„Však my se sami dost dovedeme milovati“: znovu o česko‑židovsko‑německé „revolučnosti“ v letech 1843–1847

Citát v názvu, možná narcistický, možná sebeironický, pochází od Karla Havlíčka, z textu, jímž Havlíček rázně a srozumitelně formuloval své odmítavé stanovisko k ideové tendenci Českých listů Siegfrieda Kappera (Havlíček 1846, s. 355). Známou Havlíčkovu polemickou reakci na Kapperovo vpravdě revoluční přihlášení se k českožidovské kulturní asimilaci v tradičně antisemitské české společnosti nehodlám podrobněji rozebírat_1. Rád bych Kapperovo vystoupení problematizoval v širším kontextu česko‑židovsko‑německého společenského a kulturního života poloviny 40. let 19. století. Krátce představím přátelský okruh literátů a publicistů Mladá Čechie – Junges Böhmen, ve kterém se Kapper pohyboval, a budu konfrontovat její myšlenkové směřování s dravým českým národním hnutím, jehož předními mluvčími byl jak Kapperův oponent Karel Havlíček, tak jeho přítel a přímluvce Václav Nebeský. Revolučnost Kapperova vystoupení, jemuž dají vyniknout právě razance Havlíčkovy kritiky, ale i Nebeského nesplnitelné nároky, je možné docenit právě až z dnešního pohledu. Domnívám se totiž, že aniž to snad Kapper zamýšlel, část českojazyčné společnosti, respektive její elity, byla jeho vystoupením konfrontována s vůlí ke kulturní integraci „těch dalších druhých“, totiž českých Židů, s nimiž počítat neuměla či přímo nechtěla.

Spor Havlíčka s Kapperem byl již opakovaně předmětem odborných i publicistických rozprav. Vzhledem k dobovému kontextu však nejdůsažněji vyložil Havlíčkovu kritiku jako poslední fázi českých rozprav o židovské problematice v době předbřeznové Hillel J. Kieval v monografii Languages of Community:
The Jewish Experience in the Czech Lands (Kieval 2000). Snahy Kapperovy a Václava Nebeského uvedl totiž do souvislosti s paralelně probíhající publicistickou aktivitou týkající se společenské a kulturní asimilace Židů, která se odehrávala od roku 1843 v německých židovských časopisech Wissenschaft, Der Orient a Allgemeine Zeitung des Judentums. Kieval zdůraznil úlohu liberálního vídeňského studentského prostředí jako místa inspirace a setkávání českých romanticky nacionálně naladěných Čechů, Němců a českých Židů. Při popisu „nejistoty“ nacionální identifikace židovských představitelů Mladé Čechie – reprezentovaných Sigfriedem Kapperem, Davidem Kuhem, Moritzem Hartmannem, Simonem Hockem, Isidorem Hellerem, Leopoldem Kompertem – Kieval zdůraznil jako závažné tyto čtyři faktory: vlekoucí se reformy státu týkajících se židovského obyvatelstva_2, dále slabou, v podstatě neexistující politickou kulturu v rakouské monarchii, dravost „středostavovského“ českého národního hnutí a poměrně vysokou míru židovské akulturace v německojazyčném prostředí_3. Všichni zmiňovaní představitelé Mladé Čechie pocházeli ze středních vrstev, „široký svět“ poznávali na univerzitách: vedle zmiňované vídeňské, kde mnozí pokračovali ve studiu, museli předtím na pražské univerzitě absolvovat tzv. filozofické ročníky. Zde se také všichni osobně poznali; k utužení přátelských vztahů s jejich dalšími českými (J. J. Kalinou, F. B. Mikovcem, K. Sabinou) i německými (F. Bachem, A. Meißnerem, F. Zvěřinou z Ruhewaldu) přáteli jistě přispěly návštěvy kavárny Roter Turm v Celetné ulici, kde se horovalo pro českou minulost a folklór stejně jako pro Byrona, Heineho, Lenaua nebo německé romantiky. Časopis Ost und West s oběma přílohami Prag a Kalobiotik, první publikační platforma Mladé Čechie, obsahoval celou řadu jejich původních beletristických prací a překladů nejen ze slovanských jazyků. Ost und West přitom podle Kievala znamenal více než pouhé literární fórum – byl jakousi etnicky pluralitní a demokratickou společností vzdělanců ze středních tříd (Kieval 2000, s. 72–73). Upřímný obdiv pro německý jazyk a kulturu, odpor vůči rakouskému politickému prostředí a smysl pro liberální hodnoty vedl Alfreda Meissnera, ale zejména Moritze Hartmanna, který byl navíc oprávněně pohoršen i lidovým antisemitismem pražské lůzy, k rozhodné orientaci k imponujícímu prostředí německému, a to ještě před revolučními událostmi roku 1848. V osmé elegii cyklu Böhmische Elegien Hartmannovy sbírky Kelch und Schwert, jakési sekularizované obdobě Kapperových Českých listů, radí básník Čechii více než výmluvně: „An Deutschlands Halse wein’ Dich aus, / An seinem schmerzverwandten Herzen, / Geöffnet steht sein weites Haus / Für alle großen, heil’gen Schmerzen.“ (Hartmann 1845, s. 304)._4

