„Ich quatsche herum und niemand versteht mich“. Jazyková politika pražského magistrátu a každodenní jazyková praxe v Praze za první republiky
Úvodem
Jedním z nejdůležitějších zdrojů konfliktů v pražské komunální politice se od druhé poloviny 19. století stala tzv. „jazyková otázka“, kolem níž se v důsledku nacionalizace městské společnosti soustřeďovaly politické zájmy. Jazykový konflikt v Praze byl reprezentativní pro dynamickou roli jazyka v multietnické habsburské monarchii v posledních desetiletích její existence. Používaní a funkce různých jazyků, v tomto případě češtiny a němčiny, byly vždy svázány s mocenskými poměry, byly vyjádřením otázek moci a prestiže a podléhaly sociální hierarchizaci (Wolf 2012, s. 71; viz také Haslinger 2008).
Rostoucí nacionalizace vedla již od 60. let 19. století ke ztrátě mocenského vlivu německých liberálů na obecní politiku v Praze. V roce 1861 získali čeští liberální politici poprvé jasnou většinu ve sboru obecních starších a v městské radě, načež zavedli češtinu jako rovnoprávný úřední a vyučovací jazyk. Více než o tři desetiletí později, v letech 1893–1894, pak pražská radnice tvořená už jenom českými stranami s pomocí vídeňského správního soudu prosadila zavedení českých názvů ulic. V roce 1905 magistrát kromě toho nařídil, že také firemní tabule v Praze mají být pouze v jednom jazyce, nedovedl však své nařízení prosadit u ústředních státních orgánů ani v každodenní praxi._1
Změnu politické kultury symbolizovala zejména formulace „zlatá slovanská Praha“, která v té době již tvořila nedílnou součást nacionalistického diskurzu (Svatošová 2006). Tato změna vyplývala z obecného nárůstu významu komunální politiky jako jedné z nejdůležitejších oblastí nacionalistických aktivit v Čechách (Hlavačka 2006; King 2005, s. 50; King 2011), jež se — nejen v Praze — vyznačovala novou nacionalistickou rétorikou. Paralelně se „slovanskou Prahou“ se šířil mýtus „německé Prahy“, podle nějž město vděčilo za svůj kulturní a hospodářský význam přistěhovalectví „Němců“ ve středověku (viz např. Weger 2011). I když tento mýtus kvůli neúčasti německých liberálních politiků na správě města přímo neovlivnil komunální politiku, měl důležitou identifikační funkci pro německo‑nacionální rétoriku přesahující městský prostor například prostřednictvím pražského deníku Bohemia nebo měsíčníku Deutsche Arbeit (srov. Schneider 2009, zejm. s. 101–107).
Historický výzkum nacionalismu navíc ukazuje, že nacionalistické plánování města nebylo pražským specifikem. Například primátor Štýrského Hradce mluvil ve svém inauguračním projevu v roce 1885 — témeř současně se svým českým kolegou v Praze, Tomášem Černým, autorem formulace „zlatá slovanská Praha“ — o Štýrském Hradci jako o „skrz naskrz německém městě“ (Uhl 1999, zejm. s. 39–40). Historiografie oběhu a transferu nacionalistické rétoriky v Evropě konce 19. století je však teprve na začátku._2 Pokusy českých a německých nacionalistů připsat městu „národní charakter“ se přitom neomezovaly jenom na jazykovou politiku, ale zahrnovaly také demografické popisy společnosti a instrumentalizaci architektonických a jiných uměleckých artefaktů ve veřejném prostoru. Nacionalisté přitom podléhali zásadnímu dilematu, protože se na jedné straně museli vymezovat vůči „národně odlišnému“, na straně druhé však bojovali za vlastní uznání._3
Proces nacionalizace městské společnosti, to znamená i prosazování jednojazyčnosti, tedy neprobíhal přímočaře, ale byl často předmětem sporů. Chci jednak ukázat, že „jazykový konflikt“ na pražské radnici nejenom pokračoval, ale že se po roce 1918 dále radikalizoval. To se může jevit na první pohled paradoxně, protože čeští nacionalisté dosáhli svého cíle, založili národní stát, jehož centrem byla Praha. Proč se potom „jazyková otázka“ po vzniku republiky nadále dynamicky rozvíjela? Jednou z odpovědí může být skutečnost, že pokusy komunálních politiků o nacionalizaci veřejného prostoru byly jen zčásti úspěšné a často ztroskotávaly na každodenní realitě městské společnosti. Reakce městské veřejnosti a každodenní praxe je proto tématem druhé části článku.
Jazyková politika pražského magistrátu. Od „odrakouštění“ k „počeštění“?
Vznik ČSR vystavil pražské komunální politiky legitimační krizi: nazdory své provinčnosti získalo město Praha ke konci 19. století široké samosprávní kompetence a městská rada sehrávala — alespoň v symbolické rovině — roli české „stínové vlády“. Tyto široké kompetence musela obec po roce 1918 částečně nebo úplně — například v infrastruktuře a školské politice — postoupit státu._4 Praha jako hlavní město mnohonárodnostního státu koncipovaného jako národní stát však zároveň plnila důležitou reprezentativní funkci. Hlavní město se stalo jevištěm nového politického řádu. Toto napětí mezi omezeným politickým vlivem a reprezentativní funkcí vyvolalo — podle mého názoru — specifické vzplanutí nacionalismu v komunální politice v Praze první republiky. V prvním desetiletí existence republiky se proto v agendě komunálních politiků ještě nesetkáváme s „aktivistickou snahou“, to znamená s úsilím o smířlivou národnostní politiku. Ta se v komunální politice ve srovnání s celostátní politikou prosadila poměrně pozdě, ve třicátých letech, a se slabší intenzitou (Koeltzsch 2012, s. 116–118).
Ačkoli čeština v Praze konce 19. století byla bez omezení používána jako jediný vnitřní úřední jazyk obce a po roce 1918 i jako vnější úřední jazyk, protože podíl německy mluvících Pražanů na obyvatelstvu města se ani zdaleka nepřibližoval dvaceti procentům, tedy k hranici, která by je opravňovala používat vlastní jazyk ve styku samosprávy,_5 jazyková politika se stala nejdůležitějším nástrojem pražského magistrátu, jenž mu umožňoval neustále zdůrazňovat „český charakter“ města a rozšiřovat komunálně‑politické aktivity. Jazyková politika byla také tou oblastí, jež po roce 1918 primátoru Baxovi zajistila ohlas přesahující komunální politiku. Z pozice svých funkcí předsedy Národní jednoty pošumavské a dočasně i předsedy jazykové komise Národní rady československé intenzivně zasahoval do zdlouhavých debat o československém jazykovém zákonodárství. Stal se tak jedním z nejradikálnějších politiků, kteří chtěli zabezpečit pro „československý státní jazyk“, to znamená pro češtinu a slovenštinu, co největší vliv. Za tímto účelem se s velkou vehemencí pokoušeli rozšířit nařízení československého jazykového zákona také na komerční a soukromou sféru (Kučera 1999, s. 187–202, 225–245).
