13

Slovo a Smysl 13

Snový svět starých Seveřanů a jeho jinakost

Opravdové sny nebere vážně nikdo, ani ti, jimž se vskutku zdály. Vy snad ano?
Orhan Pamuk: Jmenuji se červená

Levitace. Sny v českém obrození

Mně zdálo se, že hvězdy padaly.
Černá půlnoc byla; chrám se pozvedal,
chrám to gotický a náhrobek v něm stál,
na náhrobku socha – zkamenělý žal.

Černá půlnoc byla; nikde žádný svit,
jen gotické větve, které nesly kryt,
kde se setkávaly, jasný chvěl se třpyt,
z démantové lampy jak by zásvit spěl.

Nebyly to lampy, lesk to hvězd se skvěl,
nebyla to klenba a nebyl to chrám,
nebyla to socha, já jsem sám a sám
o půlnoci patřil k hvězdným výšinám.

Reprezentace, performance historie a současná literární věda

Jonathan Culler v knize On Deconstruction: Theory and Criticism After Structuralism_1 uvažuje o povaze současné literární vědy a s odkazem na J. Hillise Millera v podstatě přijímá jeho základní rozlišení na kritiku sokratovskou a apollonskou, tedy na literární vědu zaměřenou na vytváření systému (nová kritika či strukturalismus) a na literární vědu směřující k odhalování aporií a limitů (dekonstruktce či moderní pragmatismus typu Stanleyho Fishe).

Vědcovy nové šaty

Non sunt multiplicanda entia sine necessitate.

Jak nezabít literaturu kulturou

Poté, co Hayden White v sedmdesátých letech přišel s tezí, že historie má povahu textu a při jejím tvoření se využívají stejné literární postupy_1 jako v případě psaní románů či povídek, vneslo toto zjištění do literární vědy a historiografie nový vítr.

Román Milana Kundery L’identité

Was weiss der Mensch eigentlich von sich selbst! Ja, vermöchte er auch nur sich einmal vollständig, hingelegt wie in einem erleuchteten Glaskasten, zu percipiren? Verschweigt die Natur ihm nicht das Allermeiste, selbst über seinen Körper, um ihn, abseits von den Windungen der Gedärme, dem raschen Fluss der Blutströme, den verwickelten Fasererzitterungen, in ein stolzes gauklerisches Bewusstsein zu bannen und einzuschliessen!

Otázka pro... Petra A. Bílka

Možná je to jen shoda okolnosti, ale zdá se, že z celého díla Rolanda Barthesa lze jako jeho nejsystematičtější, nejuspořádanější prací označit Systém módy (Systeme de la mode, 1967), na níž pracoval na přelomu padesátých a šedesátých let. Analyzuje v ní ne módní produkci samotnou, ale způsob, jakým je tato produkce verbalizována, jak psaní o módě využívá specifické kódy a komponuje ucelené a komplexní struktury. Barthes tu nachází zřetelnou, a dokonce i formalizovatenou technologii využití slovních výrazů, fungující za pomoci normalizujících kódů.

Stránky