Cestou Luisy Zikové
Vstup: Růžena Svobodová F. X. Šaldovi...
Ve výboru z korespondence F. X. Šaldy a Růženy Svobodové Tíživá samota čtenář dvakrát narazí na pozoruhodnou zmínku, v jejímž středu stojí jediné jméno – Luisa Ziková. Mezi dubnem a říjnem 1895 Svobodová Šaldovi píše: „Ale pak přijdou manifesty. Loni světozorový, letos ten. Já nepodepíšu. A veliké oči. Ne, takový stroj v té své nemoci přece ještě nejsem. Já nejsem Luisa Ziková. Já mám své náboženství a pevné. Zeptali jste se po něm?“ (Tíživá samota 1969, s. 88) Pokračováním této poněkud kryptické pasáže je potom jen o málo pozdější část stejné korespondence: „Hluchavky Ti pošlu po ukončení. Myslím, že ještě nejsou ukončeny. Já to nevidím. Až si půjdu pro honorář, vezmu i čísla sobě i Tobě. Ale nečti je. Já od té doby, co nemám Tebe, píšu jako stroj, co jsem posledně viděla, sestrojuji. Práci dopíšu a více na ni nevzpomenu. Preissová má pravdu. Leju staré zboží do starých forem. Kopíruju šablonu tisíckrát kopírovanou a nikdy jsem slova neprožila z toho, co jsem napsala. A Ziková mne jedinou prací docela zastínila. Jen u Tebe ne. Viď!“ (Tíživá samota 1969, s. 89 – 90).
Svobodová Zikovou klade jako ztělesnění něčeho, čím ona sama nechce být. Spojuje ji s chrlivostí (stroj), s nestálostí a s – její i svou nemocí. V druhé pasáži označuje za stroj sebe samu, v popisu tvůrčí prázdnoty neslučitelné s podvojným dobovým modernistickým nárokem originality a niternosti, jehož působnosti se sama nevyhnula. Luisa Ziková se tentokrát objevuje jako někdo, kdo Svobodovou zastínil tím, že dokázal vyjít naznačenému nároku vstříc.
Kým tedy byla Luisa Ziková (1874–1896) pro své současníky, kým byla pro sebe? A „nakonec“ – kým by mohla být pro historiky (české) literatury?
Řídké zrcadlo. Oči současníků, „potomků“
Luisa Ziková zůstala autorkou jediné knihy. Spodní proudy vydal Arnošt Procházka v Knihovně Moderní revue počátkem roku 1896, nedlouho před autorčinou smrtí._1
Na stránkách tehdejších listů se sešlo čtvero posudků knihy – Vodákův, Masarykův, Holečkův a anonymní v České Stráži. K nim lze připojit také glosu F. V. Krejčího v recenzi Neumannova Almanachu Secese.
Recenzent České Stráže četl Spodní proudy jako příklad nového, aktuálního estetizujícího pohybu na poli české prózy, která prý dosud byla jen „jediným mořem šedi“, jako příklad „tohoto nově u nás vznikajícího žánru literárního, v němž veškerý výpravný, zevnější dějový živel mizí pod jedinovládou vniternosti, impresionismu, psychických obrazů“ (Česká Stráž 1896, s. 5).
Vodákova recenze (Vodák 1896) je odsuzující, míří však proti dekadentně-symbolistní produkci vůbec – Vodák ironicky krok po kroku přepisuje jednotlivé prózy Spodních proudů do rozměru banality, klišé, nehotovosti, ne-díla. Podobně vyznívá i Březinův soud z 19. dubna 1896, vyslovený nad Neumannovým Almanachem secese, do něhož Ziková také přispěla, v dopise Sigismundu Bouškovi: „Jinak ovšem mimo vágních nadějí pozitivních přináší málo. Kvas. Někde, jako např. u Luisy Zikové, naivní šumění běžných idejí a hesel“ (Vlídné setkání 1996, s. 32). V jiné korespondenci, tentokrát s Annou Pammrovou, nicméně Březina hodnotí tvorbu Luisy Zikové jinak – komentuje tu očistně subverzivní vpád ženské otázky („určení ženy“ „poměru pohlaví“, „intimní otázky“) a ženského psaní; nadšeně v tom smyslu mluví o tvorbě Růženy Svobodové (Na písčité půdě) a právě – Luisy Zikové; píše: „zajímavý, břitce odvážný talent Luisy Zikové“(Dopisy 1930, s. 120).
Vedle Vodákova odmítavého textu představuje Masarykova spíše glosa než recenze důležitý a možná nečekaný projev přijetí. Masaryk – kritik „dekadentních“, „nezdravých“ stylizací a životních postojů, ocenil energický, hledavý a kritický rys autorčina psaní, jež je s to překlenovat body únavy a knižní inspirovanosti: „Duše umdlívající, ale neumdlená, duše probuzená a silná, bojující proti úpadku. [...] překvapující talent,_2 a více než talent, síla a opravdovost“ (Masaryk 1896). František Holeček, mimo jiné autor pozoruhodné stati o Garborgových Umdlených duších (Holeček 1 1896) uveřejnil v Novém životě svůj čtenářský zápis:
„Síla života: kus rozumování moderní analyzující ženy. – Ženský kousek napůl znavené duše à la Gram... Nemohu se zachytit; čtu s námahou... Děj?... nic... vlnění duše... jemné, odstíněné zachycení temných spodních proudů života duše, přeschované ostrým pozorováním vnějšku. – Marné, bezútěšné filozofování... Co je člověk? Co? A život?... Nic jasného... Vše žensky jemné, ale žensky nerozřešené... Vím na konci tolik jako na začátku... a přece hlásí se tu k slovu vloha... Tohle načrtl jsem si při čtení“ (Holeček 2 1896).
Po smrti Luisy Zikové v květnu 1896 lze v tehdejších časopisech najít (nijak hustou) síť textů, které se ji pokoušejí zaznamenat a snad i přisvojit. Drobný nekrolog v Nivě zachytil něco z postavení Luisy Zikové mezi veřejností: „Úmrtí. V úterý dne 12. května 1896 zemřela v Praze u věku 22 let spisovatelka slečna Luisa Ziková. První své práce ukládala v našem listě; vyznamenávaly se takovou dospělostí formy a myšlének, že jsme bývali v pochybnostech o totožnosti osoby autorovy s mladičkou dámou.“_3
Do svého prostoru umístily „mladičkou dámu“ dva „ženské“ listy – Ženský obzor a Kalendář paní a dívek českých. V Ženském obzoru Víta Kellera, listu, který byl určen hlavně pro studentky, se objevil nepodepsaný text (Ženský obzor 1896), přibližující osudy a dílo zemřelé autorky, spolu s přetiskem několika jejích básní z pozůstalosti. Kalendář paní a dívek českých (v redakci Gabriely Preissové), který už ve svazku pro rok 1895 uveřejnil trojici autorčiných juvenilních básní,_4 dal své stránky k dispozici Karlu Kamínkovi, blízkému příteli Luisy Zikové. Ten v nekrologu rozvinul příběh o síle talentu, který nesnesl „koncesí“, o aristokratické bytosti, konfrontované s banalitou městského prostředí a s nemocí svého těla (Kamínek 1897). Stranou nekrologu pro Kalendář nechal Kamínek výrok z dříve publikovaného nekrologu pro Moderní revue: „nenáviděla muže pro jeho mužství, ženu pro ženství“ (Kamínek 1896, s. 56).
