...ještě avantgrada?

Avantgarda sice podle některých postmoderních myslitelů selhala a řada z nich ji dokonce neváhala označit za mrtvou a překonanou historickou fázi. Avantgarda přesto stále přitahuje pozornost badatelů a umělců, nikoli však již jako monolitický ideologický a umělecký koncept, ale spíš jako heterogenní a mnohohlasný útvar. Pohlédneme-li třeba jen na českou avantgardu a na jednoho z jejích nejhalasnějších teoretiků, Karla Teiga, nemohou nám vedle neobyčejné kreativity a experimentátorství ujít ani myšlenkové protimluvy a ideologická klišé. Přesto si nemyslím, že by aktualita avantgardy tkvěla jen v koexistenci heterogenních estetických programů, nebo že by avantgarda dokonce byla „nadčasová“.

Zůstaneme-li na poli tuzemské uměnovědy, pak je evidentní, že navzdory pokusům o nové, kritické uchopení umění a kultury mezi dvěma válkami se pod pojmem „česká avantgarda“ nadále skrývá poměrně úzká a elitní skupina umělců a kritiků (mnozí badatelé jako by psali rovnítko mezi avantgardou a Devětsilem!) a jejich práce je pak dogmaticky chápaná jako měřítko míry kvality a samozřejmě i modernosti. K oné „nadčasovosti“ bych pak jen podotkla, že stejně jako kterýkoli jiný umělecký pojem nebo historický fenomén, i význam a obsah avantgardy se mění v čase a samozřejmě v prostoru. Pohled tuzemského badatele na české avantgardní umění se za posledních patnáct dvacet let změnil a je jistojistě jiný od pohledu profesora dějin umění za oceánem.

Pokud ale avantgardu nadále svazuje jistá uměleckohistorická normativnost a pokud se nespokojíme s konstatováním o její nadčasovosti (což by znamenalo nechat se uvěznit v pasti universalismu), v čem tkví její aktuálnost? Proč provokuje a nadále dokáže inspirovat? Myslím, že je to především díky koexistenci uměleckého (formálního, estetického, stylového) experimentu s opoziční taktikou, která brání institucionalizaci (ať již v rámci uměleckého aparátu nebo třeba v rámci kulturního průmyslu) a podporuje kritickou reflexi. I když spojenectví těchto dvou aspektů nebylo často v rovnováze a některé avantgardní projekty končily ve formalistických hrátkách a jiné v agitpropech, neměli bychom na ně zapomínat. Naplnit toto dědictví je sice těžké, ale vědomí koexistence uměleckého gesta a teoretického a/nebo dokonce politického diskurzu pomáhá brousit ostří kritických názorů a zároveň pobízí k hledání a k experimentu.

Jaký je vztah mezi historickou avantgardou a současností? Americký historik umění Hal Foster na tuto otázku odpovídá tak trochu po freudovsku, když ve své knize The Return of the Real (MIT Press, 1996) srovnává různé časové mody lidské psychiky s historií: „Jedna událost je vždy registrována skrze událost jinou, která ji zaznamenává; stáváme se tím, čím jsme, teprve dodatečným aktem (Nachträglichkeit)… Historické avantgardy a neoavantgardy vznikají podobným způsobem: jako kontinuální proces uvolňování a zadržování, jako komplexní propojení očekávaných budoucností a rekonstruovaných minulostí – vznikají zkrátka dodatečně, čímž se podrývá jednoduché schéma předtím a potom, příčiny a následku, původního a odvozeného“ (s. 29).

Martina Pachmanová
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze