Mně zdálo se, že hvězdy padaly.
Černá půlnoc byla; chrám se pozvedal,
chrám to gotický a náhrobek v něm stál,
na náhrobku socha – zkamenělý žal.
Černá půlnoc byla; nikde žádný svit,
jen gotické větve, které nesly kryt,
kde se setkávaly, jasný chvěl se třpyt,
z démantové lampy jak by zásvit spěl.
Nebyly to lampy, lesk to hvězd se skvěl,
nebyla to klenba a nebyl to chrám,
nebyla to socha, já jsem sám a sám
o půlnoci patřil k hvězdným výšinám.
Obrozenské počátky novodobé české společnosti takřka splývají s intenzivním vzestupem česky psané literatury. Kvantitativní i kvalitativní nárůst lyrické a dramatické tvorby je na počátku 19. století tak vydatný, že se již ve dvacátých letech může vykázat respektovanými výkony i uznanými autoritami (M. Z. Polák, J. Kollár, J. N. Štěpánek aj.).
Ale tomu nerozumím,
kterak strom ve tvaru kříže,
mrzce nízkého tak dřeva,
moh’ by vůbec symbol býti…
(P. Calderón de la Barca: Korunovaná pokora rostlin, přel. J. Vrchlického, 1901)
