Čechy Bernarda Bolzana

Málokteré osobnosti českých dějin 19. století bylo věnováno v posledních padesáti letech tolik pozornosti jako knězi, matematikovi, filozofovi, teologovi a estetikovi Bernardu Bolzanovi (1781–1848). Pomineme li ediční a interpretační aktivity, datující se již soustředěněji do 20. a 30. let minulého století a spojené zejména se jménem českoněmeckého církevního historika Eduarda Wintera a některými českými badateli (zejména se Zdeňkem Kalistou, jenž pro české vydání z roku 1935 přeložil a českými reáliemi doplnil Wintrovu monografii Bernard Bolzano und sein Kreis /1932/ a později připravil pro Bolzanovo Gesamtausgabe dvoudílný svazek apologetických rozprav Über die Perfectibilität des Katholicismus. Streitschriften zweier katholischen Theologen, 1979), objevuje se komplexní téma bolzanovské v českém prostředí až od poloviny 50. let, kdy Arnošt Kolman uveřejnil studii o Bolzanově logice (pro dobové poměry příznačné, že vyšla v SSSR), a pak koncem 50. let, kdy ve sborníku Filosofie v dějinách českého národa uveřejnil studii Bolzanovo místo v dějinách filosofie Jan Patočka. Týž autor se Bolzanově filozofii věnoval i ve svých přednáškách, které mají vyjít v Sebraných spisech Jana Patočky, a dalších pracích, mj. o vztahu Husserlovy filozofie k Bolzanovu odkazu, o současném bolzanovském výzkumu, a v provokativní polemice s Jungmannovým jazykovým programem, vyšlé na počátku tzv. normalizace v časopise Divadlo 1969 (Dilema v našem národním programu — Jungmann a Bolzano); tyto studie jsou nově zpřístupněny ve svazcích Češi 1, 2 (2006) zmiňovaných Sebraných spisů. Od té doby věnovala Bolzanovi filozofovi pozornost v českých zemích celá řada autorů a autorek, zejména je třeba uvést práce Marie Bayerové, nedávno zesnulého Jaromíra Loužila, Radima Palouše, Marie Vlasákové a dalších, vesměs zastoupených ve sbornících Die Bedeutung Bernard Bolzanos für die Gegenwart (2001), Osamělý myslitel Bernard Bolzano (2006), příp. v monografickém čísle Filosofického časopisu 1998. Menší pozornost byla věnována jeho odkazu matematickému a teologickému, ač právě práce Petra Vopěnky (Podivuhodný květ českého baroka. 1998, 2. vyd. 2011) nebo Karla Skalického (Od logiky k teologii. Listy, 2006, č. 6) patří jistě k těm nejfundovanějším, které vůbec k tématu existují. Celý život se zabývali biografickou a kulturněhistorickou problematikou spojenou s B. Bolzanem Pavel Křivský a Marie Pavlíková, působící v Literárním archivu PNP, kteří rovněž vzorně uspořádali relevantní archivní fondy (Pavel Křivský, Marie Pavlíková, Jaromír Loužil (vyd.), Bolzano Bibliographie und Editionsprinzipien der Gesamtausgabe: Zweite Abteilung. Katalog des Bolzano Nachlasses im Literaturarchiv des Museums der nationalen Literatur in Prag. Stuttgart Bad Cannstatt: Friedrich Frommann Verlag 2006). Dobře jsou zdokumentovány rovněž některé aspekty recepce Bolzanova působení v českém prostředí, zejména v rodině „národních vůdců“ Palackého a Riegra (M. Pavlíková, Josef Skutil), dále v reformním hnutí českého katolického duchovenstva v 19. století (zejména Jan B. Lášek, Jiří Kořalka), ke Královské české společnosti nauk (Jiří Beran), vztah k J. Dobrovskému (P. Křivský). Opakovaně byl prostudován publicisticky jinak hojně dezinterpretovaný vztah k J. Jungmannovi a jeho družině (opět M. Pavlíková). S posledním zmiňovaným tematickým okruhem souvisí časté (mnohdy ovšem diletantní) úvahy o Bolzanově vztahu k jazykovému nacionalismu (příznačně pouze českému). V početných příspěvcích, podepřených ovšem důkladnou znalostí materiálu a dobové filozofické literatury, se ale k němu opakovaně a fundovaně vracel J. Loužil. Uveďme i odlišný pohled historika, a sice Kutnarův postoj v publikaci Obrozenské vlastenectví a nacionalismus (2003, vzniklé ovšem již ve 40. letech). Méně vydařené již byly pokusy o souhrnné zpracování problematiky „Bolzanových žáků“; chybějí dosud práce, které by byly podepřeny rozsáhlým pramenným výzkumem a zasahovaly do všech oblastí Bolzanova širokého odborného zájmu. Rozsáhlá studie Ivany Kovářové Bernard Bolzano a jeho vliv na české národní obrození (zvl. číslo časopisu Češtinář /2005/) a kniha Jiřího Vomáčky Severočeští bolzanovci (2000) svými názvy více slibují, než podávají. Často dokládají možné vlivy a souvislosti spíše biografickými shodami či paralelami mezi Bolzanem a jeho žáky, neinterpretují jejich ideovou spřízněnost (ale i odlišnost, danou již generačním odstupem), a mnohdy redukují své tázání na — zdá se konstantní — otázku po česko německém kulturním a společenském vztahu, jež přes nemalou důležitost, kterou ji přisuzoval i sám Bolzano, nepatřila k dominantní oblasti jeho odborného zájmu. Zhodnocení svébytné problematiky estetického odkazu B. Bolzana zdá se bude brzy doplněno po skvělé studii Karla Svobody z roku 1954 (sic!) překladem a komentářem Bolzanových estetických spisů, jež chystá nakladatelství Dauphin. Samostatný svazek Bolzanova Gesamtausgabe byl věnován i jeho výtvarné ikonografii (L. Sršeň).

