19

České literatuře se v Itálii celkem dobře daří, hlavně pokud jde o nejznámější české spisovatele 20. století, jejichž díla se pravidelně vydávají a studují na různých místních univerzitách. Čtenářská komunita si oblíbila mimo jiné Bohumila Hrabala a Václava Havla, a díky autorovi Magické Prahy Angelu Marii Ripellinovi se rozšířil i zájem o českou básnickou produkci. 19. století přesto zůstává trochu v pozadí: ani vrcholné dílo českého romantismu, Máchův Máj, nemohlo najít své místo na italské scéně a víc než padesát let se nikdo neodvážil ho znovu přeložit.

Z autorů 20. století si Arendtová zvolila romanopisce, kteří ve svých fikcích podávají svědectví o historickém dění a odhalují svým současníkům jeho zastřený smysl. Cituje‑li ve svých textech často básníky (své přátele Randalla Jarrella a Roberta Lowella, ale také Rilka, Yeatse, Emily Dickinsonovou, W. H. Audena, Mandelštama, Valéryho nebo René Chara), není to pro mistrovství slova, ale pro moudrost jejich ohromujících líčení.