Hlavní město se tak stalo dějištěm pokusů radikálních nacionalistů kolem Karla Baxy a dočasného kulturního referenta Aloise Žipka, kteří kontrolou a nátlakem chtěli omezit používání „cizích“ jazyků v městském prostoru, a sice ve psané i mluvené podobě. Magistrát v průběhu Baxova dlouhého funkčního období bojoval v první řadě proti německým nápisům na průčelích veřejných i soukromých budov, vývěsním štítům firem a plakátům všeho druhu. Reagoval přitom na informace, které získával od nacionalistických jednotlivců a korporací, od městských zastupitelů nebo z nacionalistického tisku. Tyto — často nepravdivé — zprávy v tisku a udání se týkaly zvlášť mezinárodních, především rakouských a německých firem a bank, jejichž filiálky se nacházely na exponovaných místech v centru Prahy, jako například Česká banka Union (Böhmische Union‑Bank) a Česká escomptní banka (Böhmische Escomptebank) na Příkopech, Ústřední banka německých spořitelen v Československé republice (Zentralbank der deutschen Sparkassen in der Tschechoslowakischen Republik) v Bredovské ulici a Německá agrární a průmyslová banka (Deutsche Agrar‑ und Industriebank) v Lützowově ulici. V obchodním registru byly vedeny jako multinacionální podniky, což je opravňovalo používat na svých budovách nápisy v několika jazycích. Magistrát se však domníval, že „českým“ firmám nemůže být „za žádných okolností“ dovoleno používat německé nápisy, a nechával je kontrolovat._6
V první polovině dvacátých let se magistrát pod heslem „odrakouštění“ pravidelně zabýval německými nápisy na firemních a jiných budovách. Koncem roku 1924 několik úředníků magistrátu dokonce sepsalo pro městské prezídium podle jednotlivých okresů seznamy domů s německými firemními štíty a jinými německými nápisy. Zároveň podávali zprávy o tom, jestli vlastníci tyto nápisy na jejich výzvu odstranili._7 Na základě těchto zpráv magistrát vypracoval Seznam provokativních německých nápisů a firem, který zahrnoval nejen vývěsní tabule bank, ale také menších obchodů a zařízení, jež uváděly v němčině jméno majitele nebo instituce anebo své nabídky. Nápisy se nacházely hlavně ve vnitřním městě, jako například v Praze I „Musik Sortiment Verlag, gegründet 1838“ v Karlově ulici, „Echte böhmische Granaten, Specialitäten aus denselben, feste Preise“ na Národní třídě a „Glocke zum Kirchendiener“ na Týnském chrámu, v Praze II „Hofbrauerei“ v Štěpánské ulici, „Spenglerei im Hofe“ na Florenci a „Kauf und Verkauf von Möbeln“ v Soukenické ulici. Kromě toho byly německé nápisy nalezeny také na bývalých předměstích, jako např. „Essigfabrik“ na Palackého náměstí v Karlíně a „Öl, Kerzen, Seifen“ ve Slovanské ulici v Dejvicích._8
Tento seznam na jedné straně dokládá úsilí pražského magistrátu ovládaného národními socialisty a národními demokraty o nacionalistickou homogenizaci městského prostoru. Současně ale nápisy na tabulích naznačují, že němčina zůstala nedílnou součástí všedního dne nejenom pražských obchodníků.
Zatímco úředníci sepisovali tyto seznamy, obdržel primátor Baxa v prosinci 1924 dopis od „občana“, „vřele milující[ho] naši českou Prahu“. Také on poukazoval na dvoujazyčné, resp. německé nápisy ve městě. Stěžoval si mimo jiné, že jistý Beckmann a jistý Altschul na vývěsných štítech uvádějí pouze německé názvy svých živností, totiž „Advokat“ místo „advokát“ a „Dozent“ místo „docent“. To samé platí o jisté firmě v Nuslích, která používá dvoujazyčnou tabuli Wolf a spol./Wolf und Co. Svůj dopis končil neznámý pisatel konstatováním, že „němečtí a židovští advokáti a lékaři bojí se českých slov“._9 Podobné dopisy jistě vzbudily pozornost magistrátu, jehož úředníci se v následujících letech těmito stížnostmi důkladně zabývali.
Horlivé úsilí městských úředníků odstranit německé firemní tabule se však nesetkalo s velkým porozuměním pražského policejního ředitelství. To se projevilo zejména v „případě“ Ústředního svazu německého zemědělského družstva (Zentralverband der deutschen landwirtschaftlichen Genossenschaft), které vyvěsilo na fasádě svého sídla na Fochově třídě dva německé štíty. Tyto, psal Karel Weigner, starosta Královských Vinohrad pražskému policejnímu ředitelství v září 1924, „budí ve veřejnosti pohoršení a […] veřejnost pozastavuje se nad tím, že úřady nemají moci, aby odstranění [názvu, I. K. ] firmy uskutečnily.“_10 Policejní ředitelství reagovalo na podání až v listopadu, když se do věci zaangažoval primátor Karel Baxa a žádal odpověď._11 Na to policejní ředitelství oznámilo Zemské správě politické, že odstranění svazové tabule není v jeho kompetenci, jazyk Ústředního svazu, němčina, je navíc v souladu s povolenými stanovami._12 Zemská správa sice s policejním ředitelstvím souhlasila, zároveň však upozornila, že svazové štíty už byly překryty šedým plátnem._13 Starosta Královských Vinohrad se však případem zabýval dál a v dopise ze 17. února 1925 policejní ředitelství opakovaně vyzýval, aby ve věci něco podniklo. Zdůvodňoval žádost tím, že firma „umístěna v bezprostřední blízkosti Hoowerovy [sic] třídy [dnešní Wilsonova, I. K.] a Václavského náměstí, jest nanejvýš křiklavou provokací našeho hlavního města“._14 Na to úředník pražského policejního ředitelství znovu konstatoval, že tabule jsou zahaleny do plátna už od „převratu“._15
Magistrát si kromě firemních nápisů pozorně všímal také plakátů, na nichž se propagovaly výrobky nebo různé kulturní a politické akce. Začátkem dvacátých let se jeho zástupci dohodli s Pražskými plakátovacími podniky, které měly monopol na plakátovou propagaci v hlavním městě, že každý návrh plakátu v německém nebo jiném cizím jazyce předloží nejdříve k posouzení primátorovi anebo některému z jeho úředníků._16 Magistrát tím zavedl podobnou kontrolu jako v případě plakátů, považovaných za morálně pobuřující. V následujících letech byly německé plakáty zapovídány, a povolovaly se v některých případech pouze dvoujazyčné. Velkou pozornost vzbudily na přelomu let 1924 a 1925 například údajné „filmové plakáty“ v německém jazyce, které měl vidět jistý úředník magistrátu a jiní svědkové v kině Sanssouci v centru města. Primátor Baxa požádal majitele licence zmíněného kina — Spolek českých žurnalistů, Julia Schmitta z distribuční firmy United Artists a také provozovatele tohoto i jiných pražských kin o jejich stanoviska. Zdůvodnil to tvrzením, že plakáty neodpovídají „českému charakteru“ a že vyvolávají nespokojenost v řadách českého obyvatelstva Prahy._17 Spolek českých žurnalistů obvinění odmítl s tím, že podobné materiály se našly také v jiných kinech. Zástupce distribuce Schmitt rovněž potvrdil, že německy psané propagační materiály se našly i v jiných pražských kinech, přičemž zdůraznil, že se zde vlastně nejednalo o plakáty, ale o letáky resp. přílohu deníku Prager Tagblatt. Ve svém dopise primátora ujisťoval o své loajalitě a zdůrazňoval, že stejně jako on odmítá rozšiřování „německých letáků v české Praze“. Vystupoval prý jenom jako podnikatel a nenese odpovědnost za filmy ani za jejich propagaci._18 Obvinění magistrátu z urážky „českého charakteru“ Prahy kvůli jejich politické motivaci rezolutně odmítl pouze provozovatel kina Sanssouci Hanuš Fischer._19 Tištěná německá filmová propagace nezmizela z pražských kin ani v následujících letech. Dokladem je jednou týdně vycházející program kin, který byl na přelomu dvacátých a třicátých let rozšiřován v kinech v pražském centru._20