Vypjatá, romantizující stylizace, do níž Kamínek Luisu Zikovou zasadil, souzněla s okruhem kolem časopisu Moderní revue,_5 do něhož Luisu uvedl právě Karel Kamínek (1868–1915; seznámila se s ním na konci osmdesátých let). V červnu 1896 vycházejí na stránkách Moderní revue dva spojité portréty – Kamínkův a Karáskův – v doprovodu básně S. K. Neumanna, nazvané Odešla, Hlaváčkovy viněty a dvou autorčiných textů._6 Kamínkův nekrolog se přizpůsobuje dikci typické pro tehdejší Moderní revui, Ziková je tu líčena jako „duševní aristokratka, citlivá, pavučinově jemná, suverénní“, zdůrazněno – a je možné, že v souladu s autostylizací, kterou sama Ziková přijala – je tvůrčí drama, tvorba jako životní potřeba,_7 zdroj sebetrýzně, s místní optikou souzní i slova o „jejím bílém, jemném, vzdušném zjevu“ (Kamínek 1896, s. 58). Jiří Karásek pak tvůrčí příběh autorky rozvinul v příznačně dramatizující obraz: „Tak se potácela, umdlévala a zase vzněcovala a bila, statečně a energicky se rvala s látkou, by ji přemohla“ (Karásek 1896, s. 59). Nakonec Karásek Zikovou vřazuje mezi vidoucí, ty, jimž je dáno vidět jinak než jiní. Pokračováním Kamínkovy odhmotňující, ztajemňující vize je pozdější Karáskův přídavek k textu nekrologu:
„A pak odešla se svým záhadným horečným zrakem, s enigmatickým úsměvem, vzpomínajícím už ledových úst mrtvoly. Zmizela, jako marně vyvolaný zjev odjinud: bílá, křehká, něco s kouzlem portrétu osob, jež příliš krátce žily, aby se nám nezdály ireálnými“ (Karásek ze Lvovic 1903, s. 112).
Doprovodná Hlaváčkova viněta uzavírá dívčí profil do oválného rámce, černé šaty sahají vysoko k bradě, zakončeny krajkovým límcem, účes upomíná k podobě elegantních žen ze stylizovaných kreseb Aubrey Beardsleyho. Dívka má zavřené oči, kolem hlavy jí krouživě stoupá dým ze svíce, někam vzhůru, kde se stýká s papežským klíčem. S. K. Neumann, věren svým aktuálním postojům, do své básně, dedikované Karlu Kamínkovi, vepsal nejen pocit spříznění, melancholie, ale současně zášť vůči měšťáckým „drahouškům“.
Osobní vztah mezi Karlem Kamínkem a Luisou Zikovou se v bezprostředním čase po její smrti patrně proměnil ve veřejný, tragický příběh dvou spřízněných duší. Jak vyplývá z dívčiných deníkových zápisků, poznala se s Kamínkem někdy na konci osmdesátých let a „Karel“, tehdy student práv, se pro ni stal průvodcem po světě umění – nosil jí knihy, doprovázel ji do výstavních síní. Byl také později arbitrem jejích prvních literárních pokusů a nakonec i „sousedem“ na stránkách časopisů, které jí byly ochotny otisknout první texty (Niva, Vesna).
V posledním roce svého života Ziková Kamínkovi věnovala soubor Spodních proudů a Kamínek po její smrti svou část příběhu uvedl do literárního života ve svých prozaických pracích. Nejdrastičtějším výrazem zasaženosti je próza Dies irae_8 (dedikovaná „zbožné památce Luisy Zikové“) o hudebním skladateli, který svou bolest ze smrti blízké ženy vtělil do svého díla, do rekviem. V okamžiku, kdy má být skladba vydána veřejnosti, vtrhne do skladatelovy mysli pochybnost o síle vlastního umění, bloudí kolem prahu šílenství, ulicemi – světem rozpadlým, cizím, divným, touží být vypískán. Znovu usedá a destruuje svou skladbu, jakoby v manifestaci marnosti svého hlasu: nic, ani umění, nezruší její smrt: „Viděl ji, jak leží v rakvi... Bílá... S věncem nevěsty na černých kadeřích...“ A ona přece nakonec přichází, vrací se – vidina zrozená ze stoupající vody, deště a šklebu smrti – do jeho pokoje, a on k ní mluví, odhání ji, přivolává: „Pojď! A jak je krásná! Tak celá bílá, jemná, něžná, sladká! Toužil po její duši, čisté jako holubice, žíznil po jejím těle, sladkém a vonném, po jejím štíhlém těle, po jejím objetí...“ Ona ale padá zpět do tmy, stejně jako on v závěrečné vědoucí gestikulaci šílenství. Prózy Karla Kamínka potom ještě dlouho procházejí údolím ztráty a smutku, v pozvolné proměně prvotní expresivní intenzity v melancholická ohlédnutí.
O mnoho let později v tom duchu na Kamínka navázal Jiří Karásek ve vzpomínkách na počátky Moderní revue_9 – vrací ji na scénu přesně tak, jak ji tam zanechal: nemocnou, průsvitnou, enigmatickou bytost, k níž ho jednou, kdysi zavedl Karel Kamínek: „Karel Kamínek byl tehdy milencem Luisy Zikové, mladé spisovatelky, beznadějně propadlé souchotinám, na něž pak záhy zemřela. (...) Osobně byl Kamínek velmi milý člověk, veselý a vtipný v hovoru, jen jediný stín nad ním ležel, a to byla nemoc jeho přítelkyně. Zatoužil mne s ní seznámiti, a tak jsem krátce před smrtí navštívil v staré svatojakubské čtvrti jeho lásku. Byla to jemná, éterická, skoro průhledná bytost a mluvila již jen šeptem“ (Karásek ze Lvovic 1994, s. 65).
Pozdější návraty se už poněkud vzdalují vypjaté a okouzlené melancholii, jež byly vlastní Moderní revue devadesátých let. Zmínka v recenzi Karáskových Impresionistů a ironiků se ještě zřetelně hlásí k zpřízračňující, karáskovské stylizaci Luisy Zikové: „A stejné porozumění jeví pro plody záhadné, křehké, neucelené Luisy Zikové, ubodané rovněž vlastním Já“ (Zmn. 1905). Dykův jubilejní text (nikoli poprvé) _10 spojuje Luisu Zikovou s Karlem Hlaváčkem (Dyk 1906) – dva předčasně zemřelé přísliby české literatury, z nichž ale prý jen Hlaváček našel svůj definitivní, osobitý tón. Milada Sísová (1885–1947) _11 představila Luisu Zikovou jako studentský, inspirující dívčí idol (Sísová 1908) a připomněla její postavení mezi novou vrstvou mladých českých intelektuálek.
Letmé zrcadlení. Literárněhistorické záznamy
Za první literárněhistorický zápis o Luise Zikové lze samozřejmě považovat už zmíněné bezprostředně posmrtné texty – dva Kamínkovy a jeden Karáskův.
Na konci roku 1901 se v pokusu o vymezení aktuální české situace románového žánru Miloš Marten věnoval i snahám o český román v posledních letech 19. století. Jako příklad posunů mezi sociálním a psychologickým akcentem uvádí (možná poněkud překvapivě) dvě prózy Luisy Zikové: „Vedle psychiků tzv. dekadence je to Luisa Ziková, jež Vilmou skicuje román ženské tragiky, založení nedoceněně hlubokého a pevného, a ve fragmentech Karla Arktona dává tušit románovou koncepci velké psychologie“ (Marten 1901, s. 107).
O dva roky později Luisu Zikovou letmo, byť se sympatiemi zaznamenal Emanuel z Lešehradu v Idejích a profilech (E. z Lešehradu 1901), a letmost od té doby na dlouho zůstává atributem přítomnosti Luisy Zikové v textech o dějinách české literatury.
Tak Stručné dějiny literatury české Jana V. Nováka a Arneho Nováka z roku 1910 Luisu Zikovou umísťují mezi pokračovatelky „cesty, kterou v české próze razila Růžena Svobodová,“ vedle Růženy Jesenské (*1863) a dalších ženských autorek, z nichž datem narození měly k Zikové nejblíže Helena Nosková-Malířová (*1876) a Anna Maria Tilschová (*1873). Luisa Ziková je tu zachycena jako „předčasně zesnulá [...] autorka drobných próz Spodní proudy (1896)“, které vynikají „úsilím nalézti pro bystré analytické postřehy a pro úzkostné otázky po smyslu bytí barvitý a zářivý výraz slovní“ (Novákové 1910, s. 494). Tedy ani zmínka o básnické tvorbě, ani zmínka o vazbě k „dekadentní“ družině.
