Fantaskní realita Zdeňka Lorence
České umění se po únoru 1948 dostalo do pozice, kterou poznalo již před deseti lety, na přelomu 30. a 40. let. V krátkém období od května 1945 do února 1948 se ukázalo, že „návrat“ k situaci před září 1938, resp. březen 1939 není možný. Konsternovaní lidé, rozbité hmotné jistoty, zničený dosud preferovaný způsob života, otázka, jaké bude umění po Osvětimi — bude‑li vůbec jaké, může‑li vůbec nějaké být — pocit strachu a nejistoty: to vše přineslo požadavky po změně. Bohužel to vše přineslo také obrovský prostor pro manipulaci a uplatnění — dalšího, variantního — mocenského přístupu. Snadnost pocitu patřit i nepatřit, snadnost toho být či neexistovat se opakovala až příliš rychle: ocitnout se v dějinách nebo mimo ně bylo základní perspektivou umělce.
Jedním z uměleckých směrů, který se opět ocitl v centru pozornosti, byl surrealismus. Nesvázaná fantazie a svoboda, volnost imaginace ohrožovaly proklamovanou jednoznačnost — života i tvorby. Nadto provokoval tím, že byl spojován s levicí: ve sborníku Surrealismus v diskusi se sešla jména Jindřicha Honzla, Záviše Kalandry, Jana Krejčího, Vítězslava Nezvala, Ladislava Štolla a Karla Teiga. Sborník navíc redigovali Teige a Štoll, vydán byl v knihovně Levé fronty. Teige zde mimo jiné uvedl, že „surrealismus není jen umělecký názor, metoda a směr, nýbrž revoluční poetické hnutí, které se ztotožňuje s marxleninským světonázorem a na kulturní frontě chce zasahovati do širokých sociálních a politických otázek otevřeným bojem proti válce, proti fašismu, proti náboženství, proti buržoazní rodině a oficiální ideologii“ (Teige 1934, s. 8–9) A dále klade Teige otázky spojující surrealismus s „revolučním světonázorem dialektického materialismu“. Jan Krejčí, redaktor Rovnosti, Rudého večerníku, Rudého práva, Tvorby, později činný v odboji a po zatčení v září 1941 popravený, i po válce preferovaná postava komunistické žurnalistiky — psal o surrealistických akcích jako o velkorysé propagandě marxleninské nauky a svůj text uzavřel: „Surrealisté jsou s námi, jsou v revolučním táboře. A tak, jak jsme se energicky postavili proti reakcionářským živlům, které za potlesku Národa a Poledního listu usilovaly o vyrvání surrealistů z revoluční fronty, tak také cestou kamarádské, ale nekompromisní kritiky se postaráme, aby surrealisté v našem táboře zůstali a bojovali“ (Krejčí 1934, s. 101). Na závěr Štoll a Teige shrnuli, že existují rozpory mezi účastníky diskuse o surrealismu a že otevřenou otázkou zůstává poměr k socialistickému realismu, avšak zároveň uvedli, že „se shodují v přesvědčení, že dialektický materialismus je jediným objektivně platným světovým názorem. Surrealismus se hlásí k dialektickému materialismu jako ke svému světovému názoru, a proto je důležité, aby byl kritizován ze stanoviska tohoto světonázoru“ (Štoll — Teige 1934, s. 103–104). Přímým příkladem spojování surrealismu a socialistického realismu je Nezvalova reflexe prvního všesvazového sjezdu sovětských spisovatelů — uskutečnil se v Moskvě ve dnech 17. 8. až 1. 9. 1934 –, v níž ocenil především „teoretickou základnu“ Bucharinovy přednášky a jeho pojetí socialistického realismu, které český básník přibližoval ke své koncepci surrealismu (Nezval 1934/1935, s. 173).
Jednou z uměleckých skupin, které postupně vznikaly ve druhé polovině 30. let 20. století a které se podílely na novém způsobu „řeči“ tehdejšího umění, je Skupina Ra. Její členové se společně se členy Skupiny 42 — obdobně jako další výrazné tvůrčí individuality generace autorů narozených mezi lety 1914 a 1920 — pokoušejí hledat jiné způsoby uměleckého vyjádření v období výrazně se projevující politizace umění, jež je právě v průběhu 30. let patrné. Vystoupení mladých tvůrců (v podobě samostatných knih, především básnických sbírek, a sborníkových příspěvků, například v Jarním almanachu básnickém 1940 či Chvále slova /1940/) a hledačství originálních poetik se odehrává na počátku 40. let. Zdá se, že rok 1940 — nejen četností prvotin v nejširším slova smyslu, ale i reagováním na změněnou skutečnost vnější, institucionální (přitvrzení cenzury a nástup Heydricha ve funkci zastupujícího říšského protektora v roce 1941) a pokusem o navazování na něco již v české literatuře dříve existujícího (všednost a každodennost v případě Skupiny 42 a surrealismus u Skupiny Ra), pokusem, který ukázal, že tudy to nepůjde, že nejde vzít známé a osvědčené modely a použít je, ale že je třeba hledat sebe sama a svou vlastní individuálnost a originálnost, že vše bude složitější — že to vše „láme“ řeč české literatury od roku 1941 do jiné podoby. Jedna totalita nastupuje ze Západu, druhá se připravuje z Východu (v polském kontextu se už setkaly).