Magistrát ostatně sám připouštěl svůj neúspěch v boji proti německým vývěsním štítům, plakátům a reklamním letákům. Když v prosinci 1930, tedy dva měsíce po násilných a také protižidovských protestech proti uvádění německých zvukových filmů v Praze, obnovil svou ofenzívu proti „cizojazyčným“ nápisům, v oběžníku pražským místním radám přiznal, že „velká část obchodnictva, zejména na hlavních třídách pražských vyhýbá se výhradnému používání jazyka českého nebo jeho používání vůbec. Tento ničím neodůvodněný způsob uráží city většiny obyvatelsva pražského, a to i tím více, že jest k tomu používáno většinou veřejného statku a prostoru.“_21 Magistrát ve svém oběžníku místním radám nařizoval, aby firmám, které chtějí používat ve svých obchodních prostorech tabule s „cizojazyčnými“ jmény a nápisy, napříště nepronajímaly veřejný majetek. Toto nařízení, jež vzbudilo pozornost nejen v rámci pražské komunální politiky, odporovalo ustanovením československého jazykového zákona. Avšak magistrát nebyl kvůli svému nařízení nikterak postižen, protože ministr vnitra v něm nespatřoval „závaznou normu“._22 V pražských místních radách měl oběžník různou odezvu: zatímco v místní radě vnitřní Prahy (I–VII) se proti nařízení postavili zástupci německých stran spolu s komunisty a sociálními demokraty, nedostalo se německému zástupci v místní radě Královských Vinohrad podpory žádné z československých stran._23
Pražský magistrát útočil ve dvacátých a třicátých letech nejenom proti velkorozměrným německým a cizojazyčným nápisům na veřejných prostranstvích, ale také proti malým nápisům na vstupenkách nebo jídelních lístcích. V roce 1924 sice neprošlo nařízení, které povolovalo jídelní lístky ve více jazycích jenom ve výjimečných případech (Kučera 1999, s. 236–237)_24, magistrát však sledoval používání jazyka na těchto malých tiskovinách i nadále. Tak například začátkem třicátých let stížnost Československého ústředí cizineckého ruchu jeho úředníky podnítila, aby přezkoumali „jazykové poměry“ v židovských institucích. Československé ústředí cizineckého ruchu si s odvoláním na článek ve fašistických novinách Polední list u magistrátu stěžovalo, že vstupenky na židovský hřbitov a do Staronové synagogy jsou prý v němčině a český nápis je vysázen pouze malým písmem. Kromě toho si stěžovalo, že na místě jsou k dispozici jenom němečtí turističtí průvodci. V „zájmu slovanského charakteru hlavního města“ vyzývalo magistrát, aby se věcí zabýval._25 Noviny Polední list se v článku Ostentativní němčení uchylovaly ještě k mnohem radikálnějšímu jazyku: zdůrazňovaly, že „Israelem“ vydávané vstupenky jsou „nehledě na jednořečovost Prahy německo‑české“._26
Vyšetřováním, jež příslušný úředník magistrátu následně zahájil, se zjistilo, že židovské pohřební bratrstvo používalo vstupenky na židovský hřbitov ještě z dob habsburské monarchie, na nichž se kromě německého nápisu nacházely také nápisy v angličtině, ve francouzštině a v češtině. Německý nápis byl podle úředníka přidán až dodatečně, a proto byl příliš malý. Úředník ve své zprávě dále uvedl, že jeden ze dvou zaměstnanců, provázejících hřbitovem, neuměl dostatečně česky. Navrhoval proto staré vstupenky zakázat a nechat vytisknout nové. Nové vstupenky měly být v češtině, opatřeny pražským městským erbem a před odesláním do tisku předloženy obecnímu úřadu k posouzení. Úředník nakonec žádal, aby zaměstnanec s nedostatečnými znalostmi češtiny byl vyměněn za někoho, kdo bude perfektně ovládat „státní jazyk“._27 Nová prověrka, kterou magistrát provedl o čtvrt roku později, v listopadu 1932, prokázala, že — jak konstatoval stejný úředník — židovské pohřební bratrstvo už nepoužívá staré, ale nové vstupenky ve čtyřech jazycích. Nebyly ovšem opatřeny pražským městským erbem, jak požadoval magistrát, ale nadále emblémem bratrstva. Prohlídky, psal úředník, se konají s ohledem k návštěvníkům v češtině, němčině, angličtině či francouzštině. Zaměstnanec s nedostatečnými znalostmi češtiny zjevně nebyl propuštěn._28
Groteskně vyznívaly také pokusy pražského magistrátu kontrolovat mluvené slovo v hlavním městě. Tyto útoky byly namířeny proti rozličným zábavním podnikům v pražském centru, nabízejícím program ve více jazycích. K největšímu útoku se Baxa odhodlal na podzim 1922, když po kontrole nočních klubů a varieté plánoval úplný zákaz německých kupletů. Baxa jménem magistrátu nabádal majitele a zaměstnance zábavních podniků k tomu, aby zamezili „provokacím“, a hrozil jim — pokud se výzvy nebudou držet — právními kroky. Vydání nařízení zabránila nakonec až intervence prezidenta a vlády._29 Podle kontroly, kterou si magistrát objednal u pražského policejního ředitelství, ostatně v publiku nedocházelo kvůli programu v několika jazycích k žádným konfliktům ani protestům.
Magistrát přesto shromažďoval informace o porušování zákona o státním jazyce v klubech, varieté a také v rozhlase, které přebíral z dopisů a novinových článků českých nacionalistů. Jejich autoři se většinou odvolávali na programové oznámení pražských německy psaných deníků._30 Začátkem třicátých let například obdržel magistrát dopis, podle kterého varietní divadlo Alhambra mělo v programu tři vystoupení v německém jazyce — vystoupení „říšsko‑německého“ komika, německého kouzelníka jménem Corodin a scénu s německými alpskými písněmi._31 Autor kromě toho poznamenal, že provozovatel Alhambry, „jakýsi žid Blumenthal“, na rozdíl od dosavadního vedení publikum zvlášť provokuje._32 Když pak na program varieté Alhambra začal útočit také nacionalistický tisk — mezi jiným si stěžoval na vystoupení umělce, který měl urazit český jazyk_33 –, přistoupil magistrát k vyšetřování „případu Alhambra“. Vyzval obchodní společnost Blumenthal u. Co., která si varieté pronajala od architekta Františka Weyra, aby tlumočila své stanovisko pražské policii. Zástupce obchodní společnosti vzápětí magistrátu sdělil, že zmíněný umělec jménem Rudolf Bach začal své vystoupení v češtině, vzhledem k nedostatečné znalosti češtiny se však nemohl dorozumět s publikem. Bach, který byl československým občanem, proto na závěr svého vystoupení řekl německy: „Ich quatsche herum und niemand versteht mich.“_34 Poté, co si jeden z hostů stěžoval, potrestal ředitel varieté umělce pokutou 200 Kč a neprodloužil mu smlouvu._35 Policie posléze zastavila vyšetřování, jelikož „jazykové provinění“ nebylo trestním činem. V jejím dopise magistrátu se zároveň zdůrazňovalo, že umělec si spíše dělal žerty sám ze sebe, čímž bavil publikum._36
Celkem lze říci, že úsilí magistrátu o vytlačení velkých i malých cizojazyčných tabulí, firemních štítů, plakátů a reklamních letáků stejně jako mluveného slova z veřejného prostoru mělo jenom malý úspěch. Svými, i když většinou neúspěšnými pokusy redukovat jazykovou rozmanitost ve veřejném prostoru však magistrát v městské společnosti vyvolal nacionalistické, silně polarizující ovzduší. Jistě nebyla náhoda, že radikální, převážně pravicově zaměření čeští nacionalisté zveřejnili svou výzvu Pro národní jazyk a národní kulturu! v době mezi násilnými, protižidovskými demonstracemi proti uvádění německých zvukových filmů v září 1930 a vydáním oběžníku magistrátu proti cizojazyčným nápisům v prosinci 1930. V této výzvě, kterou podepsali také oba čelní zástupci národních socialistů, primátor Karel Baxa a kulturní referent Alois Žipek,_37 se píše: „Čeština jeví se méněcennou na ulicích, cizota vniká do naší mluvy a celého života. Cizí duch se u nás rozpíná, zatímco jazyk rodný a duch národní se krčí nesměle, vydán ponížení a ústrkům všeho druhu. Cizomilství roztahuje se na scéně, v knize, v tisku, v hudbě, ve filmu i v rozhlase.“_38 Signatáři varovali před „odcizením“ městské kultury a městského prostoru vzhledem k rostoucí internacionalizaci československé metropole.
