... strukturalismus?
K první otázce, zda „obstojí v současném ‚hyperpluralitním‘ společenském diskurzu chápání strukturalismu jako jednotného vědeckého názoru a noetického stanoviska [...]“ – to je řečnická otázka, která samozřejmě předpokládá odpověď: Ne.
K pokračování položené otázky: „[...] které implikuje náchylnost k mocenským ambicím, ideologické schematizaci a vylučuje lidský subjekt“ – tady je mnoho věcí hozeno do jednoho pytle. „Mocenské ambice“, pokud tomu označení dobře rozumím, neměl český strukturalismus třicátých a počátku čtyřicátých let, mělo je však nepochybně jeho ideologické, politické i personální potlačení v letech padesátých. „Ideologická schematizace“ deformovala tradici českého strukturalismu právě v těchto letech. „Lidský subjekt“ jsem určitě nepostrádal v Mukařovského stati Záměrnost a nezáměrnost v umění, ale ani v řadě dalších. Složitěji se Mukařovský vyrovnával s otázkou individua, ale i v tomto směru řekl nejedno platné slovo. Mluvit o „strukturalismu“ vůbec a přehlédnout jeho naprosto odlišnou situaci u nás a třeba ve Francii, je smíchání karet dvou různých her.
Z druhé otázky jsem si vybral „sémantické gesto“. Ve svém poměrně dlouhém vývoji (vezmeme-li v úvahu všechno, co k němu směřovalo od konce dvacátých do začátku čtyřicátých let) se tento metodologický předpoklad Jana Mukařovského vyvíjel, v zásadě od imanentní zákonitosti (souběžnosti působících tvarových tendencí v různých rovinách díla), k přesvědčení, že celý složitý pohyb uvnitř díla lze uchopit jako „význam“, přesněji, jako významové dění, které ovšem přesahuje běžnou sémantiku jazykového sdělení – právě svým utvářejícím vkladem. V přednáškách Úvod do estetiky (1931–1932) pojednal Mukařovský o „apercepčních rámcích“, jimiž je řízeno naše vnímání skutečnosti, a při té příležitosti formuloval přesně, oč stále běží: umělecké dílo, tvořivý čin, má mimořádné předpoklady k tomu, aby vytvářelo nové „apercepční rámce“ (báze) a rušilo tím ustrnutí těchto základních předpokladů lidského vnímání skutečnosti (stabilitu v jiných ohledech nutnou, v umění a estetickém prožívání však poutající k normám). V téže přednášce se mluví o sjednocujícím „gestu“, za něž lze považovat dílo z hlediska tvůrce. Tuto dynamiku (tvůrčího gesta) hledá Mukařovský později v umělecké výstavbě díla (nebo řady děl) jako princip jejich dynamické významové jednoty, nevylučující ovšem, spíše předpokládající její vnitřní rozpornost a významovou otevřenost.
Milan Jankovič
Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR, Praha
