Levitace. Sny v českém obrození

Mně zdálo se, že hvězdy padaly.
Černá půlnoc byla; chrám se pozvedal,
chrám to gotický a náhrobek v něm stál,
na náhrobku socha – zkamenělý žal.

Černá půlnoc byla; nikde žádný svit,
jen gotické větve, které nesly kryt,
kde se setkávaly, jasný chvěl se třpyt,
z démantové lampy jak by zásvit spěl.

Nebyly to lampy, lesk to hvězd se skvěl,
nebyla to klenba a nebyl to chrám,
nebyla to socha, já jsem sám a sám
o půlnoci patřil k hvězdným výšinám.

Jaroslav Goll: Ve snách II. Básně (1874)

Snad nejdiskutovanější událostí podzimu roku 1835 v Čechách byl přílet Halleyovy komety, která se zemskému povrchu přiblížila opět po více než pětasedmdesáti letech.V periheliu své dráhy, tj. v největší blízkosti Slunce, se vlasatice ocitla 16. listopadu1835, právě v den pětadvacátých narozenin básníka Karla Hynka Máchy.

Shodou okolností hned dva literáti z Máchovy blízkosti, František Jaromír Rubeš a Karel Sabina, blížící se přílet komety již předtím zmínili ve svých prózách._1 Oba jejich texty, Rubešovy Obrazy ze spaní mého i Sabinovy Obrazy a květy snů, přitom reagovaly na o něco starší prózu Máchovu (Obrazy ze života mého). A oba byly stylizovány jako popisy snových zážitků.

Ke snům a k snění přistupovala romantická kultura s novou citlivostí._2 Sen už nebyl chápán jenom tradičně, jako věštba nebo alegorie, ale také ne jen jako pouhá prezentace skrytých přání a tužeb. Pro romantického umělce byl sen i nastaveným zrcadlem a nástrojem sebepoznání. A v jeho reflexi se odráželo i vědomí, že ve snu může člověk svou individuální existenci přesáhnout a osudově být proměněn transcendujícím zážitkem._3

S těmito zřeteli také věnovala pozornost snům již od svých počátků česká obrozenská literatura. Zapisoval si je např. J. H. A. Gallaš,_4 jako osudová znamení se objevují v romantizujících dramatech a prózách V. K. Klicpery,_5 transformací snového zážitku vznikla i Máchova povídka Pouť krkonošská._6

Prozaické texty, které jsou námětem naší studie, Sabinův a Rubešův, se ale neopírají o „reálný“ snový zážitek, nýbrž uprostřed třicátých let 19. století snové stylizace již jen využívají jako specifického romantického „žánru“. K nim jsme přiřadili o něco pozdější povídku B. Mosera, která v osobité transformaci pracuje se stejnou situací. Všechny tři prózy, a mezi nimi zejména text Sabinův, dokládají, že Máchova kosmická poezie měla v dobové české próze svébytné paralely a že vyrůstala ze sice obecně romantické, avšak ideově a tematicky originální domácí situace.

I.

Sabinova próza Obrazy a květy snů, která byla vydávána na pokračování v Květech v létě roku 1835,_7 upomíná na Obrazy ze života mého K. H. Máchy, jež vycházely ve stejném časopise o rok dříve,_8 nejen svým názvem, ale i uspořádáním. Představovala‑li však Máchova povídka v české literatuře novum úsilím básníka o reflexi osobního prožívání světa a jedinečné vlastní existence, směřuje próza Sabinova ještě dál. Jak je zřejmé ze srovnání obou titulů, na místo života staví sen.

Dichotomie života a snu („skutečnosti“ a „ideálu“) je také tématem teoretické úvahy, kterou Sabina svému textu předesílá, podobně jako Mácha předřazuje Večeru na Bezdězu, první části svých Obrazů, paradoxní úvahu poutníka o časech života. V Sabinově úvodním zamyšlení vyvstává proti „divuplné dědině“ uplynulých snů pustá skutečnost země, „jejíž hory znamenají hroby“. Snění podle Sabiny utváří krásné obrazy „před okem nezakrytým“, zatímco v reálném světě je krása vždy překrývána vzdechy a slzami lidských bolestí. Snové obrazy se mohou vracet, ale „nezajdou nikdy“, bolest a krása bdělé existence však mizí v „oceánech věčného zapomenutí“ (s. 337). Se sněním jsou tedy spojovány kvality krásy, vznešenosti, ticha, lásky a věčnosti, zatímco bdělý život je charakterizován atributy pustoty, sprostoty, hluku, zoufalství a časnosti.

