* Roman Jakobson přišel do Československa v červenci 1920, ve svých třiadvaceti letech. 1930 získal doktorát na pražské německé univerzitě, 1933 se habilitoval na Masarykově univerzitě v Brně, od roku 1934 zde přednášel rusistiku, od 1937 též starou českou literaturu. 1923 publikoval svoji první bohemistickou práci: monografii O češskom stiche. Poslední dvě práce, které v Československu napsal, vyšly pod pseudonymem Olaf Jansen 1939 ve sborníku Co daly naše země Evropě a lidstvu: první má nadpis Český podíl na církevněslovanské kultuře, druhá Český vliv na staropolské písemnictví. Jejich autor byl v té době už na útěku: na samém počátku německé okupace Československa emigroval do Skandinávie a odtud do USA.
Po druhé světové válce se Jakobson stal jednou z hvězd světové lingvistiky a literární vědy. V předválečném Československu znamenal ještě něco víc: byl spolutvůrcem intelektuálního a uměleckého ovzduší československé první republiky.
Z Jakobsonovy bibliografie je od počátku dvacátých let zřejmý jeho zájem o starou českou literaturu. Pokusím se vyložit, co k němu mladého ruského učence přivedlo; pokusím se také vyložit, co tento cizinec české medievistice dal.
Jakobson si přinesl z domova skoro vše, co z něho mělo brzy udělat vynikajícího znalce staročeského písemnictví: za prvé bezpečnou znalost klasických jazyků, hebrejštiny a církevní slovanštiny; za druhé metodologickou průbojnost člena Moskevského lingvistického kroužku a petrohradského OPOJAZu (Obščestvo po izučeniju poetičeskogo jazyka). Nepřinesl si jen jediné: znalost češtiny; brzy po příchodu do Československa si však osvojil spisovnou i hovorovou češtinu v šíři, jež mu dovolovala aktivně zasahovat do dobových sporů o jazykovou kulturu. Stal se přítelem českých básníků a spisovatelů, především Nezvalovým a Vančurovým; našel přátele v české vědecké obci: s anglistou Vilémem Mathesiem založil Pražský lingvistický kroužek (1926), jehož činnost dalekosáhle ovlivnila bádání o jazyce a literatuře.
Jakobsonovy medievistické práce zasahují do několika období v časovém rozpětí delším půl tisíciletí: do období Velké Moravy, tj. cyrilometodějské epochy církevněslovanského písemnictví (chronologicky do poslední třetiny 9. století); dále do doby prvních českých světců Václava a Vojtěcha, tj. období koexistence latinské a církevněslovanské vzdělanosti v Čechách (chronologicky do 10. století); a konečně do doby lucemburské a husitské (chronologicky do 14. až 15. století). Jakobson na sebe upozornil jako versolog, záhy však rozšířil své pracovní pole na textovou kritiku a literární historii; zjednal si uznání jako pronikavý analytik, záhy však projevil také nadání odvážného syntetika. Ke studiu staré české literatury položil v 19. století základy Jan Gebauer, autor monumentální historické mluvnice. Gebauer pracoval filologickou analyticky-popisnou metodou a vyškolil v ní vynikající žáky; zahrnoval studium literatury do filologie. Úkolem filologie jakožto jedné z humanitních věd je pozorovat a poznávat jednak jazyk, jednak výtvory slovesného umění: „literaturou se zabývajíc,“ píše Gebauer 1874 v programním článku nově založeného časopisu Listy filologické, „jest filologie nauka o umění slovním, jehožto plody pozoruje a posuzuje vzhledem k formě jejich, vzhledem k obsahu a vzhledem k historickému vývoji“ (1874, s. 1). Jakobson zasáhl do studia staré české literatury o to hlouběji, oč méně byl omezen filologickým odbornictvím. Jakobson-literární vědec byl podněcován k zájmu o středověk moderním uměním a od třicátých let sílící potřebou obrany základů české kultury; Jakobson-přítel českých básníků byl zaujat myšlenkou, že rytmické bohatství 14. století by mohlo blahodárně zapůsobit na moderní poezii. „Někdy je člověk na rozpacích, objevili-li nám moderní malíři umělecké hodnoty středověké, či naučila-li nás středověká malba hodnotiti vymoženosti malířství poimpresionistického,“ píše Jakobson ve filipice proti kulturnímu přežitku, za nějž prohlašuje čítankový mýtus o temném středověku (1927, s. 8). „Pokud jsou zpracovávány i dále staré metrické formy,“ poznamenává v úvahách o nové české poezii z téže doby, „zdá se pochybno, že by se dalo navázat na tradici 19. století. Rytmické možnosti této tradice jsou do dna vyčerpány a vyžity. […] Ale rytmické bohatství českého středověku, zvlášť 14. století, ještě by snad v ledačems mohlo být plodným impulsem. Mám na zřeteli problém sylabizace českého verše, problém zrušení nucených stálých iktů“ (1925). Potřeba bránit základy české kultury ohrožené nastupujícím nacismem vstoupila do jeho prací polemikou, již na stránkách Slova a slovesnosti vedl s Konradem Bittnerem, autorem knihy Deutsche und Tschechen. Zur Geistesgeschichte des böhmischen Raumes (Brünn 1936; srov. Jakobson 1936b, 1938c). Programem Jakobsona-vědce i Jakobsona-přítele českých básníků bylo vzkříšení středověkého básnického díla jako esteticky prožívaného faktu.
Brzy slavil úspěch. V roce 1927 vydal se svým úvodem rekonstruované znění Sporu duše s tělem; tato fragmentárně dochovaná báseň z první třetiny 14. století je jedním z nejobtížnějších textologických a exegetických problémů staročeského písemnictví. Útlou knížku – úvod i text jsou přetištěny v 6. svazku Selected writings (1985) – označil hned po vydání přední český literární historik Arne Novák za vědecký a literární čin. K jeho mínění se připojili jiní, učenci i umělci. Josef Vašica, znalec církevněslovanského písemnictví, napsal, že Jakobsonova práce znamená v poznání nejstaršího období české poezie epochu. Vladislav Vančura komentoval edici obdivnými slovy, že Jakobson současné moderně doslova objevil středověkou báseň plnou kázně a formální harmonie (srov. Lehár 1993a).
Jednou příčinou tohoto úspěchu byla krize kulturního vědomí po první světové válce, která vyvolala vlnu zájmu o středověk a baroko. Jeho druhou příčinou byl dosavadní naukový i čtenářský nezájem o staročeské literární památky jako umělecká díla.
K uměleckým hodnotám staročeské poezie Romana Jakobsona přivedl jeho smysl pro básnickou strukturu, speciálně cit pro rytmus a rým. Výsledky svého bádání o českém středověkém verši shrnul v monografii Verš staročeský, otištěné 1934 v Československé vlastivědě (3 – Jazyk, 1934); její závěry zčásti korigoval o dvě léta později v Úvahách o básnictví doby husitské, publikovaných v časopisu Pražského lingvistického kroužku Slovo a slovesnost (1936).
Jakobsona na staročeských literárních památkách interesovalo zprvu hlavně „to, co je duší díla, co je oživuje a dělá ze slovesného díla právě dílo básnické“ (1935–36, s. 57). K tomuto zájmu brzy přibyl druhý: zájem o církevněslovanskou tradici. Problém, jaký význam má cyrilometodějská tradice v českých dějinách, ožil na počátku 20. století sporem o pravost tzv. Kristiánovy legendy. Tato latinská legenda líčí životy sv. Ludmily a sv. Václava, ale předtím také počátky českého křesťanství: pokřtění knížete Bořivoje arcibiskupem Metodějem na Velké Moravě a přenesení slovanské liturgie do Čech. Její prolog je adresován druhému pražskému biskupu Vojtěchovi; hlásí se jím výslovně do jeho doby, tj. do sklonku 10. století. Patriarcha české vědy Josef Dobrovský prohlásil prolog za mystifikaci a celou legendu za falzum ze 14. století. Sto let po Dobrovském zahájil historik Josef Pekař velkolepou kampaň za rehabilitaci pravosti Kristiánovy legendy a tím i za rehabilitaci významu slovanské vzdělanosti v Čechách (srov. Pekař 1903, 1906); v téže době začali ruští slavisté objevovat v rukopisech vzniklých na Rusi, v Chorvatsku a v Srbsku staroslověnské památky českého původu.