Předchozí popis méně známého prostředí Mladé Čechie měl připomenout intelektuální zázemí a prostředí oné strany, o jejíž integraci se vedl spor. České národní hnutí bylo v této fázi již ideově mnohem vyhraněnější. Jeho ofenzivní a dravá nacionální složka nebyla již pouze trvalou součástí kulturně emancipační strategie, ale stala se rovněž sílící a významnou komponentou širšího společenského dění v Čechách. Tato skutečnost se též projevila ve stále četnějších „etnických diskursech“ (Höhne 1999, Petrbok 2002, 155–158). Budiž připomenuty spory J. E. Vocela, G. Höfkena a F. Schuselky v Augsburger Allgemeine Zeitung, které již naplno otevřely otázku po dalším směřování českého národního hnutí_5. Velkou roli sehrály rovněž tzv. politické brožury o jazykových a školských otázkách od L. Thuna. J. M. Thuna, F. Schirndinga, F. Schuselky a následné polemické reakce J. Malého a A. Strobacha. Spor o národnost a jazyk se však odehrával i „uvnitř“ zdánlivě monolitní „českojazyčné“ společnosti: mám na mysli vášnivý a místy slovně nevybíravý spor o tzv. slovenskou jazykovou a literární „odluku“, v němž se na straně jejích odpůrců zvláště angažoval K. Havlíček.

Pětadvacetiletý mladík – mimochodem stejně starý jako jeho židovský oponent – se angažovaně pustil i do dalších půtek: převzal redakci Pražských novin a jejich zábavné přílohy Česká včela a zavedl pravidelné rubriky Žihadlo a Med a Vosk, které se staly až do počátků revolučního dění místem „strefování se“ do národně vlažného pražského měšťanského prostředí. Aktuálně se zde komentovaly povětšinou nelichotivé či neinformované zmínky o českém kulturním prostředí z německorakouského, resp. německého tisku, pravidelně si tu Havlíček bral na paškál německojazyčnou dramaturgii Stavovského divadla, své místo tu nalezly četné epigramy, anekdoty a aforismy, mnohdy s nacionální tendencí. Na tomto místě rovněž gradoval zástupný spor, týkající se domnělého rozporu mezi kulturní příslušností a etnicitou hudebního skladatele V. J. Tomáška, který vznikl v souvislosti s uveřejňováním jeho pamětí v časopise Ost und West. V České včele Havlíček s V. Gablerem zinscenovali také spor o tzv. školskou filozofii, kterou se pokusili obhájit F. Čupr, A. Smetana a J. J. Kolár. Už tehdy bylo zřejmé, že jde nejen o filozofii Herbartovu – ideový pilíř rakouské vzdělávací soustavy –, ale že spor nastolil i otázku po možnosti či potřebě aktualizace odkazu německé filozofie v českém prostředí. Tímto sporem se takřka symbolicky v předvečer revoluce uzavřela kulturněemancipační fáze českého národního hnutí. Nerevoluční, ba přízemní proklamace „zdravého, českého rozumu“ jako by zformulovala zásady liberálně demokratického proudu české politiky v následujícím revolučním roce… (srov. Gabler 1847, s. 291).

