Hledání počátků braku v dílech raných trubadúrů, tvůrců kurtoazní ideologie vrcholného středověku, působí na první pohled poněkud svévolně. A právem. Ve 12. století neexistuje masová kultura a tedy ani brak v plném slova smyslu. Veškerá tehdejší literatura s sebou nese příchuť exkluzivity, což platí obzvlášť o literatuře kurtoazní, tedy dvorné, produkované a konzumované v elitním a pevně ohraničeném prostředí šlechtických sídel.
Roku 1915 umírá v haličské Drohobyči obchodník se střižním zbožím Jakub Schulz na „rakovinu, která se u něj rozvinula na podloží tuberkulózy“._1 Jeho syn Bruno se několikrát snaží zakotvit jako kreslíř ve Vídni, nakonec se však vždy s podlomeným zdravím vrací domů. Účastní se literárního života meziválečného Polska, aby se nakonec zejména díky próze Skořicové krámy_2 proslavil vedle svého přítele Gombrowicze jako vrcholný reprezentant středoevropského spisovatelství.