Ve čtvrtém, „přepracovaném a rozšířeném“ vydání Přehledných dějin literatury české (1936 –39) je Luisa Ziková vřazena do jiného kontextu – do kapitoly Dekadence a novoromantismus<\cite> (nikoli tedy do kapitoly Úsilí spisovatelek o odhalení a zhodnocení ženské duše), po bok Kamínkův,_12 coby jeho „milostná přítelkyně“, následována Milošem Martenem jakožto prozaikem. Nově se osobní blízkost mezi ní a Kamínkem vnáší i do popisu jejich prací, znovu se zmiňují pouze Spodní proudy a vztah mezi niterným tázáním („rozechvělá dívčí duše“) a hledáním výrazu. Podobně v eseji O české próze výpravné Arne Novák píše: „Luisa Ziková nervně a pravdivě zaznamenávala fyziologické a citové krize poraněného a roztouženého ženství“ (Novák nedat., s. 59).
Důležitý počin představuje Hýskova válečná antologie Ztrhané struny zvuk (1940), v níž nalézá své místo i Luisa Ziková, tentokrát jako básnířka (Hýsek 1940). V duchu nostalgického, objevného připomínání o mnoho let později na Hýskovu antologii navázal Ivan Wernisch (Wernisch 2001), byť jeho soubor nakonec vyznívá jinak – jako sbírka okouzlujících kuriozit.
Ve Stručných dějinách literatury české z roku 1946, vzniklých (v redakci Rudolfa Havla a Antonína Grunda) redukcí čtvrtého vydání Přehledných dějin literatury české, Luisa Ziková nefiguruje vůbec, mizí z mapy české literatury.
Teprve v devadesátých letech minulého století – v souvislosti s pohybem, který užitečně nastínil Daniel Vojtěch (Vojtěch 2003), v rámci rozvinutého zájmu o projevy české dekadence, českého fin-de-siècle (v předchozích letech do jisté míry tabuizované, pomíjené) – se Luisa Ziková nenápadně vrací i na stránky literárněhistorických prací.
V roce 1989 vřadil Jaroslav Kudrnáč jednu z autorčiných próz (Sílu života) do souboru Vteřiny duše, a pokusil se tak Zikovou včlenit do svého konceptu secesnosti v próze (Kudrnáč 1989). Jako stěžejní prózu Spodních proudů viděl Sílu života také Luboš Merhaut_13 v kapitole Snová cesta a stylizace tuláka svých Cest stylizace (Merhaut 1994), v níž v rámci soustředění k jednomu aspektu dobové literární senzibility (prolínání tuláctví a snovosti) právě Sílu života interpretuje.
Podstatnou událostí v oživování stop Luisy Zikové byla edice vzpomínkových textů Jiřího Karáska ze Lvovic, vydaná v roce 1994, a tamější letmý Karáskův zápis o setkání s Luisou Zikovou v Kamínkově doprovodu. V monografii, spjaté s výstavou a konferencí o Moderní revui (1995), se potom objevuje, na okraji stránky, drobná reprodukce Luisina fotoportrétu. Luisa Ziková se pomalu (také díky reprintu monumentální práce Novákové 1995, s. 1020) vynořuje nad hladinu literárněhistorického povědomí.
Mimo kontext české literární historiografie vznikla pozoruhodná práce A. Lebena Ästhetismus und Engagement. Die Kurzprosa der tschechischen und slowenischen Moderne (Leben 1997), zachycující – v rámci široce rozprostřené sítě dílčích analýz – příznačnou stylovou heterogennost v pozdějších prozaických pracích Luisy Zikové. Také zeyerovská dizertace Roberta B. Pynsenta, v níž je Ziková několikrát zmíněna mezi jinými „dekadenty“ (Pynsent 1973), zůstává patrně mimo širší české literárněhistorické povědomí.
V souboru studií Česká literatura na předělu století, prvním polistopadovém celistvějším pokusu o interpretaci literárního dění v době kolem přelomu 19. a 20. století, se tvorby Luisy Zikové dotýká pasáž, jejímž autorem je Jaroslav Med. V kapitole o „některých dalších představitelích“ české symbolistně-dekadentní literatury nejprve vymezuje (pomocí dobového pojmu „čistý psychismus“) rysy próz Kamínkových a – v typickém závěsu – pak dodává s poukazem ke Spodním proudům, že se Luisa Ziková „zaměřila [...] především na analýzu citlivé dívčí duše, sevřené v tísnivých morálních konvencích“ (Med 2001, s. 89).
„Čím tedy byla?“ _14
Zmínkám o životních osudech a díle Luisy Zikové logicky uniká jejich vnitřní napětí a pohyb, různorodost. Jakýkoliv pokus o celistvější, soustředěnější sondu předpokládá rozšíření horizontu autorčiných textů – jednak v rozsahu celé její časopisecké produkce, jednak směrem k textům, fragmentům, které „skrývá“ jeden karton její pozůstalosti._15 Především je patrné, že tvorba Luisy Zikové byla vrstevnatější, než se může zdát.
Jednu z částí její pozůstalosti představuje rukopisný soubor básní z let 1888–1892, nazvaný Z chvil samot. Setkává se tu a kříží řada dobově příznačných možností poezie, hálkovsky laděná, naivisticky rozněžnělá přírodní lyrika, odkazy k Jaroslavu Vrchlickému či k lidovým motivům nebo nacionálně apelativní verše a také první signály personalizace ohrožení, ztrácení naděje, často v romantizující stylizaci: „[...] V klín Proserpiny prchly sny a dumy, / smrt na retech ti zoufalství vzkřek ztlumí, / dost na tom, vášně žár že v žilách víří. // Ať duše, tělo ve horečce hýří! / Vždyť obé brzy se hrobem se smíří, / klid věčný až je sevře v náruč chladnou.“ (Proč doufat?, „21. 6. 92. V den svých jmenin, kdy objevila se krev.“) _16
Jako by prožitek nemoci, která v té době propuká, Luisu postupně vrhal do psaní v první osobě, ohrožené já se stává centrálním místem i v transpozicích do neosobních záznamů pomíjivosti, tradiční představa léčivého přírodního prostoru je, spolu s láskou, překrývána aktualitou hrozby.
