Eugenika, Extase a Emanuel (Rádl). Několik poznámek k erotice a zdraví ženy ve třicátých letech 20. století
_1 Eugenika, sociální hygiena či rasová hygiena byly původně vědecké teorie, které si byly blízké, a jakkoliv nejsou zcela zaměnitelné, vyrostly z víry v racionalitu, v možnost formovat vědeckým způsobem chování a hlavně rozmnožování člověka tak, aby byla posílena jeho kvalita. Tyto nové vědecké strategie řešily krizi moderního člověka v nové, „přirozené“ a přitom avantgardní (nikoli ve smyslu uměleckohistorickém) perspektivě, a možná právě proto „prorůstají moderní společnosti bez ohledu na její politické směřování“ (Brauer 2009, s. 15)._2
Tento článek nesleduje historii eugeniky, jen využívá mnohé poznatky bádání o této utopické vědecko‑technické strategii,_3 jež propojila politickou moc s tělem, genetickou vědu s vírou v člověka v možnost jeho kultivace. Vědu o zdraví, dědičnosti a zlepšování zdraví nelze snadno propojovat s filosofickými a uměleckými proudy a díly. Je zřejmé, že tu nešlo o přímé závislosti. Nechci vytvářet jednoznačné spojnice mezi diskusemi v jednotlivých oborech lidské činnosti. Připomínáním eugeniky a sociální hygieny bych chtěla vytvořit prostor, v němž by bylo možno z jiné perspektivy zahlédnout některé rysy sledovaných děl.
V kontextu diskusí o eugenice v meziválečné Československé republice, které byly rozšířeny nejen mezi vědeckou a osvětovou veřejností, ale pronikaly i do politiky a do umění, bych se chtěla soustředit na dva texty vznikající ve stejné době (okolo roku 1932), v jejímž středu se ocitla žena, její sexualita. Nepůjde přitom o srovnávání, nýbrž o určitá východiska a interpretace ženského těla, jež se právě díky „eugenické“ optice vyjevují. Jde spíše o určité palimpsestové čtení.
EUGENIKA
Když Foe Brauerová (2009) píše o eugenickém hnutí a idejích kontroly lidské sexuality v zájmu tzv. nového člověka, který může být jednak rasově, národně nebo jinak ideově a utopicky formulován, používá k popisu nového těla slovní hříčky „corpus delecti“. Toto spojení, které sdružuje slova různého původu a způsoby soudobého užívání sousloví „corpus delicti“, naznačuje v poněkud ironické zkratce mnohé, co s sebou eugenika jako strategie moci nese do našich časů: usvědčování, vybíraní a svazování tělesnosti a zároveň „abjektování“_4 jinakosti jako něčeho nepotřebného a taktéž zločinného._5 „Corpus delecti“ je tělo nahé, erotizované a estetizované tak, aby i to, co je dosud skryté, bylo podrobeno zákonu podporovanému dobovými empirickými vědami. Součástí těchto snah bylo — na základě měření a srovnávání s antickými modely — vytváření dokonale souměrného člověka, jenž by byl svým způsobem dokonalým mechanickým strojem. Nové tělo, o které šlo, mělo být tělem zdravým, hygienickým, tělem vhodným k prokreaci a práci. V představách nových věd měly čistota, zdatnost a funkčnost proniknout i do temných zákoutí soukromých ložnic jako „světlo pokroku“. Sexualita měla být náležitě usměrněna (není správné plýtvat silami, natož semenem). Nová estetická nahota měla pak v tomto spojení hlavně excitovat „správnou“ sexualitu vedoucí k budoucímu dobrému, silnému a zdravému individuu, jež je základem nového národa, rasy nebo celého ideově spořádaného lidstva, jež by se zbavilo všech degenerací._6
Eugenika se v Československu šířila vědeckými, přírodovědnými, sociologickými a psychiatrickými osvětovými kanály, zájem o ni obnovoval zájem o genetické výzkumy Georga Mendela. Eugenické názory se ani u nás netýkaly jen úzkého okruhu vědců či osvětových praktik odborníků, šířili je i populární zastánci eugeniky: spisovatelé reformátoři, jako byli G. B. Shaw,_7 H. G. Wells a G. K. Chesterton. (O popularitě eugeniky ve dvacátých letech existuje zábavný doklad — kniha a posléze film Madla z cihelny, v nichž se autorka Olga Scheinpflugová v mnoha ohledech inspirovala komediemi G. B. Shawa, zvláště Pygmalionem. Když Hugo Haas v roli roztržitého mladého šlechtice hledá vhodnou ženu, vybírá si ji příznačně podle lehce zesměšněného eugenického klíče.)
Zpopularizovaná eugenika umístila do svého středu starost o ženu. Nová žena, o níž se v prvních desetiletích 20. století stále mluvilo, vznikla na křižovatkách různorodých politických, estetických a společenských zájmů, jež mezi jinými formoval zájem o zdraví a dědičnost. Klíčovým pojmem nadále zůstalo mateřství. Je centrálním noetickým i ontologickým problémem, který je všudypřítomný, jak ve feministickém myšlení liberálním i komunistickém, tak v produktivních i marných debatách okolo smyslu ženství a mateřství. Vrací se jako bumerang, neboť je nemyslitelné uvažovat o ženě mimo mateřství. Tento esencialismus vede často k iluzi záchrany mužského světa praktického i filosofického.
