Případ Ma-Fa

Ma-Fa, Marie Fantová (1893–1963) byla ve dvacátých letech minulého století jedním z nezpochybnitelných hvězdných jmen Lidových novin. Založila a šest let vedla ženskou rubriku v tomto deníku, psala povídky, úvodníky a fejetony, které se pravidelně objevovaly v prestižních vydáních novin (sobotním a především nedělním) vedle fejetonů Čapkových, Bassových, Poláčkových, Weinerových nebo Kischových. Její závratná žurnalistická kariéra, která začala v roce 1920 v Tribuně, skončila náhle o devět let později – poté se Fantová věnovala především překládání.

„Téměř vyhaslá hvězda Lidovek“, tak Ma-Fu tituluje v knize Let let Josef Hiršal, když popisuje jejich setkání nad Morgensternovými překlady v roce 1960. Od té doby vyhasla zcela nejen její hvězda, ale v podstatě i povědomí o její existenci. Jak jinak si vysvětlit, že jediným – a dále doložím, že nepříliš spolehlivým – odborným textem o této autorce je heslo z Lexikonu české literatury a že publicistické texty Fantové jsou v podstatě neznámé i mezi bohemisty, ačkoli některé z nich patří k vrcholům meziválečné fejetonistické tvorby.

Podle mého názoru je tato autorka literární historií opomíjena neprávem a její vytěsnění na výspu odborného zájmu je způsobeno souběhem okolností, které s literární kvalitou jejího díla nemají nic společného. Tuto tezi ovšem může s konečnou platností potvrdit jen dobře připravená edice Ma-Finých textů, která zatím neexistuje, a proto bude tento článek spíše ohledáním terénu, pokusem o shrnutí dostupných pramenů, opravou chyb z textů, které byly dosud o Ma-Fě publikovány, a především stručným nástinem osobní i profesní biografie.

Ma-Fa do kánonu české literatury nikdy patřit nebude; poznání této osobnosti je důležité spíše pro kulturní historii, dějiny žurnalistiky a také pro genderová studia. Přesto má i tento marginální hlas svůj význam, a to nejen jako curiosum. Může přinést nové impulzy pro studium autorů, jako jsou Milena Jesenská nebo Richard Weiner, kteří se stejně jako ona ve dvacátých letech výrazně podíleli na vytváření diskurzu „psaní pro ženy“, přispět může i k zaplnění bílých míst, jakými jsou dosud nezpracované dějiny Lidových novin nebo meziválečná ženská publicistika (psaná pro ženy nebo ženami). Osud kultivované, vzdělané a kosmopolitní novinářky, jež spolu se svými vrstevnicemi a spolupracovnicemi tvořila první skutečně emancipovanou a sebevědomou ženskou generaci, která určovala životní styl a vzory mnoha čtenářek, je zajímavý i pro historiky.

I.
Bouřím se proti příliš pasivní a abstraktní úloze ženy,
které nezbývá než pozorovat a uvažovat, pozorovat a uvažovat,
když jiní se mohou rvát a bezprostředně trpět a dávat jiným trpět.
(v dopise Marii Kalašové, 16. září 1914)

Marie Fantová vyrůstala ve velice motivujícím prostředí rodiny architekta Josefa Fanty a jeho manželky Julie Fantové-Kusé, která se angažovala v mnoha ženských spolcích, jako členka Vesny stála u zrodu první pokračovací dívčí školy na Moravě, v Praze působila ve spolku Minerva, který založil a spravoval známé dívčí gymnázium, první v českých zemích. Fantovi se stýkali s mnoha umělci a politiky, k nejbližším přátelům patřili Julius Zeyer, sestry Kalašovy, Gabriela Preissová, Josef Frič, Zdenka Braunerová, rodina Náprstkova, Wachsmannova a další, pravidelně navštěvovali salon Anny Lauermannové-Mikschové a od roku 1900, kdy zakoupili jako letní byt vilu v Jevanech, sami pořádali jakési neoficiální letní „zájezdové“ salony pro své známé.

