Adalbert Stifter jako problém dějin literatury

Obdiv a odmítání, obliba i nezájem; jedni, kteří ve Stifterových prózách čtou stále živé, nadčasové poselství, a druzí, pro které je tento autor už jen mlčícím, dávno mrtvým klasikem. Dílo Adalberta Stiftera provázejí oba protikladné postoje. Literární historie s fakty o této proměnlivé a nejednoznačné recepci pracuje, sama však tomuto autorovi – stejně jako jiným – určuje svoji vlastní, mnohem vymezenější pozici, která má především zapadat do dané koncepce výkladu národních dějin. Německá historiografie řadí Stiftera mezi své nejvýznamnější spisovatele 19. století, přesto však toto určení není ve všech ohledech jednoznačné. Zdá se, že dodnes zůstává problémem národnostní aspekt jeho díla, byť – paradoxně – žádné z nich se přímo „konfliktním společenstvím“ Čechů a Němců nezabývá. Literární historie jako by si nevěděla rady především se Stifterovou vazbou k Čechám, nikoli však ve smyslu biografickém. Mnohem obtížnější je zřejmě uchopit jeho vztah k rodnému šumavskému kraji, provázený silným pocitem sounáležitosti s osudy druhého národa, jako nedělitelnou součást tvůrčí intence a postoje autorského subjektu.

Z hlediska německé literatury jde o rys, který neodpovídá jejímu národnímu charakteru, což je jeden z důvodů, který Adalberta Stiftera odsunuje do „okrajové“ skupiny regionálních spisovatelů. Například v tomto duchu psal o něm jako o „básníkovi Němců v Čechách“ („deutschböhmischer Dichter“) Prager Tagblatt v jubilejním roce 1905. Při této příležitosti se pustil také do širší úvahy o tom, že „výplody německého ducha v Čechách stojí pod kontrolou celého německého národa a proto se musí zříci pseudointeresantního roucha, do kterého se dovedou odívat malí duchové menších národností“. Zejména za tuto pasáž zkritizoval přístup německého pražského deníku autor glosy v Národních listech (1905, č, 294) a současně se zastal Stiftera, i když – jak soudí – „není zrovna úhelným pilířem německé literatury“, což ale neodůvodňuje snahu „zmenšovati význam tohoto jediného klasika Němců v Čechách“.

Pro českou historiografii 19. století byl Stifter zcela samozřejmě německým spisovatelem, jehož význam spočíval hlavně „v líčení přírody, kde básník nejmenší podrobnosti spojuje k harmonickému celku“ (Riegrův slovník 1887)._1 Jinak se však o něm nedočteme v žádné z velkých historiografických prací (Vlček, Jakubec), ale ani v Dějinách české literatury z šedesátých let 20. století. Pouze Arne Novák ho zmiňuje jako „jemného mistra přírodní drobnokresby“ a představitele vesnické povídky inspirované idejemi mladého Německa._2 „Češství“ Stifterovy tvorby jako by v historických výkladech nenacházelo odezvu, na jejímž základě by bylo možné vztáhnout alespoň některé jeho práce k celku národní literatury.

Z tohoto hlediska měl více štěstí jeho mladší krajan, rovněž český Němec – Karel Klostermann. Také jeho Šumava okouzlila a stejně jako Stifterovi poskytla mu jak tvůrčí inspiraci, tak i nadhled na lidskými osudy z perspektivy majestátní přírody a vyššího mravního řádu. Nepřekvapí tedy, když v Ráji Šumavském čteme zcela stifterovskou úvahu: „nebudeš uvažovati, zda lid ten mluví česky nebo německy, ty v něm budeš milovati své bratry, obyvatele vlasti své…“. Klostermann však, na rozdíl od Stiftera, píše tato slova česky. Zdá se, že důsledky jazykové odlišnosti byly závažnější, než bychom předpokládali v prostředí, které bylo stále v oblasti kultury dvojjazyčné. Potvrzuje to například článek Nové písemnictví (Osvěta 1893), v němž Leander Čech vysvětluje, že Klostermann „vstoupil do řad českého spisovatelstva“ poté, co uposlechl rady redaktora Osvěty Vlčka, vzdal se němčiny a „vzácný materiál svůj zpracoval po česku ve skladbách rozměrnějších“. Klostermann to však nad Stifterem vyhrává ještě z jiného důvodu: pro Leandra Čecha je důležité, že jeho obrazy nejsou „idealizující přeměny pouhých venkovanů na mravní hrdiny a filosofy tvoření romantického“ (Čech 1893, s. 856). Naproti tomu oceňuje reálnost, kterou Klostermann překonává „známé německé povídky Stifterovy, jimž vtisknuta pečeť tvoření jiné doby a jiného směru“ (Čech 1893, s. 860).