Pokud mluvíme o ženském těle a tělesnosti, všude narážíme na tlak tohoto nového mateřství, jež se realizuje v teoriích hygieny, rasové hygieny (tedy eugeniky) a pohlavní normalizace, jež v mnohém vytěsňují individuální vůli. Tato „moc“ vyvrací občanský individuální princip společnosti a nahrazuje jej v podstatě totalizující jednotnou ideou správnosti, hlavně tělesné regulace. Z těchto kleští pak není téměř možný únik a žena je sevřena svým „vazalstvím těla“._8 Jednou z nejpozoruhodnějších odpovědí na požadavky nového vymezení ženského údělu, která akcentovala sociální a občanské změny v postavení žen a přitom svým způsobem potvrzovala „vazalství těla“ právě vědeckou vizí síly a zdraví národa, byly myšlenky zastánce pokrokové větve sociální hygieny Jaroslava Kříženeckého. V centru jeho pozornosti byl hlavně problém dědičnosti, z níž vyvozoval řadu důsledků i pro zdraví českého národa. Před první světovou válkou propagoval mladý vědec zdravý životní styl mládeže. Válka jej přivedla k otázkám feminismu, jeho smyslu a roli. A přestože nepovažoval za nutné „pozitivně“ selektovat zdravé a správné jedince, na rozdíl od německého populárního eugenika Wilhelma Schallmayera,_9 zastával negativní eugenickou selekci jako významný postup pro zlepšování sociálního zdraví. Feminismus jako idea směřující k individualizaci ženy, úpravě jejích práv, a to i práv na sebeurčení a vlastní vůli, byl v optice teorie vědomé a řízené prokreace vlastně slepou uličkou. Pozoruhodná je v tomto ohledu studie z Revue (s podtitulem Neuropsychopatologie, terapie, fyzikální medicina, veřejná hygiena, lékařství sociální, dědičnost a eugenika)_10 Eugenika a ženské hnutí. Několik kritických a polemických otázek (1917)_11; tyto myšlenky pak Kříženecký opakoval i v dalších odborných pracích v Ruchu filosofickém, polemikách a také v populárních příručkách. Jednou z jeho základních tezí bylo, že stát se musí starat o početnost populace, a tedy se nutně musí zabývat ochranou matek a dětí a péči o kojence._12
Kříženeckého článek byl vyvolán brožurami zastánce radikálně biologické linie eugeniky Františka Laška Zušlechtění lidstva (1916)_13 a následnou polemikou v Ženském světě (autorkou výpadu, o němž Kříženecký napsal, že je „vhodný spíše pro nějaký feministický, v nejhorším smyslu slova, plátek, než pro vážnou revui“_14, byla pravděpodobně Juliana Lancová) a v Naší době (polemiku pravděpodobně vedla Olga Stránská‑Absolonová). Laškovy brožury vycházely z typu eugeniky věřící v přímou aplikaci biologických poznatků na lidskou společnost a rozvíjející se „z učení Darwinova bratrance F. Galtona, který zkoumal dědičnost výjimečného nadání ve vybraných anglických rodinách a z výsledků výzkumu vysvětloval nadřazenost bílé rasy. V souvislosti s darwinistickým principem ‚boje o život‘, vytrženým z celkového kontextu Darwinova učení, se prosadil koncem 19. století v eugenickém hnutí v USA a v Anglii sociální darwinismus, prokazující oprávněnost sociálního útlaku a nadřazenost bílé rasy. Spojování idejí genetiky a eugeniky vedlo v USA a později zejména v Německu ke zkoumání čistoty ras a rasové hygieně.“_15 V této diskusi proti „výstřední biologičnosti“ Laškových argumentů Kříženecký zastával umírněné stanovisko a připojil se k názorům Grete Meisel‑Hessové a dalšího německého lékaře Rudolfa Goldscheida, podle nichž námitky proti emancipaci a vzdělání z hlediska zeslabování rasové a národní populace jsou historickým omylem, právě naopak: vzdělaná a zdravá žena je mnohem podstatnější pro národ než jen žena, která je strojem na rození dětí. Kříženecký, přestože měl kritické výhrady k politickému ženskému hnutí, nekladl jednoznačnou spojnici mezi emancipací a poklesem sňatků a porodnosti. Navíc podle jeho teorie je vzdělaná žena schopna vlastně provádět eugenický výběr sama výběrem lepšího muže._16 „Nestojí zde eugenika přímo po boku ženy svou snahou po zdravotní kritice a kontrole mateřství?“_17 Jeho eugenika je mnohem spíše, jak sám říká, sociologická, a proto zásadně odmítá pojetí, jež představuje František Lašek: „Kulturní slepota a barbarství, které se zde uplatnilo, jest ve velice intimní souvislosti s čistou biologičností německé rasové hygieny, která nevidí v ženě více než roditelku a vychovatelku dětí a to hodně dětí, — a v muži ovšem rovněž jen ploditele, který živý tyto děti, a navenek nanejvýše dobývá země jako voják, úředník, inženýr.“_18 Rozpory mezi ženským hnutím a eugenikou jsou prý tedy zbytečné. Ženské hnutí se většinou s eugenikou částečně shodovalo, hlavně v otázkách ochrany matek a dětí a v řešení pohlavních chorob, bylo i pro předmanželské zdravotní kontroly. Většina těchto myšlenek však v podstatě potlačovala právo ženy na své vlastní tělo, na mateřství jako volbu a znovu a znovu vracela do hry nebezpečí redukce ženy jen na matku, či spíše na svého druhu mateřský zdravý „stroj“ — plně integrovaný a regulovaný. Sexualita a erotičnost by neměla být tabu, naopak musí být o nich všeobecně mluveno, mělo být zajištěno jejich správné formování a rozvíjení v zájmu budoucí generace, v zájmu státu, národa či rasy.
To, co na druhou stranu ve své argumentaci zdůrazňoval Jaroslav Kříženecký — tedy umírněnost a vlastní rozhodování ženy ve smyslu nějaké sebekorekce, bylo neustále pod tlakem mnohem razantnějších ideologických inženýrských interpretací nového člověka a jeho sexuality, ať sovětských, nebo amerických a německých, které mohly být vnímány jako mnohem avantgardnější a účinnější (zde by nebylo třeba spoléhat na nejistý prvek osvícené vůle, jež přijímá „zdravé a správné“ jako svoji výhodu a pozici) a také osvobozující ve své utopické radikalitě._19
Sovětský eugenický model byl součástí revolučních snah, které ve dvacátých letech proměňovaly poválečnou společnost. Mohl v sobě integrovat i anarchistické, značně neortodoxní představy o sexualitě a prokreaci. Utopie kolektivního života, jež se vtlačila do představ o bydlení, regulaci měst, péči o děti a ženy, o výchově a hygieně, pronikala i do ložnic, rozbíjela uzavřený prostor vnímaný jako prostor násilí a fetišismu, prostituce. Sovětské řízení soukromého života mělo za cíl potlačit všechny nebezpečné jevy zděděné z carských časů. Pokroková vize formuje i módu jako jeden výrazů optimalizace sexuality. Žena má být přirozená a důstojná, mimo módní diktát, jenž je prostituční. Móda zdůrazňuje její pracovní funkci a funkci roditelskou, pro obojí byly samozřejmým předpokladem zdraví a fyzická kondice (Brauer 2009). Diskuse o novém ženském těle, které přinesla revoluce, tedy o těle pracovním a mateřském, se ze Sovětského svazu přenesly i k nám. Ovlivnily i avantgardní projekt „civilizované ženy“._20 V československé se kultuře se však tato revoluční představa uvědomělé ženy mísila s dalšími, často kontrastními projekty._21 Vždy však šlo o ženu, jež vědomě pěstuje svoji „přirozenost“. Nová žena s novým tělem, zdravým a fyzicky zdatným, pak defiluje v progresivních stylových časopisech (jako např. Eva, Gentleman, Pestrý týden, Salon), ve výchovných bestsellerech pro dívky (mezi nimiž mají výsadní postavení knihy lékařky Jaromíry Hüttlové),_22 i v řadě meziválečných avantgardních děl.