V kontrastu se zájmem, který Bolzanovi a jeho dílu věnuje filozofická a historická obec (výše zmíněný výběr, limitovaný navíc záměrně a úmyslně českým prostředím, si rozhodně neklade nárok na úplnost), pak stojí nesoustavné, a spíše ojedinělé práce literárněvědné, které využívají za předmět svých úvah Bolzanovy spisy katechetické, morálně etické nebo teologické. Opět je třeba uvést práce J. Loužila, pohybující se úmyslně na hranici literárněvědného a filozofického pojednání (dvoudílná studie o Bolzanovi a Rukopisech v České literatuře 1978), na Loužilovy postřehy navazující pojednání Bernard Bolzano a české národní hnutí Hany Šmahelové (Český časopis historický 2002, knižně rozšířeno v autorčině monografii V síti dějin literatury národního obrození, 2011) týkající se historismu jako konstitutivního aspektu nově vznikající národní literatury a problematice její kanonizace (včetně pozdějších historiografických syntéz). Jiným způsobem využívá Bolzanovy texty Martin C. Putna, který zasadil jeho působení do širšího historiografického rámce české katolické literatury (a kultury) „dlouhého“ 19. století jako (dodávám, že ambivalentní) „archetyp církevního disidenta“.

Nejnovější kniha emeritovaného profesora germanistiky na Yaleově univerzitě, překladatele a autora vzpomínek, pražského rodáka Petera Demetze Auf den Spuren Bernard Bolzanos (2013) se opírá o mnohé texty výše zmíněné, ale obohacuje výsledný esejistický text i podněty a motivacemi vnitřními. Souvisí s jeho návraty do staré vlasti, promýšlením alternativních cest české kulturní identity, které zformuloval již ve své knize Prague in black and gold: the history of a city (1997; č. Praha černá a zlatá. Výjevy z jednoho evropského města, 1997) ve střízlivé a lehce ironické opozici k romantizujícím úvahám A. M. Ripellina (Praga magica, 1973; samizdatové a exilové č. vyd. Magická Praha, 1978, 1992), jimiž „[chtěl] [Ripellino] zachytit slavné epochy Prahy, její atmosféru, neopakovatelnost a její evropský význam na krocích, bloudění a objevech několika velkých postav od Rudolfa II. přes Máchu až po Kafku a Nezvala.“ Právě Bolzano spolu s Libuší, pražskými tosafisty, Colou di Rienzo, Janem Husem, W. A. Mozartem, frankisty, stávkujícími z roku 1844 i českými a německými revolucionáři z let 1848/49, T. G. Masarykem a (opět českými a německými) strukturalisty zabydlují „jinou“ (a přece komplementární) Prahu Demetzovu. Těžko lze přehlédnout linii exaktně vědní a humanistickou, usilující o smíření racionality a křesťanské/judaistické víry, ale i společensky reformní a sociálně angažovanou.