Při takto polarizovaném rozvržení Sabina úvodní úvahovou část prózy logicky završuje výzvou k básníkům, aby své sny zaznamenávali a učinili z nich východisko své tvorby („I přenášej, bratře, sny svoje chutě na papír – anebo chyť se zvučné harfy […]“). Úsilí překonat dichotomii života a snění je vůbec nápadným sjednocujícím akcentem jinak myšlenkově roztříštěné úvodní úvahy. Neukotvenost lidské existence oscilující na hranicích snění a bdění, skutečnosti a ideálu („Čili snad život celý toliko snem jest?“) může být překonána pouze činem básníka, který je schopen „chladný“ život naplnit „obrazy a květy snů svých“ (s. 337).

Stejně jako v Máchových Obrazech, i v Sabinově próze po vstupní teoretické úvaze následují dva uzavřené příběhy, v nichž se ve vědomí vypravěče prostupují zážitky bdělé a snové existence.

Dějištěm prvního je pohraniční hospoda kdesi v Krkonoších. Přicházející návštěvník, snad český student, se postupně seznamuje s ostatními hosty, mezi nimiž jeho pozornost vzbudí vysoký, černě oděný šlechtic. Student přijímá jeho pozvání ke stolu. Šlechticova existence je provázena podivnými úkazy, které mladík zpočátku pouze registruje, aniž by jim věnoval pozornost – nikdo nezná erb a jméno šlechtice, jehož výstavný kočár přijíždí, „jako by přiletěl“, a jehož obhroublí sluhové se objevují, „nevím posud odkud“. Šlechtic sám napadá na nohu, o dávno zemřelých Cagliostrovi a Swedenborgovi mluví jako o svých přátelích a diví se, že student ho nepoznává. Ten však jeho totožnost neodhalí, ani když se šlechtici zachce hudby a na jeho pokyn se spustí „pekelný sbor“ z Meyerbeerova Roberta ďábla doprovázený skučením výrů, rámusem psů a koček a křikem a divokým rejem pacholků a děveček. Chaos vrcholí požárem a sborem čarodějnic, které oblétají hospodu. Cizí šlechtic ale vše snadno utiší jediným gestem.

Student se domnívá, že pouze upadl do spánku a snil. Po probuzení zůstává ve společnosti tajemného šlechtice, který přijímá dvě nové návštěvy. První z nich je začínají cíněmecký literát a žurnalista. Ten ale při hovoru o Goethově Faustovi náhles děsem prchá (s. 345). Český student však pochopí, s kým seděl u stolu, teprve tehdy, když další návštěvník osloví šlechtice jménem: „Mefisto!“ Tímto druhým návštěvníkem je vyzáblý stařec, jehož „mlékobílé vousy až po kolena dosahovaly“, Ahasver, věčný Žid. V dialogu mezi Ahasverem a Mefistofelem (vylekaný český student ho sleduje „vtlačený do tmavého koutku“ lokálu) pak první ze Sabinových Obrazů vrcholí.

Nešťastný Ahasver, odsouzený, aby „pozoroval bídy a žaly lidské“, hovoří se soucitem o lidském údělu, Mefisto naopak k člověku zaujímá skeptický postoj. Když Ahasver hájí víru a tvůrčí nadšení, „vzdechy“ a „velebný zápal“, kterých je lidstvo schopno, Mefisto odpovídá: „A co činí v tom zápalu svém? Slova, vzdechy, ba i slzy je mnoho nestojí. Těch mají vždy pohotově podle potřeby; jiného pak by neobětovali ničeho, leda v šílenosti“ (s. 346). Dialog obou „nadzemšťanů“, střet mezi nadějí a pochybnostmi, zůstává nerozhodnut. Oba, Ahasver i Mefisto, však míří do Čech. Vyděšený a nešťastný český student se váhavě vydává v jejich stopách.

„Na podzim“ potom v Praze prožívá svůj druhý „sen“, který se rovněž rozvíjí v ucelený příběh. Vlastní události opět předchází protagonistova úvaha, jejíž parametry ještě nápadněji než v předchozí části korespondují se situací poutníka ze začátku Máchova Večera na Bezdězu._9 Stejně jako v Máchově próze sleduje protagonista z návrší před památným hradem (u Sabiny to je pražský Vyšehrad) zapadající slunce, které se odráží na vodní hladině (Vltava). A stejně jako Máchův poutník pak srovnává běh dne a lidského života_10 a dospívá k romantickému prožitku kosmu a věčnosti („Nocí temnou plynula země, co osamělý pták v povětří, a bylo ticho jako v hrobě“ – s. 345).