Nacionalismem nabité veřejně‑politické ovzduší ve městě se odráželo také v reakcích německých komunálních politiků, které budu analyzovat spolu s reakcemi v německy i česky psaném liberálním tisku. Jak se projevovalo toto nacionalistické ovzduší v každodenních kontaktech městské společnosti, mluvící dvěma nebo více jazyky?
Reakce městské veřejnosti na jazykovou politiku a každodenní jazyková praxe v Praze za první republiky
Němečtí liberální zastupitelé, a zejména dlouholetý místní rada a advokát Josef Eckstein, sice magistrátu vyčítali nedostatky v demokratickém fungování, ale stejně jako většina jejich českých kolegů zůstávali i oni v zajetí nacionalistických stereotypů a pokoušeli se městu připsat „národní charakter“. V jednom úvodníku pro Prager Tagblatt z roku 1925 Eckstein například napsal: „Praha si v sobě nese nejen německý charakter své minulosti […]; navzdory veškerému nepřetržitě vykonávanému, systematickému utlačování proudí německý styk a bohatě pulzující německý život tisíci žilami města, a při násilím a terorem nebrzděném vývoji nabude pražské němectví prostřednictvím v něm dřímajících sil […] právě onoho významu, jenž u jeho nepřátel vyvolává hysterický strach. […] Ve státě, který se nazývá demokratickým, může platit jenom jedna zásada: Žádné omezování v používání mateřštiny! Kdyby se tento samozřejmý princip uplatnil, celý svět by uviděl, kolik toho je na Praze i dnes německého.“_39 V průběhu každoročních debat pražského obecního zastupitelstva o městském rozpočtu, na setkáních německých liberálních politiků a v nesčetných článcích deníků Prager Tagblatt a Bohemia Eckstein do omrzení opakoval, že československý jazykový zákon znamená „úplné zbavení práv německé Prahy“._40 Rozhodující není současný počet německy mluvících obyvatel Prahy, ale jejich „kulturní výkony“ v minulosti. Městu „dali všechno“: „první univerzitu, vzdělání a bohatství, průmysl a obchod, umění a krásu“._41 V této souvislosti Eckstein dokonce uvítal zvolení KSČ do pražského obecního zastupitelstva, protože „opakovaně měla vřelá slova pro kulturní nároky pražských Němců“._42 Eckstein, který během svého funkčního období jako městský rada zaujal vůči československým stranám zastoupeným na pražské radnici převážně negativistický postoj, se po ukončení aktivní činnosti v komunální politice zasazoval za sblížení mezi českými a německými obyvateli v hlavním městě i v celé zemi. Nepřímo tím podporoval počátky aktivismu v pražské komunální politice. V článku pro německy psaný týdeník Die Wahrheit z roku 1934 Eckstein sice stále žádal anulování československé jazykové legislativy, zároveň však považoval za nutný „převrat ve smýšlení“ německy mluvící politické veřejnosti v Československu. Očekával od ní, že začne „ihned a bez jakéhokoliv váhání ostře rozlišovat mezi sudetskými Němci a německým revolučním režimem“._43
Šovinistická jazyková politika vůdčích stran zastoupených na pražské radnici vyvolala také kritiku ze strany části české politické veřejnosti. Ta se především obávala, že omezení v používání německých a cizojazyčných nápisů ve veřejném prostoru způsobí ztrátu mezinárodního charakteru československé metropole. Masarykův výrok, že „nacionální politika s vlajkami a tabulemi“ povede ke „kocourkovu“ (cit. podle Kučera 1999, s. 306), se stal téměř okřídleným._44 Vedle odmítavého stanoviska československých komunistů a některých sociálních demokratů v grémiích komunální politiky je potřeba zmínit český liberální tisk v čele s týdeníkem Přítomnost, jenž posuzoval šovinistickou politiku pražského primátora mimořádně kriticky. Zjevným důkazem jsou diskuse o násilných pouličních demonstracích proti uvádění německých zvukových filmů v Praze. Kritika v Přítomnosti byla namířena nejen proti nesporné odpovědnosti některých pražských deníků, které svým zpravodajstvím podporovaly protesty, ale také proti postoji pražského magistrátu. Ten protesty vítal jako „důstojné manifestace občanů na ochranu slovanského rázu Prahy“. Přítomnost tuto reakci odsoudila jako zbytečnou. Demonstrace v září roku 1930 poškodily „dobrou pověst českého [sic] státu i hlavního města Prahy za hranicemi“._45
Pražská veřejnost intenzivně diskutovala o uvádění německy mluvených zvukových filmů, které v pražských kinech začalo na jaře 1930, už několik měsíců před vypuknutím pouličních výtržností. Pozoruhodným příspěvkem do debaty v Přítomnosti se prezentoval mladý žurnalista Otto Rádl, jenž v článku s názvem „Otázka“ pražské němčiny konstatoval, že nacionalistickými komunálními politiky a žurnalisty neustále opakovaná „jazyková otázka“ je umělým výtvorem. Němčina je od všedního dne v Praze neodmyslitelná. Člověk může beze všeho nakupovat německy v pražských obchodech, a bez znalosti němčiny nemá v Praze šanci získat práci v obchodě. Rádl svým čtenářům dával opatrně na uváženou: „Obávám se, že to není obrazem upadající národnostní hrdosti ani opadnutím národní marnivosti […]. Obávám se, že na dnešním stavu již nic nezmění jazykové předpisy, i kdyby se staly pošetilejšími, nežli jsou dnešní (totiž méně papírové). Obávám se, že pražská němčina, jako náš širší dorozumívací jazyk s cizinou i s cizinci u nás a jako zprostředkující jazyk s anglickými filmy pro lidi angličtiny neznalé, není jen kusem oné německé zarputilosti, německé hamižnosti a záliby ve schválnostech, které vždy v našich názorech bohatě bujely, nýbrž že je to zjev rázu všeobecnějšího. Snad je dokonce něčím přirozeným.“_46
Reakce čtenářů na Rádlův článek uveřejněné v Přítomnosti v následujících týdnech nepřímo potvrdily směr jeho úvah, místy však byly prudce odmítavé. Například známý nakladatel Otakar Štorch‑Marien si stěžoval na „zaplavení“ centra města němčinou. Podle něj se člověk na Příkopech nebo na Václavském náměstí cítí jako v německém městě. Namísto českých novin a časopisů zde člověk dostane pouze německý tisk, navíc pochybného a nezřídka pornografického charakteru. V této souvislosti dokonce upozorňoval na německo‑český list s názvem Intim. Kromě toho naříkal nad nadvládou němčiny v knihkupectvích a kavárnách._47 Navzdory jistému (i ironickému) přehánění, z něhož pocházelo jeho nacionální zanícení, lze Štorch‑Marienova vyjádření považovat za potvrzení skutečnosti, že — slovy Otty Rádla — bez němčiny by byl všední den hlavního města Československa nemyslitelný. To platí i o výše zmiňovaných šetřeních magistrátu, jehož akta o používání němčiny a jiných jazyků ve veřejném prostoru dokazují, že úplná jednořečovost městské společnosti byla nedosažitelná.