Skupina Ra — v jejímž zárodku byly ediční iniciativy výtvarníka, fotografa, spisovatele Václava Zykmunda, který se v období 1936–1937 v Rakovníku podílel na založení edice Ra_1 — se v jakési praraistické podobě projevila poprvé výrazně zejména sborníkem Roztrhané panenky, který byl rozmnožen v roce 1942, z důvodů cenzurních je ovšem sborník antedatován a v tiráži je uveden rok 1937. Nápad vytvořit literární a výtvarný sborník se zrodil v přátelské dvojici Otta Mizera a Zdeněk Lorenc. Tito dva umělci se znali již z předválečného období, z gymnaziálních studií; v roce 1938 podnikli společně — nepříliš úspěšnou — cestu do Francie. (Někdy na počátku války napsal Lorenc povídku Zastávka U Madelaine, jež je reakcí na tuto cestu.) Lorenc později vzpomínal,_2 že se s Mizerou rozhodli navštívit pařížský nevěstinec, protože si nedovedli představit, že by — vedle primárního hledání projevů surrealismu — neviděli francouzské prostitutky; utekli ale hned za vchodovými dveřmi po dotazu „bordelmamá“, co by si přáli. Nejenže se tehdy nepotkali s žádným významným surrealistickým umělcem, ale pohádali se a rozešli. Když se opět setkali, vyprávěl Mizera Lorencovi, jak byl prohledáván na česko‑německých hranicích policisty a vojáky, kteří u něho našli surrealistické kresby, které vytvořil při této cestě. Musel je označit za „Schweinerei“, aby ho pustili dál do Československa. Kromě Paříže se dostal Lorenc prokazatelně do Štrasburku, neboť v souboru fotografií, které pořídil, se nachází snímek z tohoto města s datací 1938. K Lorencovi a Mizerovi se připojili Mirka Miškovská, Ludvík Kundera a Josef Istler, kteří do Roztrhaných panenek rovněž přispěli. Hlavní osobností sborníku i skupiny, ještě nepojmenované jako Skupina Ra, byl bezpochyby Otta Mizera, který se v surrealismu orientoval nejlépe. Zdeněk Lorenc později vzpomínal, že se s ním scházel v místnosti, kterou měl Mizera pronajatu jako ateliér v Bubenské třídě v Holešovicích, ve stejném domě měl ateliér i Ota Janeček. Zde se měl zrodit plán vydat sborník, jemuž název — Roztrhané panenky — měl dát právě Lorenc, sborník, který měl přinést novou podobu surrealismu.
Lorenc v té době zažíval velký objev — poezii Tristana Tzary. V roce 1941 si pro sebe přeložil Tzarovu knihu veršů z let 1925–1930 L’Homme approximatif, kterou mu půjčil Teige; její název bývá do češtiny překládán jako Přibližný člověk nebo Aproximativní člověk (srov. Tzara 2007, s. 69–112, též Bauer 2007). (Poprvé se Lorenc osobně s Tzarou setkává v březnu 1946 v Praze a pak ještě několikrát v Praze a Paříži až do roku 1948.) Mizera a Lorenc chodili spolu už od dob středoškolských studií na představení E. F. Buriana, na výstavy Jindřicha Štyrského a Toyen, sledovali Erotickou revui, mimo jiné prostřednictvím sborníku Ani labuť ani Lůna a prostřednictvím výročí v roce 1936 se vraceli k Máchovi, znali manifesty surrealismu, četli Tzaru, Péreta, Éluarda, Bretona, obdivovali Nezvalovu poezii a jeho prózy i osobnost Karla Teiga. Vztah mezi Lorencem a Mizerou byl velmi blízký, považovali se takřka za bratry. Toto „bratrství“ skončilo definitivně Mizerovým poválečným odchodem z Československa; i když se dále Lorenc kontaktoval s L. Kunderou (navštěvovali oba — tehdy o sobě ovšem ještě nevěděli — přednášky Jana Mukařovského, poté spolu korespondovali, psali společně román a posílali si z Prahy do Brna a opačným směrem překlady oblíbených autorů: Lorenc Kunderovi překlady Tzary a Kundera Lorencovi překlady Morgensterna), jeho novým, celoživotním velkým přítelem se stal výtvarník Josef Istler; podobně celoživotním bylo přátelství s Jiřím Kolářem, básníkem a výtvarníkem ze Skupiny 42.
Skupina Ra mohla vystoupit výrazněji až po válce, ovšem v období vymezeném necelými třemi roky: ve sborníku A zatím co válka (1946, autorský kolektiv zde tvoří Josef Istler, Miloš Koreček, Ludvík Kundera, Bohdan Lacina, Zdeněk Lorenc, Otta Mizera, Jaroslav Puchmertl, Vilém Reichmann, Václav Tikal a Václav Zykmund), na první výstavě Skupiny Ra a ve stejnojmenném sborníku z ledna 1947 (Mizera a Puchmertl zde již přítomni nejsou) či v novoročence p. f. 1947 (opět bez účasti Mizery a Puchmertla). Zároveň samozřejmě pokračovala solitérní tvorba jednotlivých tvůrců, vzájemně spolupracovali na některých publikacích, výtvarníci doprovázeli knihy svých přátel básníků: Istler publikace Lorencovy, Reichmann (známý později pod pseudonymem Jappy, mimo jiné se podílel na grafické podobě časopisu Host do domu), Zykmund, Koreček i Istler knihy Kunderovy.
Třebaže se Lorenc po válce — podobně jako mnoho jiných (nejen) levicových umělců — pokoušel najít vztah k socialismu a chtěl věřit spravedlivějšímu světu bez Osvětimi (zúčastnil se, stejně i Reichmann a Zykmund, dokonce básnické a výtvarné soutěže na téma Pětiletka, kterou vyhlásil časopis Blok a v březnu 1949 vyhlásil výsledky; jeho báseň Dopis vyjadřuje odhodlání „Budeme se měnit / Nechceme se tomu vyhnout / Bude to prostý příběh o člověku / který tu bude / v každém z nás“, s vizí Cesta‑Výstup‑Stůl vítězů a obrazem smírných a pracovitých rukou a připomínám si pětiletky, Lorenc 1949) a vstoupil do komunistické strany, brzy pochopil, že tento systém politické organizace založený na disciplině a poslušnosti mu nevyhovuje; musel se v ní cítit eliminován, omezen, ohrožen, jeho bouřlivácko‑svobodomyslná povaha se vzpírala. Vojenský režim, který vyžadoval pro členy bolševických stran Lenin, byl cizí jeho naturelu. Myšlenky po spravedlnosti a zlepšení situace obyčejného člověka ho lákaly, nejvíce se cítil trockistou, a nikoli zastáncem marxismu‑leninismu. Jeho pojetí trockismu bylo ovšem dosti naivní a do značné míry odtržené od reálií sovětského Ruska a SSSR. Brzy přišly konflikty, které způsoboval střet jeho nezkrotnosti s dirigismem. To, co odmítal naprosto, byl stalinismus se všemi důsledky.