Luisa v tom čase střídala Prahu a ozdravný venkov – Karel Kamínek ve svých biografických poznámkách píše, že v té době žila „u poručníka Vachalovského, jenž dobrý, málomluvný; pí Vachalovská se o ni starala, byla to hodná, ale zcela prostá žena z lidu, která i před Luisou říkala, že je sirotek, který by neměl ani co jíst, a ona že se jí tedy ujala, což na Luisu mocně a bolestně působilo. Posílali ji na venek, r. 1892 byla přes červenec v Pravoníně u Benešova, 1893 u Čerčan v Choceradech.“_17
Současně si Luisa začíná vést deník (1892–1893). V úvodních zápiscích jako by se chtěla zachytit, ukotvit – vrací se k nejranějšímu dětství, líčí někdejší rodinný svět jako prostor rajské dobroty. Deníkové zápisy se ale krok po kroku mění v sled každodenních záznamů, dominuje přítomnost, spojená především s „Karlem“ a dychtivým rozhlížením po soudobé umělecké produkci. K tomu patří i zbožná adorace, kterou věnuje dobovým literárním idolům – Jaroslavu Vrchlickému,_18 Svatopluku Čechovi,_19 Aloisu Jiráskovi _20 nebo v té době již zemřelému Václavu Benešovi Třebízskému. V deníkovém zápise z 28. října 1892 se Ziková s úctou vrací k První Češce Karoliny Světlé. O romantickém půdorysu Luisina vkusu pak v plné síle vypovídá vzrušený zápis o Byronově Childe Haroldově pouti v překladu Elišky Krásnohorské – téměř osmnáctiletá dívka čte Byronovu skladbu jako záblesk „čisté poezie“ namířený proti nelidskosti, lidské bídě a útrapám: „Plamenným slovem tepe odvěké barbarství a krvavé slzy pláče nad ztraceným krásnem.“ Naproti tomu absence ideálu se může stát důvodem k nesmlouvavému odmítnutí, tak jak tomu je v případě komentáře k Zolovu románu Peníze (3. září 1892). Zola – tehdejší Kamínkův oblíbenec – se tu podle Zikové už dotkl hranice a snad ji i překročil: „nedomnívala jsem se přece, že možno do jednoho díla nanést tolik černě, tolik zvrhlosti. Jde až do nejkrajnější krajnosti a stává se někdy nemožným. To nepovažuji za naturalismus, kde pravda životní bývá až nesmyslně přehnána, kamž nevnikne paprsek světla, ale kde jen věčné bláto, neřest a hnus. Mnoho se v knize snese, mnoho uzná i odpustí, ale místo povznesení a čisté pravdy nalézti v knize jen sprostotu, mrzkost a zviřeckost – toť nelze odpustit.“_22
V roce 1892 osmnáctiletá Luisa začíná nabízet své práce literárním periodikům. Zprvu přirozeně tíhne ke Květům a Lumíru._23 12. února 1892, tedy v době, kdy už vznikla většina básní souboru Z chvil samot a pravděpodobně už existuje raná verze povídky ve verších Den návštěvy,_24 Ziková píše Svatopluku Čechovi a nabízí jeho Květům tři své básně._25 3. září 1892 se v deníku zmiňuje o tom, že posílá „Pasačku“ a pár básní do Lumíra.
V dubnu 1893 se ale objevuje jiná možnost – Niva Františka Roháčka, do níž už přispívá Kamínek. Luisa si do deníku (20. dubna 1893) zaznamenává, že se i přes Kamínkovu odmítavou kritiku odhodlala poslat do Nivy svou práci – „bylo to vylíčení života chudé ženy, prodavačky housek. Nazvala jsem to Den života.“_26
Jiří Karásek v už zmíněném nekrologu možná bezděky zachytil zvláštní kritickou, soucitnou půdu, z níž vyrůstá nejedna práce, již by bylo snadné určit jako projev „šedivého“ žánrového realismu. Odvrátila se podle něho také Luisa Ziková od své touhy po území absolutní krásy, pobízena vším, co ji obklopovalo, ke konfrontaci, k vypsání světa, který se kolem ní ve skocích rozestupoval v divných odlescích zla, hrozeb._27
Tak v črtě Kotě_28 čteme: „Schoulilo se u zdi, zimomřivé, s úzkostlivýma topasovýma očima, jejichž tmavohnědá zřítelnice skelného vlhkého lesku vysílala mdlé, nemocné paprsky uštvaného tvora. Srst popelavě šedá s temnějšími pruhy na vyzáblém hřbetě kryla kostnaté tělo, ježíc se při každém nepatrném šustu nervózním trháním, a urousané tlapky, skryté částečně ocasem přes ně přehnutým, měly drápky vytažené, tupé.“_29
Kotě – zvratné zrcadlo, vyzáblé ztělesnění úzkosti, ustavičné ostražitosti, nervozity. Bylo vyhnáno: „Krčilo se tu od včerejšího večera, kdy je vyhnali z domu, kam se dostalo, nevědouc jak. Bylo vyvrženo do světa a zmíralo hlady.“_30 Dům, který není náš, nepatří nám; nebo spíš: domy! Tak i psaní Luisy Zikové bude až do konce bez domova, jistoty stylu. Dočasný přístřešek – venkovská rozlehlost některých raných básní – je střídán šedavou, bludnou propastí ulic. Přírodní prostor se zdá být definitivně překryt neklidnou a nevlídnou fragmentaritou ulice, která je zachycována lineárním detailním výčtem, figura po figuře, pohyb k pohybu, hlas za hlasem. Čtenář se na chvíli stává svědkem gesta soucitu, spříznění – děvče se, se svolením otce, kotěte ujme. Setkávají se dvě nemocné, osamělé bytosti. K podobnému setkání („košilatého děcka“ a kuřete) došlo už ve Šlejharově Kuřeti v roce 1889, které je však vedeno v temnějších konturách, podobně jako Vlaštovčí hnízdo Luisy Zikové, publikované v Nivě (1894),_31 kde dívčin soucit s mláďaty vypadlými z hnízda _32 překrývá sousedčina zloba a krutost a v děvčeti se otevírá bolestná propast údivu nad světem.
Z perspektivy tohoto údivu je snad možné číst i další práce Luisy Zikové – povídky Zbytečná, Vilma a divadelní hru Uvolnění:_33 kotě se proměňuje v chudou dívku, která žije a bloudí ve zdech a ulicích městského světa, ve znamení krutého osudu, bez možnosti úniku, kromě sebevraždy ovšem. Anežka ze Zbytečné, vystavená faktu matčiny smrti a stigmatu zbytečnosti, které jí uděluje sousedské společenství, končí svůj život skokem do řeky; ústřední postava nepublikované aktovky Uvolnění Anna, jíž se definitivně zřítí iluze o mateřské i milencově lásce, se zabíjí skokem z okna, naplňujíc tak situaci z Schikanederova obrazu Vražda v domě,_34 o němž před tím fascinovaně mluví. Děsivá svůdnost smrti – o tom se zdá mluvit Annin pohled plný úleku, svou expresivní gestací připomíná Munchův Výkřik z roku 1893, vřazený později do cyklu Láska: „Prudce od okna uskočí, chytí se za hlavu a zdušeně vykřikne. Bázlivě se rozhlédne, vytřeští zrak, znovu se chytne za hlavu, smáčkne ji, rozevře ústa, zavře oči, ruce pustí. Chvíli tak stojí, pak vrávorá k oknu, opře se oň a dívá se strnule ven.“_35
V průběhu roku 1894 Luisa Ziková opouští kvůli své nemoci místo v jakémsi obchodě a začíná se v ústraní věnovat jen a jen literatuře. V roce následujícím publikuje ve Vesně vedle dvou jiných próz,_36 zpřítomňujících (ať už ironicky nebo soucitně) kolorit venkovského života, také prózu Hasnoucí obzory._37 Textu dominuje přerývaný dialog mladíků, zasažených nemocí – přijeli domů, na venkov, aby zkusili – snad naposled – nabýt sil k návratu k městskému, běsnivému životu. Jejich nemoci jsou dobově příznačné: souchotiny a neuróza, nemoci fin-de-siècle. Současně se však v Hasnoucích obzorech – v postavě Růženčině – rozvíjí pohádková možnost léčivé schopnosti lásky odkazující k výjevu z obrazu Maxe Švabinského Splynutí duší (1896) a možná také k Faustově Markétce. Tady se ještě dívčí mysl rozhlíží po světě obývaném nemocnými muži – podobně jako v rozsáhlé povídce veršem Den návštěvy, práci se staršími kořeny,_38 vycházející teprve mezi koncem roku 1896 a říjnem 1897 ve Vesně. Dívka, navrátivší se právě z klášterního světa (motiv blízký Růženě Svobodové), se tu jen ztěžka orientuje a sžívá se svátečním měštáckým prostředím, v němž se – v satirické kresbě – sráží měšťácké společenství s uměleckými či politickými postoji mladých (jak jinak!) mužů. Postava dívky nejisté sebou samou, plné otázek i prvních stop vzdoru, se čím dál zřetelněji začíná vymykat symbolicky projektivním dívčím ikonám fin-de-siècle. Mladá žena v černých šatech a kloboučku, tvář svěšenou k zemi – temná, svislá skvrna v moři rezavých barev podzimu, na okraji prořídlého lesa mladých stromků, z části bříz. Světle modré nebe se otevírá někde vysoko nad ní. Tak Antonín Slavíček v roce 1896 nechal svou přítelkyni toulat se veltruským parkem._39 Petr Wittlich zdůrazňuje symbolický (tj. ne-krajinářský) význam ženské figury – význam představy či vzpomínky (vznášení), ladění černého šatu a „smutečního postoje“ se „spadaným listím a truchlivou atmosférou pokročilého podzimu“. Jak jiná je vedle tohoto Slavíčkova snového přízraku dívka Síly života Luisy Zikové!
