Otázka pro... ještě avantgarda?

Question for... the still-Avant-Garde?

Avantgardní projekt světa zaujal v evropské kultuře svým způsobem mimořádnou pozici. Je rovněž zřejmé, že současné umění i uměnověda tradici avantgardy výrazně aktualizují a různorodými způsoby rozvíjejí. Co podle Vašeho názoru způsobuje tento mimořádný zájem, jestliže „vlastní dědictví“ avantgard, jejich raison d’être – princip ozvláštnění, princip permanentní inovace – patří minulosti, nebo (chcete-li) tzv. historické avantgardě?

V meziválečné české kultuře lze nalézt jednu z možných odpovědí, danou zvláštností české avantgardy. V programové stati Naše základna a naše cesta (1924) zdůrazňuje Karel Teige zásadní význam psychologické schopnosti moderního člověka prožívat rozpory a kontrasty, v nichž se odrážejí principy moderní doby a modernosti, v téměř paradoxním vyostření. Dualismus racionální konstrukce a poezie, svobody a disciplíny, intelektu a fantazie, přírody a civilizace se stal podstatou české avantgardy dvacátých let. Nespočívá tedy efekt „nadčasovosti“ české avantgardy dvacátých a třicátých let například právě v koexistenci heterogenních estetických programů? Dále si také můžeme povšimnout skutečnosti, že již v raných dvacátých letech působilo v české avantgardě – třebaže zatím jen skrytě – určité vědomí kritické skepse vůči utopisticko-eschatologickým impulzům avantgardy samotné, jak ji vyslovil již Apollinaire v Pásmu i v dalších básních; skepse, která se v české avantgardě plně projevila ve třicátých letech.

Zdá se, že tyto odpovědi nemusí být nutně jediné. Inspirativní dědictví avantgard je ostatně plné latentních otázek i odpovědí, jež spínají řadu problémů naší doby právě s obdobím, do něhož se vepsal fenomén, který velmi vágně označujeme a zdůvodňujeme jako tzv. „historickou avantgardu“.

A tedy – ještě avantgarda…?