S chmurnými myšlenkami Sabinova protagonisty rezonují vzdálené „truchlivé kytary zvuky“. V písni, která zaznívá z houstnoucí tmy pod Vyšehradem, se jimi obrací neznámý jinoch bez naděje k nebi („Jen prach ty hvězdy?“) i k zemi („zašel krásný máj / […] zpustlý vlastní kraj“). Jeho zpěv vrcholí dvojverším, které je „máchovsky“ pregnantní definicí bezvýchodného postavení člověka:

Nade mnou prázdný, bezkonečný strop,
Pode mnou temný, věčně chladný hrob! (s. 366)

Tajemný pěvec ze svého poznání vyvodí i praktické důsledky – vrhá do Vltavy nejprve svou kytaru, poté sebe sama. Protagonista povídky, který konec jinochova života z dálky sledoval, odchází otřesen: „Cítil jsem, jak se chvěje pode mnou země, jak mne v letu zanáší v neznámou dalekost“ (s. 366). V nastalé tmě se navíc znovu setkává s Mefistofelem.

Rozvíjí se mezi nimi rozhovor, který se proměňuje v polemiku mezi utilitárněpragmatickým a pateticky ideálním pojímáním života. Mefisto hledí na lidskou existenci ironicky, úsilí člověka přesáhnout vymezený osud pojímá jako frašku – život nešťastného pěvce pod Vyšehradem shrne do několika strohých vět: „Dříve se rozmýšlel, pak pochyboval, pak si zoufal, – na to si zazpíval, a […] utopil se“(s. 366). Pro českého studenta, hrdinu a vypravěče povídky, je však takový odstup nemožný. Svou existenci prožívá s romantickou rozporností: „Já hledám hvězdy horoucí, a v tmavé výši jen práchnící se nesou země; vtírám se v modrou oponu nebeskou, a hle, jenom prázdno se tam jeví“ (s. 366). Beznaděj a zoufalství ho legitimují k požadavku, s nímž se obrací na Mefista:

Já žádám zopravdění vidin těch […], onen pramen světla chci spatřiti, z něhož slunce a hvězdy obdržely skvělost svou […]. Já chci věděti, proč jsem, a zdali vidina má i věčnost není jen pouhým bludem (s. 366).

Na Mefistův pokyn se opravdu ukáže „v nevyslovitelné dálce nebes“ planoucí hvězda, pramen světla, „z něhož všecko pochází“. Zářící zjevení však v hrdinovi jen vznítí novou „bolest“ a „blaženost“, touhu, kterou, jak se domnívá, pociťují všechny lidské bytosti – přání přiblížit se k tomuto zdroji věčného života: „Ty jsi mi ukázal žádanou hvězdu. Možno‑li ti mne k ní blíže uvésti? Jen tam, na jeden z oněch známých světů, jenž každonočně se vyjeví na obloze […]“ (s. 374). Mefisto přes pochybnosti: „Ajhle, nebyl bych si pomyslil, že vy zemšťané tak jste všeteční […], brzo byste i hvězdy chtěli opanovati“ (s. 373), mladíkovi prosbu vyplní – vezme ho do náruče a letí s ním vesmírem k nejbližší hvězdě. Mladík omdlévá, ale ještě předtím zažívá extázi z kosmického letu, jednoho z vůbec prvních v dějinách české literatury: „již jsem necítil vůni květů pobřežných, a jiné než zemské mne ovívaly větry. Hluboko pode mnou se nesla země, co černá loď v bezkonečném moři“ (s. 374).

Mladý adept kosmonautiky procitá v Mefistofelově náruči na pevné půdě, ale s úděsem zjišťuje, že nestojí na Zemi, nýbrž na povrchu cizí „hvězdy“ nebo planety:

[Mefisto:] „Zde jest hvězda.“
[Mladík:] „Hvězda?“ zvolal jsem uleknutý, vůkol pozíraje. „Pustá, holá půda, chladný vicher a žádná zář, a to jest hvězda?“ (s. 374).

Ještě větší úzkost však prožívá, když pochopí, že onen zdroj věčného světla, po kterém toužil, zůstává stejně vzdálený a nedosažitelný jako dříve („ještě vzdáleněji ode mne plynula vidina, a opět jedna obloha, a opět jiné neznámé hvězdy“). Tíživě si uvědomuje své nejisté postavení, svírán „pustou nocí“ vesmíru pociťuje pouze hrůzu a zoufale prosí Mefista o pomoc na zpáteční cestě, „nežli zde zajdu“. Mefisto prosebníka vztekle odhodí a ten, jako předtím zažíval závrať letu, prožije stejně závratný pád („nade mnou a pode mnou se míhaly světy, vůkol mne hučel divoký vítr“), který rovněž končí mdlobou. Procitá v ranním slunci na břehu Vltavy – v blízkosti těla utopeného pěvce, kterého vyvrhly vlny.

Oba Sabinovy „sny“ se prostředky dialogu a básnického obrazu pokoušejí definovat místo, které člověk zaujímá ve světě. Ahasver z dialogu v první části opírá svou víru v člověka o jeho touhu překročit vymezený pozemský úděl, o „pásmo, ježto spojuje […] člověčenstvo s nadzemskými duchy“. Mefistofeles však popisuje úděl jedince k takovému kroku disponovaného se sžíravou skepsí: „závist bude tě pronásledovati, jedem a ohněm tě budou pohazovati, nepokojným duchem nazývati, kterýž je vytrhuje ze spokojenosti – z jejich všednosti“ (s. 346).