„Až když postava jeho ztratila se v šeru, tu ona, pohlížejíc k pohaslému obzoru, vrhla se k zemi s rozrývaným pláčem slabé bytosti, kterou uštvala přílišná svědomitost k vlastní osobě i k němu, bytosti, jež mohla být šťastna jednoduchostí, neprohloubeností pocitů, bytosti, jež se zrodila otrokyní a vypěstila v aristokratku.“_46
V postavě (tentokrát mužské!) Karla Arktona potom Ziková s nebývalou intenzitou rozvinula téma hledání vlastního hlasu, tónu. Próza přitom faustovské téma příznačně rozlamuje do dvou částí a poloh: první (z části publikovaná) _47 v jazyce plném expresivity profiluje běs hlavního hrdiny a ve vší krutosti s ním konfrontuje jeho vyděšenou milenku, druhá _48 je koncentrátem české dekadentně pokleslé verze faustovského mýtu – aristokratická, narcistní bytost je kvůli nemoci svého těla vržena do ironizujícího prostředí. Ve zkratce se tu podává Arktonův osud, niterný vývoj; závěrečným útočištěm dokonávajícího Karla Arktona je jakýsi periferní byt, obydlí dvou zlodějů a dívky – prostitutky.
Lesem bloudí městská dívka, natahována na skřipec otázek,_40 rozkládána v pozoruhodně ironickém zrcadle, v němž se empatie a pocit sounáležitosti s životem v lese mění v krutost, vůle v slabost, aristokratismus v měšťáctví, jedno se nezajištěně přelévá v druhé:
„Taková byla. – – Nikam nedospěje, jen ve své bolesti se páře, mluví o degeneraci, nemožnosti nitrového dekadentství, smyslného v hledání nových a nových požitků; a v druhé chvíli i barbarství sílu života zatracuje, neboť o té říká, že je to „korpulentní tělo, jež zahyne vlastní svou tloušťkou“. Čím tedy byla? Nuance hledá a zahazuje je, život je jí fadesou, políčkem a žije jej. Smíšenina? Ano, z té byla utvořena. A to bylo vadou – věčné to potácení z jednoho do druhého; k tomu tvář, jež nic, pranic nevyzradí jako voda, která na dně padá z víru do víru a větrům ukáže jen zrcadelnou plochu.“_41
Dívka chycená do vířivé pasti sloganů, idejí, podnětů intelektuálního diskurzu konce století, „postnietzscheovské kultury“, o níž mluví Carl E. Schorske (Schorske 2000, s. 11). Právě ten vír se zdá být symptomatický – je možné obrátit se jedním směrem, ale je to ten správný? Je nějaký „ten správný“? A co v tom všem jsem já? _42
V prózách Spodních proudů, těch proudů, jež promílají dívčí mysl, urazil dívčí osud dobově příznačnou cestu: od sentimentálně-kritického realismu k introspekci, symbolizaci a náznaku, přitom ale – pokaždé jinak. Tak v Bílém květu_43 zůstávají dívčina niterná hnutí nepojmenována, analýza ustupuje věcnosti gest,_44 až k okamžiku, kdy matka nalézá svou dceru uprostřed pokoje plného květin. Jiný typ náznaku Ziková rozvíjí v Ledových krách. Strohé repliky a dějové střihy tu vytvářejí dusivý text, plný erotické krutosti, ostří. V Západu_45 se Ziková vrací k analytické introspekci v popisu jedné lásky, která právě končí, bez naděje, že je možné vystoupit z kruhu vzájemné banalizace. Řeč analýzy se v Západu symbolicky proplétá či střídá s pasážemi, evokujícími barevnou atmosféru krajiny, kterou milenci na konci své cesty procházejí. Je to krajina západu, krajina bezohledné pravdy a nutnosti, fascinující, ne vytoužená, příznačná krajina fin-de-siècle, z níž trčí zoufalá závěrečná figura:
Rukopisný fragment Třetí ročník_49 představuje jiný pokus o celistvé románové zachycení pobývání mladíka s uměleckou ambicí (mluví se o „politickém románu“) v hranicích více nebo méně mondénního městského světa plesů, peněz, kavárenských setkání. Bohužel text je dnes dostupný pouze jako zvláštní mozaika či koláž poskládatelná z útržků, nesourodých motivických linií.
Nepočítáme-li svazek Spodních proudů, je posledním textem vydaným samostatně ještě za autorčina života – v roce 1896 – próza, včleněná pod názvem Vytržená kapitola románu „Z kruhu ven!“ do Neumannova Almanachu secese, dotištěného v březnu 1896. Do popředí se tu znovu dostává žena – tentokrát „slečna Bílá“, mladá spisovatelka, která přichází do redakce, jíž nabídla svou povídku. V pásmu vypravěčské řeči se opakovaně zdůrazňuje dívčino sebevědomí, zřetelné už ve způsobu, jakým se podílí na dialogu (vzdor) i z projekcí jejího souběžného vnitřního monologu (smích, ironie). Dívka je podrážděna tím, jak se na ni redaktor otcovsky, nasládle usmívá, chtěje jí vysvětlit, proč její povídku nemůže přijmout (což ona ovšem dobře ví, vždyť chtěla provokovat) – nakonec bere svůj rukopis a jde pryč. Je patrné, že redakční scéna, celý ten třaskavý rozhovor se de facto stává příležitostí k estetickému, resp. etickému sebevymezení, k třaskavé rozkoši z provokace. Je zvláštní, že si (patrně) nikdo z dobových recenzentů nepovšiml odlišnosti této prozaické provokace od jiných autorčiných textů – nadhledu, s nímž se pustila do útoku.
Rukopisný text nadepsaný Z kruhu ven! je užitečné chápat autobiograficky: tady se formuluje osobní krédo, tady se píše – byť v třetí osobě – autorčin osobní příběh v té nejútočnější, nejradikálnější podobě._50 Je třeba všechno odhodit, nechat znít s v ů j hlas – nic, co mohli nabídnout muži („směšní“, ta „neurvalá, geniální zvířata, s vášněmi a slabostmi, rozplakaní a senzitivní, heroové a obři“)_51 nestačí, nic, co by jí mohlo příslušet jako ženě, nehodlá přijmout – včetně po věky posvátné povinnosti mateřství... Žena, črtaná textem Z kruhu ven!, je krajním převtělením arktonovské postavy, v pozoruhodném, nekompromisním vyústění modernistního nároku, který žádá: staň se jiným, buď (tj. piš) jinak, vyvázej se, dionýsovského nároku, který hledání osobního stylu dává existenciální náboj._52 Proto se zároveň v textu Z kruhu ven! profiluje žena jako bytost modernistním nárokem bolestně zasahovaná, bytost tělesná v situaci, v níž je tělo nahlíženo jako limit: _53
„Ano, a přitom ona trpěla a trpěl on. K tomu, aby žili ve volném svazku, neměli sil. Dusili se tíží smyslnosti. Říkali své lásce platonická, čistá, mravní a věděli oba, že je tou nejhnusnější zvráceností, zastaveným tokem obapolné síly. Mládí jejich stříkalo nadarmo, tělesné slabosti, znechucení a mdloba přicházela po každé spoustě polibků.
