Příspěvek k počátkům novodobého českého estetického myšlení

Mnohaletý soustředěný zájem estetika Tomáše Hlobila o dějiny středoevropské univerzitní estetiky ve druhé polovině 18. století, zejména o její podoby v dosud přehlížené jihoněmecké katolické oblasti, jež má pro české prostředí – ve smyslu teritoriálním i jazykovém – význam klíčový, vyvrcholil vydáním monografické knihy Výuka dobrého vkusu jako státní zájem: Počátky pražské univerzitní estetiky ve středoevropských souvislostech (1763–1805). Do ní autor zahrnul přepracované a doplněné studie k tématu, jemuž se věnuje s důkladnou (a neběžnou) materiálovou průpravou, s interpretační jistotou, zahrnující spolehlivou analýzu obecně kulturního kontextu, a s nemalým darem sdělnosti.

Hlobil kombinuje ve své práci chronologický a tematický přístup: nejprve se zabývá „estetikou v úředních dokumentech“. Dokazuje zájem vídeňského dvora institucionálně etablovat výuku estetiky – dokumentovaný četnými materiály v českých, rakouských a německých archivech – na příkladě tří regionálně rozrůzněných univerzit: v Praze, Vídni a Freiburgu im Breisgau. Podrobně sleduje debaty o „užitečnosti“ a „prospěšnosti“ její výuky a její vyčleňování z komplexu dosud ne zcela diferencovaných „krásných věd“ coby prostředků „osobitého rozvíjení a podporování ostatních věd a vychovávání učených a pro stát užitečných poddaných“ (s. 18) v kontextu překotných univerzitních reforem Marie Terezie, Josefa II. a Leopolda II. Jako vhodný materiál k těmto úvahám Hlobilovi posloužily spisy jednotlivých účastníků konkurzního řízení na nově zakládané katedry (stolice), dále rozklady konkurzů příslušnými komisemi a jejich korespondence s orgány státní (zejména Studijní dvorskou komisí) i zemské správy. Poté důmyslně konfrontuje tyto plány a projekty s jejich (ne)realizací v univerzitním provozu, a to v prvé řadě rozborem nástupních přednášek (v kapitole Nástupní přednáška /Karla Heinricha Seibta, pozn. VP/. Srovnání s Meierovými, Gellertovými a Gottschedovými úvahami o krásných vědách; detailnější analýzu této nově se etablující prestižní disciplíny prostřednictvím Seibtových a Meißnerových univerzitních přednášek přináší potom na jiném místě knihy. Je zřejmé, že z prestižních důvodů byl rakouský dvůr a školští reformátoři (zejména Gerard a Gottfried van Swieten) s jistou dávkou opatrnosti ochotni převzít ze středoněmeckého – jakkoliv protestantského – prostředí estetiku nejen do univerzitních učebních plánů, ale i do výuky dalších akademických institucí. Estetika tak měla být v prvé řadě chápána utilitárně, jako „obor šířící klasické (antické) ideály, vedoucí v jejich duchu posluchače ke kritickému oceňování uměleckých děl minulosti a přítomnosti a zároveň zušlechťujícího mravy upozorňováním na škodlivost vypjatých vášní pro patřičný život řádných občanů monarchie“ (s. 45); s tímto žádoucím zaměřením byla její výuka podporována (za Josefa II. se stala dokonce povinným penzem).

Tato oficiálními místy podporovaná premisa je však v dalším Hlobilově výkladu podrobována kritickému zhodnocení a částečně revidována analýzou šťastnou náhodou dochovaných univerzitních přednášek dvou klíčových osobností českého univerzitního provozu konce 18. století – Karla Heinricha Seibta (1735–1806) a Augusta Gottlieba Meißnera (1753–1807). Oba pedagogy, absolventy lipské univerzity, lišily od sebe nejen věk a konfese, ale i různý způsob uvažování o roli umění v životě jednotlivce i společnosti, což souviselo s odlišným zaměřením jejich univerzitního působení. Jakkoliv ve svých teoretických úvahách i výuce (a Meißner koneckonců i v beletristické činnosti) vycházeli z tehdejších autorit oboru, ať už svých přímých učitelů (od doktrinářského klasicisty Johanna Christophera Gottscheda, beletristy, dramatika a profesora morální filozofie, poetiky a výmluvnosti Christiana Fürchtegotta Gellerta a rovněž filozofa a lékaře Ernsta Platnera) a samozřejmého antického dědictví (Horatius, Cicero, Quintilianus), je možné zpozorovat při propagaci německých a zahraničních autorů odlišné strategie: Seibt se zaměřil na starší autory francouzského klasicismu (Charles Batteaux a Charles Rollin s důležitým akcentem na pěstování mateřského jazyka, s. 82), ale ve svých přednáškách seznamoval posluchače rovněž s díly Mosese Mendelssohna a Johanna Joachima Winckelmanna). Meißner se oproti tomu zabýval britskými autory rozpracovávajícími „estetiku účinku“, jakými byli kupříkladu Edmund Burke (jeho ohlasu v německém jazykovém okruhu, směrodatnému pro další vývoj kulturního a literárního tvoření a vkusu, věnoval Hlobil samostatnou kapitolu) a Henry Home, lord Kames, na něhož navazoval ve svém pojetí filozofie dějin Johann Gottfried Herder.