Od roku 1904 navštěvovala Marie Fantová gymnázium Minerva, kde se seznámila se Zdenkou Foustkovou-Wattersonovou, Stašou Procházkovou-Jílovskou, Blaženou Baušovou-Fischerovou, ale i Olgou Masarykovou či Milenou Jesenskou, které budou tvořit okruh jejích známých a zčásti se stanou i spolupracovnicemi či konkurentkami během pozdějšího žurnalistického působení. V roce 1912 začala Fantová studovat germanistiku a historii na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity, ze školy ale odešla po šesti semestrech. Během první světové války prožila krátký vztah s Janem Masarykem a v půli roku 1918 odjela na roční pobyt do Spojených států amerických. Po návratu působila jako úřednice československého konzulátu v Německu a příležitostně přispívala články do nově založeného deníku Tribuna.

Právě v Tribuně si jí nejspíše všiml šéfredaktor Lidových novin Arnošt Heinrich a na podzim roku 1922 ji získal jako stálou redaktorku. Marie Fantová byla pro Heinricha cennou akvizicí, což potvrzuje mj. i výše jejího měsíčního platu, stejná, jakou šéfredaktor rok předtím nabídl nastupujícímu Karlu Čapkovi. Fantová začala své články – během prvního čtvrtroku jich napsala téměř čtyřicet – podepisovat šifrou Ma-Fa a v lednu roku 1923 pak převzala nedělní rubriku pro ženy, kterou se Heinrich rozhodl posílit.

II.
Rubriky pro ženy, které v českém prostředí zavedla roku 1907 Olga Fastrová svým pravidelným sloupkem v Národní politice, se zprvu prosazovaly jen těžce, po vzniku republiky se ale postupně staly povinnou součástí většiny deníků. „Tehdy už se vydavatelstva nedívala na řádky věnované ženám jako na takřka zbytečnost, naopak, už jim začalo býti zjevno, že je třeba vážně počítati se ženským čtenářstvem a proto se musí něco obětovat,“ píše ve vzpomínce Františka Svobodová-Tůmová, která až do začátku dvacátých let vytvářela „ženskou“ rubriku Národních listů.

Na prvorepublikovém novinovém trhu panovala obrovská konkurence a ženy-čtenářky deníků byly cílovou skupinou – do té doby téměř ignorovanou, o niž jednotlivé tituly mezi sebou tvrdě bojovaly. Po Národní politice jako první na novou situaci reagovala Tribuna: pravidelnou rubriku pro ženy v ní vedla nejprve Zdena Foustková-Wattersonová, poté Milena Jesenská. Zřejmě na její popud vznikla z rubriky roku 1921 samostatná příloha, kterou řídila Staša Jílovská a v níž publikovala mimo jiné i Fantová. Tribuna se tak stala startovní čárou skupiny mladých vzdělaných novinářek, které se ve dvacátých letech rozprchly do jiných periodik a od základů změnily způsob psaní pro ženy, zbavily ho puncu méněcennosti a přinesly nová témata a ideologie: Jesenská v Národních listech, Wattersonová v Prager Presse, Jílovská v Pestrém týdnu a Evě, Fantová v Lidových novinách. Tyto žurnalistky byly spřízněny nejen generačně, ale i podobným sociálním původem i historickými okolnostmi, které jim uvolnily cestu ke vzdělání a profesionálnímu uplatnění. Svou charakteristikou v recenzi na knižní vydání Ma-Finých článků to potvrzuje také Marie Pujmanová: „Generace Ma-Fy, Mileny, Foustkové-Wattersonové, to byly divoké a zajímavé holky. Nabité vitálností. Plné osobní energie. Iniciativní... Byly slavné po Praze. Vyrazily z klidných měšťanských rodin a z Čech ven...“

To, že ze všech těchto jmen je dodnes „slavné“ pouze jméno Mileny Jesenské, je z mnoha důvodů pochopitelné, na druhé straně by se u něj studium deníkové žurnalistiky dvacátých let (ale např. i genderových témat) nemělo zastavit, protože kromě Mileny existovaly i jiné, dnes ne tak známé, ale kvalitativně srovnatelné publicistky a také proto, že ve stínu proslulých článků, jako jsou Ďábel u krbu nebo Cesta k jednoduchosti zůstávají skryty desítky dalších pozoruhodných textů, které se zabývají podobnými tématy. Mezi nimi i texty Ma-Finy.