EXTASE
Mezi českými meziválečnými chef d’ouvres , které postavily do svého středu novou ženu a její tělo a touhu, má zvláštní postavení film Gustava Machatého Extase._23 Patří do řady Machatého filmových dramat vztahů mužů a žen, která začala příznačně adaptací slavné a ještě na počátku století provokativní novely Lva Tolstého Kreutzerova sonáta._24 Děj Extase je v podstatě triviální a přehledný. Neuspokojená Eva odchází od svého manžela do otcova domu na venkově, aby zde objevila svoji skutečnou touhu, Adama. Bývalý manžel se shodou náhod setká s Adamem a zjistí, že právě on je Eviným milencem. Spáchá sebevraždu a Eva pod vlivem této události opouští i Adama. Takto vyprávěný příběh je poněkud neuspokojivý. Drama tří mužů a jedné ženy se odehrává mnohem spíše ve formální a vizuální rovině filmu. Machatého drama bylo natočeno v roce 1932, ale již v dobových recenzích bylo vnímáno jako film poněkud „starý“. Nešlo jen o to, že film je tzv. part‑talkie, aby bylo možno snadněji natočit tři jazykové verze,_25 že využívá hlavně postupů německého expresionismu, ale soustředí se vizuálně a zvukově na emocionalitu, není vlastně mimetický, pracuje symbolicky a konceptuálně, soustředěný na obraz. Tyto rysy umožnily posléze snazší aktualizaci filmu v různorodých národních a politických a ideologických prostředích._26
Extase bývá někdy srovnávána s knihou D. H. Lawrence Milenec Lady Chatterleyové, neboť podobně otevřeně odhaluje ženinu erotickou touhu vně měšťanského tabu. „Z tohoto pohledu Eva, titulní hrdinka Extase, představuje ukázkový příklad vzdoru, v jejímž případě více pudového‑intuitivního, proti mužskému světu (otec, manžel, milenec), ve kterém pro ni režisér ‚nenachází‘ partnera‑protihráče stejně silného a opravdového, jako je ona sama.“_27 Jiří Horníček dokonce mluví o extravaganci, provokaci měšťanské společnosti promiskuitou a nemanželským vztahem. V tomto směru se jistě Extase podobá knize D. H. Lawrence. Film měl rehabilitovat ženskou senzualitu, obrodit erotismus a tělesnou krásu: navrátit ženu k čisté vitalitě. Na této cestě by se žena „měla vzdát své subjektivity, svého ega, vůle po prosazení své osobnosti“. Intelektuálnost, kultura a technologie počátku století ztratily podle Lawrence „kontakt se smyslovou zkušeností člověka, a připadají mu sterilní…“_28 Podobnost mezi Machatého filmem a textem D. H. Lawrence tematizoval již záhy po uvedení jiný modernista, Henry Miller, který nápadně podobně hledal u svých hrdinek tytéž rysy. Jeho skandální Obratník Raka odhrnoval balast tabu a lechtivosti z obrazu erotické ženy. A tak také ironicky komentoval chování francouzského publika, které bylo nespokojené se slabou dráždivostí Machatého filmu. Extase měla sice kvůli ženské nahotě řadu distribučních potíží, ale na druhou stranu se mnohým divákům zdálo, že nahoty a sexu je v něm příliš málo. Např. podle stížnosti G. Talbota z Rouen: „Musím doplnit, že manifestace byla mnohem násilnější, než naznačovaly noviny Journal. Házení dlažebními kostkami, záplava způsobená vodou z puštěných hydrantů, rozbité sklo ve vitrínách, roztrhané plakáty a fotografie, elektrické osvětlení rozbité na padrť atd. Dvacítka strážníků, kteří zasáhli, nemohla nastolit pořádek, jen až po výslovném příslibu vyplacení vstupného mohlo dojít k požděnému uklidnění několik lidí, Delegace diváků se poté vydala na centrální komisařství a podepsala stížnost, nikoliv kvůli nemravnosti filmu, ale k vůli jeho ubohosti a stupidnosti a oznámila, že se diváci stali oběťmi podvodu.“_29 Bouře vznikaly při uvedení i jinde. Očekávání diváků byla zklamávána, neboť majitelé kin označovali film za erotický obraz „choulostivých situací nahé krásy“._30
Henry Miller ve své eseji (Miller 1969) uvítal zcela jinou sexualitu, než očekávali diváci, sexualitu osvobozenou od služebnosti, sexualitu, jež by byla opravdu scelující. Naslouchání touze, přenesení významů na ženu, která dokáždokáže své plodné touze ještě naslouchat, znamená spásnou restrikci „mužského“. Miller v interpretaci Extase zdůrazňuje „vyloučení“ muže, jeho nebezpečně nekorektní sebestředné síly, jež vede k destrukci světa. Francouzská verze filmu této interpretaci napomáhá. V ní totiž není zvláštní epilog oslavy práce, který je v různých podobách v české a německé verzi. Pro Millera ve francouzské verzi film končí ve chvíli emotivně silné scény, kdy Eva opouští na nočním nádraží Adama. Tato vědomá a citově i morálně ve filmu odůvodněná volba podtrhuje Evinu volbu předcházející — Adama jako partnera. Millerova interpretace jde právě touto cestou, jako kontrast k běžně vnímané erotice, kde žena stále představuje fetiš a území k uchvácení._31 Ženin cit a ženino tělo jsou pak tím, co vede logiku interpretace. Ve verzi české s nejdelší závěrečnou sekvencí oslavy práce s Halasovými verši je možnost lawrencovské interpretace pozoruhodně potlačena. A do popředí se dere interpretace značně odlišná. Již Jiří Horníček musel ve své monografii konstatovat, že opravdu nejde o nějakou radikalizaci obrazu ženy. Snímání dívky podtrhuje její fyzický půvab a přetváří ji v „estetizované objekty mužské touhy“;_32 podobně sleduje Machatého pokus i Michal Bregant._33 Zanoření ženy v živlech není v tradici zobrazovaní ženy nové a nemění nijak perspektivu erotismu. Když však Henry Miller srovnává Lawrencovy hrdiny a hrdinku Extase, přesunuje důraz na perspektivu samotné ženy, ve filmu realizovanou hlavně kamerou soustředěnou jen na detaily ženy a odcizováním jejího filmového pohledu.
V německé variantě filmu, distribuované v nacistickém Německu před válkou pod novým názvem Symphonie der Liebe, nahé ženské tělo skoro mizí, aby bylo zdůrazněno vyznění vyhovující nové, rasově tzv. správné etice a estetice. Adam je ve všech variantách prototypem dokonalého muže s árijskými rysy, mladý zdatný inženýr podmaňující si nedotčenou krajinu, poutající ji svými plány, silou, regulující její přirozenost ve svém zájmu. Naproti tomu Evin manžel představuje „nesprávný“ typ, intelektuální a nezdatný. Machatý jej zachycuje v úvodních sekvencích svatební noci nápaditě a velmi ironicky; staré a bolavé tělo je zcela neplodné. Ve směšně vyznívajících detailech a polocelcích je zcela nekompatibilní se zdravým, toužícím, potenciálně plodným Eviným tělem. V klíčových scénách Machatý užívá symbolického významu včely jako signálu plodného života. Jednou ji manžel zabíjí jako obtížný hmyz, podruhé Adam včelu klade do květu, jenž má opilovat, a květ předává Evě; hmyz je ještě několikrát připomenut uzavřený za sklem. Vedle včelích záběrů je v Extasi využito ještě jednoho návratného plodivého motivu. Eva neuspokojená manželem se vrací k otci do neporušené krajiny luk a lesů. Otec, který své dceři příliš nerozumí, ale poskytuje jí útočiště, je pěstitelem koní. Jeho role ve filmu není však vůbec podružná. Není vedlejší postavou, na níž se ukazuje osamělá a erotická „jinakost“ ženy, její živelnost. Machatý jej staví nenápadně nad ostatní tři ústřední postavy. Obdivovatel krásných koní a žen je chápavým dozorovatelem, sleduje porod koní, jejich připouštění, zapisuje do plemenné knihy. V pozoruhodných střihových scénách_34 se spojuje krása koňských těl a ženská krása v jediný vizuálně atraktivní celek. Detaily koní, ať živých, nebo drobných statuetek střídá toužící ženské tělo. S podhledy vzpínajících se koní proti obloze, s detaily jejich krásných napjatých svalnatých těl nepokrytě korelují dlouhé expresivní záběry toužící ženy, připravující diváka na její „připuštění a oplodnění“. A pak již jen detail zápisu v plemenné knize. Nový muž a nová žena naslouchající stejné touze jako koně se spojují k novému životu. Orgasmus ženy nasnímaný v detailech a polocelcích, v nichž jako by pohled hrdinky byl oddělen od muže, není určen jen k „dívání se“, k onomu mužskému fetišistickému pozorování (onomu „male gaze“, který scházel nespokojeným diváků ve Vídni či Paříži). Lze jej interpretovat jako soustředěnost k prožívání ženy. Ale také je tu ještě jeden důležitý aspekt: v „nahých scénách“, ať již při plavání ve vodě, nebo v běhu za koněm je ženské tělo ženy předvedeno jako zdatné a zdravé, silné a svébytné, připravené (jako těla koní). Do Machatého filmu pronikla etická a estetická představa, která teprve v nacistickém Německu dostala nebezpečné a nepřijatelné vyústění. Zdravá erotičnost, ženská tělesnost, která je civilizována požadavkem plodnosti, se stává nástrojem regulace a manipulace. Žena si vybírá muže i v zájmu své základní funkce, kterou je plození. Plemenitba člověka se nijak nezastírá.