S ohledem k silovým polím těchto „starých, dobrých časů“ je tedy zapotřebí vidět onen zdánlivě otřepaný spor, o němž byla již řeč. Pokud se Kieval domnívá, že národně integrálního Havlíčka Kapper „provokoval mlhavostí svého postoje, který je asimilační, ale i sionistické“ (Kieval 2000, s. 89), je spíše zřejmé, že mlhavost Kapperova postoje Havlíček spíše apriori předpokládal, než z Českých listů dokládal. Jinak řečeno, Havlíčka měl iritovat zdánlivý protiklad manifestačně‑proklamativních veršů z cyklu Ve spolku Čechů. Jedná se tu o neustále citované verše „Jen Nečechem mne nejmenujte / Syn jako Vy jsem české země / Jak srdce Vaše pro vlast tluče, / Tak moje vroucně plane ve mně! // I jsem‑li z kmene nad Jordanem / To s Čechem bratství neruší! / Či zákon jaký mně překáží, / Bych vlasti nežil srdcem, duší?“ (Kapper 1846, s. 55)._6 Ovšem stejně tak by mohly být připomenuty básně věnované dvěma Židům německého jazyka, které Kapper toužil získat pro „českou věc“ – totiž Davidu Kuhovi a Ludwigu A. Franklovi. Druhý, „sionistický“ postoj zdánlivě dokládají zejména Kapperovy alegorické verše básně K východu. Jako příklad zde uveďme verše „Ach k východu! / Kde srdci mému ve snách ráje svítí, / V posvátných stínech otcové mi hnijou –/ V pověsti Makabovců děje žijou –, / Ach tam, ach tam bych samoten chtěl dlíti / Na východu!“ (Kapper 1846, s. 18). Havlíček ale podle mne nedokázal či dokázat nechtěl, že Kapperova touha po Sionu je motivována konfesijně, a právě proto provázena (elegizující) vzpomínkou kulturní, historickou, ustanovující a předávající tradici, která má sloužit i jako individuální pochopení pouta mezi skutky a trpným zakoušením, považované v židovském myšlení za moudrost (Assmann 2000, s. 252). Ostatně se vůči tomuto „podezření“ Kapper vymezil v básni V. B. Nebeskému, poetickým ohlasem diskuse s dedikantem, následujícími verši: „Mé oko k stranám východním nezírá, / Že slavný kdy tam stával Jeruzalém; / K zoři se modlím, jenž se rozebírá / Na východu v nebeském svitu svém!“ (Kapper 1846, s. 44). Mnohdy jemnými diferencemi mezi kulturním, konfesijním či „mlhavě“ politickým pojetím národa, národnosti či etnicity si však tehdy nikdo hlavu nelámal – vůle či potřeba po jednoznačném pojmenování příslušnosti si podřizovala silně všechny účastníky této debaty, včetně Kappera. Důraz na etnicko‑konfesijní rysy židovstva byl u něj podle Kestenberg‑Gladstein (1969, s. 288),_7 jako u ostatních maskilim, nadšených příznivců haskaly, patrný.