III.
„Ma-Fa byla žurnalistkou fenomenálního postřehu a slovesné obratnosti. Její články sršely vtipem a bystrostí úsudku. Byly zábavné, duchaplné a psané výbornou češtinou,“ tak krátce shrnuje Fantové žurnalistický styl Otakar Štorch-Marien, jediný nakladatel, který projevil zájem o vydání jejích článků. Soubor s názvem Lidé, Praha, svět vyšel v Aventinu v roce 1925, v době, kdy Ma-Fa podruhé dlouhodobě pobývala ve Spojených státech amerických. Podle Štorcha-Mariena patřily Ma-Finy sloupky a fejetony „nepochybně ve svých letech k nejvyhledávanějším z tohoto žurnálu“, o jejím žurnalistickém úspěchu svědčí i čísla: během prvních tří let působení v Lidových novinách napsala přes padesát fejetonů pro titulní stranu, mnohé z nich pro prestižní nedělní vydání, některé i pro zvláštní příležitosti (Nový rok, Vánoce). „Ženská hlídka“ se pod jejím vedením rozšířila, zpřehlednila, získala nové kreslíře a spolupracovníky a byla hlavním konkurentem stejně zaměřené rubriky Národních listů, kterou od roku 1923 řídila Milena Jesenská.

Milenina spolupracovnice Jaroslava Vondráčková Ma-Fu viděla takto: „Byla rázná a buršikózní. Četla se dobře, samá satira a ironie. Klábosilo se s ní ještě líp, dělala si ze všeho legraci. Sentimentální smutek Milenin neznala.“ Právě nadsázka, humor, všudypřítomná ironie a sarkasmus Ma-Fu odlišují nejen od Jesenské, ale i od většiny dobových referentek ženských rubrik: tyto rubriky musely mít zčásti informativní a praktický charakter, pojednávaly věcně o tématech považovaných za „ženská“ – o módě, domácnosti, výchově dětí, vaření, kosmetice. I Ma-Fa se ve svých úvodnících těmto tématům věnovala, pojednávala je ovšem komplexně, s nadhledem, nevážně, bez osvětového tónu, vyhýbala se standardní formě popisných módních referátů a psala spíše fejetonistickým stylem.

Fejetonistický talent rostl u Ma-Fy ze schopnosti nalézt téma i ve zdánlivé banalitě a rozvinout ho, zachycení obyčejnosti a všednosti není u ní nudné, protože je absolutně přesné. Nevyhledává extrémní situace, inspiruje se spíše nedramatickými, v podstatě nezajímavými okamžiky a naplno využívá jejich potenciál, ale i potenciál své formulační obratnosti. Má smysl pro slovní hříčky, absurdní pointy a grotesku, dovede přesně odposlouchat dialog, oživuje své texty dialektem, novotvary, použitím slov anglických a německých. Její sloupky „jsou projevy ze všech stran živého, dobře pozorujícího, vtipného, chtivého a schopného člověka, kterému nikdy nedochází látka, nápad, legrace: přitom je to upřímné, nijak se to nevtírá svou zábavností a běží to radostí z vlastní vervy“.

Témata Ma-Fa často opírá o své zahraniční cesty (USA, Německo, Itálie, severní Afrika, Francie), píše o odlišnosti a díky dlouhodobým pobytům mimo domov získává jistý odstup a možnost srovnání. Článek Otcové a kočárky, který jsem vybrala jako prolog tohoto textu, vyšel krátce po Ma-Fině návratu z Bostonu a s kontrastem dvou kultur pracuje. Zřejmá je ale i citlivost ke společenským fenoménům doby, sociální aspekt psaní, v němž se staví na stranu slabších, ponižovaných nebo zneužívaných (ať jsou to kojné, nebo ženy obecně), aniž by sklouzávala k patosu nebo didaktičnosti. Ma-Fina sestra překladatelka Eva Horlivá o ní v Rozpravách Aventina napsala: „Ma-Fa čte v obličejích lidí, které potkává, a všem, co vidí, jako v knize. Projde dvěma ulicemi a vidí, ví a dovede o tom povědět víc než někdo jiný při návratu z cesty kolem světa.“

IV.
Ma-Fa působila v Lidových novinách až do března 1929, kdy ji po svém odchodu z Národních listů nahradila Milena Jesenská. Ma-Fa i Milena se stýkaly od dětství, znaly se ze školy, byly kolegyněmi během působení v Tribuně a spolupracovaly i později. Například v roce 1927 přispěla Fantová do nově založeného týdeníku Pestrý týden, jehož redakci tvořili Milena Jesenská, Staša Jílovská, Vratislav Hugo Brunner, Karel Neubert a Adolf Hoffmeister, a v témže roce si Jesenská vybrala čtyři z Ma-Finých fejetonů do sborníku článků o cestování Šťastnou cestu, který vyšel v nakladatelství F. Topiče jako třetí svazek knižnice Žena.