Ve druhém, ještě podstatnějším snu Mefisto (v Sabinově pojetí vlastně reprezentant pragmatismu rodící se měšťanské civilizace) ustupuje do pozadí. Rozpor mezi smyslovostí a ideální „nadsmyslností“ zůstává, ale není už vztažen na celou společnost, je situován do niterných prožitků protagonisty a jeho alter ega, pěvce‑sebevraha na vyšehradské skále. Vlastní sen se tak stává pouze obraznou demonstrací vnitřního konfliktu:

Země člověku nabízí smyslové požitky, které však jsou jen dočasné a v nadosobní perspektivě neobstojí. Pozemská krása je pomíjivá, po dni přichází noc, po „máji“ podzim, květy opadají a lidský život spěje ke konci. A z perspektivy kosmu se Země jeví jako stísněné, „ouzké prostranství“, posléze jen jako vzdálená „mdlá záře“._11 Ideál věčnosti, jenž by mohl lidskou existenci naplnit skutečným smyslem, je však rovněž nedostupný a stále unikající. K zářící hvězdě, která naplňuje kosmos věčným světlem, se nelze přiblížit. Tomu, kdo se o to (třeba s pomocí ďábla) pokusí, hrozí uvíznutí uprostřed cesty, v chladné a pusté noci kosmu.

Extatický vzlet k věčnosti a pád zpět do pomíjivosti pozemské existence, které hrdina ve svém snu prožívá, dávají jeho životu elementární orientaci. Situaci letu i pádu však charakterizuje také absence opory, nejistota a rozkolísanost. Hrdina romantické epochy, toužící po „jiném“ a „vyšším“ bytí, nemůže uspět. Jeho údělem je bezútěšná samota, pustina mezi nebem a zemí._12 A jedinou možnost návratu a splynutí se světem, z něhož vyšel, nabízí smrt. Dotvrzuje to i tělo utopence, jež protagonista míjí, když opouští dějiště svého existenčního západu pod Vyšehradem.

Skutečnost, že transcendující gesto romantického hrdiny je Sabinou prezentováno jen jako snový zážitek, ostatně sama odhaluje jeho iluzorní podstatu.

II.

Ve stejném roce i časopise jako Sabina, jen o několik měsíců dříve, publikoval text, který titulem odkazuje na Máchovy Obrazy ze života mého, také František Jaromír Rubeš. Jeho próza Obrazy ze spaní mého vyšla v Květech jako rozsáhlá causerie k Novému roku 1835._13

Protagonista povídky se o silvestrovské noci předchozího roku 1834 marně pokouší zveršovat bohatému strýci novoroční blahopřání. Hledá inspiraci i v německé knize a při čtení usíná. Ocitá se v „říši snů“, mezi nebem a zemí, v podobném postavení jako hrdina Sabinův („nade mnou se mourovatilo nebe, pode mnou se černala země“ – s. 42). Obdobně bezútěšná je i vesmírná scenerie, utvářená sychravými větry a černými mraky.

Hybatelem kosmického letu tu ale není Mefisto, nýbrž neosobní „mrazivý větřík“, který hrdinu nese spolu s odcházejícím rokem kosmickým prostorem až do „krajiny zcela neznámé“, kde je i o půlnoci jasno. Toto kosmické království postrádá jakoukoli vznešenost. Připomíná spíše sklad zvetšelých divadelních rekvizit. Na hromadáchtu leží „staré měsíce“, „ztracené hvězdy“, „spotřebované duhy“ a „stohy komet“. Stranou harampádí sedí tiše „na odpočinutí“ roky, které přešly od počátků světa. Aktivitu v tomto zákulisí života vyvíjí pouze sžíravý čas, „ani svého druha nešetřící“, a dvě groteskní postavy: „smrt bledá, útlých lejtek“, která pečlivě naklepává svou kosu, a vedle její růžkatý amoroso, „činný úd Merotovy říše“ (s. 43),_14 jenž přišívá stále nové listy do knihy, do níž zaznamenává jména těch, kteří mají zemřít.

Zatímco se staré roky, žádostivé novinek ze světa, shlukují kolem přišedšího roku1834 a pozorně poslouchají jeho zprávy, pomocník smrti si přistrčí sedadlo k okénku, z něhož lze sledovat dění na Zemi. Protože dole nastává ráno, vypravěč povídky se usadí jako divák u vedlejšího okna: „patřil jsem v divadlo světa, kdežto se právě jitrem první jednání počínalo“ (s. 44). Dojem divadelního představení Rubeš podtrhuje popisem několika banálních situací, zápletek a lidských typů, které z nebeské výšky pozoroval (láska stárnoucího milence, nápadník, jenž se snaží okouzlit budoucí tchyni).

