4

* Sládkův smuteční cyklus (zařazený do Spisů básnických 1907 pod titulem Písně smuteční) má mimořádný význam. Dokládá, jak přesvědčivě byl jeho autor schopen navazovat na daleko sahající tradici vlastním básnickým činem. Řadou příznaků hlásících se k anonymitě lidové poezie se jeho sbírka přiřazuje k písním pohřebním, jak je zachoval soubor Karla Jaromíra Erbena (Erben 1864) i pozdější vydání Národních písní moravských (Bartoš 1901).

Sešli jsme se, abychom se rozloučili s doc. dr. Janem Lehárem, vědeckým pracovníkem Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, kolegou, přítelem, vyhraněnou badatelskou osobností, osobitým člověkem. I poryv plicní embolie, jímž tělo zachvácené zhoubnou chorobou rázně odmítlo perspektivu traplivého živoření, jako by ještě byl Lehárovým typickým životním gestem, jímž si uvykl zavrhovat vše, co odporovalo nebo plně neodpovídalo jeho představám, potřebám, nárokům. Byly vysoké, neboť byly ostřeny na velkých vzorech, jimž se kořil a do jejichž duchové péče se rád odevzdával.

V roce 1977 byli v české redakci nakladatelství Odeon dva pracovníci (když nakladatelství roku 1953 začínalo a vydávalo veškerou českou klasiku a leccos navíc, bylo jich tam deset). Kolegyně šla do důchodu, uvolnilo se jedno místo. Zastupující šéfredaktor PhDr. Josef Čermák mi umožnil, abych si někoho našel. Poradil jsem se s Rudolfem Havlem. Navrhl mi, abych se sešel s PhDr. Janem Lehárem, synem jeho litovelského žáka, absolventa češtiny a francouzštiny na Univerzitě Palackého v Olomouci (čtyři semestry si ozkoušel i pražskou Filozofickou fakultu).

Zhruba před rokem se Jan Lehár chystal na svou každoroční cestu do Vídně, aby se potěšil tím, k čemu přirostl – studiem, věcmi a městem. Odjížděl nachlazen a jindy osvěžující pobyt tentokrát nepomohl. Sil znatelně ubylo, tím více se však hlásila o slovo myšlenková vitalita: ve sporu s tělem, o který tu šlo, měla navrch, přestože tělo před očima odcházelo. Konečně se podařilo umístit v nakladatelství rukopis dlouho připravovaného svazku studií a mysl zaměstnávaly nebývalé plány.

* Roman Jakobson přišel do Československa v červenci 1920, ve svých třiadvaceti letech. 1930 získal doktorát na pražské německé univerzitě, 1933 se habilitoval na Masarykově univerzitě v Brně, od roku 1934 zde přednášel rusistiku, od 1937 též starou českou literaturu. 1923 publikoval svoji první bohemistickou práci: monografii O češskom stiche.

Question for... the still-Avant-Garde?

Avantgardní projekt světa zaujal v evropské kultuře svým způsobem mimořádnou pozici. Je rovněž zřejmé, že současné umění i uměnověda tradici avantgardy výrazně aktualizují a různorodými způsoby rozvíjejí. Co podle Vašeho názoru způsobuje tento mimořádný zájem, jestliže „vlastní dědictví“ avantgard, jejich raison d’être – princip ozvláštnění, princip permanentní inovace – patří minulosti, nebo (chcete-li) tzv. historické avantgardě?

Otázka pro... ještě avantgarda?

The worldwide avant-garde project played a historically unique role in European culture. At the same time, it is evident that contemporary art and art history place significant emphasis on the avant-garde tradition and develop it in various ways. What, in your opinion, gives rise to this extraordinary interest, if the “essential legacy” of the avant-garde, its raison d’être – the principle of estrangement, the principle of permanent innovation – is part of the past, or, if you prefer, the so-called “historical avant-garde”?

Avantgardní projekt světa? Byl dialektický v každém slova smyslu, s důrazem na dění odněkud někam a na pozoruhodnost přítomnosti; na objev a touhu po objevech; hru; tvorbu. Naší (postmoderní?) době naopak dominuje recyklovaná produkce: čím dál banálnější a nudnější, stejně prvoplánová jako důležitě se tvářící akademismy, zpravidla také buď bavičské anebo poučovatelské. Ještě donedávna se sice avantgardní principy (pouze) rutinně rozmělňovaly (srov. Effenbergerovo označení „surrealismus vJečný a vŽitný“), současná „umělecká“ kaše, akademická anebo ne, je však pragmaticky připravovaná.

Ptáme-li se po příčinách trvajícího či periodicky se obnovujícího zájmu o tzv. historickou avantgardu, její praxi, výtvory, manifesty, vynoří se nám řada možných vysvětlení, z nichž se zaměříme jen na jedno či dvě. Jednodušším důvodem zpětných ohlédnutí za avantgardou je fakt, že je spolehlivě mrtvá.

Avantgarda sice podle některých postmoderních myslitelů selhala a řada z nich ji dokonce neváhala označit za mrtvou a překonanou historickou fázi. Avantgarda přesto stále přitahuje pozornost badatelů a umělců, nikoli však již jako monolitický ideologický a umělecký koncept, ale spíš jako heterogenní a mnohohlasný útvar. Pohlédneme-li třeba jen na českou avantgardu a na jednoho z jejích nejhalasnějších teoretiků, Karla Teiga, nemohou nám vedle neobyčejné kreativity a experimentátorství ujít ani myšlenkové protimluvy a ideologická klišé.