Ona se rozkládala, nenávist k mužům rostla v chorobných touhách a dvacátý rok zastal ji v jakési duševní krizi, která povstala dlouhým umlčováním krve a přílišným přepínáním mozkovým.“ _54
Dobový modernistní diskurz je příznačný nedůvěrou, ba až nevraživostí k tělu, jež připoutává k zemi, a současně s tím k ženě, která nejednou s tímto poutem splývá, je chápána jako oslabující element, ztotožňována se zvířecí minulostí i přítomností člověka. Pozoruhodné je v tomto ohledu Šaldovo spojení erotického platonismu s pesimistickým pohledem na ženu v pojednání o díle Alexandra Dumase syna: „Sám unaven láskou a znechucen jejími mukami a rozmary „účtuje si příčiny, kontradikce, nejasnosti, fantastickou těkavost ženského srdce, radí, stírá slzy, smiřuje milence“. Je to vystřízlivělý Don Juan, člověk znechucený láskou tělesnou a toužící po styku duševním, typ, jenž nese skutečně pečeť doby, únavy hmotou a touhy po duchovnosti“ (Šalda 1896).
Jak jinak než v ironickém rámci rozumět gestu, jímž najednou autorka – žena vepisuje mužské mysli takový soubor hnutí:
„Sylvy jako by tu nebylo. Nepřišla. Nehlásila se. A Arkton ani po ní netoužil, jemu bylo, jako by ona byla jen částkou masa, kterým se zpíjel – to byla ona! – žena, která je ženou, aby byla ženou muži. Jasně a velice psalo pohlaví její osud. V tom byla celá záhada existence těch nicotných bytostí. Opravdu, ani svět za to nestál, nebýti jejich uzrávání, jejich stálé podrážděnosti při nejmenším dotyku. Hysterie je triumfem nás mužů! Vědomí: kdybych chtěl!! A blednička a souchotiny a tiché umírání ve dvaceti letech! A objetí z lásky, jež jsou nenasytná! Záž rozžhavených zornic, jež obrací se přímo k našemu pohlaví! Jemný, nervózní smích zlehtaných bytostí při bratrském polibku! A zakrývání šatem, kde by se nejraději chodilo s červeným, vyzývavým masem! Smečky divoce se prohánějících kentaurů se ženskou, vášní vyzáblou tváří“? _55
Tak se Luisa Ziková vrhá do zvratného labyrintu parodie a nenávisti, až k hrdě manifestativním veršům:
pohrdám muži, třebaže srdce časem prahne
a v duši rozhrají se divoké mi sny –
jsem hrdá, vytrvám, nesnížím v sobě ženu,
již hávem královny chci míti opředenu._56
Také velká část veršů publikovaných v závěru autorčina života, podobně jako torza básní dostupná v rukopisech, vyvěrají z poloh vzteku, vedle hořké poezie stesku nad světem, který brzy zmizí. I posvátný, snivý prostor básně, v němž mohou zasvitnout dětská léta, rýhy pohádek, „ty jasné, pokojné, paprsky slunečními vyzlacené kraje štěstí a lásky“ (E. z Lešehradu 1903), tu bývá prolamován hořkými hranami přítomné, naléhavě hrozebné všednosti.
Sbohem má pohádko! V prachu teď skonáváš –
na duši břemeno, tíži dnů podzimních,
bloudím a naříkám, po spáse volám.
Pozdě je._57
Psaní Luisy Zikové v žádné chvíli nemíří k adoraci nemoci. Naopak, nemoc je součástí zapovězené všednosti a Ziková tedy míří i proti ní, když vsadí na mocnost Umění, na osamocené soustředění, svátost oběti. Dílo má být negací všednosti – tedy i nemoci, smrti. A protože ohrožení se nevytratí, stává se dílo Luisy Zikové takovým, jaké je – nervózní, rozeklané, fragmentární, jako by spěchalo, jako by mělo zachránit, jako by mohlo (v práci soustředěné dle modernistického kréda k hledání vlastní, osobité řeči) dát zapomenout na tíživou blízkost konce. Autorčina touha po výsostném uměleckém výkonu – stvoření „krásného předmětu“, o němž mluvil Oscar Wilde – provždy láme v nehotový útvar plný života – v „produkci prozrazující chvatnost novatéra, který zabíjí, sotva zrodil. Látka se mu roztřišťuje pod rukou v nesčetnost zlomenin a trosek.“
Současně je dílo Luisy Zikové příkladem pozoruhodného prolnutí osobní zkušenosti s aktuálním duchovním klimatem – nabízí tak jedinečný prostor pro další průzkum českého fin-de-siècle.
Tento text vznikl díky podpoře fondu Nadace Františka Topiče.
POZNÁMKY
_1
Svazek Spodních proudů zahrnul čtyři prózy, tři z nich vyšly už předtím, v průběhu roku 1895, v Nivě (Bílý květ; Síla života) a v Moderní revue (Západ); k nim byl připojen text Ledové kry.
_2Slovo „rovněž“ v úryvku z recenze podepsané Zmn. míří právě ke Karlu Hlaváčkovi. Už v roce 1899 toto spojení navodil Otokar Šimek v Čase, v opovržlivém Zaslánu, adresovaném Moderní revui: „to byli právě Hlaváček a Ziková, které jsem měl rád, a bylo mi Vás líto, že talentovaní spisovatelé Vám umírají a odcházejí, kdežto ti ostatní – –“. Šimek 1899.
Tak také F. V. Krejčí v recenzi Neumannova Almanachu secese v souvislosti s příspěvkem Luisy Zikové psal o „pěkných stránkách jejího talentu, které právě nedávno projevila v knížce Spodní proudy“ (Krejčí 1896).
_3
Niva 6, 1896, č. 8 (1. 6. 1896), s. 255. Další nekrology viz Rozhledy, 1896, č. 9 (červen), s. 604; Literární listy 17, 1896, č. 16 (1. 7. 1896), s. 276.
_4
Básně Mlha, Pohozený květ a část Modlitby. Kalendář paní a dívek českých na rok 1895, pod jménem Pavlína Ziková.
_5
Svědectvím role, jakou Luise Zikové ještě dlouho po její smrti přisuzoval Arnošt Procházka, budiž jeho retrospektiva v polemice s Stanislavem Kostkou Neumannem v roce 1920: „Nešlo jí [tj. Moderní revui] o jednostrannost uměleckých projevů, šlo jí o umění vůbec, o všecko, co bylo svérázné a silné, co znamenalo nebo aspoň slibovalo neklamně umělecký čin. Ne pro spikleneckou laxnost, ale z obzíravého hledu na umělecké dění mohla tedy přijmouti do svých řad Březinu i Karáska, Hlaváčka i Zikovou, Neumanna i Sovu, Tomana i Dyka, Hilberta i Martena, Josefa i Karla Čapka, některé trvaleji, jiné přechodně, podle vývoje a stříd literárního života“ (Procházka 1922).
_6
Báseň Panu *** a prozaický úryvek Začátek románu Karel Arkton.
_7
Kamínek píše: „Chtěla být v Umění kněžkou.“ Kamínek 1896, s. 56.
_8
Kamínek, Karel: Dies irae. Vesna 15, 1896, č. 18 a 19 (16. 8. 1896), č. 22 a 23 (1. 10. 1896).
_9
Karásek ze Lvovic, Jiří: Počátky Moderní revue. Rozpravy Aventina 6, 1931, č. 3 (1. 10. 1931), s. 19. Knižně ve svazku Karásek ze Lvovic 1994, s. 65.
_10
Slovo „rovněž“ v úryvku z recenze podepsané Zmn. míří právě ke Karlu Hlaváčkovi. Už v roce 1899 toto spojení navodil Otokar Šimek v Čase, v opovržlivém Zaslánu, adresovaném Moderní revui: „to byli právě Hlaváček a Ziková, které jsem měl rád, a bylo mi Vás líto, že talentovaní spisovatelé Vám umírají a odcházejí, kdežto ti ostatní – –“. Šimek 1899.