Na konci 19. století, v rámci diskusí o realismu a moderně, takový názor nepřekvapí. Obtížnější by bylo vysvětlit, proč Stifterovy prózy nezaujaly české kritiky v době, kdy zobrazení venkovského života, přírodních krás i akcent na mravní hodnoty a tradici patřily k preferovanému směru literární tvorby. V roce 1844 uveřejnil V. B. Nebeský v Květech referát o knize Josefa Ranka Aus dem Böhmerwalde (1843) spojený s širší úvahou o vesnických povídkách, v níž vedle Ranka připomíná také Auerbacha, Willkomma, Weila, Immermanna. Nebeský vítá toto nové téma současné literatury, mimo jiné i proto, že přináší sebou jiný, prostší a realističtější, způsob psaní. Rankovu knihu charakterizuje jako „zdravou a přirozenou“, kritizuje však autorovu nacionální zaujatost, s níž líčí české obyvatele Šumavy a vytváří falešný kontrast mezi Čechy a Němci._3 Třebaže nic takového by recenzent nenašel v prózách Stifterových, které právě v této době začaly vycházet, česká kritika si takového výjimečného postoje nepovšimla. Zdá se tedy, že ve čtyřicátých letech ji více zajímaly projevy nové poetiky, která umožňovala zachytit různé podoby života národního společenství. Z tohoto hlediska se Stifterovy prózy mohly jevit jako už poněkud vzdálené představám o podobě nové literatury. Stejné vysvětlení může mít i skutečnost, že ani první český překlad „obrazu historického ze Šumavy“ – Hvozdu, který pod názvem Vysoký les vyšel až roku 1862 v posledním čísle Mikovcova Lumíru, neinspiroval k představení tohoto německého básníka, který bez ohledu na aktuální nacionální konflikty deklaroval „tichým hlasem“ svých příběhů vztah k českému národu. Teprve když Stifter dal tomuto svému postoji formu společenského gesta a věnoval reprezentační výtisky tří dílů historického románu Wittiko magistrátu města Prahy, zareagoval i český tisk._4 Každou knihu doprovázel dopis, v němž je autorův vztah k Čechám vyjádřen zcela jednoznačně._5 Tím spíše může udivit, že když Stifter krátce po dokončení románu v lednu 1868 zemřel, nevěnoval mu žádný z významných českých časopisů nekrolog, pouze Pražský deník přinesl v rubrice Rozmanitosti zprávu, že „v Linci zemřel v úterý německý spisovatel, školní rada Vojtěch Stifter, jenž byl v Horní Plané v Budějovicku narozen a mnoho povídek ze života v Čechách sepsal“.

Zdá se tedy, že mimoběžnost Stifterových próz se situací, v níž se nacházela v druhé polovině 19. století česká literatura, není způsobena jen tím, že nepsal česky, a patřil tedy „do řad spisovatelstva německého“. Jistě nelze pominout, že především tato okolnost – kromě toho, že rozhoduje o přiřazení díla k celku té či oné národní literatury – působí také jako signál pro postoj čtenářské veřejnosti k dílu. Přesto nemusí být jazykově-národní kritérium jedinou překážkou pro dorozumění se čtenářem. Charakter dobových reakcí na Stifterovy povídky a romány, či přesněji řečeno – jejich absence v Čechách – obrací pozornost k jinému k fenoménu – k nesouladu mezi dílem (jeho ideovým zaměřením i tvarem) a dominantními tendencemi a představami ovládajícími společenský a literární diskurz.

