4

Nikdo zde nepronikne, zejména ne s poselstvím
jistého mrtvého komusi nicotnému.
Ty ale sedíš u svého okna
a vysníváš si je, když se chýlí k večeru.
(Franz Kafka, Při stavbě čínské zdi)

O Uměleckém svazu Devětsil napsal Roman Jakobson ve svém manifestu Konec básnického umprumáctví a živnostnictví, který vyšel v roce 1925 v avantgardním časopise Pásmo, toto:

Odvážní novátoři české poezie, básníci Devětsilu, vyšli na cestu cílevědomého propracování básnického slova, propracování nazatemněného žádnými jinorodými momenty. Před nimi stojí úkol překonat zkornatělou tradici, opustit ji a kráčet svou cestou, je-li tradice sypká a scvrklá, prudce se odrazit, jestliže zkameněla v kánon. (Jakobson 1924–1925, s. 2/1995, s. 564)

It was the first winter after the end of the First World War. By now Aleksander Wat, the eighteen year-old polyglot futurist from Warsaw, had already reached the conclusion that the “cursed principium individuationis” was paralyzing him.

Libě a Honzovi
se vzpomínkou na jedno naše setkání

Náhle mi bylo lhostejné, že nejsem moderní.
(…a jako slepec, jehož prst hmatá přes text života
a tu a tam poznává to, „co už bylo řečeno“.)
(Roland Barthes, záznam v deníku z 5. srpna 1977)

_1 „Mluvit o sobě“ či „psát o sobě“: když vyslovíme něco takového, ocitáme se ihned tváří v tvář určitému paradoxu, který byl po pravdě řečeno v myšlení 20. století nesčetněkrát zdůrazněn, ale tak jako tak stojí za to ho připomenout – jde o paradox, nabývající podoby jisté kontradikce mezi oběma částmi zmiňovaného výroku („mluvit“/„o sobě“). Říkám- li, že „mluvím (o sobě samém)“, jaký je přesně statut a funkce takové výpovědi?

Moskva je město, kde ti nikdo nebere svobodu.
Vítězslav Nezval, Neviditelná Moskva

Porovnání a modelace toho, co je žádáno.

I. Záhoř a kříž

Ale tomu nerozumím,
kterak strom ve tvaru kříže,
mrzce nízkého tak dřeva,
moh’ by vůbec symbol býti…
(P. Calderón de la Barca: Korunovaná pokora rostlin, přel. J. Vrchlického, 1901)

Obdiv a odmítání, obliba i nezájem; jedni, kteří ve Stifterových prózách čtou stále živé, nadčasové poselství, a druzí, pro které je tento autor už jen mlčícím, dávno mrtvým klasikem. Dílo Adalberta Stiftera provázejí oba protikladné postoje. Literární historie s fakty o této proměnlivé a nejednoznačné recepci pracuje, sama však tomuto autorovi – stejně jako jiným – určuje svoji vlastní, mnohem vymezenější pozici, která má především zapadat do dané koncepce výkladu národních dějin. Německá historiografie řadí Stiftera mezi své nejvýznamnější spisovatele 19.