Lorence a Koláře spojoval odpor proti totalitě, oba také byli ve stejné době sledováni Státní bezpečností. (Později mezi nimi proběhl rozhovor, v němž Lorenc chtěl vyslovit Kolářově statečnosti obdiv slovy: „Jo, copak Jirka, ten se nebál, ten se s nima rval!“ Na což Kolář reagoval slovy: „Hovno nebál, já byl posranej až za ušima!“)_3 Ani jeden, ani druhý se se svými názory neskrývali: Kolářův případ je dostatečně známý a mnohokráte reflektovaný; Lorenc byl nejprve v roce 1951 propuštěn z ministerstva informací, kam přišel v roce 1947 — pracoval jako sekretář Františka Halase ve funkci tajemníka v publikačním odboru MIO. Na starosti měl činnost související se sháněním tehdy nedostatkového papíru, tiskárny, povolování tisku, prostě vydávání publikací obecně. Postupně se začaly objevovat konflikty politické povahy, všímal si, jak velkou pozornost mu věnovala jedna pracovnice MIO, členka KSČ, přesto — nebo spíše právě proto — pokračoval v ironických poznámkách na adresu Stalina a Sovětského svazu. Jeho situace se zhoršovala po odchodu Halase z ministerstva. Pociťoval stále větší strach, neboť se svou poněkud provokativní orientací na trockismus se příliš neskrýval. Brzy pochopil, že ironie a výsměch ho nemohou ochránit a že označení trockista je něco, co hrozí těžkým postihem. V jeho tehdejší poezii věnované maličkým dcerkám Sylvii a Zdeňce se objevují motivy blížícího se odloučení. Těsně před svým zatčením, 8. 12. 1950, napíše v básni Historie:
Dejte mi do mé věčnosti svůj dotek
malé milovnice
abych obstál uprostřed tohoto světa
a věděl že syn otce miluje otce a dcera otce miluje otce
ti poslední
Všichni již do mne vstřelili svou salvu
jen vy dětské vidíte krásu ve mně
Vracím se do vás tak
jako do svého dávného snu
Chvěji se nad útlostí vašich údů
a propukám v zoufalství v čistých zásvitech vašich gest
Leč ponorná řeka příčin hrozí
Hrůza z odluky je tíživější než sama smrt
Hlt za hltem sonduje srdce sama sebe (Lorenc 2001, s. 55).
Po propuštění z ministerstva nastoupil Lorenc na prázdninovou brigádu ve sklárně v Bílině (rodiče jeho ženy Olivy bydleli v Chomutově, kam jezdila mladá rodina na prázdniny, a odtud se dopravoval do Bíliny) a od září 1951 působil jako učitel obecné školy v Praze Na Zatlance (učil 4. třídu). Od ledna 1952 byl soustavně pronásledován Státní bezpečností a po dobu dvou měsíců nucen ke spolupráci — „informovat“ hlavně o surrealistech. Byla to vyčerpávající „hra“, která ho fyzicky i psychicky deprimovala, často se třásl a spálil tehdy dokumenty, které mohly ohrozit jeho samotného i jeho rodinu (své básně a mnoho dopisů a dalších textů od českých, francouzských a belgických surrealistů). Před Mánesem na něho čekávala černá volha s estébáky, ve 14 hodin vždy v úterý, vozili ho za Prahu a tlačili na něho, aby spolupracoval. Po dvou měsících byl, v době vyučování, vyzván, aby se dostavil do ředitelny, kde na něho čekali příslušníci Státní bezpečnosti, kteří „hru“ ukončili — protože se spolupráce v podobě podávání informací na Lorencovy přátele především z uměleckých kruhů, včetně Koláře, nedočkali, zatkli ho. (Jak vzpomínala Jarmila Lorencová, třetí manželka a tehdejší básníkova přítelkyně, některé děti ze třídy poté šířily fámu, že utekl za hranice, a šeptaly si, že mu drží palce. Byla mezi nimi i nejmladší dcera Bedřicha a Jitky Fučíkových Klára.) Po více než dvou měsících tak byl 21. 3. 1952 podmínečně uvězněn a o tři dny později mu bylo sděleno, že je zatčen. Vzpomínky na věznění spoluurčily jeho další život a do značné míry i umělecké texty. Uvězněn po celý měsíc kdesi „v přízemí či v podzemí“ v kachlíčkové budově („kachlíkárně“) v Bartolomějské ulici, podepsal, co po něm chtěli — jak mu radil spoluvězeň: jinak se odtud od estébáků nikdy nedostane, a potom ať podpis odvolá. Natrvalo zůstala Lorencovi vzpomínka na podsaditého úředníka „v načernalém oděvu, jenž mi dal podepsat papír, který jsem nebyl schopen přečíst, ale jehož jednací číslo jsem si navzdory strachu ze psa a ponižujícího tlaku této bezpečácké buňky zapamatoval a s sebou odnesl“ (číslo vyryl do hřebenu, který ale později ztratil), strachu z vlčáka, který ho „zlýma ostražitýma očima sledoval před kancelářským stolem“ (zápis datovaný únor 1993)._4 Poté byl převezen do vězení na Karlově náměstí (dne 18. 6. dostává od velitelství stanice SVS v Praze potvrzení pro příslušnou stravovací komisi, že od 22. 4. do 18. 6. 1952 byl ve věznici na Karlově náměstí 21, s razítkem a podpisem velitele Vězeňského oddílu), odhadoval, že byl snad i v Ruzyni, nevěděl tehdy o místě (převážen byl vždy se zavázanýma očima), nevěděl tehdy o čase. Manželka Oliva s dcerami byla tehdy v Mokřicích u Krásné Hory nad Vltavou — starala se zde, jako hospodářka na dětském táboře, společně s několika ženami o dalších 43 dětí — a psala svému muži o všedním životě mimo vyšetřovnu: problémech s potravinami, dopravou, sháněním uhlí na zimu apod. Zachoval se dopis psaný shodou okolností v den Lorencova propuštění, tedy 18. 6. 1952, s fotografií ženy Olivy a dcer. Nebyl totiž ani odeslán, na obálce je adresa („Pan Zdeněk Lorenc, spisovatel, 4 Pt 579/52, Praha — pošt. úř. 1, post. schr. 1025“), avšak nebyla ofrankována a není tu poštovní razítko. Signifikantnost naznačují již oslovení „Můj drahý, náš nenahraditelný táto!“ a závěrečné věty: „Našla jsem sama sebe, své ušlapané sebevědomí, jsem na svých nohách a mohu stát pevně celý život sama — je to velká věc, i když přišla tak pozdě! Přesto se těším celou duší na Tvou tvář!“_5
