Zdeňkovi nablízku jsem mohl být dlouhý čas. Bledý vytáhlý mladík Zdeněk Pešat se mne shodou okolností ujal hned při zápisu na Filozofickou fakultu a poradil mi, které přednášky si mám zapsat. Byl zimní semestr 1948/1949. Mohl jsem si do indexu zapsat úvod do estetiky a teorii malířství u Jana Mukařovského, teorii literatury u Felixe Vodičky, přehled světové literatury u Václava Černého a také jeho staročeského Mastičkáře… samozřejmě kromě těch povinných přednášek, kterých potom postupně a na úkor našeho rozhledu přibývalo.
* Sládkův smuteční cyklus (zařazený do Spisů básnických 1907 pod titulem Písně smuteční) má mimořádný význam. Dokládá, jak přesvědčivě byl jeho autor schopen navazovat na daleko sahající tradici vlastním básnickým činem. Řadou příznaků hlásících se k anonymitě lidové poezie se jeho sbírka přiřazuje k písním pohřebním, jak je zachoval soubor Karla Jaromíra Erbena (Erben 1864) i pozdější vydání Národních písní moravských (Bartoš 1901).
Den Titel meines Beitrags entlieh ich aus dem Epilog
des Buches Hašeks Švejk, von Přemysl Blažíček.
Meine Anmerkungen sind dem Andenken
an den Autor dieses Buches gewidmet.
K první otázce, zda „obstojí v současném ‚hyperpluralitním‘ společenském diskurzu chápání strukturalismu jako jednotného vědeckého názoru a noetického stanoviska [...]“ – to je řečnická otázka, která samozřejmě předpokládá odpověď: Ne.