Ze zápisků Seibtových přednášek vyplývá snaha propagovat krásné vědy v leibnizovsko‑woffiánském pojetí jako „kognitivně užitečné“, tedy jako vycvičování vjemů a citů (Empfindungen) pro vytváření soudů, a to stupňováním živosti, vnímavosti a citlivosti. Pro vymezení vkusu se však Seibt rovněž opíral (a až Hlobil to ve své knize patřičně uvedl) o první teoretické spisy představitelů rané citové estetiky, Mendelssohna a Winckelmanna, se stálým zřetelem k praktické výuce elokvence a řečnictví spolu s tříbením hodnotících soudů, zpočátku v rovině jazykové kritiky „pokleslé“ varianty jižní němčiny ve prospěch středoněmecké, sasko‑míšeňské normy, později i v aktivní podpoře „literární“ činnosti svých žáků (vydáním podařených rétorických úkolů ve sbírce Akademische Blumenlese, 1784). Tato výuka poetiky, estetiky a německého stylu měla vzdělávat budoucí byrokracii.

Meißner oproti tomu vyučoval (od roku 1785) estetiku a poetiku již teoretizujícím a osobitějším způsobem (podle nařízené učebnice Entwurf einer Theorie und Literatur der schönen Künste od braunschweigského estetika Johanna Joachima Eschenburga, jež měla být i obranou proti rozvíjejícímu se učení německého idealismu, zejména Immanuela Kanta). Jakkoliv Hlobil uvádí, že Meißnerova poetická stanoviska podléhala „normativismu“, je třeba dodat, že v oblasti estetiky lze jeho názory považovat za převratné – to se týká zejména jeho úvah o roli emocí při vzniku díla. Svými estetickými pojednáními odkazujícími na mnohovýznamovost pojmu „Rührung“ (/citové/ pohnutí), který tvoří ústřední bod jeho výuky (což lze patrně považovat za Meißnerův osobitý přínos, viz s. 192), Meißner navázal na některé teze o emocích a vášních jako základu vkusu a umění zakladatele tzv. antropologické estetiky Johanna Georga Sulzera. Při vědomí zásadního významu mravního přínosu umění ovšem mohlo v intencích psychologicko‑antropologického rázu jeho učení docházet i k tomu, že mravní aspekt umění mohl být (a byl) právě tímto podvojným akcentem role „Rührung“ i zásadním způsobem oslabován. Tyto úvahy, které Hlobil identifikoval jako výsledek rozhovorů s Meißnerovým učitelem Plattnerem a studiem Jeana‑Françoise Marmontela i proskribovaných autorů (Helvetia či Jeana Jacquesa Rousseaua), sehrály podstatnou úlohu – společně s vlivným a prestižním směrem jazykové výměny prosazovaným Seibtem – v konstituování novodobé literární činnosti v obou zemských jazycích.

Soustředěná četba Hlobilovy knihy je proto podstatným přínosem i pro literárněhistorické úvahy o počáteční fázi „vylamování se“ německojazyčné a českojazyčné slovesné produkce s estetickými ambicemi z nadnárodní tvorby latinské s postupně sílícím důrazem na její autorskou individualizaci, projevující se snahou napodobovat nikoliv již věci a předměty, ale postihovat i duševní stavy a emoce, a to mnohdy i s vnějšími projevy „Meißnerova demokratického […] smýšlení, projevujícího se jak politicky […], tak esteticky […] trvalým horováním pro politicko‑společenskou svobodu jako podmínku dobrého vkusu a umění po řeckém vzoru“ (s. 194)_1.