Po propuštění z věznění 18. 6. 1952 byl vyšetřován na svobodě, soudní přelíčení bylo stanoveno na 9. 12. 1952 u Okresního soudu v Praze na Karlově náměstí. Svědkyní v soudním řízení proti Lorencovi byla překladatelka Libuše Prokopová; on sám ji činil odpovědnou za své zatčení, neboť s ní v roce 1951 hovořil a sdělil jí své názory na Stalina, Sovětský svaz i socialismus, které pak doslova slyšel v obžalobě. Ve svých torzovitých memoárech má následující interpretaci jejího počínání: „Před Libuší Prokopovou (PhDr. Libuše Prokopová, španělštinářka) jsem při jedné dlouhé cestě Prahou, nahoru k jejímu bydlišti v Korunní č. …, pronesl řadu moudrostí, obsahujících sžíravou kritiku režimu, sžíravou kritiku Stalina a jeho tehdejšího článku O jazykovědě, sžíravou kritiku kulturního dění, školní výchovy, o čemž milá Prokopová, nepochybně tehdy milá mnoha estébáků, jak to dnes mohu domyslet, mne udala. […] Doktor Rubeš z právní poradny na Jungmannově náměstí mi sdělil, že se mu dostala do rukou prvá výpověď Prokopové na StB, kde byly uvedeny všechny inkriminované urážlivé výroky o Stalinovi, o Sovětském svazu, jež jsem při vyšetřování na StB doznal, a u soudu popřel. Dr. Libuše Prokopová k soudu přišla jako svědek. Neměl jsem nikdy čas ani chuť vyřídit si tento účet. Zde v této chvíli rovnám si myšlenky romaneskním způsobem do vzpomínek a pamětí“ (zápis je datován 16. 3. 1993)._6 V jiném, pozdějším svém memoárovém zápisu je Lorenc při hledání motivace činu této překladatelky shovívavější: „V této chvíli mi vyvstal celý příběh mého dlouhého setkávání s Libuší. A byl bych v té chvíli jí dokázal vysvětlit, co mne vedlo k tomu, že jsem ji po zmateném i sadistickém způsobu odmítl. Domýšlím se, že tento můj čin způsobil, že mne udala Státní bezpečnosti — když byla vypověděla do slova a do písmene obsah našeho pozdějšího rozhovoru, jsouc nepochybně dohnána okolnostmi, sama sledována estébáky, aby předhodila pro svou spásu jim nějakého viníka. Byla to ona sama, která za mnou asi po deseti letech přišla, chtějíc údajně ode mne rady k nějakému překladu. Šli jsme tehdy v roce 1951 ze středu Prahy až na Vinohrady do Wilhelma Piecka‑Korunní xx, kde bydlí. Přesný text rozhovoru mi pak předložili vyšetřovatelé v ‚kachlíkárně‘ na StB v Bartolomějské ulici. Byl jsem vyšetřován zprvu na svobodě. Estébáci se snažili ze mne udělat agenta‑donašeče s příslibem, že si svou protistátní činnost odpracuji. Ne‑li, že musím pochopit, že mne zničí. Učil jsem tehdy na obecné škole Mrázkova Zatlanka čtvrtou třídu. Bylo to potom, co mne před půl rokem vyloučili ze strany a propustili z ministerstva informací. Měl jsem tehdy rodinu, dvě dcerky. Nepřistoupil jsem na podmínky estébáků. Byl jsem zatčen, vyšetřován v Bartolomějské a později u soudu na Karlově náměstí. Libuše Prokopová u soudu dne [6. 5. 1952] proti mně svědčila“ (zápis je datován 7. 7. 1995)._7
Záznam výpovědi Libuše Prokopové u okresního prokurátora z 6. 5. 1952 má tuto podobu:
„Obviněného jsem poznala jako zásadního oposičníka. Kritisoval nacismus a dnešní lid. dem. zřízení zase. Zastával názor, že komunismus u nás není dost levý, že se neřídíme vzory SSSR, ovšem podotýkal, že vlastně nevíme, jak to v Sov. svazu vypadá, že to můžeme jen usuzovat podle toho, jak se o něm píše a co se nám říká. Obviněný byl zastáncem surrealismu. Po válce byl na sjezdu surrealistů v Paříži a měl zvláštní představy o pojmu svobody, kultury. Vzpomínám si, že mi citoval nějakého básníka, podle něhož svoboda nastává teprve tehdy, když mohl spáchat sebevraždu a nespáchal ji. O článku Stalinově o jazykovědě se vyjádřil dosti despektivně a říkal, že každý velký muž, když začíná upadat, píše o jazykovědě. Obviněný také poukázal na to, že díla některých franc. spisovatelů a básníků se nepřekládají u nás celá, nýbrž jen ta místa, která se nám hodí, a že je tím pošlapána kultura barbarským způsobem a toto pošlapávání kultury je horší než za nacistů.“_8
Lorenc na tuto výpověď a další obvinění reagoval obhajobou, v níž mimo jiné uvedl: „Jsem socialista, propaguji socialismus, zejména libretem k II. socialistické opeře ‚Proklatý zámek‘. Na tomto libretu jsem pracoval asi 2 roky a premiera byla v červnu 1951. […] V žádném případě jsem neměl v úmyslu vésti žádné pobuřující řeči, rozvraceti lid. dem. zřízení a urážeti hlavy státu. Před nikým jiným jsem podobným způsobem nemluvil a kdybych měl nějaké nepřátelské úmysly, jistě bych nebyl svoje názory projevil Prokopové, o které vím, že je lektorkou na vysoké škole a tajemnicí Společnosti přátel dem. Španělska. Pokud jde o výrok o barbarském pošlapání kultury, jde jasně o nedorozumění, poněvadž v r. 48 se vyskytlo plno pseudokritiků, kteří odsoudili bez výjimky všechnu kulturu jako buržoasní. Mám na mysli n. př. Mladou frontu, kdy zakročil sám min. Kopecký, který odsoudil toto jednání jako klukovské přestřelování. Podobné pseudokritické články se vyskytly někdy v Tvorbě a vzpomínám na článek dr Hoffmeistera v Lidových novinách o malířství u nás, který tyto písálky také odsoudil.