I když kontakt se dvěma nebo více jazyky představoval pro část obyvatelstva každodenní realitu městského života, není snadné najít dobová publicistická svědectví či vzpomínky, ve kterých by se podrobněji reflektovala „vícejazyčnost“ meziválečné Prahy. Na jedné straně bylo používání dvou nebo více jazyků pro část obyvatelstva samozřejmostí, na druhé straně však zamezovalo ovzduší jazykového nacionalismu, převládající v oné době nejen v Praze, zamezovalo hlubší reflexi jazykové rozmanitosti. Novější výzkum dvoj‑ nebo vícejazyčnosti především v Praze přelomu 19. a 20. století přesvědčivě ukázal, že rostoucí jazykový nacionalismus způsobil pokles česko‑německého bilingvismu, a i německo‑český bilingvismus se šířil pouze pomalu. Pozoruhodná jazyková kompetence Franze Kafky nebo Paula/Pavla Eisnera nebyla pravidlem, i když ani úplnou výjimkou. Nacionalistům se vícejazyčnost ne‑ povedlo úplně potlačit. Například Robert Luft konstatuje, že bilingvismus byl „kolem roku 1900 v Praze společenskou skutečností“ ve větší míře, „než je obecně známo“ (Luft 1996)._48
Po vzniku první Československé republiky v důsledku jejího politického zřízení postupně rostl zájem o češtinu a dlouhodobě i její znalost u německého obyvatelstva na venkově a zejména v hlavním městě. Přispěly k tomu obligatorní výuka češtiny na středních školách a její povýšení na maturitní obor, ale také rozličné dětské výměnné programy a popularizační jazykové kurzy v tisku.49 Na druhé straně, poznamenává Jaroslav Kučera z celostátní perspektivy, se převážná většina německy mluvícího obyvatelstva ČSR i nadále obešla bez jakýchkoli znalostí češtiny (Kučera 1999, s. 307). To se však týkalo v první řadě německy mluvícího obyvatelstva v českém pohraničí; v hlavním městě s obrovskou většinou česky mluvícího obyvatelstva byly alespoň minimální znalosti češtiny nutností._50
Více anebo méně rozsáhlé znalosti „druhého“ jazyka nacházíme takřka ve všech skupinách pražského obyvatelstva. Vysoký stupeň bilingvismu v meziválečné Praze stále vykazovalo zejména židovské obyvatelstvo. Tato skutečnost byla důsledkem migrace českých a moravských Židů do měst, především do Prahy, která se rozproudila po jejich úplné právní emancipaci. To vyvolalo proces „sekundární akulturace“ (Hillel J. Kieval), projevující se rostoucím používáním češtiny v každodenní komunikaci pražského židovstva, které se snadněji integrovalo do většinové české společnosti (Kieval 2011, s. 13; o významu dvojjazyčnosti pro směřování pražského sionismu Shumsky 2011). Rozsah „vícejazyčnosti“ v Praze nelze doložit úřední statistikou, jelikož tato před a ani po roce 1918 neumožňovala přihlásit se k více jazykům resp. národnostem. Odkazy na bilingvismus pražských Židů proto obsahují především životopisné prameny. Například herečka a diplomatka Ruth Klingerová, narozená v roce 1906 v Karlíně, vzpomíná ve svých pamětěch, jak si její otec pevně umínil, že jeho děti musí „bezchybně“ ovládat němčinu i češtinu. Navštěvovala sice německé školy, mluvila však česky „cestou na ulici, v obchodě [svých rodičů, I. K.] a samozřejmě se služkou“. Ruth Klingerová dodává: „Mimochodem, takhle to bylo v mnoha pražských židovských rodinách: byly součástí německého kulturního okruhu, milovaly a oceňovaly však také lidovost a srdečnost češtiny. A nehledě k tomu byl pražský obchodní život bez důkladných znalostí češtiny na obou stranách prodejního pultu anebo v kanceláři zcela nemyslitelný“ (Klinger 1979, s. 19). Každodenní kontakt Ruth Klingerové s němčinou a češtinou potvrzuje i životní zkušenost jiných pražských Židů, například Jiřího Kosty (Heinrich Georg Kohn). Kosta, který se narodil v Praze roku 1921, věnuje kreativnímu přístupu k oběma jazykům ve svém dětství a mládí část své autobiografie Život mezi úzkostí a nadějí. Jeho rodina sice doma mluvila převážně německy, v každodenní komunikaci však hrála důležitou roli také čeština: „S početnými českými přáteli a známými a pochopitelně i s naší hospodyní Milenkou jsme mluvili česky, u češtiny jsme často zůstali také mezi sebou. Zkrátka člověk si kolikrát ani nevšiml, že přešel z jednoho jazyka do druhého“ (Kosta 2002, s. 26). Kosta popisuje změnu jazyka v každodenní komunikaci jako plynulou a situativní. Samozřejmost, s jakou se používaly oba jazyky, je také jedním z důvodů, proč si aktéři nedovedou vzpomenout na svoji dvoj‑ či vícejazyčnost, resp. stupeň ovládání jazyka._51
Z dobových opisů a vzpomínek se proto dovídáme o setkáních s více jazyky a příslušnou kompetencí některých Pražanů často jen mezi řečí, především tehdy, když popisují své dětství, mládí a studentská léta nebo kulturní život v meziválečné Praze. Například historik Eugen Lemberg, jenž se v Praze 20. a 30. let pohyboval v německo‑nacionálních a katolických kruzích a ve svých memoárech Prahu první republiky líčí jako národnostně rozpolcené město, si vzpomíná na návštěvy České filharmonie a Národního divadla. Kulturní život v meziválečné Praze měli podle Lemberga „Němci a Češi v jistém smyslu takřka společný“. Navzdory všemu „sebevymezování dvou společností žijících na nejužším prostoru jedna přes druhou“ nikomu nevadilo „navštěvovat divadla a koncerty odlišné národnosti“. „Nejlepší německá společnost“ chodila, podobně jako němečtí studenti, kteří si sháněli místa na stání, do českého Národního divadla a sledovala Smetanovu Prodanou nevěstu a jiné české „patriotické“ opery „téměř se stejným nadšením jako Češi“. Čeští Pražané, naopak, navštěvovali Nové německé divadlo, avšak, domnívá se Lemberg, „pravděpodobně méně“ (Lemberg 1986, s. 157–158, viz také Jakubcová — Ludvová — Maidl 2001).
Kontakty s němčinou, resp. češtinou byly pravděpodbně ještě rozšířenější v masové kultuře. Kromě rozličných malých uměleckých scén to platí zejména pro kino. Ruth Bondyová, která se narodila v pražské židovské rodině v roce 1923 a chodila do německé školy, ve svých vzpomínkách píše, že chodila pravidelně do kina. Vedle zábavných amerických filmů viděla také české rodinné komedie, pojednávající většinou o nerovné lásce mezi chudým děvčetem a bohatým mladíkem a končící happyendem. Kromě toho si vzpomíná i na uvedení filmu Leni Riefenstahlové Blaues Licht [Modré světlo] v německém vzdělávacím spolku Urania, na kterém byla se svou třídou (Bondy 2003, s. 67–68).
Na mnohojazyčná místa se však neměnily jenom divadla, kina a kabarety, ale dočasně také nároží, náměstí a zadní dvory města. V roce 1927 popsal architekt Eric J. A. Dluhosch, narozený v Jindřichově Hradci, pražský pavlačový dům na Malé Straně jako místo náhodných setkání „maloměšťáckých“ a „exotických“ typů. Dluhosch, jehož dobře situovaná rodina bydlela v bel étage, si vzpomíná hlavně na jistého „cikána“ — brusiče nožů, který jemu a dětem ze sousedství vyprávěl o svých skuteč‑ ných a imaginárních cestách do Vídně, Budapešti, Užhorodu a New Yorku, v „multilingválním popise německo‑česko‑slovensko‑maďarsko‑rumunským, cikánsky zpotvořeným esperantem“ (Dluhosch 1995, s. XVI). Jedním z důvodů, proč si Dluhosch později vzpomněl právě na tuto událost (ať už se ve skutečnosti udála jakkoliv), byla jeho vlastní zkušenost migranta — v roce 1949 se vystěhoval do Kanady.
