Úvodník

Zhroucení totalitního systému „reálného socialismu“ v zemích střední a východní Evropy podnítilo také novou fázi recepce a diskuse o dědictví a významu avantgard. Tato recepce ukazuje v průběhu uplynulých patnácti let zajímavý a v mnohém signifikantní vývoj: euforické znovuobjevení a rehabilitace avantgardy po roce 1989, čtyři desetiletí (s výjimkou krátkého údobí šedesátých let) perhoreskované, falšované, difamované a na druhé straně mystifikované i mytizované, vyústily (prozatím) do kriticky distancované reflexe. Obraz a nimbus avantgardy jako předvoje „osvobození lidského ducha“ (Karel Teige), který ještě v sedmdesátých a osmdesátých letech přesvědčoval i fascinoval, se v devadesátých letech 20. století a na počátku nového tisíciletí proměnil bezmála v přesný opak. Autoři jako Boris Groys, ale také jedna z vůdčích postav německé levice šedesátých a sedmdesátých let Hans Magnus Enzensberger, Karlheinz Bohrer a v současnosti zejména Jean Clair ukazují, že eschatologický utopismus avantgardy, postulát „proměny světa“ (Marx) s cílem „gesamtkunstwerku“ jménem komunismus, našel svůj konkrétní výraz také v participaci avantgardních hnutí na totalitních diktaturách a jejich ideologiích, v sankcionování jejich temného a chladného mocenského politického teroru, v afirmaci násilí, anarchie, chaosu, iracionality a destrukce.

Hans Sedlmayr si ve dvou proslulých spisech Verlust der Mitte (1947) a Die Revolution der modernen Kunst (1955) mimo jiné povšiml, že jedním z toposů historické avantgardy je odpor proti živé, pestré organické přírodě a fascinace chladem (krystal, sklo, led, kov). Chladný artefakt (kuličkové ložisko nebo železobetonová konstrukce) jako estetický idol avantgardy dvacátých let 20. století a „člověk krmený ledem“, „žena zamrzlá v ledu“ (Štyrský) jako figury surrealistické antropologie. Sedlmayr si ovšem dobře povšiml i té skutečnosti, že avantgardní hnutí a jejich protagonisté se neinspirovali zdaleka jen vědou a technikou, ale také a naopak tradicemi a metodami, popírajícími veškerou logiku a racionalitu: okultismem, spiritismem, theosofií a antroposofií, ezoterikou a vírou v nadpřirozené síly, spojenou s představami a spekulacemi o možnostech využitelnosti těchto sil k manipulaci davů.

Co zůstává z dědictví historické avantgardy? Jaká je pozice české avantgardy mezi postulátem „likvidace umění“ a vizí „světa stavby a básně“? Na konci Sezóny v pekle má Rimbaud větu, která uvádí tento editorial: „Je třeba být naprosto moderní“ („Il faut être absolument moderne“). Pro básníka Iluminací bylo důležité zůstat moderním, na výši doby, i navzdory jeho stále se prohlubujícím pochybám o moderně a jejím programu. Bezmála přesně po stu letech (1977) si Roland Barthes do svého deníku poznamenává: „Náhle mi bylo lhostejné, že nejsem moderní.“ Právě v té době vzbudil Barthes svou (mj.) přiznanou zálibou v romantické (notabene německé) písni, o které psal, u některých kritiků a některých svých kolegů a přátel ze skupiny Tel Quel podezření z „měšťáckého“ sentimentu a vkusu. Nicméně: Barthova věta, vyjadřující již explicitně odstup od dogmatu moderny, modernosti a avantgardnosti, by mohla naznačovat východisko našeho vlastního přístupu k tomuto problému. V Barthově deníkovém záznamu rezonují pochyby o tomto dogmatu a implicitně důležitost kritické reflexe poselství avantgard, která se v poslední době, tváří v tvář tak nehorázně ostentativní, přímo skandální bezobsažnosti současného „umění“ (i literatury), jeho zoufalé myšlenkové prázdnotě, šokující bezpříkladné vulgárnosti, cynismu a poťouchlosti, kašírované údajnou společensko-politickou „angažovaností“ a „kritikou“, stala palčivě aktuální.