Havlíčkovi bylo samozřejmě jasné, že pomíchání obyvatelstva v Evropě jednoznačnou etnicitu do jisté míry zpochybňuje. O vůli a prostředku, jak této příslušnosti dosáhnout, mluvil ovšem zcela jasně již v dopisech K. V. Zapovi z Ruska: „Nejlépe snad bude držeti se jedině jazyka a považovati také všechny ty, kteří jedním, zvláštním jazykem mluví, co zvláštní národ. […]“ (Havlíček 1986a, s. 84) Ve článku Slovan a Čech, vyšlém půl roku před kritikou Českých listů, Havlíček dodává další důležité distinkce, totiž „nesmíme přece zapomínat, že nejen jazyk, nýbrž také obyčeje, náboženství, vláda, vzdělanost, sympatie aj. více dohromady národnost, a tedy i rozdíly mezi rozličnými národy tvoří“ (Havlíček 1986, s. 58). Vzestupná normativnost Havlíčkova požadavku národní příslušnosti, resp. Loajality vůči ní, vrcholí nicméně právě v nemilosrdné kritice Českých listů. Kapperův jistěže proklamativní, snad kýčovitý, protože jazykově, stylově a esteticky nedokonalý, sentimentální, romanticky mlhavý_8, ale upřímný požadavek individuálního, ale i kolektivního uznání a přijetí je totiž odmítnut následujícím Havlíčkovým tvrdým požadavkem, který z dnešního pohledu nepříjemně zamrazí: „Neboť při Izraelitech se nesmí brát jen ohled na víru a náboženství, snad tak, jako by Čechové co do víry i katolíci, i protestanti, i mosaité, i snad mohamedáni býti mohli, nýbrž hlavně také na původ a národnost. A jak mohou Izraelité k českému národu náležeti, když jsou původu semitického? […] Považovati je musíme za národ zvláštní semitický, který jen nahodile u nás bydlí, a někdy naší řeči rozumí neb ji umí“ (Havlíček 1846, 355). Toto exkluzivní a klíčové kritérium, kritérium rasové, pak musí působit vysloveně urážlivě jednak tvrzením o „nahodilosti“ pobývání Židů v českých zemích (a tedy nepřímo zmíněnému nároku na výsadní, „prvorozenecké“ postavení české národnosti v českých zemích) a jejich občasné neznalosti češtiny, ale také proto, že je spojováno s němectvím, které u Havlíčka není hodnotově stavěno nijak neutrálně: „Libo‑li naše skromné mínění vyslyšeti, radili bychom Židům, pakliže svůj přirozený jazyk a literaturu opustiti chtějí, aby se připojili k Němcům a k jejich literatuře. Neboť jazyk německý stal se již během času co druhý mateřský jazyk v Židovstvě, což nejlépe i při našich, i při polských a uherských Židech pozorujeme. S Němci mohou tedy Izraelité své interesy velmi přirozeně spojiti, a to také,“ podotýká poťouchle Havlíček, „již před naší radou pan Kapper učinil, jsa již dříve německým spisovatelem“ (tamtéž, s. 372). Na závěr sice rádoby smiřujícím, ale spíše procovským způsobem dodává: „ubezpečujeme pana Kappera, že si pravého a řádného Izraelity tak dobře vážíme jako koho jiného, a jistě mnohem víc než špatného Čecha“ (tamtéž, s. 356), na celkovém negativním vyznění recenze to však nic nemění.

Důvody Nebeského přitakání_9 českožidovským (a Kapperovým) snahám, jehož první část byla zveřejněna během velkých protižidovských pogromů textilních a železničních dělníků na jaře a létě 1844 v Praze, vycházejí ze stejných ideových předpokladů jako u Havlíčka. I on psal kulturní a společenskou nacionálně vyhraněnou publicistiku, a to do Květů ve zvláštní rubrice Z Vídně (Petrbok 2011). Nebeský byl ovlivněn Herderovými myšlenkami o dějinné úloze Slovanů vyplývající z působící síly ducha národa, který je vyjadřován zvláště v básnictví (Bultmann 1994, s. 68–69). Stejně tak však na něj zapůsobilo Hegelovo pojetí dějin jako kolbiště zápasu duchovních hnutí ztělesněných v entitách přirozené povahy (etnikum, národ, rasa), resp. státních institucích (civilizacích, impériích, církvích) (Berlin 1999, s. 148). Celé toto teleologické dění spásy, Boží plán, které dává dějinám světa jednotu a směr, je v Hegelově pojetí desakralizováno – musí být pochopeno v rovině nutnosti jako dějiny absolutního Ducha (Bultmann 1994, s. 58–59). A i proto Nebeskému záleželo na české asimilaci Židů: pro jejich statut národa vyvoleného Hospodinem. Židé jsou totiž podle Nebeského „nejstarší národ člověčenstva […], národ, který si byl vědom od počátku velkého povolání od Boha mu daného […], národ tento s hrdým a blahým citem […] od pradávna bojovník ve směru dynamickém a náboženském proti pohanskému věku“ (Nebeský 1844, s.339 ). Po „smutném osudu vyhnanství z vlasti“ a nevyhnutelnosti „přilnout k nějaké národnosti, sám co národ stát nechce a nemůže“ (Nebeský 1844, s. 331) je pro Židy žádoucí a moudré se k Slovanům připojit, vždyť, jak dokládá Nebeský, právě Slovanům patří budoucnost: „Kdo má vyšší smysl pro velké hnutí národů a pro činné momenty v člověčenství, musí uznati, že v té záležitosti [získání Židů pro velký národ slovanský, pozn. VP] něco nadějného a velkého spočívá… To všecko věc budoucnosti: my však ji máme připravovat, pro ni se zapřít a pro ni se obětovat, víc než kterýkoliv národ“ (Nebeský 1844, s. 336). Potom tedy vše, co stojí na straně Slovanů (resp. Čechů), je spravedlivé a moudré, a zasluhuje podpory._10 Tímto slovansko‑židovským mesianismem má být nastolen nový věk svobody, kdy budou rovněž postaveni i hrdinové „v eposu světodějin“ (Nebeský 1844, s. 339). Tato harmonie celku je základním motivem Herderova vidění dějin a stěží bude možné popřít – jak praví Rudolf Bultmann – že tento pohled na dějiny je „bytostně estetický“ (Bultmann 1994, s. 69).