Své čtyři eseje uvádí Demetz nejprve osobní, vzpomínkově laděnou úvahou In Těchobuz: Auf den Spuren Bernard Bolzanos, tedy o jihočeské Těchobuzi u Pacova, kde Bolzano trávil již od doby procesu každé léto v rodině svých příznivců Hoffmannových. Později zde žil (do roku 1841) nastálo, a do Prahy jen dojížděl na schůze Královské české společnosti nauk. Zdravé venkovské prostředí bezpochyby prodloužilo Bolzanovi život, trpěl totiž tuberkulózou. Demetz přibližuje atmosféru tohoto půvabného místa a vztah Anny Hoffmannové a „profesora“ Bolzana, umocněný Bolzanovou soustavnou a vytrvalou intelektuální oporou a hlavně duchovní útěchou, poté co zemřela jediná dcera jeho hostitelů. Jeho charismatická osobnost zapůsobila i na řadu „prostých“ lidí z vesnice, jak o tom svědčí právě líčení pohřbu Karoliny Hoffmanové z pera babičky Kavalírové: „Přijel s nima pan Profesor Bolzano z Prahy na venek, aby Milost paní někoho kolem sebe mněla, kdo by ji vyrážel. Každej den sloužil mši svatou v Kostele a všichní z celeho Zámku musili bejt dycky přítomný. Ten pan Profesor Bolzano byl u těch pánů moc let, až sem se dověděla — už sem byla mnohá léta vdaná — že v Praze zemřel. Za krátkej čas si umínil milost pán Hofman školu stavět za Slečnino věno a jistě krásnou školu vystavil. Do první střídy na hlavní zeď nechal dát černej mramorovej kámen a na ňom vyryto a zlatem vypracováno krásný památky. A pod tím stálo: Nespytatedlné sou Soudové Bóží.“ Co již Antonie Kavalírová nevěděla, byla skutečnost, že založení školy spolu s uvedeným nápisem a instalováním obrazu Panny Marie v těchobuzském kostele (podle tradice podobizny Karoliny) byly právě Bolzanovou iniciativou. Radostně komentuje Demetz zájem regionální samosprávy o založení Galerie Bernarda Bolzana se stálou výstavní expozicí a sebeironicky uvádí na scénu i sebe sama jako těchobuzského veterána. Následující tři studie se již zabývají tématy odbornými. První pojednání, Libussa auf Latein, Ein Gymnasiast namens Bolzano bittet die sagenhafte Herrscherin um Schutz und Hilfe interpretuje „filologickým způsobem“ Bolzanovu báseň o Libuši (dosud jí věnoval pozornost jen J. Loužil) jako projev básnického angažmá studenta piaristického gymnázia pro svou vlast („Čechia“) a spoluobčany („cives“) a podepírá svá pozorování rozborem stylistických, poetických a rétorických prostředků (např. stromovou symbolikou — cypřišem, stromem svobody i klopstockovským dubem apod.). Naznačuje tím souvislosti jednak s patriotickým programem jeho pedagogů — otců Řádu zbožných škol, jednak s jeho sociálněkritickým, ale i bardovským a angažmá v pozdějších exhortách i utopickém spisu Vom besten Staate, a to vše v širším historickém kontextu rakouské monarchie a českých zemí i konkrétní (neutěšené) situace Bolzanovy rodiny. Národnostním konfliktem Čechů a Němců (tedy starým, zdánlivě odbytým a rozhodnutým tématem Jungmann versus Bolzano) se zabývá Demetz ve druhé studii Sprachphilosophie im Nationalitätenkonflikt. Noch einmal: Patočka, Jungmann, Bolzano._1 Zde nepřehlédněme i autorovo programové úsilí o historizaci úvažování a působení Jungmanna a Bolzana (s. 44), a to přibráním dalšího tertia comparationis — Jana Amose Komenského. Touto šťastnou volbou se Demetzovi podařilo přesvědčivě poukázat na zdroje kultu (mateřského) jazyka, ostatně pro oba „soupeře“ zdánlivě překvapivě společného. Dalším rozborem odlišné instrumentalizace tohoto etického požadavku (ctít rodný jazyk jako dědictví po předcích jakožto naplnění Ciceronova výroku o přirozených základech lidské společnosti po všelidské humanitě) poukázal i na jeho dobové přijetí a pozdější hodnocení. Ostatně i Bolzanův postoj k českému i německému národnímu hnutí, rovněž časově dynamickým a komplexním procesům, se proměňoval (srov. v tomto ohledu málo využitou korespondenci Bolzana s F. Příhonským). Při respektu k morálně etickému stanovisku Jana Patočky Demetz poukazuje i na limity ohlasu rovněž diferencovaného konceptu zemského patriotismu v českojazyčném prostředí právě svým paternalistickým postojem, iniciovaným shora (a tedy z německojazyčných společenských kruhů). Třetí esej — Bernard Bolzano über Christen und Juden — se zabývá tématem dosud nepříliš frekventovaným. Rétorickou a homiletickou analýzou 184. exhorty Von den Grausamkeiten der Christen an den Juden Demetz dokazuje, že její perspektivistické zacílení („chvályhodná naděje na politickou aktivitu jednotlivce a křesťanské společnosti“, s. 66, tedy požadavek zrovnoprávnění židů s křesťany) vyplývá z Bolzanova prézentního (sebe)kritického apelu na své posluchače zhodnotit dějiny židovského národa historie coby „heroicky biblický příběh“. Klade li si ale Demetz otázku po Bolzanově aktivní recepci vlivného židovského reformního hnutí, nezbývá mu než konstatovat, že v jeho rozsáhlém díle najdeme sice četné inspirace Lessingovým výkladem židovské problematiky (viz frekventovaný motiv proroka Simeona, jenž měl v dítěti Ježíši příslušníka židovského národa rozpoznat budoucího spasitele, ale jinak postrádáme jakékoliv vyjádření jeho postoje k probíhajícímu halachistickému hnutí, jež mělo v Praze i některých dalších českých lokalitách nezanedbatelnou podporu. Ale přece jen se recenzentovi zdá, že i zde Bolzano mohl zapůsobit na svého žáka Josefa Černého (1785–1834), pozdějšího administrátora u hradčanských karmelitek, jenž vydal v roce 1833 Mendelssohnův spis Faedon, aneb, Sokratesovo poslední rozmlouvání o nesmrtelnosti duše. Ostatně motivace Černého překladu by jeho učiteli jistě konvenovala: „volno li i nám Čechům k vzdělanosti dospívati, tedy také potřebno poznání a umění rozšiřovati, kteráž v ctnost a blaženost národů vplývají.“ Není ostatně bez zajímavosti uvést, že nekrolog na předčasně zesnulého Černého psal oddaný žák Bolzanův i Jungmannův Vincenc Zahradník, který zase anonymně přeložil úryvek z Bolzanovy exhorty O povolání člověka k ctnosti do Slovesnosti Josefa Jungmanna (1820).

