Z autorů 20. století si Arendtová zvolila romanopisce, kteří ve svých fikcích podávají svědectví o historickém dění a odhalují svým současníkům jeho zastřený smysl. Cituje‑li ve svých textech často básníky (své přátele Randalla Jarrella a Roberta Lowella, ale také Rilka, Yeatse, Emily Dickinsonovou, W. H. Audena, Mandelštama, Valéryho nebo René Chara), není to pro mistrovství slova, ale pro moudrost jejich ohromujících líčení.