Do roku 1927 ale spadá i jejich první profesionální střet, který souvisí se změnou vedení Lidových novin. Na postu šéfredaktora nahradil v lednu tohoto roku Arnošta Heinricha K. Z. Klíma, který se ihned začal snažit o restrukturalizaci všech rubrik, včetně ženské. Na začátku roku proběhl pokus o grafickou a tematickou změnu „ženské“ hlídky na jakousi obsahově bohatší společenskou rubriku, který se však příliš nezdařil. Ma-Fa pak v tomto roce napsala některé ze svých nejkontroverznějších článků, které vzbudily obrovskou, převážně negativní reakci u čtenářů a Klíma, který chtěl vést noviny konzervativnějším směrem, se rozhodl Fantovou nahradit – její místo nabídl Jesenské. Protože ale Jesenská v té době nechtěla z Národních listů odejít, zvítězilo kompromisní řešení: organizační a administrativní práci převzala od Ma-Fy nově přijatá Olga Vojáčková, Ma-Fa psala dál své sloupky.

Ma-Fin definitivní odchod z Lidových novin je se jménem Jesenské spojen také: když K. Z. Klíma nabídl Mileně místo v rubrice pro ženy počátkem roku 1929 podruhé, měl úspěch. Jesenská se nacházela v tíživé situaci, která souvisela s jejím zdravotním stavem, a v dubnu do redakce nastoupila. Ve stejné chvíli ovšem odmítla Ma-Fa dál psát. O celé aféře, která se tenkrát okolo „přestupu“ rozpoutala, víme pouze ze zpráv Mileny Jesenské, konkrétně z dopisu, který koncem dubna napsala Miroslavu Ruttemu. „Když jsem dostala výpověď v Národních listech, zeptala jsem se Ma-Fy, má-li něco proti tomu, abych se ucházela o místo pí. Vojáčkové. Uznáte, že je to dotaz trochu groteskní, protože jsem nikdy nechtěla být ustanovena na jejím místě a chtěla jsem dělat v listě práci, kterou ona, Ma-Fa, nejen nedělala, ale nechtěla dělat. Dostalo se mi odpovědi: ‚Ale naopak, jak bych něco proti tomu měla? Jsem naopak velmi ráda, že ze mne spadne povinnost starat se o věci, kterým nerozumím a které nenávidím, a odpadne Klímovo věčné vyčítání, že se o to nestarám.‘ [...] Napsala jsem tedy první článek a poslala jsem ho tam a Ma-Fa odmítla dál psát. To jsou fakta a já jim nerozumím.“ Celá kauza byla pravděpodobně složitější, je ale těžké ji rekonstruovat, protože máme k dispozici jen jednostrannou, sebeobhajující Mileninu interpretaci. Pracovní poměr s Lidovými novinami rozvázala Ma-Fa až na vlastní opakovanou žádost v létě 1929. Zda s novinami spolupracovala ještě později, ve třicátých letech, bude možné s určitostí říci až po důkladné rešerši deníku z tohoto období.

V.
Marie Fantová se kromě novinářské činnosti věnovala i překladům, zřejmě už od první poloviny dvacátých let. Plynně ovládala němčinu (8 let byla provdaná za Friedricha Breinla, německého profesora lékařské fakulty), angličtinu (po několikerých pobytech ve Spojených státech) a také francouzštinu (roční studium na francouzském lyceu v Lausanne), překládala převážně z angličtiny.

V dopise Otakaru Vočadlovi, koordinátorovi aventinské anglo-americké knižnice, doporučuje roku 1924 Ma-Fu jako překladatelku Karel Čapek. Její první aventinský překlad (Nebezpečná stáří Rose Macaulayové) vyšel roku 1926. Některé z dalších překladů vycházely nejprve v Lidových novinách jako román na pokračování.

Důležitou kapitolou byla editorská spolupráce s Otakarem Štorchem-Marienem: v roce 1935 se nakladatel s Ma-Fou dohodl na založení knižnice Jen ne nuda, která ovšem fungovala jen krátce. Po třech vydaných titulech (Eliot Crawshay-Williams, Beverley Nichols, Evelyn Waugh) spolupráce skončila konfliktem. Fantová se stáhla i s vloženým kapitálem, čímž jen prohloubila tehdejší Štorchovy finanční obtíže.