_11
Pařížská korespondentka Národních listů, v letech 1917–1930 redaktorka pražského Ženského světa.
_12
Karel Kamínek je tu veden jako epigon Jiřího Karáska a překladatel Przybyszewskiho.
_13
V souladu s názorem Karla Kamínka, viz Kamínek 1897, s. 123.
_14
Luisa Ziková, Síla života. Niva 5, 1895, č. 23 a 24 (1. 10. 1895), s. 341–344.
_15
Uložený v LA PNP, v depozitáři ve Starých Hradech.
_16
LA PNP, pozůstalost Luisy Zikové. Topor 2003, s. 106.
_17
LA PNP, pozůstalost Luisy Zikové.
_18
Už v souboru Z chvil samot se objevuje báseň datovaná 1890 výslovně inspirovaná Vrchlického Rokem na jihu, také další básně včleněné do tohoto souboru lze považovat za výsledky Vrchlického iniciace – pokusy o gazel, sonet, báseň Letní noci. 10. 7. 1892 si Luisa zapisuje o Macharově sbírce Pêle-mêle: „Pěkná sbírka básní, epigramů atd. Juž po všem, co jsem se o Macharovi dověděla, ráda věřím, že básně jeho jsou procítěny. Bůh zaplať Vrchlickému!“ 24. 2. 1893 pak Ziková zapisuje: „Psala jsem Vrchlickému ke 40. narozeninám.“
_19
3. 9. 1892 píše Luisa – připojujíc se tak symbolicky k hlasu národního společenství – do svého deníku: „Svatopluku Čechovi zemřela sestra na Křivoklátě. Je prý všecek zdrcen. Ubohý, drahý náš pěvec!“ O Čechových Jitřních písních 28. 10. 1892 říká: „Překrásné.“ Jiným dokladem respektu jsou dopisy a navštívenka, které se dochovaly v pozůstalosti Svatopluka Čecha (LA PNP): v prvním dopise (12. 2. 1892) Ziková nabízí Květům tři své básně, v druhém (7. 8. 1893) potom přímo žádá o zhodnocení svého talentu – „mám-li dosti schopnosti psát; tím věčným dychtěním po pravém umění v literatuře dostala jsem juž před rokem chrlení krve, ale sotva jsem jen trochu perem vládla, tvořila jsem ihned malé své věci literární, z nichž tuto jednu Vám posílám.“
_20
Viz: „Náš měkký Jirásek, plný žalu nad pokořenou vlastí a plný trpkosti nad zmalátnělostí Čechů.“ Tento zápis z 3. 9. 1892 se vztahuje k Jiráskově próze Skály.
_21
Václav Beneš Třebízský (1849–1884). Viz zápis o Bludných duších z 13. 10. 1892: „Psáno vpravdě krví autorovou.“
_22
LA PNP, pozůstalost Luisy Zikové.
_23
O Sládkově Lumíru jako dominantním centru moci nad literárním diskurzem 70. a 80. let 19. století viz Karásek 1994, s. 12–14.
_24
Jak se zdá vyplývat z patrně neodeslaného dopisu Luisy Zikové redaktoru Rozhledů Josefu Pelclovi ze 4. 2. 1895. Ziková tu – s poukazem k Macharově Magdaleně – nepojmenovanou práci nabízí k otištění: „Mám rozepsanou věc blankversem a ráda bych ji měla uveřejněnou v Rozhledech dříve, než ji vydám v knize. Vznik její datuje se z roku 1891. Přestala jsem později na ní pracovat, jelikož mi toho vážná choroba nedovolovala.“ Pozůstalost Luisy Zikové, LA PNP ve Starých Hradech. Topor 2003, s. 189.
_25
Viz pozn. 18.
_26
LA PNP, pozůstalost Luisy Zikové. Text v Nivě nikdy nevyšel, jeho stopy v Luisině deníku nicméně užitečně poukazují k prvotnímu žánrovému okruhu, s nímž mohly být spjaty první autorčiny prozaické pokusy: popisný, žánrový realismus mapující životní sféry městského člověka z nižších vrstev.
_27
„Váhala dosud položiti sem barevné sny své duše, nebylo zde pro ně dosud místa. Spokojila se tedy jen tím, že vyjadřovala svůj odpor k tomu, co ji uráželo, aniž formovala a hnětla v pevné tvary to budoucí veliké a očištěné“. Karásek 1896, s. 58–59.
_28
Ziková, Luisa: Kotě. Vesna 13, 1894, č. 15 (15. 7. 1894), s. 241–242.
_29
Ibid., s. 241.
_30
Ibid.
_31
Ziková, Luisa: Vlaštovčí hnízdo. Niva 4, 1894, č. 19 a 20 (16. 8. 1894), s. 322–324.
_32
Motiv opuštěného mláděte je přítomný také v povídce Rozzáření tmy... Vesna 14, 1895, č. 17 a 18 (16. 8. 1895), s. 272–276, č. 19 (1. 9. 1895), s. 306 –307, č. 20 (16. 9. 1895), s. 322–323.
_33
Divadelní hra Uvolnění byla k dispozici pouze v opise Karla Kamínka; LA PNP, pozůstalost Luisy Zikové. Topor 2003, s. 184–188.
_34
Poprvé byl v roce 1890 vystaven v Berlíně, v Čechách o rok později v rámci Jubilejní výstavy.
_35
LA PNP, pozůstalost Luisy Zikové.
_36
Ziková, Luisa: V klidu večera. Nálada. Vesna 14, 1895, č. 4 (16. 1. 1895), s. 68–70, č. 5 (1. 2. 1895), s. 85– 87.
_37
Ziková, Luisa: Hasnoucí obzory. Vesna 15, 1896, č. 1 (19. 11. 1895), s. 14–17, č. 2 (1. 12. 1895), s. 34–36, č. 3 (16. 12. 1895), s. 52–54.
_38
Viz pozn. 23.
_39
Ve veltruském parku, 1896. Viz Wittlich 2004, s. 39.
_40
„Prostupování skutečné a psychické cesty“, dušezpytnosti v této próze popsal Luboš Merhaut (Merhaut 1994, s. 105). Dává přitom (sebe) ironii, která ji prostupuje, vyhraněnější smysl „polemiky s vnucenou úpadkovostí a hyperindividuálností“. Cestu do lesa lze číst jako pokus o krok stranou, v paralele k projektu narcistní ženy Lou Andreas Salomé, jež ztělesňuje touhu nebýt objektem technicistního mužského pohledu, ba touhu po existenci vně diferencí, po takřka mystické vrostlosti v prvotní celistvost světa (viz Le Rider 1990, s. 92).
_41
Luisa Ziková, Síla života, s. 341.
_42
Viz k tomu pojednání o fluidním, unikavém „dekadentním já“ – Pynsent 1996.
_43
Ziková, Luisa: Bílý květ. Niva 4, 1895, č. 10 (1. 3. 1895), s. 156 –157, č. 11 (16. 3. 1895), s. 161–162.
_44
Viktor Dyk v jubilejním ohlédnutí o Bílém květu píše: „práce [...] lakonické, uzavřené a přitom tak dramatické vehemence“. Dyk 1906, s. 1.
_45
Ziková, Luisa: Západ. Moderní revue 2, 1895, č. 3 (červen 1895), s. 66 –69.
_46
Ziková, Luisa: Západ. In: L. Z., Spodní proudy, s. 42.
_47
Ziková, Luisa: Začátek románu Karel Arkton. Moderní revue 4, č. 3 (červen 1896), s. 62–63. Luisa Ziková, Úryvek románu Karel Arkton. Nový kult 1, 1898, č. 4 (leden–únor 1898), s. 78– 81.
_48
LA PNP, pozůstalost Luisy Zikové. Topor 2003, s. 136 –154.