Znovu podotýkám, že v rozhovoru s P[ro]kopovou šlo pouze o výměnu názorů a přátelský rozhovor mezi lidmi, kteří se znali ze studií, spolupracovali během okupace na překladech a pak se neviděli asi 6 let.“_9
Vyslechnut byl i Lorencův bývalý spolupracovník na ministerstvu informací Libor Richter, který potvrdil věci řečené Lorencem na svou obhajobu, včetně toho, že se nevyjadřoval protistátně a proti „osobnostem veřejného života politického“; stejně tak uvedl: „Není pravda, že by byl obviněný přede mnou se vyjadřoval o tom, že byla u nás pošlapána kultura nejbarbarštějším způsobem, že náš režim je horší než nacistický a že by vychvaloval poměry v Belgii a ve Francii. […] Je pravda, že jsme někdy mluvili o Tajgeovi, ale z jeho řečí jsem se přesvědčil, že není jeho stoupencem“._10 Celá tato záležitost byla samozřejmě pokusem o Lorencovu záchranu, o záchranu člověka, který se ve skutečnosti vyjádřil proti Stalinovi, socialismu, marxismu a poúnorovému režimu v Československu i kultuře socialistického realismu: ovšem nebezpečí toho, že se člověk může tak snadno ocitnout ve vězení za názor, za vyřčení kritických slov (s obavou, že to může být věznění dlouhé — již několik let probíhaly u nás politické procesy, v nichž byli perzekuováni lidé různých názorů a rozličného politického smýšlení), vedlo k hledání taktiky komunikace s mocí. Lorencova mladá rodina byla navíc zbavena finančního zabezpečení, neboť jí plat živitele nebyl po jeho zatčení nijak kompenzován: z Ústředního národního výboru hlavního města Prahy přišel původně 4. 4. 1952 příslib, že rodina bude dostávat existenční minimum s příplatky na děti: tento příslib byl ovšem vzápětí 25. 4. odvolán, proti čemuž ještě z vězení Lorenc protestoval dopisem z 23. 5. referentovi ÚNV Jelínkovi. Celá věc se táhla dál po Lorencově propuštění v průběhu roku 1953; ještě ve druhé polovině 60. let se Lorenc pokoušel peníze vymoci.
Lorenc byl i na základě svědectví Libuše Prokopové obžalován okresním prokurátorem v Praze Fialkou dne 11. 9. 1952 z toho,
„že
1) v roce 1951 a začátkem roku 1952 v Praze na různých místech, na ulici, v kanceláři, hrubým způsobem štval proti způsobu výchovy dětí, proti pojímání kultury a umění v Čs. republice, dával najevo svoje přesvědčení, že dnešní státní zřízení zanikne,
2) hrubě urážel J. V. Stalina v souvislosti s kritisováním jeho pojednání o jazykovědě a urážel sovětskou kultůru,
a tak
ad 1) veřejně pobuřoval proti republice, proti jejímu lidově demokratickému státnímu zřízení a společenskému řádu zaručeným ústavou,
ad 2) hanobil spojenecký stát a jeho hlavu,
čímž se dopustil
ad 1) trest. činu pobuřování podle § 81/1 tr. ř.,
ad 2) trest. činu hanobení spojeneckého státu podle § 125a tr. ř.
Navrhují:
1) volati svěd. Libuši Prokopovou čl. 6,
2) čísti trestní oznámení a osobní výkazy.
Důvody:
[…] Obviněný zprvu doznal, že již od svého mládí byl orientován na západní kultůru, že se stal stoupencem Teigeovým a myšlenky surrealismu a že svůj záporný postoj k některým otázkám v našem státě dával různým osobám častěji najevo. Při kritice způsobu výchovy našich dětí poukazoval na školství ve Francii a tvrdil, že naše děti nebudou svobodné, že je čeká nešťastný život, poněvadž v republice není svoboda myšlení, že u nás je kultůra zašlapaná nejbarbarštějším způsobem a že naše zřízení je horší, než nacistické. Také lidovou sovětskou kultůru nazýval barbarskou, a kritisuje dílo J. V. Stalina v jazykovědě, prohlašoval, že je to hovadina, hrubým výrokem urážel Stalina a že podobně v jazykovědě mluvil Hitler. […]
Shora uvedené výroky zakládají skutkovou podstatu zažalovaných trest. činů.“_11 Zápis výpovědi Zdeňka Lorence při hlavním přelíčení dne 9. 12. 1952, ve 13 hod., zní:
„I. Od svého mládí jsem byl orientován na západní kulturu, ve které jsem se plně vyvíjel do r. 1948. Jako jeden z kroužku surrealistů jsem byl nadchnut tímto uměním a plně jsem se mu věnoval. Po r. 48 jsem se snažil v sobě přemáhat zálibu v západním umění a duchu. Toto se mi nepodařilo a stále jsem žil po této stránce v duchu západní kultury ve svém smýšlení, což se plně projevilo v době, kdy jsem byl propuštěn z ministerstva informací, kde jsem byl zaměstnán jako kulturní referent v knižní distribuci. […]
II. Svůj postoj jsem dával najevo ve styku s různými lidmi tím, že jsem hrubým způsobem pomlouval a štval proti způsobu výchovy našich dětí a proti otázce kulturní v našem státě. Při kritice způsobu výchovy dětí v ČSR jsem poukazoval na školství v záp. státě a to ve Francii, při čemž jsem se vyjadřoval tak, že moje děti nebudou svobodné, že jdou do nešťastného života, protože v ČSR není svobody myšlení. Dále jsem štval proti provádění kultury a umění v našem státě, při čemž jsem se vyjadřoval, že je u nás zašlapána kultura nejbarbarštějším způsobem a že naše zřízení je horší než nacistické. […]
Všemi těmito výroky jsem štval proti našemu školství a proti linii státu po stránce kulturní. Ve svém zaměření jsem došel tak daleko, že jsem urážel spojenecký stát a jeho představitele.
III. Proti SSSR jsem štval opět z toho důvodu, že se mi nelíbilo sovětské umění a jeho kulturní politika. Ponižoval jsem a urážel jsem lidovou kulturu v Sov. svazu a to tím, že jsem ji nazýval barbarskou.
