Václav Vaněk

Univerzita Karlova v Praze

Levitace. Sny v českém obrození

Mně zdálo se, že hvězdy padaly.
Černá půlnoc byla; chrám se pozvedal,
chrám to gotický a náhrobek v něm stál,
na náhrobku socha – zkamenělý žal.

Černá půlnoc byla; nikde žádný svit,
jen gotické větve, které nesly kryt,
kde se setkávaly, jasný chvěl se třpyt,
z démantové lampy jak by zásvit spěl.

Nebyly to lampy, lesk to hvězd se skvěl,
nebyla to klenba a nebyl to chrám,
nebyla to socha, já jsem sám a sám
o půlnoci patřil k hvězdným výšinám.

„Obraz tak krásně strašlivý…“ Snění, spánek a smrt v historických povídkách Václava Klimenta Klicpery

Co je dnes rozumem, bylo kdysi vášní.
(Ovidius)

Obrozenské počátky novodobé české společnosti takřka splývají s intenzivním vzestupem česky psané literatury. Kvantitativní i kvalitativní nárůst lyrické a dramatické tvorby je na počátku 19. století tak vydatný, že se již ve dvacátých letech může vykázat respektovanými výkony i uznanými autoritami (M. Z. Polák, J. Kollár, J. N. Štěpánek aj.).

Strom v Erbenově Kytici

I. Záhoř a kříž

Ale tomu nerozumím,
kterak strom ve tvaru kříže,
mrzce nízkého tak dřeva,
moh’ by vůbec symbol býti…

(P. Calderón de la Barca: Korunovaná pokora rostlin, přel. J. Vrchlického, 1901)