Eugenickou funkčnost mužského a ženského těla, jejich význam a jejich poslání v moderní době podporuje jinak ne zcela pochopitelná pracovní scéna v závěru filmu. Muž dobývá, pracuje, civilizuje a žena plodí a vychovává nové zdravé pokolení, vyrůstající ze zdravého svazku, který nutně nemusí být svazkem manželským, ale je eugenicky správný. Žena se tak vlastně chová podle návrhů Jaroslava Kříženeckého. Její přirozená, resp. správná touha je strategií eugenického výběru — výběru „správného“ genofondu. Ženské tělo, byť vědomě, je takto součástí strategií vylepšování, regulací, sociálního inženýrství.
EMANUEL (RÁDL)
Ve třicátých letech 20. století vyvolal filosof a biolog Emanuel Rádl rozruch brožurami Proti takzvané sociální indikaci (1932) a O ženském hnutí (1933), otisky přednášek pronesených v Novém Městě nad Metují,_35 resp. v Praze._36 První reagovala na parlamentní projednávání tzv. Meissnerovy předlohy v letech 1931–1932, která řešila problematiku kriminalizace interrupce nezávisle na platném trestním zákoníku. Návrh kvalifikoval interrupci jako přečin a vymezoval případy, kdy ji bude možno provést bez právních důsledků. Připouštěl sociální indikaci interrupce a umožňoval její bezplatné provedení nemajetným ženám._37 Rádlova_38 ostrá polemika proti tzv. sociální indikaci vyústila v obecnější úvahu o ženském hnutí a přivedla autora k širší reflexi dobové české a německé feministické literatury. Rádlovy úvahy nejsou dobově zcela typické, přesto jsou reprezentativní v tom, jak propojovaly různé argumenty proti ženskému hnutí a jak jej zároveň afirmovaly._39
Obě přednášky patří k pozdním Rádlovým úvahám, které revidovaly autorovo pojetí socialismu a zároveň posilovaly aktivní účast jednotlivce v dějinách. Pravda není v pozdním Rádlovi vlastnictvím člověka. Vědecké i praktické myšlení a jednání musí být podpořeno „vyšší instancí“, směřuje k cíli a nemůže být statické. Člověk je tehdy pravým člověkem, když uznává ideál lidství, který ho přesahuje, a když je ochoten tomuto ideálu sloužit. Jak píše Bedřich Löwenstein, Rádlova Praktická filosofie z roku 1935 vyhrocuje jeho pojetí poznání a jednání v teze jako: „jedině víra lidská tvoří sociální fakta“. Dějiny lidstva, pokračuje Löwenstein, nejsou pro Rádla „‚dějinami lidských vlastností ani lidských vlohʼ, nýbrž zápasem o pravý obsah jejich pozemského putování; nové pojetí života, často vzešlé z historických krizí, se přitom ‚otevírá také budoucnosti, jsouc ještě nesplněné, jako postulát.‘“_40 „Slovy, že něco je „lidské“ nebo „nelidské“, nepopisuje Rádl pouhou přírodní vlastnost, nýbrž označuje tak jednání, vztahující se na druhé lidi. Co je lidské, není vlastností člověka, nýbrž povinností: „jedině ten, kdo se zákonu tomuto podrobí, je lidský — tu nad člověkem vládne zákon…“_41 Proti zhoubě doby Rádl stavěl hráz morálky nasměrovanou k druhému a k budoucnosti, proto odmítal soudobého člověka, jehož se snažila zcela zbytečně dohonit současná žena. Ji chtěl varovat před stejným selháním, jakému podlehl muž. Rádl, jenž jinak vnímá člověka jako individualitu, také proto na druhou stranu nechtěl pojímat ženu jako individualitu stejného typu, jako byl soudobý muž — člověk. „Abstraktní jméno žena dnes nahrazuje starší živá konkrétní jména dcery, matky, babičky, učitelky, paní domu. Rovnost ženy s mužem znamená dnes rovnost co možná přírodní; proto se starost o domácnost, o děti, pokládá za ponížení ženy, neboť má být pouhým člověkem, zbaveným všech konkrétních svazkům s životem. […] Hesla o svobodě, suverenitě a o právech člověka mají tu význam pouze biologický: svobodou je osvobození od zákonů… V tomto prostředí znějí cize řeči o bratrství, o bližním, o činné lásce, oddanosti, o důvěře v lidi, o službě, o loyálnosti, o humanitě, o spolupráci._42“
Rádl pozoruhodně (byť kontroverzně) vystihl problém emancipačních představ o svobodě ženského těla, a v tom smyslu i emancipace ženské erotiky. Ponor člověka jen do vlastního biologického bytí, byť šlo o tak dramatický moderní protest, jako byl např. D. H. Lawrencův, vyvolával v Rádlovi pochybnost._43
Rádl akcentoval na ženském hnutí jeho humanitu, jeho příspěvek k „zvyšování lidskosti“,_44 ženám „nešlo o egoistická práva proti společnosti…!“ A takováto žena „je dílem kultury“. Nové myšlení o ženě i samo hnutí je podle Rádla pod vlivem sexuálního anarchismu, jemuž nezáleží na společnosti, celku. Jsou paradoxem, že užívá argumentů Edith Ellisové Leesové, manželky Havelocka Ellise, známé svojí lesbickou orientací. Pro Ellise jako stoupence eugeniky a přítele sociálních reformátorů typu Georga Bernarda Shawa, byla sice principiální sociální hygiena a společenské zdraví, ale šlo mu hlavně o nalezení zdravých individuálních vztahů sexuálních, i kdyby měly být posunuté od běžné normy._45
Heroickým humanitním obdobím emancipačního hnutí podle Rádla byla doba Johna Stuarta Milla, v jehož interpretaci Rádl hlavně zdůrazňuje mravnost přicházející ženy. Proti této ženě se v moderní době objevilo biologické pojetí ženy, jež mělo podle Rádla kořeny ve Francouzské revoluci, která byla vzpourou proti vládě a řádu a „libovala si v kultu přirozeného člověka“ a přinesla svobodu od zákona. Žena, která přijímá myšlenky Francouzské revoluce, tím podle Rádla ztrácí principiální výhodu, již by mohla mít proti muži. Ztrácí své konkrétní jméno. Žena je jen biologickým druhem, „chumlem“ hormonů a masa, a její fyziologické rozdíly ji fatálně oddělují od muže, místo aby je spojovaly. Toto téma se vrací v Rádlových útocích na německý Bund für Mutterschutz a Helene Stöckerovou, na neomalthusiánství, v striktním odmítnutí avantgardní ruské komunistky Alexandry Kollontajové, která byla pro osvobození sexuality, jež podle ní implikuje nejen osvobození ženy z dvojitého otroctví, sociálního a materiálního, ale také skoncování s prostitucí.