Havlíčkovo odsouzení „excentrické choutky“ Nebeského (Havlíček 1846, s. 356), která údajně vedla Kappera k vydání Českých listů, je tedy vcelku přiléhavé pojmenování Nebeského snah. Nicméně – po několika týdnech, co byla recenze Českých listů v České včele publikována, – se zmiňovaný excentrik stal redaktorem České včely. „Od nového roku snad budu redigovati Včelu… Havel Borový mi ji nabídl.“ píše Nebeský na konci roku 1846 do Katusic Janu Krouskému (Šimák 1932, s. 156–157; více ke kontextu Hanuš 1896, s. 82).

Několik dnů před dohodou Nebeského a Havlíčka vychází v Květech rozsáhlý přípis Panu Karlu Havlíčkovi, jinak Havlu Borovskému. Svědčí jistě jeho autoru, Karlu Štorchovi, ke cti, že se veřejně zmínil – tehdy jako jediný – o nekonsekventní a tendenční Havlíčkově kritice Českých listů: „Vaše uvítání jeho díla […] neumělo nic než hanu na něj, že je Žid, a na Židy vůbec metati, abyste se ke konci přiznal, že se do estetického posouzení toho díla pouštěti nechcete anebo – neumíte. […] Není potřebí býti přepjatým chvalořečníkem Židů, není také potřebí, [aby]“, dodal Štorch střízlivě, „kdo ví co za svědky radosti svolávati, že již také jeden Žid česky psal, ale nejen moudrost […] –, ale obyčejná zdvořilost […] přikazovala, aby se tomu hostu, byť i Žid byl, do tváře nebilo; hanbu ovšem z toho nesete jen Vy, fanatiku 19. století! –“ (Štorch 1846, s. 621).

Poslední Štorchova ironická – pro nás však výmluvná – slova naznačují, že po Havlíčkově odmítnutí nebylo mínění českých vlasteneckých elit tak docela nevšímavé či zglajchštaltované, jak by se zdálo. Štorch navíc i pochopil, o co jde: nikoliv o poetickou hodnotu Kapperovy poezie (tu nekriticky z tradičních vlastenecko‑sentimentálních ocenil společně s Tylovým Posledním Čechem v Muzejníku J. E. Vocel, viz Vocel 1847, s. 98–102), ale o úctu člověka k druhému, otevřenost a toleranci. Revolučnost Kapperova postoje je tedy třeba vidět – z našich dnešních pozic – právě v konfrontaci s tradičním postojem Havlíčkovým, který vylučoval jakoukoliv účast Židů na společenském a veřejném životě tehdejší české společnosti._11 Kapper nastavil pomyslně zrcadlo tehdejší většinové antisemitské českojazyčné společnosti, a umožnil jí tak nepřímo být v této záležitosti progresivní. Oni to však – s nečetnými výjimkami – odmítli.

O motivaci odmítnutí již byla řeč. Dost možná však byl Havlíček i podvědomě zhrzen představou, že příslušník tradičně potlačovaného národa by svým deklarovaným přimknutím k českojazyčnému společenství, rovněž usilujícímu o společenskou emancipaci, neutěšenou pozici tohoto společenství ještě více zvýraznil…_12 Až do konce života se nicméně Kapper pohyboval – přitom stále věrný víře svých předků – po stále se zužující stezce mezi oběma znesvářenými národy. Jak je dnes patrné, šel proti proudu doby uprostřed většinového antisemitského prostředí vlastně neustále: navzdory hmotné bídě a nedostatku, navzdory zaujaté a tendenční kritice čelného žurnalisty, navzdory opakovaným obviňováním z nečeského postoje ze strany české, či pročeského ze strany německorakouské či německé, navzdory četným zradám přátel v mládí a zklamáním ve věku mužném. Jeho osamělost, nepostrádající rysy patosu, vidím v odhodlání být oním prostředníkem, mediátorem, které zahájil manifestovaným pokus o literární a kulturní integraci, i dnes aktuálním.