Tuto tezi podporuje také skutečnost, že ani v německém kulturním prostředí šedesátých let 19. století nebylo Stifterovo postavení jednoznačné a bez problémů. Román Wittiko vybočil sice z dobového průměru historických próz, jež se vyznačoval pokleslou formou zábavného, dobrodružného čtiva, kritika však přesto příliš nadšena nebyla. Po formální stránce jí vadila odtažitost od života, zejména v jednání postav, v kompozičním uspořádání postrádala naplnění klasického principu souladu a vyváženosti jednotlivých částí. Například známý a respektovaný kritik Rudolf Gottschall v recenzi uveřejněné v roce 1868 v Blätter für literarische Unterhaltung_6 vytýká Stifterovy starobylý styl, líčení detailů, které čtenáře nezajímají, zatímco jeho postavám chybí přesvědčivá vnitřní motivace a celkově dílo není prostoupeno duchem doby, jako je tomu třeba v románech Waltera Scotta. Právě tomuto vzoru se ale chtěl Stifter vyhnout. V dopise svému vydavateli Hackenastovi se už v roce 1850 svěřuje s úmyslem prezentovat novou aktuální látku v podobě historické básně a zobrazit v ní objektivní mravní zákon, jenž řídí události a osudy národů. Tímto záměrem však učinil Stifter první krok k tomu, aby se začal vzdalovat názorům a zájmům, jimiž byla prodchnuta německá společnost druhé poloviny 19. století. V literární kritice se tyto tendence odrážely v požadavku zachytit „ducha doby“ v emancipovaném čistém člověčenství, jež – oproštěno od transcendence romantiky – dává svou sílu, krásu a velikost do služeb pokroku. Tato představa měla být čitelná i v obrazech minulosti, měla historii vtáhnout do soudobého dění a učinit z ní názorné argumenty použitelné v aktuálních sporech. Už samotná látka Stifterova románu o založení rodu Vítkovců nebyla však pro tyto účely příliš vhodná: vyprávění o tom, jak se český panovník z 12. století stal králem a jak postavení státu upevnil v bojích, v nichž mu pomáhali Češi i Němci, působilo za těchto okolností v lepším případě odtažitě, v horším až provokativně: kritika Stifterovi vytýkala, že oslabuje rakouské vlastenectví, že jeho látka obsahuje příliš nepřátelských tendencí vůči Němcům a že celkově straní Čechům už jen tím, že z jejich dějin přibližuje období, v němž postavení rakouského národa bylo slabé. Z těchto reakcí je zřejmé, že tento román nedával v podstatě žádnou příležitost pro recepci díla prizmatem aktuální problematiky, ať už se týkala nebezpečně vyhrocených národnostních sporů na straně rakouské, nebo snahy o vytvoření velkého Německa. Zdá se, že o nepřijetí Stiftera nerozhodovalo to, co říkal, jako spíše to, co neříkal, ač se to od něho, stejně jako od ostatních spisovatelů, očekávalo.

Jeho dílo bylo angažováno jiným způsobem a směřovalo k idejím, které do schématu myšlení o aktuálních problémech příliš nezapadaly. Podle Johanna Aprenta, Stifterova přítele a interpreta jeho díla, předložil Stifter v románu Vítek určitý politický model pro soužití národů v duchu rovnoprávnosti a partnerské spolupráce, který vychází z autorovy filozofie „mírného zákona“, v jehož duchu probíhá společenská evoluce a který je tudíž nadřazen aktům moci, násilí, i temným silám vášní, ničích životy lidí a celých národů. Tato myšlenka měla nezpochybnitelnou mravní váhu a navíc odkazovala k stále respektované tradici osvícenské humanity._7 Přesto však nemohla v rozjitřených středoevropských poměrech po roce 1848 působit jako aktuální politické poselství. Svět, který byl v této době rozdělen antagonistickými mocenskými zájmy, vnucoval tento svůj vlastní rozvrh nesmiřitelných protikladů – národního a cizího, dobrého a zlého, velkého a bezvýznamného atd. – také literatuře. Umělecké koncepce, které se ve sporných otázkách, ať již národnostních, sociálních či náboženských, dokázaly přiklonit na jednu nebo druhou stranu, vstupovaly do společenského zápasu, stávaly se jeho součástí a tím v očích současníků získávaly i uměleckou přesvědčivost. Naproti tomu Stifterův smiřující, harmonizující postoj, kterým ve vyprávění o dávných událostech vybízel k porozumění a partnerství, působil v těchto souvislostech jako návod sice ušlechtilý, v realitě dobového diskurzu však nepoužitelný pro žádnou ze stran angažovaných v nacionálním konfliktu. V německém prostředí se mimoběžnost jeho nadčasového apelu odrazila ve zmíněných výtkách literární kritiky. Na české straně bylo jejím symptomem mlčení, které zahrnovalo i odmítnutí Stifterova krajanského češství, neboť to bylo gesto sice přátelské, leč učiněné v táboře nepřátelském.