Rádl považoval redukci člověka na biologickou existenci, ať už rasovou, pohlavní či jinou, za nepřípustnou. Jeho protest proti esencialismu, nahlíženému z perspektivy vlastních biologických studií, měl za cíl potlačit sexuální anarchii počátku 20. století, která s sebou nesla nepokoj a rozklad. Rádl uznával za správný a možný jen ten feminismus, který ženu vzdělával. „Cílem ženského hnutí v oné době byla pomoc lidstvu, ozdravení společnosti, záchrana mužů,“ píše Rádl (1933, s. 72) v polemice se stavem ženského hnutí současnosti, v němž se mu zdá, že hlavním cílem je zbavit se mateřské odpovědnosti a oběti. Hlavní argumenty proti soudobému ženskému hnutí se soustředily hlavně na problém ženské sexuality a tělesnosti vůbec, který by Rádl vlastně chtěl vytlačit ze svého uvažování. Jeho důvody jsou zřetelné. V iluzi záchrany člověka jako individua a zároveň lidstva jako celku se popírá tzv. pesimismus feminismu, který chce vidět ženu jako individualitu v moderním duchu. Podle Rádla je nová žena ohrožována jevy, jako jsou psychoanalýza, homosexualita, veřejná nahota a volná láska, které jasně ukazují prioritu biologického v člověku, zapříčiňují snižování porodnosti a jsou hrubými útoky na řád společnosti a člověka jako takového. Výsledkem je úpadek odpovědné vůle, který vede do náruče masových nehumánních hnutí. Je‑li podle Rádla žena nositelem utopie budoucnosti a mravnosti, pak nemůže připustit tento úpadek sebe sama, i přesto, že to znamená úplné vytěsnění její skutečné sociální situace a také její společenské odpovědnosti. Její hodnota nespočívá v ní samé. Tím, že Rádl v ženě podtrhl její „povinnost soukromého“, udělil jí opět hlavně úkol společenský, nikoliv erotický, nebo na druhou stranu odmítl úkol politický ve smyslu starosti o veřejné. „Je zvrácené hledat smysl života ve veřejném zájmu odloučením od intimního života rodinného […]. Je šílené vzdávat se domácího štěstí, intimního, teplého, přirozeného, kvůli nějaké abstraktní činnosti veřejné.“_46 Rádlova kritika českého feminismu se pak týkala moderního člověka vůbec, který podle něj přestal být celistvou kulturní bytostí. Destabilizaci heterosexuality vnímal především jako kulturní jev, psychologicky nejasné postoje považoval za mravně nebezpečné, stejně jako příliš zdůrazněný biologický esencialismus, který přinášela nová doba, tedy i eugenické pojetí ženy, ať již v intencích Jaroslava Kříženeckého, nebo Františka Laška.
ZÁVĚR
Hledání cesty z labyrintu fragmentárního světa často vedlo k totalizujícím utopickým projektům nového člověka. Moderní „civilizovaná“ a „erotická žena“ je také svého druhu produktem těchto hledání a zároveň novou obětí. Její „osvobozené“ tělo, předváděné v nejrůznějších podobách ve veřejném prostoru, bylo bez milosti exploatováno v zájmu zdraví, národa, rasy nebo umělcovy koncepce. Příliš jednoznačně biologicky předurčené se stalo opravdu ideologickým imperativem a nástrojem „nehumánních hnutí“. Nebezpečí, které plynulo z dogmatizace zušlechťování, ba přímo šlechtění lidských ras a plemen, se po roce 1933 nepokrytě vyjevilo, žena se stala „strojem“ s povinností vůči národu, rase či plemenu. Nešlo jen o zlepšení nebo hru, ale o manipulaci a destrukci lidského.
Tak i přední čeští eugenici a genetici odmítli již v roce 1934 německou verzi eugeniky, jež se stala programem nacistů, a to sborníkem České akademie věd a umění Rovnocennost evropských plemen a cesty k jejich zušlechťování. Následná léta války eugeniku podstatně zdiskreditovala, takže ačkoliv se některé její postupy objevovaly v koncepcích zdravotní politiky tzv. socialistického i západního bloku, vlastně se vytratila. Tento text je jen drobným připomenutím závažnosti otázek, jež s ní souvisejí.
POZNÁMKY
_1
Stať částečně vychází z práce Bahenská — Heczková — Musilová 2011.
_2
Jak uvádí Brauerová ve své analýze, eugenika prostupovala v tomto období všechny sociokulturní roviny, její závěry zachvacovaly politiku, osvětu, kulturu a hlavně sociální práci a jejich instituce. Brauerová kromě jiného odkazuje na pozoruhodný zdroj o evropské eugenice meziválečného období, vydaný mezinárodní společností na ochranu dětí v roce 1929 v Bruselu (Tissot, Marie‑Therese: La question eugénique dans les pays diverse), kde jsou popsány československé eugenické instituce, mj. i komise Masarykovy akademie práce, jinak nepříliš viditelné v širokém rámci činnosti této instituce orientované na technický pokrok.
_3
Turda — Weidling 2006, zvláště studie Michala Šimůnka, který se českou eugenikou zabývá všestranně a dlouhodobě. K problematice eugeniky a modernity srov. Wecker 2009.
_4
Tento původně psychoanalytický pojem Julie Kristevy pro vylučování při konstrukci subjektu je užíván poměrně běžně (srov. Kristeva 2004).
_5
Stejně tak ovšem tato slova naznačují naše současné potíže s eugenikou, která je připomínána nejen jako příklad mylné teorie, ale jako i jako důkaz lidské pýchy a domýšlivosti.
_6
Od druhé poloviny 19. století slovo degenerace mohlo označit veškerá narušení pořádku a řádu, ať psychické, patologické, sociální, politické či umělecké. Změny a odchylky byly „zvědečtěny“ popisem, který zaznamenal jakési explicitní vyloučení z představy normality. Věda začala navrhovat řešení, jak těmto degeneracím předcházet a eliminovat je. „Kaleidoskop nových medicínsko psychiatrických taxonomií a společenských paranoií zahrnoval alkoholismus, kretenismus, trpaslictví, hysterii, neurastenii a syfilis, agirafobii, algofobii, aritmomanii, klaustrofobii, dipsomanii, exhibicionismus, kleptomanii, nekrofilii, nymfomanii a satyrismus. Kriminalitu, sebevraždy, chudobu, stávky, anarchii, feminismus, dekadentní literaturu a moderní umění“ (Brauer 2009, s. 14, citace z významné práce Michely Marzannové Dictionnaire du corps (PUF, Paris 2007).
_7
Srov. např. Pražáková 1940, Řehák‑Samek 2009; také dosud nepublikovaná práce Jany Kantoříkové Reflexe tzv. ženské otázky na stránkách časopisu Ruch filosofický (ze semináře Ženy avantgardy). Dále Brandejs 1930, Pelikán 1920/21.
_8
Viz Kristeva 2004. Dále: „Pokud reprodukční schopnost „je tým najpodstatnějším rozlišovacím (biologickým znakom) medzi mužom a ženou, potom aj byť ženou v prvom rade a v podstate znamená byť matkou. Odťialto je už jen malý krok k redukcii žien na matky ako na nositeľky / predstavitelky / reprezentantky biologickej nevyhnutnosti reprodukcie ľudského rodu“ (Kiczková 2006, s. 418). Srov. též: Szapuová 2006.
