...ještě avantgrada?

Ano, i mně se zdá, že právě česká meziválečná avantgarda kladla své otázky způsobem, který nám je dnes (stále) blízký. Není náhodné, že François Lyotard ve svém pokusu „redigovat modernu“ navazuje na umění avantgard. Postmoderna totiž není obratem oproti moderně, nýbrž spíše jejím radikálním znovučtením. Kritizuje modernu hlavně tam, kde byla jednostranná, kde došlo k absolutizaci jednotlivých principů, buď racionalistických, nebo iracionalistických, protože se zříká možnosti vysvětlit svět jednotným způsobem, z hlediska jednotného aspektu. Zato vyhledává ty momenty moderny, v nichž už je obsažena jistá skepse vůči jednostranným vysvětlením, kde je zdůrazněna heterogenita a disparátnost světa. A právě česká meziválečná avantgarda s její dvojitou koncepcí poetismu-konstruktivismu představuje jedinečné uskutečnění tohoto rysu moderny, a to snad dokonce ve větší míře než kterákoliv jiná avantgarda, na kterou chtěl navázat a kterou znal Lyotard. Dodnes pozoruhodná je totiž centrální myšlenka této koncepce, totiž že principy poetismu a konstruktivismu se musí vzájemně doplňovat, že moderní člověk nepotřebuje jenom racionálně a funkčně organizovaný každodenní život, ale i hru fantazie, stimulaci senzibility. Formulování těchto dvou principů vyjadřuje i způsob, jak zacházet s moderním světem, jak vnímat jeho rozpory, a to bez pokusu sjednotit je pod hlavičkou jediného principu. Poetismus a konstruktivismus nejsou chápány jako antiteze, které vedou k syntéze – což se často stávalo terčem kritiky –, ale jako dva vzájemně se doplňující póly komplexního vztahu plného napětí. Odvážnost tohoto způsobu myšlení můžeme ocenit v plném rozsahu možná až dnes.

Dalším inspirativním bodem české avantgardy, na který nás upozorňuje postmoderní myšlení, je zdůraznění vnímání, onen (zde v otázce zmíněný) význam, který Teige připisuje schopnosti moderního člověka prožívat rozpory a kontrasty v téměř paradoxním vyostření. Nejde pouze o ozvláštnění, o permanentní inovace, ale o umění, nebo – jak říká Teige – o čistou poezii, která odpovídá svými uměleckými prostředky těmto vyostřeným podmínkám vnímání a jež oslovuje všechny smysly člověka, aby mohl vnímat skutečnost v celé její – i rozporné – rozmanitosti. V této senzibilitě spočívá onen modus vivendi, za který poetismus sám sebe prohlašoval; její prohloubení je aktuální také v dnešní době.

Irina Wutsdorff
Eberhard-Karls-Universität Tübingen