Demetzovy eseje věnované Bolzanovi působí na první pohled pro českého čtenáře poněkud nepatřičně. Vnější formou upomínají spíše na tzv. populárně naučnou literaturu, ale po přečtení například studie o Bolzanově rozboru vztahu mezi křesťany a židy je ale hned vyveden z omylu: ano, tady jde o literaturu odbornou, která na základě důkladného studia materiálu a odborné literatury přináší nové, neotřelé názory a vlastní postoj, prožitek a aktualizaci (viz zmínky o Occupy Movement nebo úvahy o nynějším lokálním patriotismu a samosprávě). A snad i trochu skeptického odstupu. Demetzovy texty jdou příkladem žánru, na nějž není zdejší čtenář zvyklý. A přece právě tento způsob psaní má šanci oslovit i leckterého blazeovaného čtenáře, kterého (neprávem) odradí nejeden titul uvedený na počátku této recenze. Demetzem poutavě a poučeně intepretovaná bolzanovská témata jsou totiž jen zdánlivě témata časově antikvovaná.

AD:
Peter Demetz: Auf den Spuren Bernard Bolzanos: Essays. Arco Verlag, Wuppertal 2013. 80 s.

POZNÁMKY

_1
Studie je k dispozici i v českém překladu pod názvem Bernard Bolzano — jazyková teorie a národnostní konflikt (in Demetz, Peter: Dějiště: Čechy. Eseje, přel. Vratislav Slezák. Praha 2008, s. 26–46).