Lembergovy, Bondyové a Dluhoschovy vzpomínky rozličným způsobem ukazují, že Praha jako hlavní město mnohonárodního státu nebyla jednořečovým městem. Pražané ovládající dva a více jazyků sice byli v menšině, avšak již sama skutečnost, že existovali, zpochybňovala pokusy radikálních nacionalistů připsat městu jednojazyčný charakter.
Závěr
Pražský magistrát v letech první ČSR navazoval na svou jazykovou politiku z doby před rokem 1918. Jeho představitelé však šli ještě dále a pokusili se omezit nejenom písemné, ale i hovorové používání především němčiny ve veřejném prostoru. Tato radikalizace byla jednak důsledkem ztráty reálné politické moci a jednak nárůstu reprezentativní funkce Prahy jako hlavního města nové, centralisticky spravované a jako národní stát koncipované mnohonárodní republiky. Zejména dlouholetý primátor Karel Baxa využíval nacionalistickou jazykovou politiku k rozšíření akčního prostoru své komunální politiky, již se pokoušel etablovat také na celostátní úrovni.
Nacionalistická jazyková politika pražského primátora Karla Baxy a jemu podřízeného magistrátu nicméně nedokázala zabránit tomu, že i po roce 1918 se ve městě objevovala místa, kde se mluvilo dvěma anebo více jazyky. Ve společnostech používajících dva anebo více jazyků, jako tomu bylo v první Československé republice, která ve srovnání s dalšími nástupnickými státy zdědila od Rakousko‑Uherska nejvyšší podíl etnicky různorodého obyvatelstva, existovalo obzvlášť silné napětí mezi „veřejným používáním jistých jazyků“ a samozřejmým střídáním jazyků v soukromé každodenní komunikaci (Wolf 2012, s. 369). Do budoucna se tak jeví jako potřebné další srovnávací studie o jazykové politice a o každodenních kontaktech s mnohojazyčností v multietnických městských společnostech habsburské monarchie a jejích nástupnických států. Bude nutno prozkoumat, zda se právě v městských společnostech jako té pražské, v níž byla jazyková různorodost relativně „nízká“, konflikty spíše vyostřovaly nebo tlumily — na rozdíl od společností, kde byla jazyková situace mnohem komplexnější.
POZNÁMKY
_1
K vývoji městské komunální politiky a jazykové otázce v posledních desetiletích 19. století viz mj. Kratochvíl 1936, s. 103; dále: Cohen 1981, s. 44–51, 145–149, Hlavačka 2006, s. 146–147.
_2
První významný příspěvek k přeshraničnímu působení radikálního nacionalismu v německém jazykovém prostoru představuje kniha Julie Schmidové Kampf um das Deutschtum. Radikaler Nationalismus in Österreich und dem Deutschen Reich 1890–1914, vydaná v roce 2009.
_3
Mnohoznačnost nacionalizace města prostřednictvím architektury rozebírá především Michaela Marek v práci Kunst und Identitätspolitik. Architektur und Bildkünste im Prozess der tschechischen Nationsbildung (2004). — Viz také Storck 2001.
_4
K poměru mezi pražskou obcí a státem ve 20. století viz Pešek 2009.
_5
O jazykové politice a jazykovém právu v habsburské monarchii a ČSR viz zejm. Stourzh 1985; Wolf 73–77; Kučera 1999.
_6
Celý spis je uložen v Archivu hlavního města Prahy (dále AHMP), MHMP I (Magistrát hlavního města Prahy, dále MHMP), Praesidium rady a magistrátu, sign. VIII inf., k. 1263, Německé nápisy, odstraňování (1920); AHMP, MHMP I, Praesidium rady a magistrátu, 2355/89/44, k. 902, Německé firmy, tabule (1924/1925).
_7
Podobná akce se konala již na jaře 1923, když Zemská správa politická v Praze vyzvala hlavně policejní ředitelství v Praze, aby vyšetřilo „nedovolená pojmenování ulic a veřejných míst a nevhodné názvy […]“. Na rozdíl od pražského magistrátu se toto vyšetřování netýkalo firemních tabulí a soustředilo se hlavně na symboly habsburské monarchie; celý spis — Národní archiv (dále NA), Presidium Policejního ředitelství (dále PP), 1921–1930, M43/15, k. 212.
_8
AHMP, MHMP I, Praesidium rady a magistrátu, 2355/89/44, k. 902, Německé firmy, tabule (1924/1925), Seznam provokativních německých nápisů a firem, bez data.
_9
AHMP, MHMP I, Praesidium rady a magistrátu, 2355/89/44, k. 902, Vážený pane starosto!, 1. 12. 1924.
_10
NA, PP, 1921–1930, M43/15, k. 212, Úřadovna hlavního města Prahy na Královských Vinohradech (místní starosta Karel Weigner) policejnímu ředitelství v Praze, 25. 9. 1924.
_11
Tamtéž, Primátor hlavního města Prahy (Karel Baxa) presidentovi policejního ředitelství v Praze (Richardu Bienertovi), 20. 11. 1924.
_12
Tamtéž, k. 212, Policejní ředitelství v Praze zemské správě politické, Zentralverband der deutschen landwirtschaftlichen Genossenschaften Böhmens na Královských Vinohradech, 28. 11. 1924.
_13
Tamtéž, Zemská správa politická v Praze policejnímu ředitelství v Praze, Zentralverband der deutschen landwirtschaftlichen Genossenschaften Böhmens na Královských Vinohradech, 24. 1. 1925.
_14
Tamtéž, Úřadovna hlavního města Prahy na Královských Vinohradech (Karel Weigner) policejnímu ředitelství v Praze, 17. 2. 1925.
_15
Tamtéž.
_16
AHMP, MHMP I, Praesidium rady a magistrátu, 2355/89/35, k. 902, Pražské plakátovací podniky ústřední správní komisi, 13. 10. 1922 a Pražské plakátovací podniky užší správní komisi, 4. 7. 1923.
_17
AHMP, MHMP I, Praesidium rady a magistrátu, 2355/89/35, k. 902.
_18
Tamtéž, Julius Schmitt, 21. 1. 1925.
_19
Tamtéž, Hanuš Fischer Magistrátu hlavního města Prahy, 7. 2. 1925.
_20
Das Kinoprogramm (Prag, 1928–1932).
_21
Otázka reklam a firemních nápisů v Praze, 5. 12. 1930. Věstník hlavního města Prahy 37/50, 15. 12. 1930, s. 1229.
_22
Tamtéž. Srov. Magistrat gegen nichttschechische Aufschriften. Prager Tagblatt, 18. 12. 1930, s. 4.
_23
H. K.: Krähwinkel Prag. Aufruf 1, 1930/1931, č. 4–5, s. 16.
_24
Srov. také článek Der Sprachen‑Ukas des Primators. Prager Tagblatt, 19. 11. 1924, s. 4.
_25
AHMP, MHMP I, Praesidium rady a magistrátu, 2323/55/13, k. 855, Československé ústředí cizineckého ruchu presidiu rady a magistrátu hlavního města Prahy, 12. 8. 1932.
_26
Ostentativní němčení na pražském hřbitově a v museu. Polední list, 25. 7. 1933.
_27
Tamtéž, Magistrátní okresní, Konaným šetřením…, 22. 8. 1932.
_28
Tamtéž, Opětným konaným šetřením…, 11. 11. 1932.
_29
Na to upozorňuje A. Klímek. Jím citovaný zdroj — Masarykova poznámka adresovaná ministerskému předsedovi Švehlovi — se však v uváděném spisu MÚA nenachází (viz Klímek 2000, s. 364).