Ve své nenávisti jsem se dopustil urážky představitele SSSR s. Stalina při kritice díla s. Stalina o jazykovědě. O tomto díle jsem se vyjadřoval tak, že je to hovadina, že Stalin je vůl a že podobně Hitler mluvil o jazykovědě. […]
Své chyby napravím ve své budoucí práci. Chci se stát platným členem socialistické společnosti.
Více nemám, co bych ve své výpovědi uvedl. Svou výpověď jsem uvedl dle pravdy a nezamlčel jsem žádných skutečností.“_12
Soud 9. 12. 1952 skončil osvobozujícím výrokem. Prokuratura se však odvolala a věc se projednávala znovu u krajského soudu — opět s osvobozujícím rozsudkem. V té době (a v dalších letech) pracoval Lorenc — postupně jako pomocný dělník, soustružník, zedník, skladník a pracovník s železem v několika pražských podnicích (např. ve Státní výrobně autodílů v Dělnické ulici v Holešovicích či v podniku Labora v ulici Kurta Konrada v Praze 9; situace se opakovala v 70. letech, kdy znovu nesměl oficiálně publikovat a vykonával náročnou fyzickou práci, například jako svářeč v panelárně). Při tom se setkal s manželkou tehdy vězněného komunistického funkcionáře Arthura Londona, která pracovala na vrtačce, „navoněná, namalovaná, s dokonalým účesem a v dokonalých společenských modrákách“, s nadstandardním režimem a velikou spotřebou vrtáčků o průměru 3 milimetry, což si Lorenc musel jako skladník zodpovídat._13 Po těžké práci po večerech a nocích četl, psal a překládal, což způsobilo jeho naprostou vyčerpanost, která se jednoho dne projevila zkolabováním. V době mírného uvolňování tlaku totalitního režimu ve druhé polovině 50. let se mu podařilo vydat, začátkem roku 1959, knihu Virakoča, reflektovanou jako historický román, jako autorovo vyznání „obdivu nad velikou kulturou indiánské říše Peru, země Inků, vyhlazené a zničené takovým koloniálním výbojem, jaký je ještě běžný v době současné“ (Lorenc 1959, obálka). (Básnickou knihu může publikovat až v roce 1967, po dvaceti letech od té předcházející. Jeho přítel Jiří Kolář se „vrací“ do oficiálně editované literatury o něco dříve než Lorenc — v roce 1957 slavnou knihou Mistr Sun o básnickém umění.)
Zážitek z práce soustružníka ve Státní výrobně autodílů z jara 1953 zůstal ukotven v paměti: při rovnání tyčového materiálu odlétl kovový klínek, který Lorence zasáhl do oka. V pamětech stojí: „‚S tím já nechci nic mít,‘ vyjekla přeošklivá sestra na ošetřovně […]; když jsem za ní přišel na ošetřovnu a nevěděl jsem, že oko pluje v krvavém kotouči, neboť jsem necítil žádnou mimořádnou bolest a jenom jsem polykal nevidomou tmu. Nevidomou tmu? Zase nový proces po dvou soudních procesech? Po desaterých drobných procesech při lámání kolem během vyšetřování v ‚kachlíkárně‘, kde jsem slyšel zvon z okolí, sugestivní zvon, ale nedokázal jsem přiblížit ani jeho podobu, ani jeho místo. Zase nový proces, naplňující křivule a baňky krevním koláčem, jenž se bude propříště zvětšovat, živen po více jak dvě desetiletí řečištěm stále nových ranek a ran. Z minulosti slepý proces mne nesl, zdálo se mi v malé dodávce, v níž mne vezl dlouhán šofér Karel Nevikluf na oční oddělení v Podnicích, opět do osleplé budoucnosti, a čas mezi jednotlivými setkáními s lékaři a ošetřovateli neskrblil procesními odbočkami, v nichž, jak jsem cítil, nebylo zádrhelů, vše sporné či problematické pohltilo samo sebe. Situace nejspíš camusovská rozevřela svůj spár […], na očním oddělení na Bulovce u docenta Jirmana, který s neskrývanou rozkoší sledoval mou strašlivou trhlinu v oku a svolával kdekoho, aby přišel zhlédnout ‚krásný perforák‘, bylo to zde, když jsem ležel se zavázanýma očima, co jsem uslyšel, že zemřel Stalin“ (zápis z 16. 3. 1993)._14
Věznění a období počátku komunistické totality se projevilo několikrát v Lorencově prozaické i básnické tvorbě. Do tvorby surrealisty vtrhla realita. Nejrozsáhlejším z těchto textů je próza Skládka, která se nachází v autorově pozůstalosti (Lorenc 2002)._15 Jedná se nedatovaný, šestapadesátistránkový text, který se měl se stát základem zamýšleného stejnojmenného románu. Vznik prózy Skládka je obtížné datovat. Zdá se, že vznikala delší dobu: její první část, reagující na autorovo zatčení, patrně pochází z poloviny nebo 2. poloviny 50. let; druhá část, odehrávající se převážně v prostoru skládky, byla napsána později, zřejmě na počátku 90. let. Název prózy užívám podle autorova předpokladu, že se tento text rozroste v román Skládka; v rukopisu je též jiný titul napsaný Lorencovou rukou: Šel jsem krok za krokem, s dedikací Libuši Prokopové, evidentně ironicky míněnou. Ovšem je ještě možno na první stránce rozsáhlé části této prózy další Lorencova slova, jež jsou umístěna jakoby do titulu prózy: Pohřeb nad mou hlavou, Chuť podat sdělení či Cáry o člověku.
Lorencova Skládka je text o totalitní společnosti omezující svobodu jedince, znemožňující mu dosavadní způsob života, mnohdy i existenci vůbec. V první části prózy rekonstruuje vypravěč — pohybuje se zpočátku v rámci er‑formy, z níž přechází v ich‑formu, a ztotožňuje se tak s hlavní postavou; vymezuje se permanentně k hlavní postavě, stává se jí, uvažuje za ni, oscilace od er‑formy k ich‑formě se dynamizuje, nejprve se děje v rámci jednotlivých kapitolek, posléze v rámci odstavců, v prostřední části převládá ich‑forma a na konci se opětovně vrací převažující er‑forma — setkání s Libuší, které vypověděl svůj vztah k vládnoucímu režimu, a ona ho udala. Poté následují vyšetřování Státní bezpečností a snaha získat Herberta pro spolupráci. Tři dny byl vězněn na samotce, uvržen do prostoru beze světla, bez času, bez historie: tyto tři dny byly z jeho života vymazány, jako by nikdy neexistovaly. „Tyto tři dny života nemám nikde doloženy.“ Jinde ve svých zápiscích po letech si napsal: „Ty tři dny samovazby jsem vlastně probděl v tranzu.“_16 (Vystoupíme‑li z fikčního univerza a obrátíme se k reálnému světu, Lorenc přebýval v prostoru beze světla, v naprosté tmě, bez možnosti poznat, kdy je den a kdy je noc; ony tři dny — to je jen Lorencův odhad. Snad jej učinil na základě toho, kolikrát mu přinesli jídlo, které však nedokázal sníst.)