_9
Kříženecký 1920–1921 (přednáška z cyklu Feminism a moderní směry myšlenkové, pořádaného roku 1919 Ženským klubem českým). J. Kříženecký vychází z prací Wilhelma Schallmayera (Beverbung und Askese, Jena 1918; Brauchen wir ein Rassenhygiene? Leipzig 1916), Gézy von Hoffmanna (Krieg und Rassenhygiene, München 1916), Ignaze Raupa (Frauenarbeit und Rassenhygiene, Hamburg 1913).
_10
Revui založil Ladislav Haškovec (často byla označována jako Haškovcova revue, je předchůdcem časopisu Revue v neurologii a psychiatrii), jeden ze zakladatelů české psychiatrie a psychopatologie; za svého pobytu v Paříži se setkal s Jeanem Martinem Charcotem, který se zabýval hysterií. Srov. Haškovec 1895, 1899. Ladislav Haškovec prosazoval již velmi záhy lékařské vyšetření před sňatkem. K předchůdcům eugeniky patří také lékař, darwinista a propagátor nového životního stylu Duchoslav Panýrek, který psal zdravotní hlídky pro ženy do Národní politiky. Ženám se snažil přiblížit dobové diskuse o hygieně, sociální hygieně, psychologii a psychopatologii. Byl také propagátorem dámské jízdy na kole a sportu vůbec. Srov. Panýrek 1899 a 1908.
_11
Článek byl posléze otištěn v souboru s dalšími Kříženeckého texty pod názvem Kapitoly o eugenice (Kříženecký 1921).
_12
Přibližoval se tak snahám evropských, tedy hlavně německých a českých feministek, též myšlenkami adaptovanými z úvah Helene Stöckerové, Grete Meisel‑Hessové (Betrachtungen zur Frauenfrage, Berlin 1914), které zazněly i na prvním významném hygienickém kongresu v Drážďanech v roce 1911. Meisel‑Hessová byla jednou z nejprogresivnějších německých feministických myslitelek, intenzivně se věnovala populační politice, mateřství a obhajovala právo žen na vlastní identitu a právo na své vlastní tělo.
_13
Předcházel spisek O dědičnosti a významu jejím na úpadek a zachování lidstva (Lašek 1910).
_14
Kříženecký 1921, s. 145.
_15
Orel 2003, s. 159–160. Kniha podrobně referuje o počátcích genetiky u nás a také o eugenických diskusích, jichž se účastnil pozdější nejvýznamnější český představitel genetiky a společně s V. Úlehlou zakladatel Mendelova ústavu Jaroslav Kříženecký. Zabýval se zejména využitím genetiky v pěstební a chovatelské praxi. Mendelův ústav v Brně byl založen až v roce 1945, ale úvahy o jeho vzniku se datují již do dvacátých let 20. století. V únoru 1939 byla uzavřena mezi zástupci Masarykovy univerzity, Vysoké školy zemědělské, Vysoké školy veterinární a opatem augustiniánského kláštera dohoda o zřízení Mendelova genetického a eugenického ústavu. Kříženecký vypracoval program, jeho otec architektonický návrh. Za války se v Brně aktivizovaly radikální a totalizující směry české eugeniky. V roce 1942 navrhl J. Jehlička (jak píše V. Orel 2003, s. 162), „vůdce dolnodunajské župy docentů“ při nacistické straně, zřízení Gregor Mendel‑Forschungsinstitutu v areálu uzavřené Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity. Orel také uvádí, že před zneužitím eugeniky a genetiky a hlavně jména G. Mendela před válkou varoval profesor lékařské biologie na Masarykově univerzitě J. Bělehrádek. Jeden ze zakladatelů české genetiky, Václav Růžička, učitel Jaroslava Kříženeckého, lékař, který se zabýval pohlavními nemocemi a populací, nebyl zastáncem biologické determinovanosti dědičnosti. Více o Kříženeckém a jeho roli v oblasti genetiky a eugeniky: Orel 1965, Balcárek — Paleček 2002, Chroust 1993. Ke vztahu meziválečné lékařské, genetické a eugenické vědy k Mendelovi srov.: Pamětní spis ku oslavě narozenin J. G. Mendela (1925). Vědci zhodnotili Mendelův význam již na konci 19. století. V roce 1911 byl Mendelovi postaven pomník. V roce 1923 se konal k 100. výročí jeho narození velký mezinárodní kongres v jednacích jazycích češtině, němčině, francouzštině a angličtině; srov. Studie Mendeliana (1923).
_16
Goldscheid 1924.
_17
Kříženecký 1921, s. 147; k problematice eugeniky a modernity srov. Wecker 2009.
_18
Kříženecký 1921, s. 157; autor protestoval proti spojování Laškových názorů s právě založenou Českou eugenickou společností; názory společnosti byly spíše opačné: „Eugenika je sociální etika, biologická profylaxe všeho, co ohrožuje a porušuje společnost nynější a její budoucí generaci“, cituje z článku Františka Čády Úkoly a význam České společnosti eugenické Haškovcova Revue neuropsychopatologická (12, 1915). Podle Vítězslava Orla 2003 se ve třicátých letech 20. století čeští eugenici v podstatě zcela odklonili od německých zastánců eugeniky.
_19
V návaznosti mj. na modernistické utopické projekty zdravého nového člověka, jak je známe např. z teosofické Steinerovy školy v Dornachu nebo v centru na Monte Veritá.
_20
Pachmanová 2006. K vývoji módy a odívání Kybalová 2009.
_21
Nejpozoruhodnější syntézou nové tělesnosti propagované sociálními a myšlenkovými hnutími, revoluční sovětskou ideologií a estetikou a českou tradicí zdatnosti bylo spojení s českou tradicí sokolství. Srov. dobovou reakci: Pujman 1931. Dále Heczková 2010.
_22
Za zmínku stojí, že právě Jaromíra Hüttlová přeložila knihu významného německého socialistického lékaře Siegmunda Vollmanna Potratářství jako lidová nemoc: nebezpečí, příčiny a potírání (B. Kočí, Praha 1928).
_23
Tento film má zvláštní postavení svou režisérskou povahou a potlačením produkčního modelu, i proto jej lze interpretovat hlediska záměrů tvůrce, nejen jako naplňování poptávky. Film byl velmi náročný časově a finančně (až 2 mil. korun, původní rozpočet 750 tis.) proti běžnému postupu (běžný čas nahrávání filmu v ateliérech byl 8–12 dní, Machatý jej překročil). K okolnostem natáčení filmu srov. Horníček 2011.
_24
Po Kreutzerově sonátě (1926) to byl Erotikon (1929) a Ze soboty na neděli (1931).
_25
Machatý 1932. Redukce filmových prostředků a zdůraznění opravdového propojení sluchu a oka, avantgardní spojení, zharmonizování a zjednodušení výrazových prostředků, redukce dialogu podle Horníčka (2011) přinesla Machatému možnost získat plnou kontrolu nad filmem. K jednotlivým verzím srov. Garncarz 2001. Machatý natočil všechny jazykové verze najednou a navíc je natáčel skutečně sám — prosadil si film jako autorský projekt, a nikoliv jen produkt komerční (srov. též Klimeš 2004).