Řada domácích a zahraničních výstav, publikací, konferencí a seminářů, věnovaných historii a vývoji umělecké moderny a avantgardy, které od počátku devadesátých let 20. století proběhly a probíhají a které přinesly mnoho poznatků, nabádají k novému přezkoumání a kritickému zpytování dědictví a významu avantgardy: legitimnosti jejích postulátů a nároků „proměny světa“ a osvobození člověka, principu experimentu a inovace ustrnulého v dogma, jejího katechismu „permanentní revolty“ a subverze hodnot i jejího aktivismu ve jménu pokroku, socialismu (ať třídního nebo nacionálního) a vědecko-technické civilizace. Už proto, aby bylo možné znovuobjevit skutečné umělecké hodnoty a význam avantgardy.

Těmto a celé řadě dalších otázek spojených s koncepty moderny a avantgardy otevíráme ve čtvrtém čísle Slova a smyslu rubriky Studie a skici (texty Petra Málka, Jeanette Fabianové, Marci Shore, Josefa Vojvodíka, Josefa Fulky a Marie Langerové) a rubriku Otázka pro…, kde jsme se pokusili o konfrontaci názorů literárních vědců, uměleckých historiků, estetiků a umělců nad otázkou aktuálnosti avantgardních idejí v současnosti. Svým způsobem se k výchozímu tematickému bloku vztahují i studie a skici čerpající z problematiky 19. století. Způsob využití archetypálních prvků při utváření významových relací uměleckého textu sleduje v Erbenově Kytici – díle v domácím uměleckém avantgardním prostoru mnohokrát diskutovaném a reflektovaném – Václav Vaněk. Hana Šmahelová se na pozadí Stifterova díla zabývá otázkami literárněhistorické metody, které vyvstávají v poslední době mimo jiné z nutnosti nově reflektovat historické dědictví avantgardních uměleckých postupů. Text Milana Jankoviče reflektuje eschatologické otázky, které pronikaly a utvářely vrcholnou lyriku Josefa Václava Sládka. Na pozadí tohoto vztahu ostatně můžeme porozumět smyslu umění chápaného jako prostředek transcendence, k němuž se uteče mnohý z modernistů a avantgardistů 19. a 20. století, kteří tváří v tvář otázkám o posledních věcech člověka odmítali či bolestně hledali „uprostřed metafyzické dřímoty světa“ (Jindřich Chalupecký) důvěru v duchovní a náboženský přesah.

Rubrika Retrospektiva připomíná docenta Jana Lehára – klíčovou osobnost domácího výzkumu starší české literatury, od jehož náhlého úmrtí uplynul rok. Spolu s reflexemi tří různorodých Lehárových přátel a spolupracovníků přinášíme méně známý text Jana Lehára zabývající se rolí Romana Jakobsona při výzkumu české literární medievistiky.

Kritické rozhledy a glosy jsou soustředěny k reflexi několika monografických studií; latentně kladou otázku po možnostech monografie jako žánru a jejího přizpůsobení požadavkům soudobého literárněvědného a historického bádání.

V rubrice Zprávy, anotace, diskuse představujeme bohemistická pracoviště v Providence, New Yorku a Ostravě; Jaroslavem Tulkou je tu rovněž popsán zajímavý projekt realizovaný v Ústavu české literatury literární vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který usiluje ve spolupráci s odborníky z Divadelní fakulty Akademie múzických umění (Katedra autorské tvorby a pedagogiky pod vedením prof. Ivana Vyskočila) o prohloubení a kultivaci komunikativních schopností budoucích češtinářů studujících na Filozofické fakultě.

V rubrice Translations_Překlady poprvé seznamujeme české čtenáře s osobností Eugèna Minkowského – jednoho ze zakladatelů fenomenologicko-antropologické psychiatrie ve Francii, jehož filozofická a metodologická východiska lze inspirativně rozvíjet v současném uměnovědném diskurzu. V závěrečné rubrice Překlady_Translations přinášíme překlady prací dvou klíčových osobností, které svým způsobem podstatně ovlivnily směřování české meziválečné avantgardy dvacátých a třicátých let – jde o výňatky z rozsáhlé studie Záviše Kalandry zabývající se fenoménem snu a básnickou snovou vizi Jakuba Demla; oba texty toto „avantgardistické“ číslo Slova a smyslu symbolicky uzavírají.