Na úroveň konvenčního pozemského hemžení dění staví i podivuhodnou vizi tří vroucně se modlících mladíků. Anděl, který se zjeví v modrém blesku, jejich prosby vyslechne a zmizí, ale na nebi se objeví „z hvězdiček“ složený nápis, jenž je citátem verše z Intermezza Marinky, druhého z Máchových Obrazů: „Ach! Jen země jest má!“ (s. 44)._15 Nejde tu jen o polemiku s přepjatostí romantismu, jak by se mohlo zdát z groteskní stylizace okolního textu – Rubešův protagonista vnímá „truchlívost“ Máchova vzkazu a nad marností touhy trojice mladíků po překročení pozemského údělu pociťuje skutečný zármutek.

To už však je zase hnán větrem a přinucen „neobyčejné divadlo, kdež se zdarma dívati může“, opustit. Prolétá „běhy obrovských těles“, ocitne se v blízkosti měsíce a dvanácti znamení zvěrokruhu, jimž věnuje veršované přání. Hned nato je ale ze snění probuzen poslem, který čeká na přání pro strýce. Rozespalý mladík posílá jen ústní vzkaz („cokoli mu jiní přát budou“), skutečná přání adresoval ve snu znamením zvěrokruhu.

Určení textu (k Novému roku) je podtrženo motivy času, který od začátku povídky vystupuje jako pochmurný, činný a naléhající aktér událostí. Je to nedostatek času, který v protagonistovi vyvolává úzkost,_16 nutí ho k modlitbám, ke šňupání tabáku a nakonec jej vyčerpaného uspí. A temné odbíjení „ve velkých hodinách soustavy světů“ je tím, co v jeho snu iniciuje kosmický let._17 „Vše zžírající“ a nikoho nešetřící čas vanoucí prázdným prostorem kosmu, v polospánku posedávající zaniklé roky lidstva a smrt, jež při klepání kosy bedlivě sleduje řadu přesýpacích hodinek, dotvářejí obraz světa podřízeného vládě časnosti. „Děvčátka […] se líčily, aby dokázaly […], že ony toliko času, v němž všecko stárne, podrobeny nejsou“(s. 44), pozoruje protagonista ze svého nebeského stanoviště s patrnou ironií. Pro Sabinův ideál věčnosti není v Rubešově kosmu místo.

Jeho obraz vesmíru je nápadně nepatetický, doslova přízemní. Jestliže Sabinův hrdina i poté, co dosáhl hvězdy, obrací pohled toužebně vzhůru, ke zdroji světla planoucímu ve stále nedostupných výšinách kosmu, Rubešův protagonista shlíží z nebeské říše dolů, přitahován groteskním pozemským theatrem mundi. A jestliže Sabina využívá očekávaného průletu Halleyovy komety kolem Země k obhajobě tajemství kosmu a k horlení proti hvězdářům, kteří „chladnou myslí krajiny hvězdnaté vyměřují a minutu vypočítávají, v kterou halleyská kometa k nám připlave“ (Sabina1835, s. 373), Rubešův vypravěč jen nahlíží kolem prolétajícímu Novému roku 1835 „do zboží“, jestli už skutečně přináší „tu safinetskou kometu“. Dva texty o létání ve snu tak ukazují rozpor, který se již ve třicátých letech v české kultuře rozevírá: proti romantické ideálnosti, proti přesažnému směřování k absolutním ideálům se zvolna formuje optimistická kultura praktických a dostupných, doslova přízemních životních cílů.

III.

Poslední text, Moserova próza Můj proces se smrtí, vznikl o něco později než oba předchozí, v roce 1862, spojují jej s nimi však nápadné shody. Jeho tématem je opět snová cesta protagonisty do nebe, také on je vyprávěn v první osobě a také on byl otištěn v časopise._18

Protagonistou a vypravěčem je sám Bedřich Moser (1821–1864), redaktor Brejlí, v nichž próza vyšla._19 V těžké chorobě je navštíven kostlivcem, který mu zvěstuje blížící se smrt a předává mu předvolání do nebe. Moser se však života nevzdává. S doktorem Podlipským, který nemocného redaktora léčí,_20 sepíše proti své smrti písemné odvolání a dohadují se, jak ho do nebe předat. Doktor Podlipský nemocnému radí, aby se zkusil „trochu povznést“, a předepíše mu morfium. Redaktor po jeho vypití upadne do spánku a po několika povznášejících snech skutečně cítí, jak stoupá vzhůru („Jako by mne andělé nesli, vznášel jsem se vzhůru, vždy výše a výše, až k nebeské bráně“ – s. 170).