_30
AHMP, MHMP I, Praesidium rady a magistrátu, 2284/14/864, k. 706, Adolf Dušek Karlu Baxovi, 10. 11. 1927; Restaurace Residence Karlu Baxovi, 25. 11. 1927; Karlu Baxovi, 24. 1. 1928; AHMP, MHMP I, Praesidium rady a magistrátu, 2354/88/3, k. 899, Karlu Baxovi, 22. 12. 1926; AHMP, MHMP I, Praesidium rady a magistrátu, IV/214, k. 1258), Karel Drábek praesidiu rady hl. města, 7. 11. 1928, Karel Drábek Karlu Baxovi, 8. 11. 1928.
_31
Před rokem 1918 byl česko‑německý program v pražských kabaretech velmi běžný (srov. Klosová 1995).
_32
AHMP, MHMP I, Praesidium rady a magistrátu, 2284/14/864, k. 706, Karlu Baxovi, 8. 2. 1932.
_33
Článek Co snesou Čechové v Praze byl nejdříve otištěn v orgánu Národní jednoty severočeské Hraničář, odkud ho převzaly jiné listy. Tamtéž, Policejní ředitelství v Praze [Polizeidirektion in Prag], „Co snesou Čechové v Praze“ [Was die Tschechen in Prag ertragen], 17. 11. 1932; viz také: Co snesou Čechové v Praze. Hraničář, č. 43, 22. 10. 1932, s. 1.
_34
Tamtéž, Jan Lachký Praesidiu rady a magistrátu hlavního města Prahy, 11. 11. 1932. Německy v českém originálu.
_35
Bach žil v té době pravděpodobně v Moravské Ostravě, kde pracoval v jednom baru. Jestli zaplatil zmíněnou pokutu, není známo. Tamtéž.
_36
AHMP, MHMP I, Praesidium rady a magistrátu, 2284/14/864, k. 706, Policejní ředitelství, 26. 7. 1933.
_37
Mezi (prvními) sigantáři byli také František Bílek, Karel Domin, Viktor Dyk, Jaroslav Hilbert, Jan Kapras, Josef S. Machar, Rudolf Medek, Alfons Mucha a Ladislav Šaloun. Viz Pro rodný jazyk a národní kulturu! Národní listy, 1930, č. 301, 1. 11., s. 3. Viz také Archiv Národního muzea [ANM], fond Karel Domin, k. 39, bez inv. č., Pro rodný jazyk a národní kulturu!, [říjen 1930]; ANM, fond Jan Kapras, k. 21, inv. č. 524, Karel Baxa Janu Kaprasovi, 27. 10. 1930.
_38
Tamtéž.
_39
Joseph (sic) Eckstein: Prag und die deutsche Sprache. Prager Tagblatt, 11. 12. 1925, s. 1.
_40
Josef Eckstein: Prag und das Sprachengesetz. Bohemia, 29. 2. 1920, s. 5.
_41
Josef Eckstein: Die Bedrückung des Prager Deutschtums. Bohemia, 12. 2. 1924, s. 4.
_42
Tamtéž. Ke krátkodobému sblížení mezi německými stranami a KSČ, která se vyslovovala za zrovnoprávnění všech jazyků, došlo v průběhu debaty o jazykovém zákoně také na celostátní úrovni (Kučera 1999, s. 93 a n.)
_43
Josef Eckstein: Es geht, wo der gute Wille ist. Die Wahrheit 13, 1934, č. 6, s. 3–4.
_44
H. K.: Krähwinkel Prag. Aufruf 1, 1930/1931, č. 4–5, s. 16.
_45
J‑s: Jinak vláda, jinak městská rada. Přítomnost 7, 1930, č. 42, s. 660–661. Viz také František Langer: Demonstrace proti německým filmům. Přítomnost 7, 1930, č. 39, s. 612–614 a Karel Čapek: Ulice a noviny. Přítomnost 7, 1930, č. 41, s. 641–643.
_46
Otto Rádl: „Otázka“ pražské němčiny. Přítomnost 7, 1930, č. 24, s. 372–373, zde s. 372. Viz také další články v Přítomnosti o promítání německých zvukových filmů jako např.: A. Urban: Němčina v biografech a jiné věci. Biografy, stavěné na krachu. Přítomnost 7, 1930, č. 12, s. 183–185; jk: Aféra německých filmů v Praze. Přítomnost 7, 1930, č. 20, s. 311–312.
_47
Otakar Štorch‑Marien: Druhé národní divadlo — Němčina v Praze. Přítomnost 7, 1930, č. 27, 9. 7., s. 445–446.
_48
Viz také: Luft 2000; Nekula 2003; Nekula — Bauer — Greule 2008; Petrbok 2011; Stöhr 2010.
_49
První studii o výuce jazyků v českém a německém školství ČSR předložil Mirek Němec (Němec 2003). O propagaci dětských výměnných programů a jazykové výuky v pražském tisku první republiky viz Koeltzsch 2012, s. 215.
_50
Jako příklad nutno uvést pražská sčítání lidu, kterých se nesměli účastnit němečtí hlasovací komisaři, německé hlasovací formuláře navíc musely být přeloženy do češtiny. Srov. články Wie der Prager Deutsche den Zählbogen ausfüllt (Bohemia, 1930, č. 279, 28. 11., s. 5) a Die Volkszählung in Prag (Bohemia, 1930, č. 280, 29. 11., s. 5). NA, Fond MZV/VA I, Karton 2332.
_51
Srov. např. interview s lidmi, kteří své dětství a mládí strávili v Praze první republiky a přežili šoa. I z důvodu struktury těchto interview se zabývají svými resp. jazykovými znalostmi svých rodin pouze okrajově (Židovské muzeum v Praze, Oddělení pro dějiny šoa, Sbírka vzpomínek pamětníků holocaustu, V. K., 6. 10. 1912, kazeta /transkript/ 88, s. 1; B. B., 28. 8. 1909, kazeta /transkript/ 137; R. Š., 17. 1. 1919, kazeta /transkript/ 241, s. 3; R. B., 4. 9. 1916, kazeta /transkript/ 381; H. H., 12. 3. 1913, kazeta /transkript/ 581a; I. D., 11. 3. 1914, kazeta /transkript/ 585 ab.
LITERATURA
Bondy, Ruth: Víc štěstí než rozumu. Argo, Praha 2003.
Cohen, Gary B.: The Politics of Ethnical Survival. Germans in Prague, 1861–1914. Princeton University Press, Princeton 1981. České vydání: Němci v Praze 1861–1914. Karolinum, Praha 2000.
Dluhosch, Eric J. A.: Coming of Age in the New Prague. In: Rostislav Švácha (ed.): The Architecture of New Prague 1895–1945, MIT Press, Cambridge — London 1995, s. XII–XXXI.
Haslinger, Peter: Sprachenpolitik, Sprachendynamik und imperiale Herrschaft in der Habsburgermonarchie 1740–1914. Zeitschrift für Ostmitteleuropa‑Forschung 57, 2008, č. 1, s. 81–111.
Hlavačka, Milan: Zlatý věk české samosprávy. Samospráva a její vliv na hospodářský, sociální a intelektuální rozvoj Čech 1862–1913. Libri, Praha 2006.
Jakubcová, Alena — Ludvová, Jitka — Maidl, Václav (eds.): Deutschsprachiges Theater in Prag. Begegnungen der Sprachen und Kulturen. Divadelní ústav, Praha 2001
Kieval, Hillel J.: Formování českého židovstva. Národnostní konflikt a židovská společnost v Čechách 1870–1918. Paseka, Praha 2011
King, Jeremy: Budweisers into Czechs and Germans. A Local History of Bohemian Politics, 1848–1948. Princeton University Press, Princeton 2005.
King, Jeremy: The Municipal and the National in the Bohemian Lands, 1848–1914. Austrian History Yearbook 42, 2011, s. 89–109.
Klinger, Ruth: Zeugin einer Zeit. 1979.
Klosová, Ljuba: Česko‑německá kabaretní tvorba před rokem 1918. Divadelní revue 6, 1995, č. 1, s. 81–90.