Ambivalentní a paradoxní vztahy, na které upozorňuje dobová recepce Stifterova díla, jako by patřily jiné historické realitě než je ta, kterou nám předkládají dějiny národních literatur. Jako by tu vedle souboru určitých událostí, více či méně významných děl, osobností a jejich myšlenek, z nichž se obvykle rekonstruuje podoba historického vývoje, existovala ještě jedna síť souvislostí, které se zdají vybočovat z tohoto hlavního vývojového proudu, či se vůči němu jeví jako marginální. Pokud by Stifterova mimoběžnost byla ojedinělým jevem, nebylo by možná ani třeba věnovat jí zvláštní pozornost. Historie je však plná těchto vybočení, nepřiřaditelností a výjimek, a proto nezbývá, než i pro ně hledat adekvátní místo v našich interpretačních a výkladových konstruktech. Zdá se však, že to nebude možné bez vytvoření jiného druhu historického kontextu, než je ten, který takové jevy vylučuje jako anomálie. Kontext tohoto typu může vzniknout například na základě společných rysů, kterými se vyznačují pozice jednotlivých osobností v dobové komunikaci nebo v typologických charakteristikách jejich díla. Z tohoto hlediska se k Stifterovi nabízí paralela v společenském postavení i v myšlenkové orientaci díla Bernarda Bolzana.

Na první pohled je zřejmé, že obě osobnosti jsou si dosti blízké vztahem k tradici osvícenské humanity a náboženské etiky, kterou ovšem každý z nich rozvíjel svým vlastním způsobem a také v rozdílných oblastech (filozofie – umění). Mnohem relevantnější oporu pro kontextovou souvislost mezi nimi poskytuje však typ reakce, kterou ve společnosti vyvolaly jejich představy o tom, co je v životě člověka i společnosti podstatné.

V prvních dvou desetiletích 19. století byl Bernard Bolzano (1781–1848) jednou z hlavních osobností, která formovala názory mladé české i českoněmecké inteligence. Univerzitní profesor a kazatel byl přijímán jako autorita zejména v otázkách filozofických a náboženských, značný ohlas měly však také jeho reflexe aktuálních společenských otázek. Jednou z nich byly i velmi napjaté vztahy mezi českou a německou národností. Bolzano viděl řešení těchto problémů ve vztahu k univerzálnímu působení nejvyššího mravního zákona. Z hlediska těchto obecných etických zájmů nabádal k bratrskému soužití obou národností a k svornému usilování o blaho společné vlasti. V tom byla podle něho záruka šťastného života, nikoli v rozdělení, soupeření a v prosazování partikulárních zájmů na úkor jedněch proti druhým.

Česká společnost však byla naladěna jinak: obrozenská inteligence vnímala historické křivdy i současné rozpory jako existenciální dilema bytí či nebytí národa. Z jejího pohledu nebylo možné tento zásadní rozpor překlenout a zharmonizovat. Jako jediné řešení se zdálo vymezit se proti té druhé – nepřátelské – straně, a tím tento nechtěný svazek naopak rozbít. Obnova české nacionální identity, její vzkříšení prostřednictvím jazyka a kultury, se měla stát základem pro emancipovanou existenci národa. Tento antagonistický přístup k národnostnímu problému vyznačil nepřekročitelnou hranici pro akceptování Bolzanovy filozoficko-náboženské koncepce, a dokonce způsobil, že pro některé vlastence se Bolzano změnil v nepřítele Čechů. O několik desítek let později se ve stejné pozici ocitnul také Stifter. Morální apel jeho próz, a zejména románu Wittiko, jako by patřil jinému světu, než v jakém čtenáři jeho děl prožívaly už velmi vyhrocené nacionální konflikty. Negativní reakci veřejnosti, v lepším případ nezájem, nelze vysvětlit s odkazem na názorové rozdíly. Příčina je zřejmě hlubší a souvisí s faktory (s podmínkami) diskurzivní komunikace. Z tohoto hlediska se problém mimoběžnosti určitých názorů či umělecké tvorby jeví jako střetnutí dvou komunikačních modelů.