Za branou nebes (jsou to ale jen „solidní a silné dvéře“) na něj ale čeká jen do nekonečna se táhnoucí chodba: „A na této chodbě a nesčíslných postranních nic než samé kanceláře“ (s. 170). Zatímco hledá tu správnou k podání své žádosti, pozoruje čilý nebeský provoz. Přicházejícím duším je dělán účet a podle bilance jsou po skupinách úředním sluhou odváděny do pekla nebo očistce. Jen nemnohé radostně pospíchají s cedulkou k vrátnému, svatému Petrovi, aby skutečně vešly do nebe.

Po bloudění od jednoho nevlídného úředníka k druhému a od kanceláře ke kanceláři se redaktorovi skutečně podaří svou žádost („Nmr. Exh. 83,474.356“) podat, ale v tu chvíli nastane polední pauza. Během ní se v byrokratické mašinerii poprvé setkává i s vlídností, když jej svatý Petr pozve, aby si s ním na lavici před jeho vrátnicí vykouřil dýmku. Redaktor si mu stěžuje na hrubost nebeských úředníků a dozví se, že jsou to stejní lidé, které znal ze země. V nebeských kancelářích si prý jen odbývají léta očistce, do něhož byli určeni.

Svatý Petr připomíná spíše bodrého strýce, když redaktorovi svěřuje nebeská tajemství (např. že se v nebi jednalo o ustavení Garibaldiho papežem) nebo když se zlobí na „ten proklatý celibát“ a vysvětluje, proč se sám neoženil._21

Redaktorovo odvolání proti smrti je nakonec zamítnuto, ale (podobně jako na Zemi) pomůže dobrá rada vrátného. Svatý Petr jej posílá se žádostí za právě procházejícím svatým Václavem. A ten, když poznává českého vlastence, přislíbí pomoc („uvidíme, co se dá dělat“) a posílá žadatele domů. Otevřou se další dveře, „jasná zář“ zalepí redaktorovi oči a pak už se probouzí ve své posteli, v péči bytné a dr. Podlipského. Od té doby nemá o osudu své žádosti zprávu, ale, byť stále nemocen, žije s důvěrou v „milost shůry“.

Próza se od předchozích liší množstvím odkazů k dobové politické situaci – nemocný redaktor podává svou žádost v češtině, avšak nebeští úředníci vyžadují komunikaci německou, v rozhovoru se svatým Petrem jsou zmíněny rozmíšky v pražském střeleckém sboru, spory o církevní patrimonium, Garibaldi i ministr Giskra. Především je ale povídka alegorickým obrazem rakouského byrokratického systému. Komunikace s odměřenými nebeskými úředníky probíhá ve směsi češtiny a němčiny, nekonečné řady kancelářských dveří jsou označeny pouze čísly nebo nápisy v němčině (což autor povídky zdůrazňuje střídáním latinky s frakturou), dojem byrokratické mašinerie podtrhuje i množství dobových úředních termínů (expedit, registratura, rekurz, zadací protokol apod.).

Moserovo nebe je tedy jen úřadem, který neosobně a mechanicky rozhodujeo lidském osudu po smrti. Smrt ovšem hraje významnou roli v syžetové výstavbě všech tří snových textů. V Sabinově romantické próze je tajemným, avšak kýženým cílem života, neboť ten se ukazuje jako beznadějný a plný bolesti. Ahasver ji hledá marně, pěvec na vyšehradské skále je úspěšnější. Obrazem jeho mrtvého těla celá povídka vrcholí. Barokně groteskní smrt v próze Rubešově („nosejček jí bylo sotva viděti“), která s řemeslnickou zručností kladivem „v suché pravici“ naklepává kosu, si alespoň zachovává hrůznou neúprosnost „hořkého hosta“ a hrdinu udržuje v uctivé vzdálenosti. Smrt Moserova ale přichází jen jako posel, směšně „hnusný kostlivec“, který se odkudsi „přidrkotá“, šklebí se, zlobí a „chechtá“ nebo v rozpacích „mumlá“ (s. 169). Přináší písemné úřední rozhodnutí („Erkenntnis“) o spisovatelově úmrtí, ale zároveň nabízí možnost odvolání. Skutečně neúprosnou se ukáže být až byrokratická soustava nebe, kterou ovšem reprezentují duše zemřelých c. k. úředníků.

Smrt v uvedených povídkách vystupuje stále konkrétněji a určitěji. S tím však také postupně ztrácí svou neproniknutelnost, tajemnost a hrůznost. Proměňuje se v neosobní „úřední“ úkon, atribut moderního světa. Světa, v němž se s klesající vážností smrti samozřejmě vytrácí i váha a smysluplnost života.