Jakkoliv autorské a čtenářské zázemí obou literatur bylo zpočátku pochopitelně velmi odlišné, nemůže být pochyb o aktivní recepci zmiňovaných estetických (i poetologických) úvah, zvýznamněné i tou skutečností, že se analyzované přednášky zachovaly v pozůstalostech čelných osobností „národních obrození“ Čechů (Josef Jungmann, Antonín Marek, Josef Liboslav Ziegler) i českých Němců (Bernard Bolzano). Předloženými analýzami přednášek o estetice se ovšem další možné výklady styčnosti i mimoběžnosti literární tvorby v obou jazycích prostřednictvím nedoceňovaných pramenů par excellence – univerzitních (a rovněž gymnaziálních) přednášek, učebnic, chrestomatií, antologií – jistě nevyčerpávají._2

Na příkladě atraktivního tématu ossianismu Hlobil mj. naznačuje další inspirační zdroje tohoto nejen literárního proudu v českém prostředí právě v pražských univerzitních přednáškách z estetiky a poetiky Augusta Gottlieba Meißnera. K této možné inspiraci lze rovněž poukázat v souvislosti s pokusy Vojtěcha Nejedlého nebo Antonína Jaroslava Puchmajera o hrdinskou epiku. Další příklad transformace „bardovské“ poezie lze doložit u německých (a později českých) anakreontských skladeb s osobitými „ohlasy“ Horatiovy a Martialovy poezie se zvyšujícím účinkem poetiky kramářské písně u Karla Agnela Schneidera (Karla Sudimíra Šnajdra), ostatně krátkodobého Meißnerova zástupce._3 Soustředěnější pozornost by zasloužilo také prověření vazeb mezi Meißnerovým konceptem „Rührung“, „rührend“ a rozsáhlým česko‑ i německojazyčným prozaickým materiálem české provenience první poloviny 19. století; dosud byl pouze zástupně načrtnut v pracích, věnovaných dílu Christiana Heinricha Spieße či Magdaleny Dobromily Rettigové_4.

Hlobilova kniha je pro tyto poetologické i syntetizující literárněhistorické výklady nezbytným předpokladem i výzvou k dalším studiím, která předjímá i nepřehlédnutelným zřetelem nikoliv primárně jazykovým, nýbrž teritoriálním.

Ad: Tomáš Hlobil: Výuka dobrého vkusu jako státní zájem. Počátky pražské univerzitní estetiky ve středoevropských souvislostech 1763–1805. Togga, Praha 2011. 324 s.

POZNÁMKY

_1
Na významný aktualizační potenciál antické literatury, z níž rovněž Meißner vypisoval přednášky, upozornil Martin Svatoš ve článku Vlastenectví a český klasicismus, in: Marta Ottlová (ed.): Proudy české umělecké tvorby 19. století: Sen a ideál. Ústav teorie a dějin umění ČSAV, Praha 1990, s. 205–208.
_2
Připomeňme na tomto místě aspoň průkopnickou studii Otokara Fischera Karel Hynek Máchas deutsche Anfänge und der Kreis um Alois Klar (in: Xenia Pragensia: Ernesto Kraus septuagenario et Josepho Janko sexagenario : ab amicis, collegis, discipulis oblata. Jednota československých matematiků a fyziků, Praha 1929, s. 233–259).
_3
Budiž zmíněna materiálově bohatá práce klasického filologa Karla Svobody Antika a česká vzdělanost od obrození do první války světové (Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1957), která přesvědčivě vyložila (v opozici ke strukturalismu skloubením literární teorie a historie v obecně pojatou filologii) historii českého zájmu o antickou problematiku se zvláštním důrazem na rétorickou problematiku, resp. Starší práce Jaroslava Ludvíkovského, Dobrovského klasická humanita, Dobrovského klasická humanita: studie o latinských vlivech na počátky našeho obrození, Universita Komenského – Filosofická fakulta, Bratislava 1933.
_4
V této souvislosti naznačila další směr bádání rozsáhlá studie a antologie Lenky Kusákové (Krásná próza raného obrození: v českých časopisech, almanaších a beletristických přílohách novin z let 1786–1830. Karolinum, Praha 2003), pracující však takřka výhradně s českojazyčnou produkcí, a doslov Alexandra Košeniny k edici Spießových Biographien der Selbstmörder (Wallstein, Göttingen 2005, s. 245–271).