Klímek, Antonín (ed.): Velké dějiny zemí koruny české. Svazek XIII: 1918–1929. Paseka, Praha — Litomyšl 2000.
Koeltzsch, Ines: Geteilte Kulturen. Eine Geschichte der tschechisch‑jüdisch‑deutschen Beziehungen. Oldenbourg, München 2012.
Kosta, Jiří: Život mezi úzkostí a nadějí. Paseka, Praha — Litomyšl 2002.
Kratochvíl, Miloš: O vývoji městské samosprávy. Nákladem Důchodů královského hlav. města Prahy, Praha 1936 (Samosprávná knihovna hlavního města Prahy 12).
Kučera, Jaroslav: Minderheit im Nationalstaat. Die Sprachenfrage in den tschechisch‑deutschen Beziehungen 1918–1938. Oldenbourg, München 1999 (Quellen und Darstellungen zur Zeitgeschichte 43).
Lemberg, Eugen: Ein Leben in Grenzzonen und Ambivalenzen. Erinnerungen, niedergeschrieben 1972 mit einem Nachtrag von 1975. Oldenbourg, München 1986 (Lebensbilder zur Geschichte der böhmischen Länder 5).
Luft, Robert: Zwischen Tschechen und Deutschen in Prag um 1900. Zweisprachige Welten, nationale Interferenzen und Verbindungen über ethnische Grenzen. brücken 4, 1996, s. 143–169.
Luft, Robert: Sprache und Nationalität an Prager Gymnasien um 1900. In: Klaas‑Hinrich Ehlers (ed.): Brücken nach Prag. Deutschsprachige Literatur im kulturellen Kontext der Donaumonarchie und der Tschechoslowakei. Peter Lang, Frankfurt am Main 2000 (Festschrift für Kurt Krolop zum 70. Geburtstag), s. 205–122.
Marek, Michaela: Kunst und Identitätspolitik. Architektur und Bildkünste im Prozess der tschechischen Nationsbildung. Böhlau, Köln a d. 2004.
Nekula, Marek: „v jednom poschodí vnitřní babylonské věže“. Jazyky Franze Kafky. Nakladatelství Franze Kafky, Praha 2003.
Nekula, Marek — Bauer, Verena — Greule, Albrecht (eds.): Deutsch in multilingualen Stadtzentren Mittel‑ und Osteuropas. Um die Jahrhundertwende vom 19. zum 20. Jahrhundert. Praesens Verlag, Wien 2008.
Němec, Mirek: Von der Einsprachigkeit zum Bilingualismus? Das Mittelschulwesen und die Sprachenfrage in den böhmischen Ländern der Zwischenkriegszeit. In: Marek Nekula — Ingrid Fleischmann — Albrecht Greule (eds.): Franz Kafka im sprachnationalen Kontext seiner Zeit. Sprache und nationale Identität in öffentlichen Institutionen der böhmischen Länder. Böhlau, Köln u. a. 2007, s. 245–263.
Pešek, Jiří: Die Regulierung des Prager Stadtwachstums im 20. Jahrhundert. In: Thomas M. Bohn (ed.): Von der „europäischen Stadt“ zur „sozialistischen Stadt“ und zurück. Urbane Transformationen im östlichen Europa des 20. Jahrhunderts. Oldenbourg, München 2009, S. 77–97.
Petrbok, Václav: Die „Tatsache zweier Muttersprachen“. Paul Eisners Schul‑ und Studienjahre im Prag des frühen 20. Jahrhunderts. In: Ines Koeltzsch — Michaela Kuklová — Michael Wögerbauer (eds.): Übersetzer zwischen den Kulturen. Der Prager Publizist Paul/Pavel Eisner. Böhlau, Köln u. a. 2011, s. 17–43.
Shumsky, Dimitry: Zweisprachigkeit und binationale Idee. Der Prager Zionismus 1900–1930. Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 2013 (Schriften des Simon‑Dubnow‑Instituts 14).
Schmid, Julia: Kampf um das Deutschtum. Radikaler Nationalismus in Österreich und dem Deutschen Reich 1890–1914. Campus, Frankfurt am Main — New York 2009.
Schneider, Vera: Wachposten und Grenzgänger. Deutschsprachige Autoren in Prag und die öffentliche Herstellung nationaler Identität. Königshausen & Neumann, Würzburg 2009.
Stöhr, Ingrid: Zweisprachigkeit in Böhmen. Deutsche Volksschulen und Gymnasien im Prag der Kafka‑Zeit. Böhlau, Köln u. a. 2010.
Storck, Christopher P.: Kulturnation und Nationalkunst. Strategien und Mechanismen tschechischer Nationsbildung von 1860 bis 1914. Wissenschaft und Politik, Köln 2001.
Stourzh, Gerald: Die Gleichberechtigung der Nationalitäten in der Verfassung und Verwaltung Österreichs 1848–1918. Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, Wien 1985.
Svatošová, Hana: „Zlatá slovanská Praha“. Slovanství ve slovech a skutcích pražské obecní samosprávy 1880–1914. In: Zdeněk Hojda — Marta Ottlová — Roman Prahl (eds.): „Slavme slavně slávu Slávův slavných“. Slovanství a česká kultura 19. století. KLP, Praha 2006, s. 160–170.
Uhl, Heidemarie: „Bollwerk deutscher Kultur“. Kulturelle Repräsentationen nationaler Politik in Graz um 1900. In Heidemarie Uhl (ed.): Kultur — Urbanität — Moderne. Differenzierungen der Moderne in Zentraleuropa um 1900. Passagen‑Verlag, Wien 1999 (Studien zur Moderne 4), s. 39–81.
Weger, Tobias: Das „deutsche Prag“ — Von der Beständigkeit eines Mythos. Jahrbuch für deutsche und osteuropäische Volkskunde 44, 2001, s. 134–155.
Wolf, Michaela: Die vielsprachige Seele Kakaniens. Übersetzen und Dolmetschen in der Habsburgermonarchie 1848–1918. Böhlau, Wien u. a. 2012.
RESÜMEE
„ICH QUATSCHE HERUM UND NIEMAND VERSTEHT MICH“. DIE SPRACHENPOLITIK DES MAGISTRATS UND DIE ALLTÄGLICHE SPRACHENPRAXIS IM PRAG DER ERSTEN REPUBLIK
Aufgrund der sich gewandelten Bevölkerungsverhältnisse war Prag seit der zweiten Hälfte des 19. Jahrhunderts eine überwiegend tschechischsprachige Stadt. Gleichwohl avancierte die „Sprachenfrage“ zu einem Vehikel der Auseinandersetzung zwischen tschechischen und deutschen Nationalisten. Im ersten Teil des Artikels wird die Radikalisierung der „Sprachenfrage“ nach 1918 analysiert. Unter der Amtsführung des Bürgermeisters (ab 1923 Primator) Karel Baxa versuchten einige Magistratsbeamte — unterstützt von Eingaben tschechisch‑national gesinnter Bürger — unter anderem gegen deutschsprachige Fassadenschilder, Werbeschriften und Kabarettaufführungen vorzugehen. Im Gegenzug machten deutsch‑liberale Lokalpolitiker die Wiedereinführung der Zweisprachigkeit zur Bedingung einer aktiven Mitarbeit auf kommunalpolitischer Ebene. Die nationalistische Aufladung der „Sprachenfrage“ stand im starken Widerspruch zur alltäglichen Sprachenpraxis der Prager Bevölkerung, wie im zweiten Teil des Aufsatzes gezeigt wird. Zeitgenössische Pressedarstellungen wie auch Erinnerungszeugnisse belegen, dass auch nach 1918 die Zweisprachigkeit unterschiedlicher Ausprägung immer noch die Lebenswirklichkeit einiger Pragerinnen und Prager weiterhin prägte.