_26
„Život“ filmu Extase je nebývale vzrušující. Chybí‑li poněkud narativita samotnému filmu, pak rozhodně neschází jeho historii. Od paradoxní recepce, osobní tragédie židovského režiséra, absurdity různorodých cenzurních zásahů po velký příběh jeho herečky Heddy Kieslar/Lammar; např.: Horak 2001, s. 385–423. Filmu Extase se i právě proto dostalo velkému zájmu filmových historiků, např.: Kuhlbrodt 2005, k recepci v Itálii srov. Bono 2001; podrobná rekapitulace peripetií uvedení Extase v USA: Hediger 2005.
_27
Horníček 2011, s. 125.
_28
Kalivodová 2009, s. 179; zde také další literatura k předmětu.
_29
Citace podle Horníček 2011, s. 144, původně in Bibliotheque du film. F. Louis Goumont, Paris, sign, LG449 B55, dopis od Gustave Taot (place Opera, Rouen) pro p. Le Duca ze dne 17. 9. 1933.
_30
Srov. např. článek Extase v křížovém ohni (Film 13, 1933, č. 3, s. 5).
_31
Film ale na druhou stranu vizuálně propojuje ženinu přirozenost a čistotu s panenskostí přírody, která se musí podvolit inženýrově vůli. Adam stavbou reguluje a civilizuje krajinu. Již tímto se Machatého film vymyká srovnání s Lawrencem. Filmové záběry byly natočeny na Slovensku v Dobšiné, Topolčiankách, v Chrustu na Podkarpatské Rusi, stavba železnice se snímala na trase Červená skála — Margecany.
_32
Horníček 2011, s. 125.
_33
Bregant 2003; viz také Lenssen 2001.
_34
Srov. Liebrand–Steiner 2001.
_35
E. Rádl přednesl přednášku Proti takzvané sociální indikaci. Námitky proti návrhu nového zákona o umělém potratu na sjezdu akademické YMKy v Novém Městě nad Metují 11. července 1932.
_36
Přednášku Ženské hnutí jindy a nyní pronesl 17. ledna 1933 v pražské YWCe.
_37
Podrobně: Musilová 2007, s. 80 n.
_38
Literatura o Emanuelu Rádlovi se vlastně vůbec nezabývá jeho vztahem k ženskému hnutí, ani k potratům. Srov.: Hermann — Markoš 2004; Löwensteinová 2003.
_39
Zcela odlišně přistupoval k ženskému hnutí jiný socialista, prof. Josef B. Kozák. S Emanuelem Rádlem ho spojoval respekt k filosofii Tomáše G. Masaryka. Oba ve svých textech hojně odkazují na jeho pojetí tzv. ženské otázky, zejména v Otázce sociální. Každý ovšem vyvozuje odlišné konsekvence. Tam, kde Emanuel Rádl hovoří o sebeobětování ženy, Josef B. Kozák mluví o jejím vykořisťování. Srov. Bahenská — Heczková — Musilová 2011, s. 220.
_40
Podle Löwenstein 2004, s. 210, Löwenstein cituje Rádl 1935, s. 29.
_41
Rádl 1933, s. 12.
_42
Rádl 1933, s. 12.
_43
Rádlovo pojetí biologie se v poslední době stalo objektem zájmu historiků vědy a filosofů, viz např. Hermann — Markoš (eds.) 2004.
_44
V tomto a v Rádlově koncepci vůle jsou stopy původního zájmu o F. Nietzscheho, kterého však později přiřadil k filosofům, kteří rozbíjejí humanitu důrazem na tělesnost. V tomto ohledu je pozoruhodná raná úvaha Masaryk a Nietzsche (1910).
_45
Ellisovy studie jsou velmi citlivé k různosti a nesnadno, či spíše málo syntetizují. V úvodu k 6. dílu své Psychologie sexu z roku 1933, který je věnován pohlaví ve vztahu ke společnosti píše: „V diskusi o sexuálních otázkách, které jsou z velké části záležitostí sociální hygieny, jsme pro to, stále zachovávat psychologická hlediska. Takový názor ve vztahu k těmto otázkám je nejen legitimní, ale i nutný. Diskuse o sociální hygieně, které jsou čistě lékařské nebo čistě právnická nebo čistě morální nebo čistě teologické, vedou nejen k závěrům, které jsou často zcela protichůdné, ale zřejmě nejsou kompletně použitelné na komplexní lidskou osobnost. Naším hlavním úkolem musí být zjistit, co nejlépe vystihuje a co nejlépe vyhovuje souhrnu všech podnětů a myšlenek civilizovaných mužů a žen. Takže se musí neustále mít na paměti lékařské, právní a morální požadavky, které odpovídají všem, v některých ohledech nějaké individuální či sociální potřebě, hlavní věc je uspokojit požadavky celého člověka“(cit. podle <www.gutenberg.org/files/13615/13615-h/13615-h.htm >). Sám Ellis směřoval k neortodoxnímu individuálnímu životu; přátelsky se stýkal s Olive Schreinerovou, přední britskou feministkou. K jeho zásadním a ve své době skandálním knihám patřilo pojednání o homosexualitě Sexual Inversion z roku 1906, jež vyšlo za spolupráce John E. Symondse v Německu. 46 Rádl 1933, s. 72.
PRAMENY
Brandejs, J.: George Bernard Shaw. Průvodce inteligentní ženy po socialismu a kapitalismu. Ruch filosofický 9, 1931–32, s. 42–43.
Ellis, Havelock: Studies in Psychology of Sex, Vol. 6 <www.gutenberg.org/files/13615/13615-h/13615-h.htm >.
Ellis, Havelock: Pohlavní psychologie. Praha: Orbis, 1937.
Goldscheid, Rudolf: Frauenfrage und Menschökonomie. Anzengruber‑Verlag Brüder Suschitzky, Wien — Leipzig 1924.
Haškovec, Ladislav: Kazuistické příspěvky ku poznání hysterie. L. Haškovec, Praha 1899.
Haškovec, Ladislav: Profesor Martin Charcot, zakladatel moderní nauky o nemocech. Otto, Praha 1895.
Kříženecký, Jaroslav: Feminism a evolutionism. Ruch filosofický 1, 1920/21, s. 201–207, 243–251.
Kříženecký, Jaroslav: Kapitoly o eugenice. A. Píša, Brno 1921.
Lašek, František: O dědičnosti a významu jejím na úpadek a zachování lidstva. Otto, Praha 1910.
Lašek, František: Zušlechtění lidstva. Vilímek, Praha 1916.
Machatý, Gustav: Co s českým filmem? Žijeme 2, 1932, č. 5, s. 145–146.
Miller, Henry: Úvahy nad Extasí a jejím vztahem k dílu D. H. Lawrence. Film a doba 15, 1969, č. 5, s. 271–273; knižně in: týž: Eseje, přel. Ondřej Skovajsa. Dauphin, Praha 2011.
Pamětní spis ku oslavě narozenin J. G. Mendela, eds. Vladislav Růžička (ed.). Borový, Praha 1925.
Panýrek, Duchoslav: Psáno ženám. Lékařská causerie. Vilímek, Praha 1899.
Panýrek, Duchoslav: Lékařské epištoly. Bohdan Melichar, Hradec Králové 1908.
Pelikán, Ferdinad: Shawova Filosofie manželství. Ruch filosofický 1, 1920–1921, s. 21–23.
Pujman, Ferdinand: Divadlo a Tyrš. Srdce, Praha 1931.
Rádl, Emanuel: Masaryk a Nietzsche. Sborník T. G. Masarykovi k šedesátinám. Čin, Praha 1930, 2. vyd. (1. vyd. 1910), s. 72–89; přetištěno in: Masarykův sborník XI/XII, Praha 2004, s. 64–88.