Snové pobývání ve vratkém prostoru mezi zemí a nebem je především obrazem rozkolísaného postavení člověka romantické epochy, kdy se relativizují všechny dosavadní opory jeho existence, náboženské, politické, sociální i morální. V případě tří sledovaných próz však nejde jen o reflexi historicky ztracených existenciálních jistot. Všichni tři jejich protagonisté totiž ve snu realizují pohyb, který probíhá na vertikální ose a ve shodném rytmu – po snově zázračném vzestupu (který je nicméně aspoň u Sabiny a Mosera výsledkem individuálního chtění) vždy následuje mimovolný, snově iracionální pád do strastí pozemské existence. Vertikálně orientovaný pohyb na ose mezi extatickým, delirantním (stoupání) a fobickým (padání) tak skládá trojí příběh o touze po překročení hranic vymezených lidskému životu a o nemožnosti tuto touhu naplnit._22

Srovnáním všech tří variant tohoto vyprávění v čase vystoupí do popředí i obraz historických proměn ideálů a perspektiv české obrozenské společnosti. Tématem Sabinovy povídky je romantická touha po transcendenci lidské existence, po přiblížení se kosmickým zdrojům božství. Protagonista Rubešovy prózy, žijící ve stejné době, ale reprezentující „perspektivnější“ měšťanské ideje, obrací svůj pohled naopak dolů, k zemi, jejíž všední život sleduje se zaujetím, i když s patrnou distancí. A Moserův hrdina o čtvrt století později míří cestou do nebe už jen za osobními cíli. Patos duchovního vzestupu je postupně relativizován také vzrůstající humornou a ironickou stylizací povídek. Se zpochybněním nadosobních cílů a vůle k sebeobětování dochází nutně i ke zužování duchovních obzorů a k redukci individuálních lidských cílů (od směřování k božskému přes obecně lidské k zájmům úzce osobním). Vlády se ujímá pragmaticky utilitární pojímání života. Romantického hrdinu toužícího po sebepřekročení střídá měšťák usilující o sebenaplnění.

Když hrdina Moserovy povídky vystoupá do nebe, nalézá tam pouze strohý byrokratický institut, nemilosrdný, mechanicky fungující úřad, „kafkovsky“ nevlídný předobraz moderního světa, v němž bylo na místo nekonečného Boha dosazeno nekonečno kanceláří.

POZNÁMKY

_1
Nejde však o jediné literární reflexe příletu komety. Např. i Tylovy Procházky po vůkolí pražském ze září 1835 vrcholí apostrofou jediné hvězdy, intenzivně se lesknoucí na prázdném a chmurném nebi nad Vyšehradem (Tyl 1835, s. 354).

_2
„Zájem člověka z měšťáckého prostředí o vlastní já, zhlížení se v sobě a zkoumání sebe sama, to umožnilo, že byl objeven sen – rozsáhlá a zanedbaná sféra osobnosti […]. Sny [v romantické kultuře] uvědoměle stupňuji skutečnost; jsou silou fantastična, uzpůsobenou vyjádřit společenskou realitu a osobni zážitek v soustředěné vášni, odvracené od denních událostí“ (Fischer 1966, s. 166–167, 170).

_3
Srov. M. Foucault: „Sen je jako každá obrazná zkušenost antropologickým ukazatelem transcendence […], ve své transcendenci a skrze ni odkrývá původní pohyb, jimž se existence […] rozvrhuje na svět“ (Foucault 1995, s. 31, 34).

_4
Srov. výbor Josef Heřman Agapit Gallaš: Kusy rozpadlých cihel se změnily v knihy. Sny z let 1763–1834.. Host, Brno 2002.

_5
Např. Pindar a Korinna. (1817), Božena. (1821), Točník. (1828), Vítek Vítkovič. (1830) aj.

_6
Srov. Sen. (Mácha 1950, s. 82–86) a Pouť krkonošská. (Mácha 1949, s. 157–166).

_7
Po čtvrtém pokračování bylo její vydávání cenzurou zastaveno, Sabina byl policejně vyšetřován a próza zůstala nedokončena. Stránky dále v textu odkazují k tomuto vydání.

_8
Od 22. 5. do 19. 6. 1834 (Květy., 1834, č. 21 a 23–25).

_9
Srov. Mácha 1949, s. 120–122.

_10
„Jako by v záři večerní se jevila zoře básnického dne, kdež odplyne prostý život a snižující okoličnosti jeho, kdež tichá luny zář zasvítá po hrobénkách“ (s. 365).

_11
Nejde ovšem o výlučný pocit, zrozený v romantismu. Podle E. R. Doddse již v pozdní antice „vlivný topos letu duše vesmírem – k němuž mělo docházet ve snu, anebo po smrti, anebo někdy jen při bdělé kontemplaci – lze vidět jako stopu rostoucího pohrdání vůči všemu, co je možno vykonat a zakusit pod měsícem“ (Dodds 1997, s. 18; srov. i jeho poznámky o antickém pojímání života jako snu a divadla, s. 20–22).

_12
Významovou exponovanost této pozice dotvrzuje i frekventovaný motiv ptactva.

_13
K tomuto vydání odkazují stránky dále v textu.