Jak Bolzano, tak i Stifter přistupovaly k jakémukoli jevu, který se stal předmětem jejich reflexe, s jednoznačným cílem: vypovědět o existenci nejvyššího mravního zákona a ukázat ho – ať již pomocí logických argumentů nebo prostřednictvím příběhu – jako klíč k harmonickému řešení daného problému. Od tohoto a priori daného záměru se odvíjí určitá komunikační strategie, jež se projevuje v akcentech na akty dorozumění, harmonizace, vyrovnávání nerovností apod. Pro tento model je příznačné, že reflektuje přítomnost v perspektivě věčnosti. Právě tento úběžník vyššího – nadčasového a nadosobního – účelu neobsahuje druhý model, s nímž se v rámci diskurzu střetly Bolzanovy názory na česko-německé vztahy, stejně jako Stifterův ideál humanity. Cíle tohoto modelu leží v přítomnosti a odpovídají představám, jak momentální konflikty řešit v zájmu jedné či druhé strany. Z toho také vyplývá komunikační strategie: je konfrontační, a zároveň umožňuje orientovat se v přítomné realitě, a tím ji také ovládat. Zdá se, že komunikační kódy každého širšího společenského diskurzu jsou „nastaveny“ spíše pro tento typ modelu, který je navíc dynamický a neobyčejně dobře se hodí k prosazování změn – k proměnám snů o budoucnosti v realitu přítomnosti. Právě takové procesy zajímají také historiky. Není divu, že „pravda“ historického poznání je tak někdy výsledkem komunikační strategie „konfrontačního“ modelu, a tím i „pravdou“, v jejímž jménu kdysi zvítězila jedna ze dvou sporných stran. Přesvědčují nás o tom jak tradiční výklady o českých dějinách 19. století, zejména obrození, tak i stále marné pokusy integrovat například česko-německé literární vztahy do dějin české literatury a naopak.

Model, v jehož duchu (intencích) tvořil Stifter, Bolzano, ale i řada dalších „nezařaditelných“ osobností, nenachází sice odezvu tak často a s takovou samozřejmostí, tím větší pozornost si však zaslouží. Okolnosti, za nichž se v diskurzu aktivují komunikační kódy pro porozumění jeho nadčasové perspektivě, signalizují obvykle potřebu obnovit zničený řád, vymanit se z deziluze a nejistot, do nichž se společnost dostala. V době napoleonských válek i po jejich skončení nepochybně měly takovou stabilizační funkci Bolzanovy exhorty a přednášky. Do poslední fáze takto vstřícné komunikace vstoupil ve čtyřicátých letech ještě také Stifter svými povídkami, v nichž se odráží vidění světa velmi podobné filozofické koncepci Bolzanově. Stifterovy obrazy zachycující různé formy působení „mírného zákona“, začaly však v následujících letech, kdy svět se opět začal rozdělovat podle partikulárních zájmů, ztrácet na přitažlivosti. Čas pro tuto vizi dozrál dost pozdě, až po katastrofě první světové války. Je příznačné, že právě v této době „objevila“ Stiftera také česká veřejnost, a to jak díky překladům, tak i řadě odborných i publicistických statí.

Ohlasy Stifterova díla v českém prostředí 19. století nás přivedly na stopu fenoménu nesouladu, mimoběžnosti určitého typu promluv s literárním a společenským diskurzem. Stifter ani Bolzano nejsou zdaleka jediní, u nichž lze takový jev sledovat. Z reakcí na jejich filozofické a filozoficko-estetické projevy bylo však možné odvodit existenci dvou principiálně odlišných komunikačních modelů, které odrážejí realitu doby a samy ji ovlivňují. Přitom je zvlášť podstatné toto: nadčasový model „vyšší humanity“, navzdory tomu, že společnost je schopna komunikovat v jeho intencích jen za určitých okolností, není žádným okrajem nebo dokonce „slepou uličkou“ historického vývoje. Naopak tento pohled na svět je stejnou historickou skutečností jako názory a události, k nimž tvoří nezbytnou protiváhu. Jde jen o to, aby se dějiny literatury naučily i tuto skrytou skutečnost integrovat do svých koncepcí.