Přestože vytváří autor magickorealistické výjevy, východisko tohoto textu je v podstatě realistické. Lorencova žena, pojmenovávaná různě (Milena‑Amita‑Namita‑Namila‑Androma‑Maviola‑Erna), je symbolem té jediné ženy, kterou muž hledá po celý život, a kterou samozřejmě nikdy nenajde. Snad je symbolem neustálého hledačství, neustálé nespokojenosti, nepřetržité touhy, jistěže marné, najít tu magickou, tajemnou, jedinou milovanou bytost‑ženu, najít lásku, jedinou na celý život. Tato žena, koneckonců stejně jako každá žena, se tak stává zároveň symbolem marnosti, marného hledání, leč stále konaného. Protože v okamžiku rezignace na toto hledání, končí i smysl pozemské existence. To je právě ono existenciální pojetí člověka u Zdeňka Lorence „jako bytosti vždy prohrávající, ale také proti této prohře permanentně vystupující a vzpurné“ (Bauer 2000, s. 15). Krysařovský úděl člověka ocitnuvšího se na okraji lidské společnosti na skládce; jeho Agnes se jmenuje třeba Maviola. Prostor, kam Herbert jako symbol svobodného jedince, člověka, jenž se pokouší uhájit svou svobodu v totalitní, nesvobodné společnosti, je určen plotem skládky. Doba, v níž přebývá, resp. v níž je mu dáno přebývat, je „červená doba ledová, […] příliš červená doba ledová“ — tak si to pojmenovává Herbert. Skládka se stává nejen centrem totalitního světa, ale dokonce obrazem tohoto světa samého. Prostor skládky se stal ne místem úniku, nýbrž prostředím, jež jitří vědomí jedince, neboť ze společnosti, ze světa není možno utéci. Skládka se stala prostorem, kde skutečnosti buď nabývají svůj pravý význam a smysl, nebo naopak jsou deformovány do podob neznámých a náhle objevených, takových, jež jsou v nich sice vnitřně obsaženy, ale normálně, obvykle jsou skryty a jejich nová tvář je odhalena až zde, při jejich deformaci. Je zde místo pro nové umění, je to kolážové umění, předměty lze poskládat tak, aby tvořily výjevy. Postava‑vypravěč si uvědomuje iluzivnost svého úniku: „Spíš archipelag záhadné svobody uprostřed oceánu záhadné nesvobody. Pracovní pobyt zde pro mne byla inspirující výprava do nitra mne samotného a její nálezky, jimiž byly průniky do ještě skrytých tvůrčích štol, odhalovaly v oblasti mé fantazie nové podoby její i mé skutečnosti.“ Do hrdinova fiktivního světa stále zasahuje skutečnost, která nedovoluje hrdinovi v tomto fiktivním světě zůstat uzavřen; musí se se skutečností neustále vyrovnávat, konfrontovat se s ní. Vidí zánik věcí i smrt lidské a předmětné existence, „krematorium přirozených i nepřirozených objektů“. Proto se bude dovolávat Tristana Tzary a jeho slov: „Vím, že nosím v sobě smrt, a přece z ní nemám strach.“
Lidská existence se stává pro Lorence hledáním vztahu jako východiska ze samoty uchováváním svobody lidmi, „které tento nepříčetný čas po své tragické chuti trestá ne za jejich činy, ale za principy, za které oni nemohou“. Tito solitéři se pokoušejí vymaňovat ze své samoty, čímž se stávají trpiteli, bytostmi, které trpí svou existencí. „Je lépe dál se zraňovat při styku s násilnou společností než stát se zatrpklým samotářem či blouznivcem. Pravda není nikdy absolutní, nikdy není čistá. Je třeba mnohdy být s jakýmikoliv lidmi…“ říká o tom jedna z podob jediné ženy Maviola. Přebývání jedince bylo vykleštěno z bytí, z existence, vědomí jakési vykloubenosti do prostoru mimo společnost. Naopak se zase člověk stával součástí určité společnosti, společenského celku proti své vůli, bez možnosti vlastního výběru. To obojí určovalo pocit smyslu bytí, někdy spíše pohybování se na pozemském světě. Osudy lidí se prolínají, jedni jsou udavači, druzí udávanými, jedni jsou pronásledovateli, druzí pronásledovanými, jedni jsou ti, kdož omezují jiné, a druzí jsou omezováni — a všichni jsou nesvobodni. (Nejednou se obě pozice prolnou a udavač se stává udávaným, ten, kdo pronásleduje, může být sám sledován.) Míra jejich nesvobody bývá rozličná; vždyť jedni mohou být nesvobodni tím, že jsou pronásledovateli. Bohužel, vždy budou ti první, kteří budou omezovat, pronásledovat, udávat ty druhé a budou zasahovat tragicky do jejich životů. Touha člověka zanechat stopu své existence, ukázat, že jsem tu byl, nebo alespoň usnadnit život sobě či/a svým blízkým jsou nebezpečnou motivací činů.
Lorenc ve Skládce vytvořil svět bídy, je to labyrint světa, v němž se mezi odpadky pohybují děvky, cikáni, hledači a prohrabávači; řidiči stále dalšími a dalšími příjezdy budou tuto skládku zásobovat novou a novou špínou, hnusem, odpadky, které lidstvo produkuje. Krysař se pokoušel zbavit lidstvo krys, Herbert se snažil najít záchranu sám pro sebe v úniku mezi odpadky: jeho cesta jako by tedy byla protikladná cestě Krysařově, avšak svou samotu tím jeden ani druhý nepokořili. Východiskem z ní jistě není ani smrt. Může jím být umění?
Jednou se rozejdeme
každá z vás do svých vlastních vzpomínek
ty dítě a já
pravda Jednou se tak rozejdeme
a přijde‑li tíha tak jako dnes
a přijde‑li znovu ta těžká tíha chvil jako dnes
a nebudeš‑li ty tady
ty taková jako dnes ty dítě
ta tíha zůstane
a usedne hrozná
vzrůstající
a bořící (Lorenc 2001, s. 54).
Báseň Historie je — prostřednictvím dialogu otce s dítětem — jedním z nejsvébytnějších vyjádření hrůz lidských dějin: čistota dětského světa i čistota otcovské reflexe tohoto dětského světa tvoří kontrast s realitou tehdejších dějin. Verše vstupují do věčného dialogu člověka a historie: v něm bude člověk stále prohrávat, ale zároveň si musí podle Zdeňka Lorence uchovat existenci revolty — neboť ta je znamením a smyslem jeho bytí: i jeho důkazem, jeho dokladem, jeho projevem. Revolta je symptomem existence člověka, bouřícího se proti zlu, moci a totalitě. Dokud se bouří, není stádním tvorem akceptujícím vše. Při tom si však bude permanentně svoji prohru uvědomovat.
Tento text vznikl v rámci výzkumného projektu „Výzkum modelů reprezentací v literárních diskurzech“ (OPVKCZ.1.07/2.3.00/20.0125), spolufinancovaného Evropským sociálním fondem a státním rozpočtem České republiky.
POZNÁMKY
_1
Srov. Zykmund 1966, Vykoukal 1972, Pešat 1988, resp. Pešat 1998, Bauer 2012.
_2
Fond Zdeňka Lorence, momentálně v držení autora tohoto textu.
_3
Rozhovory s oběma vedl autor tohoto textu.
_4
Fond Zdeňka Lorence.
_5
Tamtéž.
_6
Tamtéž.
_7
Tamtéž.
_8
Tamtéž.
_9
Tamtéž.
_10
Tamtéž.
_11
Tamtéž.
_12
Tamtéž.
_13
Tamtéž.
_14
Tamtéž.
_15
Srov. Bauer 2002.
_16
Fond Zdeňka Lorence.
PRAMENY
Krejčí, Jan: Surrealismus a revoluční fronta. In: Teige, Karel — Štoll, Ladislav (eds.): Surrealismus v diskusi. Jarmila Prokopová, Praha 1934, s. 99–101.
Lorenc, Zdeněk: Dopis. Blok 3, 1948/1949, s. 194.
Lorenc, Zdeněk: Virakoča. Naše vojsko, Praha 1959.
Lorenc, Zdeněk: Pít z kterékoliv strany. Periplum, Olomouc 2001.
Lorenc, Zdeněk: Skládka. Tvar 13, 2002, č. 6, edice TVARy, řada B, sv. 6, s. 4–32.
Nezval, Vítězslav: Kolem sjezdu sovětských spisovatelů v Moskvě. Doba 1, 1934/1935, č. 11/12, s. 167–177.
Štoll, Ladislav — Teige, Karel: Závěr. In: Teige, Karel — Štoll, Ladislav (eds.): Surrealismus v diskusi. Jarmila Prokopová, Praha 1934, s. 102–104 [text je podepsán: „Za Levou Frontu Ladislav Štoll. Karel Teige“].
Teige, Karel: Deset let surrealismu. In: Teige, Karel — Štoll, Ladislav (eds.): Surrealismus v diskusi. Jarmila Prokopová, Praha 1934, s. 7–56.
Tzara, Tristan: Daroval jsem svou duši bílému kameni. Concordia, Praha 20077, přel. Zdeněk Lorenc, ed. Michal Bauer, s. 69–112.
Zykmund, Václav: O Skupině Ra. Výtvarné umění 16, 1966, č. 4, s. 184–191.
LITERATURA
Bauer, Michal: Surrealismus ve stínu romantismu. In: Zdeněk Lorenc: Nocležna pro romantismy. Anthropos, Praha 2000, s. 9–15.
Bauer, Michal: Prozaické torzo Zdeňka Lorence z 90. let 20. století: na rozhraní romantického a existenciálního surrealismu. In: týž (ed.): Česká próza 90. let 20. století. Jihočeská univerzita, České Budějovice 2002, s. 67–81.
Bauer, Michal: Ediční poznámka. In: Tristan Tzara: Daroval jsem svou duši bílému kameni. Concordia, Praha 2007, s. 309–310.
Bauer, Michal: Fragmenty horizontu. Formování Skupiny Ra a umělecká tvorba jejích členů. In: týž (ed.): Automatická madona. Antologie Skupiny Ra. Akropolis, Praha 2012, s. 5–69.
Pešat, Zdeněk: Ra literatura. In: František Šmejkal (red. ve spolupráci s Antonínem Dufkem, Zdeňkem Pešatem, Jiřím Vykoukalem a Ludvíkem Kunderou): Skupina Ra. Galerie hlavního města Prahy, Praha 1988, s. 101–106.
Pešat, Zdeněk: Tři podoby literární vědy. Torst, Praha 1998, s. 98–109.
Vykoukal, Jiří: Skupina Ra. Umění 20, 1972, č. 5, s. 453–469.
RÉSUMÉ
THE ZDENĚK LORENC’S SURREAL REALITY
The study inquires into the works of Zdeněk Lorenc, mainly within the context of his activities in Group Ra that had been forming from the middle 1930s and only could express oneself in an organised way in the short period of 1945–48. As a poet, prose‑writer and translator Lorenc was among the leading figures of this art and literature group that endorsed surrealism in its more modern form that defined itself critically in relation to the basic principles of Czech as well as foreign surrealist activities before the year 1938. The author of the text mainly focuses on the life of Zdeněk Lorenc after 1948 that is on his persecution by the totalitarian regime, his interrogation, imprisonment, trial. Apart from the reception of Lorenc’s life that comes out of contemporary documents and the fragment of poet’s memoirs the author of the study inquires into the interpretation of Lorenc’s literary work that reflect the art reflection of persecution events at the turn of 1940s and 1950s. These works are an original instance of the permeation of surrealist art orientation and realistic elements that penetrated into this peculiar creative space in the Czech literature of the aforementioned period.