_14
„Merot – bůh pohanský starých Čechů, snad Merkur; dle domnění některých tolik co Pluto, který (dříve než Merkur to činil) mrtvé žezlem do pekel sháněl“ (J. Jungmann: Slovník česko německý. II, 1835, s. 424).

_15
Srov. Mácha 1949, s. 130.

_16
„Chvíle utíkaly jako o závod, nový rok byl již na krku, a hodina, v kterou přání hotovo býti mělo, blížila se krokem obrovským“ (s. 42).

_17
„Ještě hučela poslední rána, a již nastalo truchlivé tažení“ (s. 42).

_18
Také Moserovu textu předchází teoretická úvaha, otištěná v Brejlích. pod titulem O snech o několik čísel dříve. Moser v ní především vyzdvihuje snění jako prostor svobody a splněných tužeb: „Jen ve snu možno okusiti pravé svobody myšlenky i slova bez cenzorů, bez tiskových zákonů a státních návladníků. Ve snu smíme spisovat, básnit, malovat, aniž bychom se museli obávat trestu. […] Ve snu si vůbec každý maluje obrázky, jaké se mu nejlépe líbí. Tajný rada sní o titulech a řádech, vojenský důstojník o vítězstvích beze všeho nebezpečí života, tj. u děvčat, bídák o chlebu, kapitalista o oběšených demokratech atd.“ (Moser 1862a, s. 58).

_19
K tomuto vydání (Moser 1862b) odkazují stránky dále v textu.

_20
Josef Podlipský (1816–1867), známý obrozenský lékař, manžel spisovatelky S. Podlipské.

_21
„Blázínku! Což myslíš, že tenkráte měli kněží takové příjmy jako nyní? Já jako papež neměl tolik, co teď mnohý farář na vesnici“ (s. 174).

_22
K tomu srov. M. Foucault: „Před všemi ostatními významovými rozměry existence je třeba přisoudit absolutní privilegovanost rozměru vzestupu a pádu, neboť jen v něm lze dešifrovat časovost, autentičnost a dějinnost existence. […] Chceme li zachytit tvorbu existence ve formě absolutně původní přítomnosti, kde se definuje jako Dasein., musíme se obrátit k vertikálnímu rozměru“ (Foucault 1995, s. 54–55).

LITERATURA

Boss, Medard: Včera v noci se mi zdálo. Triton, Praha 2002. Přel. Oldřich Čálek.

Dodds, Eric Robertson: Pohané a křesťané ve věku úzkosti. Petr Rezek, Praha 1997. Přel. Martin Pokorný.

Erben, Karel Jaromír: Sny. Próza a divadlo. Dílo K. J. Erbena II. Melantrich, Praha 1939, s. 123–128.

Fischer, Ernst: Původ a podstata romantismu. NPL, Praha 1966. Přel. Alexej Klusák, doslov Růžena Grebeníčková.

Foucault, Michel: Sen a obraznost. Dauphin, Liberec 1995. Přel. Jan Sokol.

Gallaš, Josef Heřman Agapit: Kusy rozpadlých cihel se změnily v knihy. Sny z let 1763 až 1834. Host, Brno 2002.

Goll, Jaroslav: Ve snách. Básně. Eduard Grégr & Ferdinand Dattel, Praha 1874, s. 121–124.

Macura, Vladimír: Český sen. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998.

Mácha, Karel Hynek: Pouť krkonošská. Dilo K. H. Máchy II. Próza. Fr. Borový, Praha 1949, s. 157–166.

Mácha, Karel Hynek: Sen. Dilo K. H. Máchy III. Deniky – zápisniky – dopisy. Čs. spisovatel, Praha 1950, s. 82–86.

Mácha, Karel Hynek: Deník z roku 1835. Prózy. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2008, s. 59–72.

Moser, Bedřich: O snech. Brejle, 1862a, č. 15 (9. 2.), s. 58.

Moser, Bedřich: Můj proces se smrtí. Brejle, 1862b, č. 43 (26. 9.), s. 169–171; č. 44 (5. 10.), s. 173–174.

Rubeš, František Jaromír: Obrazy ze spaní mého. Květy, 29. 1. 1835, č. 5, s. 42–45.

Sabina, Karel: Obrazy a květy snů. Květy, 1835, č. 34 (20. 8.), s. 337–339; č. 35 (27. 8.), s. 343–346; č. 37 (10. 9.), s. 365–366; č. 38 (17. 9.), s. 373–374; přetištěno in: Václav Vaněk a kol. (eds.): Mrtví tanečníci. Antologie české romantické prózy. Pistorius a Olšanská (Edice Scholares), Příbram 2010, s. 112–126.

Tyl, Josef Kajetán: Procházky po vůkolí pražském, IV. Noc. Květy, č. 36 (3. 9.), s. 352 až 354.