Tato studie byla původně určena pro sborník Jeden jazyk naše heslo buď V: revolučnost a nerevolučnost v české povaze (2008), kde k autorově lítosti nebyla otištěna. Nedošlo ani na slíbenou publikaci ve sborníku Jeden jazyk naše heslo buď VI: Češi – Židé – Němci (2010), příspěvek byl distribuován jako separát pouze omezenému počtu přispěvatelů. Děkuji redakci Slova a smyslu za jeho zveřejněni. Pro tuto příležitost byl příspěvek ještě přehlédnut a rozšířen díky stipendijnímu pobytu Nadace Alexandera von Humboldt na univerzitě v Tübingen.

POZNÁMKY

_1
Rozbor Havlíčkova stanoviska podali v poslední době např. Kestenberg‑Gladstein 2002, 142–143, Toman 2006, s. 356–360, resp. Demetz 2006, zvláště s. 162–165.
_2
Až v červenci 1841 císař schválil dekret, ve kterém byly přijaty některé reformní návrhy pražského gubernia (jisté uvolnění familiantského zákona a příkazů týkajících se vystěhování, zrušen trest vypovězení ze země, továrníci a velkoobchodnici z pražského ghetta mohli bydlet na hlavních ulicích Prahy, Židům byla povolena koupě a nájem dominikálnách a městských pozemků). Tyto reformy Systemálního židovského patentu byly již ve své době vnímány jako polovičaté (viz Pěkný 1993, s. 95–96).
_3
O symbolické roli vzdělání jako emancipačním faktoru v židovském prostředí srov. Mosse 1993, zvláště s. 143.
_4
Viz i dobovou reakci v českojazyčném prostředí: Štorch 1845.
_5
Totiž zvýznamněním prvního dílu Palackého Dějin s klíčovou tezí o stýkání a potýkání Čechů a Němců: „Wie nimmt sich eure Literatur gegen uns Teutsche? Antwort: Palazky’s Geschichte. Sagt nicht er sey ein einzelner Mann. Dieser Geschichtsschreiber predigt Deutschenhaß. So ist der Charakter eurer Literatur und die sollen wir lieben? Ihr säet Deutschenhaß, was wollt ihr ernten?“, cit. podle Schuselka 1844.
_6
První Kapperovy české básně (reakce na pogromy Srpen 1844; Věrnému příteli V. N. ; Synům kmene mého; a do Českých listů nezahrnuta milostná báseň s incipitem Uplyne čas – nedlouho – čas a hoře…) vyšly již v Květech 1845, roč. 12, s. 57–58, s přípisem V. Nebeského, a Květech 1845, roč. 12, s. 61 a s. 229. Již předtím publikoval zejména překlady poezie z češtiny (F. L. Čelakovský, B. Jablonský, a opakovaně K. H. Mácha), zlomky z Klicperova Soběslava, „ohlasy“ lidových písní z „ilyrštiny“, češtiny a slovenštiny a literární recenze a studie z české literatury v pražské ročence Libussa a Ost und West, vídeňských Sonntagsblatter a Osterleins osterreichisches Morgenblatt, redigované jeho přítelem Ludwigem A. Franklem. Rovněž je třeba zmínit jeho první básnickou sbírku Slavische Melodien (1844), do niž zahrnul „ohlasy“ slovanské lidové poezie (viz recenzi V. Nebeského v Květech 1844, roč. 11, s. 28). Vedle toho publikoval několik pověstí s námětem z ghetta a básní v němčině, vesměs v Libussi.
_7
Oproti tomu Kieval 2000, s. 51 a Čapková 2005, s. 56 se domnívají, že zdůrazněni tohoto „národního aspektu“ v pražském prostředí, spojeného s potřebou „přežití křečovité cesty ze života v ghettu k sionismu“, nemá s haskalou žádné souvislosti.
_8
Zvláštní problematikou estetických kvalit Kapperovy českojazyčné poezie se při této příležitosti nemůžeme zabývat.
_9
Nebeský nebyl ve svém snaženi jediným, na tomto místě aspoň upozorňuji na dosud opomíjené články Čejky 1845 či Hofa 1845 a polemickou reakci Tomíčka 1845.
_10
V tomto smyslu vlastně i Lessingův spravedlivý postoj vůči Židům zasluhuje podle Nebeského pochvaly, protože „my Slované na něj můžeme býti naň hrdi, že je z naší krve“ (Nebeský 1844, s. 339).
_11
Je ovšem třeba poznamenat, že později se k emancipaci Židů Havlíček vyjádřil – bezpochyby po zážitku prohrané revoluce a v polemice s konzervativními katolickými kruhy – o poznání smířlivěji. Při citaci zprávy a komentáři V. V. Tomka k antisemitskému kázání římskokatolického faráře ze Soutic poznamenal: „.Po dobrém, rozumném a poctivém rozvážení celé věci nemůžeme být jakož liberální a o rovnoprávnost bojující lidé proti židům.“ Jejich nynější „pokaženost“ je prý výsledkem toho, jakým způsobem se s nimi „v dějinách člověčenstva“ zacházelo. – „Nelze však pochybovati, že židé dosáhnuvše stejného práva s námi časem svým velikou část nectností svých odloží,“, píše dále Havlíček, „poněvadž tyto nectnosti neleží snad v povaze kmene izraelského, (každý národ zajisté jest stejně ctnostný a nectnostný), nýbrž jen v okolnostech, […] ty samé způsoby, které mají židé u nás nalézáme též ku př. u Arménů a Řeků v Turecku a vůbec v menší neb větší míře u všech utlačených národů, kteří mezi utlačiteli svými bydlí […]. Ať si mluví kdo chce co chce, nespravedlivé jest každé politické utiskování!“ (Havlíček 1850, s. 1325–1327.)
_12
Za tento podnětný výklad vděčím Václavu Buriánkovi. – Ve snaze o další možný výklad Havlíčkova postoje je možné uvažovat o jeho až „infantilní potřebě přebít otřesené sebevědomí (kolizi se skutečností) přeskočením namáhavé diferenciace a obtíží spojených s přizpůsobením právě oním nadšením pro nepřemožitelné fiktivní hrdiny“, v tomto případě dodávám pro samotný (etnicky český) lid a jeho „zdravý rozum“ (srov. Loewenstein 1997, s. 115).

