Nostalgie po historické avantgardě a řádu z chaosu

Ptáme-li se po příčinách trvajícího či periodicky se obnovujícího zájmu o tzv. historickou avantgardu, její praxi, výtvory, manifesty, vynoří se nám řada možných vysvětlení, z nichž se zaměříme jen na jedno či dvě. Jednodušším důvodem zpětných ohlédnutí za avantgardou je fakt, že je spolehlivě mrtvá. Představuje tak svého druhu přehlédnutelný, relativně uzavřený a tedy více méně neměnný celek, vděčné pole pro badatele a konzumenty, kteří část doby zažili, možnost nostalgického znovuprožitku (srovnejme oblibu pop hudby padesátých a šedesátých let a rozhlasové stanice s touto specializací).

Z pohledu kognitivní psychologie, dnes pohlcené kognitivními vědami, můžeme aktivitu avantgardy, kdy vždy nešlo jen o výsledek, ale i o cesty k němu, podřadit kategorii epistémického či exploračního chování. Avantgarda se snažila vstupovat na dosud neprobádané území poznání, rozšířit pole skutečnosti (surrealismus, Vysoká hra, experimenty s psychotropními látkami) oběma směry, tedy „ven“ i „dovnitř“, rozšířit „místo člověka v kosmu“ i mikrokosmos lidské psychiky. Přijmeme-li s Deleuzem a Guattarim zónu pohybu vědy, umění a filozofie jako oblast ohraničenou na jedné straně chaosem, na straně druhé tuhnoucím „názorem“, pak se avantgarda pohybovala na hraně chaosu a ne náhodou řada protagonistů přes tuto mez přepadla. Rostoucí komplexnost světa, nemožnost obsáhnout poznání, včetně uměleckého, v celku, vede k ucouvnutí, k vzniku strachu z chaosu – srovnejme například obavy z klonování, zoufalé snahy o ochranu mizející přírody – a příklon k sféře stabilizovaných, spolehlivých názorů. Postmoderní reakce se tak zaměřuje na kritiku Názorů a vektor explorace se otáčí o 180°. V oblasti umění, kde můžeme hraniční dipól chaos – názor promítnout na ecovské hranice inovace a opakování, pak dochází nanejvýš ke kombinatorickým opakováním, k posunu od poznávání k užívání, k rozmělňujícímu přejímání a citacím – srovnejme témata komerčně veleúspěšných muzikálů, k tvorbě syžetově prakticky totožných nekonečných seriálů nebo tzv. romantických příběhů, kdy adjektivum nabylo zcela opačného významu. Současný masový divák, čtenář, posluchač, zavalený přívalem nivelizovaných informací, kdy se na stejné rovině ocitá havárie letadel, rozluštění lidského genomu i to, že někdo vypěstoval obří dýni, kdy stejný vnímatel rezignoval na poznání, jak a proč mu funguje mobil, vstřikování jeho automobilu či programy pračky, hledá stabilní půdu pod nohama, ontologickou jistotu, prefabrikovaný názor a artefakty, které tento názor podporují. Co radikálně nového se asi může dozvědět divák tolik populárních reality show, mediálně podporovaného voyeurství ? Nelze se divit, že část populace cítí rostoucí nostalgii po avantgardě neboli exploraci, z níž se jí ovšem dostává jen vzdáleného echa. I mimo oblast umění se tak plodí jen simulakra původního objevování – na Mount Everest nás za příslušnou částku dostanou, i když v běžném životě nevyjdeme ani dvě patra schodů. A v umění – nemá-li dojít k hegelovskému konci umění, pokud k němu již nedošlo – je třeba překonat krizi hodnot, včetně a právě estetických a uměleckých, krizi, která jen zdánlivě paradoxně vyvolává neschopnost vlastního názoru na straně diváka, neboť ten přijímá Názor většinový. Musí se mu proto dodávat hodnotové hierarchie „zvenku“, formou žebříčků, soutěží a cen, aby věděl, který zpěvák, hudební skupina, film, román je ten nejlepší, točí se „filmy o filmech“, protože film, resp. jeho výpověď sama o sobě nestačí a má-li dílo komerční úspěch (Harry Potter, Titanik…) je ipso facto kvalitní. Lze jen doufat, že stávající avantgardní tenká zóna umělecké tvorby, tvořící území mezi chaosem a převažující komerční produkcí, dávno asimilující kýč, se nestane jen skanzenem, ale v rozpomínce na původní avantgardní explorační impetus se opět rozšíří.

Vlastimil Zuska
Univerzita Karlova v Praze