Wer gegen diesen Grundsatz verstösst, wird unnachsichtlich, — ob ein hervorragender oder ein schlechter Künstler — entfernt werden und ihm jede weitere künstlerische Tätigkeit unmöglich gemacht (tamtéž).

_13
Die Neuregelung der Gagen des Ensembles der beiden Bühnen des tschechischen Nationaltheaters wurde Mitte Mai d. j. in einer Besprechung mit M. M. [ministr Moravec, pozn. T. V.], Direktor Šíp, Dramaturg Hlávka, Sektionsrat Dr. Raupach und mir durchbesprochen und endgültig festgesetzt (cit. dle Ministerium für Volksaufklärung, IV‑24/ U‑44, arch. č. 72).

_14
Pro avantgardní scénu Uměleckého divadla připravili Hlávka a O. Stibor na 10. prosince 1930 inscenaci sociálně orientovaného dramatu U. Sinclaira Zpívající vězni, pro svou politickou angažovanost však bylo představení prezidiem zemského úřadu zrušeno.

_15
Cit. dle deníku M. Hlávky, uloženého ve fondu Miloš Hlávka v archivu PNP.

_16
Musíme upřesnit některá tvrzení, jež jsme uvedli v doslovu knihy Písně na rozloučenou (2012). Nepodařilo se prokázat, že Hlávka v dané době inscenoval díla Goetheova a Schillerova (srov. Vučka 2012, s. 385).

_17
V roce 1938 bylo Billingerovo jméno uvedeno ve Zpovědní knize rakouských spisovatelů (Das bekenntnisbuch österreichischer Schriftsteller), vydané nacionálně socialistickým spolkem Bund deutscher Schriftsteller Österreichs. V témže roce také Billinger uveřejnil v časopise Das Innere Reich báseň Adolf Hitler, oslavující anšlus Rakouska z 12. března 1938.

_18
Autorem této hry byl Eberhard Wolfgang Möller, dramatik favorizovaný Hitlerem i Goebbelsem, člen NSDAP. Za upozornění na tuto epizodu českého dramatu za protektorátu děkujeme P. Hlávkovi.

_19
Žádost č. 29182 ze dne 27. 5. 1966, bod F a I žádosti. Uloženo ve Vojenském historickém archivu.

_20
Opisy jsou ověřeny Státním notářstvím pro Prahu 2 dne 3. května 1966.

_21
Strojopis je napsán na oficiální příloze žádosti s hlavičkou Stručný životopis od r. 1939 a podrobné vylíčení bojové — odbojové činnosti. Zmínka o revolveru naznačuje, že Hlávka se nemusel stát jen náhodnou obětí zbloudilé kulky, ale zemřel jako aktivní účastník bojů. Je nicméně velmi pravděpodobné, že Hlávka do květnových událostí jako jejich přímý, aktivní účastník bojově nezasáhl a stal se skutečně obětí spíše náhodnou.

_22
V odst. 3, písm. b jsou uvedeny například tyto organizace: Svaz pro spolupráci s Němci, Vlajka, Hlinkova garda ale také Česká liga proti bolševismu.

_23
Cit. dle: Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, zákon č. 255/46 Sb.

_24
Zpráva z Ministerstva vnitra je datována 31. srpna 1966.

_25
Árijský boj vycházel od května 1940 do dubna 1945 a byl platformou Protižidovské ligy.

_26
Dopis z 25. února 1943, podepsaný šéfredaktorem Árijského boje Rudolfem Novákem. Dopis je uložen v rodinném archivu Hlávkových. R. Novák byl agentem Gestapa.

_27
Za katolíky odpověděl dominikán S. M. Braito, svůj názor připojili rektor hudební konzervatoře J. Křička, vdova po V. Mrštíkovi B. Mrštíková, správce diecéze Církve českomoravské J. Lomoz či herec J. Marvan nebo literární historik A. M. Píša. Posledně jmenovaní se však omezili na obecnou podporu evropské kultury.

_28
Česká liga proti bolševismu byla založena 23. ledna 1944 v Praze a její činnost byla kontrolována Ministerstvem školství a lidové osvěty.

_29
Cit. dle deníku M. Hlávky, uloženého ve fondu Miloš Hlávka v archivu PNP.

PRAMENY

Dnes: Miloš Hlávka mrtev. Dnes — demokratický deník, 13. 5. 1945, č. 9.

Dnes: Očista Syndikátu českých spisovatelů. Dnes — Demokratický deník, 18. 5. 1945, č. 14.

Götz, František: Dnešní dramaturgická situace. Ročenka Sirotčího spolku členů ND v Praze, ND, Praha 1941.

Götz, František: Víra v české drama. In: Richard Blech: S maskou a bez masky. Smena, Bratislava 1962.

Hlávka, Miloš: Ráno vítězné. In: Miloš Hlávka: Písně na rozloučenou, Akropolis, Praha 2012, s. 12, 44.

Hlávka, Miloš: Proti bolševismu. Árijský boj 1943a, č. 11, s. 1.

Hlávka, Miloš: Historická událost v dějinách našeho divadla (1943b)

Hlávka, Miloš: Kormorán. In: Miloš Hlávka: Písně na rozloučenou. Akropolis, Praha 2012, s. 124.

Hlávka, Miloš: Deníkový zápisník 1934–45, LA PNP, fond Miloš Hlávka.

Hudec, R.: Kulturní a sociální rozmach v Čechách a na Moravě. Lidové noviny, 1. 1. 1944.

Macák, B.: Kultura ve čtvrtém roce Protektorátu. Naše umění na nových cestách. Moravské slovo, 15. 3. 1943.

Pasák, Tomáš: Český fašismus 1922–45 a kolaborace 1939–45. Práh, Praha 1999.

Pivec, Jan: Thespidova kára. Odeon, Praha 1986.

Rudé právo: Syndikát českých spisovatelů. Ve službách lidu vymýtit všechny reakční živly. Rudé právo, 17. 5. 1945, s. 5.

LITERATURA

Černý, František; Kolárová, Eva: Sto let národního divadla. Albatros, Praha 1983.

Vučka, Tomáš: Hledejme svou poetiku životní. In: Miloš Hlávka: Písně na rozloučenou. Akropolis, Praha 2012, s. 385.

RÉSUMÉ

A TRAGIC FIGURE OF LIFE DRAMA. POET, PLAYWRIGHT AND TRANSLATOR MILOŠ HLÁVKA

Based on the analysis of Miloš Hlávka’s diary notes, original poetry and journalistic texts and also on archival material of the security forces, the study attempts to uncover the circumstances that led or could have led to Hlávka’s (the protectorate chief of National Theatre drama) being labeled a collaborator. It examines developments in the National Theatre during the German occupation and the role which Hlávka may have played in shaping the artistic activities in National Theatre during the protectorate. Based on the analyzed materials, the study concludes that no direct or indirect collaboration can be proved.