LITERATURA

Assmann, Jan: Kultura a paměť. Prostor, Praha 2000, přel. Martin Pokorný.
Berlin, Isaiah: Čtyři eseje o svobodě. Prostor, Praha 1999, přel. Martin Pokorný.
Bultmann, Rudolf: Dějiny a eschatologie. OIKOYMENH, Praha 1994, přel. Břetislav Horyna.
Čapková, Kateřina: Češi, Němci, Židé? Národní identita Židů v Čechách 1918–1938. Paseka, Praha – Litomyšl 2005.
Čejka, Josef Jan Rodomil: Z Prahy do Katusic. Česká včela 12, 1845, č. 51, s. 207 [podepsáno Č.].
Demetz, Peter: Tschechen und Juden – Der Fall Siegfried Kapper (1821 bis 1879). In týž: Böhmen böhmisch. Essays. Paul Zsolnay Verlag, Wien 2006, s. 157–170.
Gabler, Vilém: Něco o filosofii. Časopis Českého museum 21, 1847, díl 1, s. 269–291.
Hanuš, Josef: Život a spisy Václava Bolemíra Nebeského. Česká akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění, Praha 1896.
Hartmann. Moritz: Kelch und Schwert, J. J. Weber, Leipzig 1845 [2., rozš. vyd.].
Havlíček, Karel: České listy od Sigfrída Kappera. Česká včela 13,1846, č. 89, s. 355–356, č. 92, s. 367, č. 93, s. 371–372.
Havlíček, Karel: Něco k emancipaci židů, Slovan, 1850, říjen–listopad, s. 1325–1327.
Havlíček, Karel: Dílo 2, ed. A. Stich. Československý spisovatel, Praha 1986.
Hof, Karel Vit: Opět něco o Židech. Květy 12, 1845, č. 128, s. 511 [podepsáno K. V. H.].
Höhne, Steffen: Ethnische Diskurse in den böhmischen Ländern. Bohemia 40, 1999, č. 2, s. 306–330.
Kestenberg‑Gladstein, Ruth: Neuere Geschichte der Juden in den böhmischen Ländern. Erster Teil. Das Zeitalter der Aufklärung (1780–1830). J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), Tübingen 1969.
Kestenberg‑Gladstein, Ruth: Heraus aus der „Gasse“: Neuere Geschichte der Juden in den Böhmischen Ländern. Zweiter Teil: 1830–1890, herausgegeben von Dorothea Kuhrau‑Neumärker. LIT Verlag, Münster – Hamburg – London 2002.
Kieval, Hillel J.: Languages of Community. University of California Press, Berkeley 2000.
Loewenstein, Bedřich: My a ti druzí. Doplněk, Brno 1997.
Mosse, Georg L.: Jewish Emancipation: Between Bildung and Respectability. In týž: Confronting the Nation: Jewish and Western Nationalism. University Press of New England, Hanover – London 1993, s. 131–145.
Nebeský, Václav: Něco o poměru Slovanů a Židů. Květy 11, 1844, č. 81, s. 323, č. 82, s. 327, č. 83, s. 331, č. 84, s. 335–336, č, 85, s. 338–339.
Nebeský, Václav: Slované a Židé. Květy 12, 1845, č. 13, s. 51, č. 14, s. 55.
Nebeský, Václav: Z Vídně. Květy 12, 1845, č. 15, s. 58–59 [podepsáno W. N.].
Pěkný, Tomáš: Dějiny Židů v Čechách a na Moravě. Sefer, Praha 1993.