Rádl, Emanuel: Proti takzvané sociální indikaci. YMCA, Praha 1932.
Rádl, Emanuel: O ženském hnutí. Čin, Praha 1933.
Rádl, Emanuel: Praktická filosofie. Česká mysl 31, 1935, s. 1–29.
Studia Mendeliana: ad centesium diem natalem Gregorii Mendelii (Iltis, H. ed.) a grata patria celebrandum. Typos, Brno 1923.
LITERATURA
Bahenská, Marie — Heczková, Libuše — Musilová, Dana: Iluze spásy. České feministické myšlení. Veduta, České Budějovice 2011.
Balcárek, Pavel — Paleček, Pavel: Gregor Mendel‑Forschungsinstitut a snahy o vybudování genetického ústavu v Brně. Časopis Matice moravské 121, 2002, č. 2, s. 417–429.
Bono, Francesco: „Ekstase am Lido: Chronik eines Skandals“. In. Extase. Film Archive Austria: Wien 2001, s. 115–146.
Brauer, Fae: Making Eugenic Bodies Delectable: Art, „Biopower“ and „Scientia Sexualis“. In: Foe Brauer — Cloe Anthena (eds.): Art, Sex and Eugenics: corpus delecti. Ashgate, Aldershot 2009, s. 1–34.
Bregant, Michal: Příběh živlů se třemi mezihrami (Extase). In: Gernot Heiss — Ivan Klimeš (eds): Obrazy času/Bilder der Zeit. NFA‑Brno: Rakouský ústav pro východní a jihovýchodní Evropu, Praha 2003, s. 17–42.
Garncarz, Joseph: Ekstase ohne ende. Variationen eines Films. In: Ekstase, Film Archiv Austria, Wien 2001, s. 147–190.
Heczková, Libuše: Tělo v pohybu: Národní sokolské tělo od daltonismu k rytmice. In: Taťána Petrasová — Pavla Michalíková (eds.): Tělo a tělesnost v české kultuře 19. století. Academia, Praha 2010, s. 157–166.
Hediger, Vincenz: The Ecstasy of Psysical Relations and Not Normal Marriage. Gustav Machatys „Ekstase“ in den USA. In: Christian Cergnelli (ed.): Gustav Machaty. Ein Filmresseur zwischen Prag und Holywood. SYNEMA, Wien 2005, s. 176–197.
Hermann, Tomáš — Markoš, Anton (eds.): Emanuel Rádl — vědec a filosof / Scientist and Philosopher. Sborník z mezinárodní konference konané u příležitosti 130. výročí narození a 60. výročí úmrtí Emanuela Rádla. Oikoymenh, Praha 2004.
Horak, Jan‑Christopher: Die Luxusnutte: Heddy Lamars Starimage in Holywood. In: Ekstase, Film Archive Austria, Wien 2001, s. 385–423.
Horníček, Jiří: Gustav Machatý: Touha dělat film. Osobnost režiséra na pozadí dějin kinematografie. Host, Brno 2011.
Chroust, Karel: Úsilí o založení ústavu genetiky na přírodovědecké fakultě ve třicátých letech. In: Brněnská věda a umění meziválečného období (1918–1939) v evropském kontextu. Masarykova univerzita, Brno 1993, s. 187–190.
Kalivodová, Eva: O rodu v životě literatury. Karolinum, Praha 2009.
Kiczková, Zuzana: Sociálne materstvo: Koncepcia a príbeh. In: Petra Hanáková — Libuše Heczková — Eva Kalivodová (eds.): V bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity. SLON, Praha 2006, s. 417–433.
Klimeš, Ivan: Jazykové verze českých filmů a filmový průmysl v ČSR ve 30. letech. Iluminace 16, 2004, č. 2, s. 61–76.
Kristeva, Julia: Jazyk lásky, přel. Josef Fulka. OWP, Praha 2004.
Kuhlbrodt, Dietrich: Ekstase: Presse und Kampagnen. In: Christian Cergnelli (ed.): Gustav Machaty. Ein Filmresseur zwischen Prag und Holywood. SYNEMA, Wien 2005, s. 198–215.
Kybalová, Ludmila: Od zlatých dvacátých po Diora: Dějiny odívání. NLN, Praha 2009.
Lenssen, Claudia: Rivalen. Die änner um Eva. In: Extase. Film Archive Austria, Wien 2001, s. 243–264.
Liebrand, Claudia — Steiner, Ines: Montierte Geschlechter. Montageverfahren und gender‑Performanzen in Gustav Machatý’s Extase. In: Extase. Film Archive Austria, Wien 2001, s. 191–242.
Lotman, Jurij: Kultura a exploze, přel. Miluše Zadražilová. Host, Brno 2013.
Löwensteinová, Šimona: Emanuel Rádl, filosof a myslitel. Oikoymenh, Praha 2003.
Löwenstein, Bedřich: Pravda bojující? K Rádlovu aktivistickému pojetí filosofie. In: Emanuel Rádl vědec a filosof. Oikoymenh, Praha 2004, s. 197–214.
Musilová, Dana: Z ženského pohledu. Veduta, České Budějovice 2007.
Orel, Vítězslav: Jaroslav Kříženecký — badatel a učitel, Časopis Moravského muzea. Vědy přírodní 50, 1965, s. 303–309.
Orel, Vítězslav: Gregor Mendel a počátky genetiky. Academia, Praha 2003, s. 159–160.
Pachmanová, Martina: Neznámá území českého výtvarného umění: Pod lupou genderu. Argo: Praha 2006.
Pražáková, Klára: Od včerejška k zítřku. Úvahy o dramatě. J. Jirák, Nový Bydžov 1940.
Řehák‑Samek, Daniel: Česko‑irské kulturní styky v první polovině 20. století. Centrum pro irská studia FF UK, Praha 2009.
Szapuová, Mariana: Hra na imaginárne: Obrazy materstva vo filme Modré z neba. In: Petra Hanáková — Libuše Heczková — Eva Kalivodová (eds.): V bludném kruhu. Mateřství a vychovatelství jako paradoxy modernity. SLON, Praha 2006, s. 345–360.
Turda, Marius — Weidling, Paul (eds.): Blood and Homeland, Eugenics and Racial Nationalism in Central and Southern Europe 1900–1940. CEU, Budapest 2006.
Wecker, Regina: Eugenics — Concept of Modernity? In: Regina Wecker — Sabine Braunscheig — Gabriela Imboden — Bernhard Küchehoff (eds.): Wie nationalsozialistich ist die Eugenik?/What is National Socialist about Eugenics?, Böhlau, Wien–Köln–Weimar 2009.
RÉSUMÉ
EUGENICS, ECSTASY AND EMANUEL (RÁDL)
The article focuses on the the film Ecstasy mady by Czech avantgard filmmaker Gustav Machaty in 1932. The eroticism of the film is interpreted in context of the bio‑social movements which advocates practices to improve the genetic composition of the a human population e.g. eugenics. This social philosophy is a concept which regulates also the procreation and especially female body advocating the improvement of human hereditary traits through the promotion of higher reproduction of more desired people and traits, and reduced reproduction of less desired people and traits. This concept is also confronted with the ideas of the Czech social philosopher Emanuel Rádl who strongly denied the bio‑social movements contrasting them to culture power of a human individual will and pointing out the danger of these movements which could easily be ideologically misused.