(Referát přednesený na konferenci pořádané Pedagogickou fakultou Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích 27. května 2005. Text vznikl jako součást projektu podporovaného GA ČR č. 405/04/1200.)

POZNÁMKY

_1
Podobně také Ottův slovník: „Zobrazitel přírody v klidném jejím dění, přírody vzrušivé nemiluje.“

_2
Novák, A.–Novák, J. V. 1995, s. 430. Pavel Eisner v Československé vlastivědě 7, 1933 (Německá literatura na půdě ČSR, od r. 1848 do našich dnů) upozorňuje pouze v rámci stručné heslovité charakteristiky na podobnost mezi Stifterem, Němcovou a Ebner von Eschenbach.

_3
„Škaredě dost nás Čechy popisuje, nezná on nás dobře a dělá nám velkou křivdu. Ať mluví tedy sám: „Pro Čechy co svou vlast neprojevují tito Němci (tj. na Šumavě) žádnou vlasteneckou lásku. To se dá lehko pochopit a odpustit. Jak daleko se stýkají se sousedními Čechy, málo zajímavého jim tito poskytují“ (Nebeský 1953, s. 62).

_4
Deník Národ přinesl 15. 6. 1868 krátkou zprávu: „Pan Adalbert Stifter, c. k. školní rada v Linci, rodem z Čech z Hoření Plané, sepsal povídku z českých dějin pod názvem Wittiko, kteroužto věnoval ‚svým milým krajanům zvláště ale ctihodnému hlavnímu městu Praze‘ i zaslala skvostně vázaný výtisk radě městské, kteráž uzavřela vysloviti mu vřelé díky. Allegemeine Zeitung přinášející dlouhé pojednání o tomto dílu, klade je mezi nejlepší plody nynější německé beletristiky“ (Národ 2, 1865, č. 161).

_5
Například: „Moje příchylnost k této zemi dala mi podnět, abych věnoval tento básnický pokus svým krajanům a zvláště obyvatelům města Prahy“ (z dopisu 28. 5. 1865). Citováno z českého překladu Stifterova románu Vítek (1926), k němuž překladatelka M. Illová připojila i tři Stifterovy dopisy pražskému magistrátu z let 1865, 1867 a 1868.

_6
Čerpám ze studie Holzner, Neumayr, Wiesmüller 2000.

_7
Řadu dokladů o snaze působit na společnost v duchu etických idejí poskytuje také korespondence Adalberta Stiftera. Například takto píše v roce 1850 J. Ranzonimu: „Mám ... přímo horečnou touhu pomoci učinit lidstvo lepším a moudřejším, proto jsem se chopil výchovy“. Jak vyplývá z dopisu G. Hackenastovi (1858), stejný záměr spojuje i s uměleckou tvorbou: „Chtěl jsem v díle vykreslit hlubší a bohatší život, než by se obyčejně jevil...“ Cituji z publikace: Adalbert Stifter, Děsivě krásný svět. Biografický a literární přehled. Doprovodný text k výstavě. Český Krumlov 2000.

LITERATURA

Čech, Leader: Nové písemnictví. Osvěta 23, 1893, č. 9, s. 860.

Nebeský, Václav Bolemír: O literatuře. Československý spisovatel, Praha 1953, s. 62

Novák, Arne–Novák, Jan. V.: Přehledné dějiny literatury české. Atlantis, Brno 1995, s. 430

Holzner, Johann–Neumayr, Elisabeth–Wiesmüller, Wolfgang: Der Historische Roman in Österreich 1848–1890. In: Österreichisches Leben in Österreich 1848–1890 (Hrsg. von Klaus Amann, Hubert Lengauer, Karl Wagner). Böhlau, Wien 2000, s. 455–504.

Stifter, Adalbert: Děsivě krásný svět. Biografický a literární přehled. Doprovodný text k výstavě. Český Krumlov 2000.