Petrbok, Václav: Pokus o charakteristiku zpráv o českém národním hnutí v soudobé německé a rakouské publicistice a odborné literatuře. In: Kateřina Bláhová (ed.): Komunikace a izolace v české kultuře 19. století, KLP, Praha 2002, s. 145–159.
Petrbok, Václav: Die Wiener Feuilletons von V. B. Nebeský: „Však ale má Vídeň jméno od Slovanů (Vindebona), a duch světodějin je přece spravedlivý“. In: Stefan Michael Newerkla – Hana Sodeyfi (eds.): Miscellanea Vindobonensia Bohemica. In Erinnerung an den 200. Todestag von Josef Valentin Zlobický. Wien 2011 [v tisku].
Schuselka, Franz: Von den Sudeten, 8. Sept. Augsburger Allgemeine Zeitung, 1844, č. 283, 9. 10. 1844, s. 2262–2263 [podepsáno ANONYM].
Šimák, Josef Vítězslav (ed.): Dopisování Jana Krouského a jeho přátel (1840–76). Nákladem Československé akademie zemědělské, Praha 1932.
Štorch, Karel: Přímětky. Česká včela 12, 1845, č. 9, s. 36.
Štorch, Karel: Panu Karlu Havlíčkovi, jinak Havlu Borovskému. Květy 13, 1846, č. 153–154, s. 620–623.
Toman, Jindřich: Mumlání, špatná němčina a nedostatek poetického citu. Židé v kontextu českého nacionalismu, 30. a 40. léta 19. století. In: Zdeněk Hojda, Roman Prahl (eds.): Slavme slavně slávu Slávův slavných. Slovanství a české kultura 19. století. KLP, Praha 2006, s. 352–360.
Tomíček, Jan Slavomír: Něco o Židech a jich poměru ke Slovanům. Květy 12, 1845, č. 117, s. 467, č. 118, s. 471 [podepsáno Slawomil].
Vocel, Jan Erazim: Úvahy. Poslední Čech. Novela od J. K. Tyla. České listy od Sigfrida Kappera. Časopis Českého Museum 21, 1847, díl 1, s. 91–102.

RESUMÉ

The article problematizes the apparent contradictions in the argument of K. Havlíček, the opponent of Kapper’s poetry collection České listy (1846), and of V. B. Nebeský, Kapper’s supporter, by considering the sources of the Czech national consciousness of both protagonists on the one hand, and by analyzing the broader context of the Czech-Jewish-German social and cultural life in mid 1840s on the other. The author of the article sees Kapper’s “revolutiorariness” manifested in Kapper’s attempt at the literary and cultural integration, which stands in contrast to Havlíček’s more traditional attitude. Havliček, at the time of his critical intervention (he modified his attitude later on), excluded any participation of Jews in the social and public life of the Czech society. It is however apparent that the Czech elite was not indifferent to Kapper’s rejection, as we can see from the engaged (and yet overlooked) reaction of Karel Štorch, Kapper’s supporter.