...ještě avantgrada?

Avantgardní projekt světa? Byl dialektický v každém slova smyslu, s důrazem na dění odněkud někam a na pozoruhodnost přítomnosti; na objev a touhu po objevech; hru; tvorbu. Naší (postmoderní?) době naopak dominuje recyklovaná produkce: čím dál banálnější a nudnější, stejně prvoplánová jako důležitě se tvářící akademismy, zpravidla také buď bavičské anebo poučovatelské. Ještě donedávna se sice avantgardní principy (pouze) rutinně rozmělňovaly (srov. Effenbergerovo označení „surrealismus vJečný a vŽitný“), současná „umělecká“ kaše, akademická anebo ne, je však pragmaticky připravovaná. Avantgardy projektovaly programy, ne však výtvory – nyní je to obráceně. I odtud ta nová přitažlivost české meziválečné avantgardy; že je historií, tím lépe, protože jedině tak může být znovu objevena (byť pro mnohé nikdy nepřestala být živou skutečností). Heterogennost jejích programů je zdánlivá, jinak řečeno, racionalita a imaginace se v nich navzájem nejen doplňují, ale i dynamizují. Nezpochybnitelná zůstávají především konkrétní díla, jejich jedinečnost, svěžest, inspirovanost a inspirativnost, přičemž tyto kvality mají dnes rovněž teoretické postuláty, naivní (právě ty) a příliš proklamativní. Je stále více zřetelné, že ačkoli označují – jak jinak – cestu en avant, nemusejí vést, a také nevedly, jen ke vposled nebezpečným utopiím či vizím, a že nepřítomnost jakýchkoli vizí anebo návrat k tradiční eschatologii představuje obdobný hodnotový sestup. Také se ukázalo, že dvacátá a třicátá léta jsou ve svých vrcholných kreacích souměřitelná jen s několika jinými – nečetnými – etapami v dosavadním běhu dějin ducha; že je vyznačuje obdobná udivující bohatost a strukturovanost, obdobný moment ozvláštnění, jež se zpravidla objevuje na švu epoch, vyznačuje jejich střídu. Je to snad málo?

Podstatné jsou i objevy jiných než dosavadních, zavedených způsobů vnímání, jiných způsobů tvorby, dokonce jiných kultur; tady má avantgarda dvacátých a třicátých let pokračování po válce a de facto dodnes. Existují četné spojnice, často skryté (nemluvil Breton v padesátých letech o nutnosti okultace, tedy skrytosti dalšího pokračování surrealistického dobrodružství?), mezi minulostí a současností, a nacházení afinit, analogií je samo o sobě dobrodružstvím hodným toho jména, intelektuálním i emocionálním. Také opravdovost, chcete-li autenticita, nemůže nepřitahovat, nemůže neinspirovat, zvlášť vede-li k nefalšovaným objevům zázračnosti světa tady a teď; světa, který má budoucnost.

Alena Nádvorníková
Praha