Překládáním se Ma-Fa zabývala i po válce. Spolu se Zdeňkou Werichovou se podílela na překladu Kesselringovy divadelní hry Jezinky bezinky, s dlouholetým přítelem Prokopem Voskovcem přeložila Stevensonův Ostrov pokladů, publikovala překlad Agathy Christie, pracovala na převodu Shakespearových Sonetů. Žádný z těchto překladů přitom není uveden v rámci výčtu překladatelského díla v Lexikonu české literatury.

Jak už jsem napsala v úvodu, sekundární literatura, která by přinášela jakékoli informace o Marii Fantové, je více než chudá. Jediným odborným textem je její heslo v Lexikonu české literatury, jehož autorkou je Alena Hájková. Ani toto heslo ale není úplné, opomíná některé Ma-Finy překlady, ve výčtu knižních publikací pomíjí výbor Šťastnou cestu, jehož editorkou byla Milena Jesenská, jako jediné periodikum, do nějž Fantová přispívala, uvádí Lidové noviny. Ma-Finy články lze přitom nalézt také v Tribuně, Módní revue, Pestrém týdnu, Přítomnosti a Rozpravách Aventina. Ani neodborníci se Ma-Fě příliš nevěnují, výjimkou byl sumarizující článek Marie Homolové v Lidových novinách, v němž se také vyskytují chybné údaje.

Hlavním přirozeným zdrojem pro studium tak zůstávají články v jednotlivých periodikách; bibliografie článků v Lidových novinách dvacátých let je hotová, další období čeká na zpracování. Korespondence Fantové, která by vzhledem k širokému okruhu přátel byla neobyčejně zajímavá, se nejspíše nedochovala a pátrání po ní je prozatím neúspěšné. Jediné mně známé Ma-Finy dopisy adresované Marii Kalašové jsou dostupné ve fondu Josefa Fanty v PNP. Právě kvůli neexistenci korespondence jsou proto jako komentář k jejímu osobnímu životu zvláště důležité nevydané vzpomínky na rodinnou vilu v Jevanech, které se nacházejí v soukromém archivu.

Naprosté vakuum zájmu, které se rozprostírá kolem života a díla Marie Fantové, je těžko pochopitelné. Stejný osud však potkal i další publicistky z téhož období, s jedinou výjimkou, jíž je Milena Jesenská. I vzhledem k této nerovnováze se všichni badatelé, kteří se k období dvacátých let minulého století jakkoli vztahují, vystavují určitému nebezpečí, že jejich interpretace a závěry budou zkreslené. Tyto autorky-outsiderky, které stojí na okraji jistě i proto, že byly ženy a že jejich texty byly z velké části ženám určeny, si jistě zaslouží alespoň částečnou rehabilitaci. Další studie na toto téma k tomu, doufám, přispějí.

POZNÁMKY
_1
Hiršal, J.– Grögerová, B.: Let let II. Praha 1994, s. 26.

_2
Národní listy. Jubilejní sborník 1861–1941. Praha 1941, s. 131.

_3
Pujmanová-Hennerová, M.: Marie Fantová: Lidé, Praha a svět. Tribuna, 29. 11. 1925, s. 9.

_4
Štorch-Marien, O.: Sladko je žít. Praha 1992, s. 288.

_5
Vondráčková, J.: Kolem Mileny Jesenské. Praha 1991, s. 77.

_6
Pujmanová-Hennerová, M.: Marie Fantová: Lidé, Praha a svět. Tribuna, 29. 11. 1925, s. 9.

_7
Horlivá, E.: Sestra Ma-Fy o Ma-Fě. Rozpravy Aventina, 1925/1926, s. 17.

_8
Wagnerová, A.: Dopisy Mileny Jesenské. Praha 1998, s. 130 –131.

_9
Čapek, K.: Korespondence II. Praha 1993, s. 342.

_ 10
Poslední Pařížanka v Praze. Lidové noviny 21. 4. 2001, s. 28.

_ 11
Je přílohou mé diplomové práce Novinářka Marie Fantová a rubriky pro ženy v denním tisku dvacátých let 20. století obhájené na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v roce 2004.