Jedním z charakteristických rysů poststrukturalistické literární kritiky je něco, co by se dalo označit jako návrat ke klasikům. Předmětem četby dekonstruktivně orientovaných kritiků není již jen moderní či modernistická literatura, ale také starší literární díla, u nichž by se mohlo zdát, že se tomuto druhu čtení budou propůjčovat s jistými obtížemi.
_1 „Mluvit o sobě“ či „psát o sobě“: když vyslovíme něco takového, ocitáme se ihned tváří v tvář určitému paradoxu, který byl po pravdě řečeno v myšlení 20. století nesčetněkrát zdůrazněn, ale tak jako tak stojí za to ho připomenout – jde o paradox, nabývající podoby jisté kontradikce mezi oběma částmi zmiňovaného výroku („mluvit“/„o sobě“). Říkám- li, že „mluvím (o sobě samém)“, jaký je přesně statut a funkce takové výpovědi?