_49
LA PNP, pozůstalost Luisy Zikové. Topor 2003, s. 169–176.
_50
Na tento rys posledních autorčiných prací upozorňuje v jednom ze svých nekrologů Karel Kamínek: „Poslední její práce jsou silně přibarvené bojovností.“ Kamínek 1897, s. 123. Spojuje ho s předsmrtnou hořkostí, která v té době zasahuje autorčin pohled na svět.
_51
LA PNP, pozůstalost Luisy Zikové. Topor 2003, s. 176.
_52
Na paradox této ženské touhy poukázala Laura Marholm, když její kořen nalézá – opět – v řeči mužů: „Ona vnitřní osamocenost, život pro sebe sama, odloučenost, soběstačnost jsou však plodem světového názoru, jejž žena spolu nebudovala, světového názoru individualistního a egoistního, posledního to výhonu myšlenkové skladby, jež jsouc zcela jednostranně mužská a byvši teprve v posledních desetiletích na ženu přenesena, ohrožuje ji umrtvením jejího pohlavního, duševního a citového života.“ Marholm 1897, s. 5.
_53
V souladu se Zarathustrovým: „Pravím vám: musí míti ještě chaos ve svém nitru, kdo chce zroditi tančící hvězdu.“ Nietzsche 1968, s. 29. Luboš Merhaut mluví o směřování k bytí, resp. psaní na „okraji“ jakožto „doméně subjektivního nesouhlasu, vůle k výlučnosti, k zpochybňující krajnosti, k novátorství.“ Merhaut 1994, s. 21–22.
_54
LA PNP, pozůstalost Luisy Zikové. Topor 2003, s. 183.
_55
LA PNP, pozůstalost Luisy Zikové. Topor 2003, s. 150.
_56
Když v létě parkem jdu... LA PNP, pozůstalost Luisy Zikové. Topor 2003, s. 123.
_57
Svá léta jsem prohrála. LA PNP, pozůstalost Luisy Zikové.
LITERATURA
Česká Stráž. Česká Stráž 7, 1896, č. 9, s. 5 (29. 2. 1896).
Dopisy Otokara Březiny Anně Pammrové. Nová Říše 1930.
Dyk, Viktor: Fejeton. Literární vzpomínka. Národní listy 1906, č. 140, s. 1 (22. 5.).
Holeček, František: Reakční kniha. Nový Život 1, 1896, č. 1–5 (leden–květen 1896).
Holeček, František: Spodní proudy – Luisa Ziková. Nový Život 1, č. 5, s. 118 (květen 1896).
Hýsek, Miloslav (ed.): Ztrhané struny zvuk. Česká grafická unie, Praha 1940.
Kamínek, Karel: Luisa Ziková I. Moderní revue 4, 1896, seš. 3, s. 56 –58, (červen 1896).
Kamínek, Karel: Luisa Ziková. Kalendář paní a dívek českých na rok 1897, s. 123–125.
Karásek, Jiří: Luisa Ziková II. Moderní revue IV, seš. 3 (červen 1896), s. 58–59.
Karásek ze Lvovic, Jiří: Luisa Ziková. In: Impresionisté a ironikové. Dokumenty k psychologii literární generace let devadesátých. Symposion, Praha 1903, s. 110 –112.
Karásek ze Lvovic, Jiří: Vzpomínky. Thyrsus, Praha 1994.
Krejčí, František Václav: Almanach secese, Rozhledy 5, 1896, č. 7 (duben 1896), s. 430 –443.
Kudrnáč, Jaroslav (ed.): Vteřiny duše. Odeon, Praha, 1989.
Le Rider, Jacques: Das Ende der Illusion. Die Wiener Moderne und die Krisen der Identität. ÖBW, Vídeň 1990.
Leben, Andreas: Ästhetizismus und Engagement. Die Kurzprosa der tschechischen und slowenischen Moderne. WUV, Vídeň 1997.
Lešehradu, Emanuel z: Luisa Ziková. In: E. z L.: Ideje a profily. Kritických skic řada I. Edvard Weinfurter, Praha, 1903, s. 113–114.
Ziková, Luisa: Životopisná črta s ukázkami z literární pozůstalosti. Ženský obzor 1, 1896, č. 9, s. 132–134 (10. 6. 1896).
Marholm, Laura: Kniha žen. Podobizny časové psychologie. Knihovna Rozhledů, Praha 1897.
Marten, Miloš: K otázce českého románu. Srdce 1, 1901, č. 2 (říjen 1901), č. 4 (prosinec 1901).
Masaryk, Tomáš G. [podepsáno B.]: Luisa Ziková, Spodní proudy. Naše doba 3, 1896, s. 561.
Med, Jaroslav: Česká symbolistně-dekadentní literatura. In: Čornej, Petr a kol.: Česká literatura na předělu století. Ed. Jaroslava Hrabáková a Jaroslava Janáčková, H&H, Praha 2001.
Merhaut, Luboš: Cesty stylizace, ÚČL AV ČR, Praha 1994.
Nietzsche, Friedrich: Tak pravil Zarathustra. Odeon, Praha 1968.
Novák, Arne: O české próze výpravné. In: Česká próza. Výbor z krásné prózy československé, sv. 1., Sfinx, Bohumil Janda/SN, Praha, nedat., s. 1– 95.
Novák, Jan V.– Novák, Arne: Přehledné dějiny literatury české. Atlantis, Brno 1995 (reprint), s. 1020.
Novák, Jan V.– Novák, Arne: Stručné dějiny literatury české. R. Promberger, Olomouc 1910.
Procházka, Arnošt: Ať žijí kozelce! In: A. P., Dnové života, St. Kočí, Brno 1922, s. 26 –39.
Pynsent, Robert B.: Julius Zeyer. The Path to Decadence. Mouton, Paříž 1973.
Pynsent, Robert B.: Dekadentní Já. In: R. B. P., Pátrání po identitě, H&H, Praha 1996, s. 168–181.
Schorske, Carl E.: Vídeň na přelomu století. Barrister & Principal, Brno 2000.
Sísová, Miloslava: Česká dekadentka. In: Skromní a zapomenutí. Památník Literárně uměleckého kroužku, Mladá Boleslav 1908, s. 79– 82.
Šalda, František Xaver: Alexander Dumas syn. Naše doba 3, 1896, č. 5, s. 398–408 (20. 2. 1896).
Šimek, Otokar: Zasláno. Čas, 1899, č. 39, s. 261.
Tíživá samota. Korespondence F. X. Šaldy a Růženy Svobodové. Odeon, Praha 1969, s. 88.
Topor, Michal: Luisa Ziková. Monografická studie (Osobitý hlas v diskurzu fin-de-siècle). Praha 2003.
Vlídné setkání, Votobia, Olomouc 1996.
Vodák, Jindřich: Luisa Ziková: Spodní proudy. Literární listy 17, 1896, č. 13, s. 218–221 (16. 5. 1896).
Vojtěch, Daniel: Krátké století: fin-de-siècle z hlediska současné české literární historiografie. Několik obecných úvah, tvrzení a pozorování. Pěší zóna 2003, č. 12–13, s. 108–115. Anglická verze: Slovo a smysl 1, 2004, č. 1, s. 244–262.
Wernisch, Ivan (ed.): Zapadlo slunce za dnem, který nebyl: zapomenutí, opomíjení a opovrhovaní: z jiné historie české literatury (léta 1850 –1940). Petrov, Brno 2001.
Wilde, Oscar: Předmluva k románu Portrét Doriana Graye. Moderní revue 3, seš. 1, s. 2–3 (říjen 1895).
Wittlich, Petr: Nálady a imprese (1895–1902). In: Antonín Slavíček 1870 –1910, Gallery, Praha 2004, s. 35–76.
Zmn.: Jiří Karásek: Impresionisté a ironikové. Ženský obzor 5, 1905, č. 7/8, s. 110 –111 (srpen 1905).
