3

Vztah ke strukturalismu je pro mě velkou měrou také osobní záležitostí, prvkem intelektuálního životopisu, ale – řeknu to bez oklik – nejen intelektuálního. Když jsem v druhé polovině padesátých let začínal svou odbornou dráhu, provedl jsem – tak jako několik mých nejbližších kolegů-vrstevníků – jasnou a rozhodnou volbu. Do jisté míry to byla volba negativní, nechtěl jsem mít nic společného s marxismem jako metodologií oficiálně podporovanou, orientovanou ideologicky; studoval jsem v období stalinismu a tehdy nám byl marxismus vnucován v krajně vulgární verzi.

Anketu o dědictví českého strukturalismu otevírá několik otázek: Co zůstalo z tradice a dědictví strukturalismu Pražské školy? Byl „klasický“ strukturalismus překonán tzv. poststrukturalismem, jak je od sedmdesátých let 20. století stále znovu prohlašováno? Zůstal strukturalismus skutečně zajímavým už jen pro dějiny humanitních věd? atd.

Milí přátelé,

K první otázce, zda „obstojí v současném ‚hyperpluralitním‘ společenském diskurzu chápání strukturalismu jako jednotného vědeckého názoru a noetického stanoviska [...]“ – to je řečnická otázka, která samozřejmě předpokládá odpověď: Ne.

Zmatení jazyků v přístupech „k fenoménu text “ potvrzuje i Vaše vyzvání. Místo analytické studie připravené jako podklad diskuse – anketa. Místo vymezení hranic tématu – minimálně čtyři problémové okruhy samy o sobě vyžadující vymezení. S pocitem provinění se pokusím formulovat to, co pokládám za aktuální a „podstatné“

Domnívám se, že s projevy lingvistického a literárněvědného strukturalismu se od třicátých let setkal v nějaké podobě každý pracovník v oboru – z doslechu, sledováním odborné literatury, četbou časopisů, zájmem o probíhající diskuse a polemiky – s kladným nebo záporným zaujetím pro nově kladené otázky a jejich řešení. To je ovšem dodatečná představa člověka, který v té době neměl a nemohl mít s oborem nic společného.

I kdybychom snad chtěli vnímat strukturalismus již jen jako součást kulturních dějin (což nenavrhuji), měl by do nich vstupovat jako důkladně, zblízka prostudovaný fenomén. I tehdy by se tudíž patrně ukázalo, že nejedno z témat, která zdánlivě nově nastolil a do hloubky skutečně rozpracoval teprve poststrukturalismus, bylo latentně obsaženo již ve strukturalismu. Včetně pražského: zde se to týká např.

Strukturalismus přinesl teorii literatury i kritice víc škody než užitku, a nebyl tak ve svých výsledcích vlastně vůbec plodný. Nedozvěděli jsme se od něj nic víc, než to, co jsme věděli docela dobře předtím. Strukturalismus si vytvořil nová pojmenování i bohatou kategorizaci, ale jen málo z toho bylo důležité. A nejvíce mi vadila jeho axiologická neutralita. Přesto se mu věnovalo až příliš pozornosti. Stačilo by napsat jednu kapitolu a nevytahovat na něj zbraně tak těžkých kalibrů.

Začnu klasiky: Mukařovský (1933–34/1981) konstatuje, že „nelze básnictví jinak pochopit, nerozumíme-li jeho materiálu“ a že „v básnickém díle není vlastně nic, co by nebylo dáno jazykem“, Skalička (1948) píše (o Saussurovi) „he [...] had analysed the phonetic systems of world languages and had laid the foundations of a newly conceived literary science“ – a na mysli má nepochybně právě strukturalismus. „Na počátku“ tedy je jazyk a – byla – lingvistika.

Snahu vyvodit charakter a perspektivu jevu z něho samého může výhodně doplnit pokus pohledět na daný jev i jiným jevem, jenž s ním sice není totožný, ale je s ním spřízněný. Už více než čtyřicet let píši o fenomenologii jako o spřízněném jevu strukturalismu. (Dnes se s tímto stanoviskem shledáváme u mnoha badatelů, Elmar Holenstein prohlašuje meziválečnou Pražskou školu přímo za určitý druh fenomenologie.) Zcela totožné ovšem oba směry nejsou: jsou obdobné metodologicky, avšak oblasti, jež spravují, se kryjí jen částečně, nestejné jsou dějiny i osobnosti obou směrů atd.