Jakobson navázal na geniální podněty Pekařovy; také však – polemicky k Pekařovi – na myšlenky ruských učenců, Lamanského, Lavrovovy a jiných (srov. Jakobson 1938b). V Pekařových stopách usiloval o to, dokázat, že církevněslovanská vzdělanost nebyla v Čechách bezvýznamnou epizodou, pouhou „pokojovou květinou“, jak ji ještě na počátku našeho století nazval Vatroslav Jagić. Polemicky k Pekařovi se naproti tomu pokusil vzkřísit myšlenku Michaila Lomonosova, že staroslověnština, nikoli „cizorodá“ latina, položila základy slovanských národních kultur, tedy i kultury české. Pekař – přesněji: celá historická škola Jaroslava Golla, jejímž byl Pekař předním představitelem – odmítla pojetí českých dějin, které vytvořil František Palacký, tj. pojetí českých dějin jako výsledku v zásadě autonomního vývoje. Gollova škola ukazovala, že ráz tohoto vývoje je určován především „vlivem, vzorem, úsilím, duchem západní Evropy“ (Pekař 1929, s. 8). Jakobson vystoupil proti této (jak se vyslovil) „jednostranně západnické koncepci“ (1929, s. 25), už když se koncem dvacátých let poprvé zahloubal do spleti cyrilometodějských otázek. Postupně dospěl k tezi, že nejvlastnějším smyslem Konstantinovy a Metodějovy moravské mise bylo prosazení rovnoprávnosti všech jazyků v liturgii; že tato myšlenka zůstala trvale přítomna v české kulturní tradici jako historický precedens; že rozkvět české literatury v 14. století je projevem této mnohověké kontinuity (srov. Jakobson 1936a, 1938a, 1939a).
V třicátých letech, s nástupem nacismu – a později v exilu za druhé světové války – dostávala Jakobsonova apologie staročeského písemnictví i jeho myšlenka kontinuity cyrilometodějské tradice stále ostřejší přízvuk: Jakobson je přeměnil nejprve v „ideologickou základnu pro zápas ohroženého národa“ (1939a, s. 11) a posléze v ideovou zbraň „národního odboje“ (1943).
Ponechám zde stranou otázku, jaké místo mají Jakobsonovy medievistické práce v dějinách české národní ideologie (srov. Lehár 1995); omezím se na to, co znamenají v české vědě.
S datem 15. března 1939 – tedy s datem obsazení českých zemí německými vojsky – vyšel nákladem Spolku posluchačů filozofie Masarykovy univerzity v Brně sborníček Romanu Jakobsonovi – Pozdrav a díkůvzdání. Jakobsonův přínos bohemistice v něm shrnul Arne Novák. Svůj příspěvek zakončil jímavě vysloveným přesvědčením, že Jakobson-badatel, Jakobson-spisovatel neodloží natrvalo předmět studia, od něhož byl odehnán Jakobson-učitel. Připojil naději, že se Jakobson brzy vrátí jako profesor tam, kde je jeho pravé místo: „Nebylo by možno vědecky a kulturně žíti,“ čteme tu, „kdyby trvale měli nepovolaní rozhodovati o vyvolených.“
Arne Novák v listopadu téhož roku zemřel; Roman Jakobson se stal během války ve Spojených státech propagátorem exilové politiky prezidenta Edvarda Beneše, ale po válce pro něho kupodivu v Československu nebylo místo; mluvím o Československu ještě Benešově, o Československu před komunistickým pučem v únoru 1948.
Až do smrti zůstal Jakobson v Československu persona non grata; neopustil však lásku, jíž se mu stala česká literatura a česká kultura. V bádání o církevněslovanském písemnictví se po roce 1945 postupně vracel z teleologie do empirické vědy: potřeba usměrňovat přítomnost a budoucnost – řečeno jeho vlastními slovy: být „prorokem věštícím nazpět“ (1943, s. 225) – ustupovala potřebě kriticky zkoumat minulost (srov. Jakobson 1996). Nepřestal nicméně rozvíjet své pojetí cyrilometodějské ideologie a zasadil je do perspektivy nového vědního oboru, sémiotiky: poukazoval na souvislost mezi rituálními znaky obřadu, slovesnými znaky mateřského jazyka a znaky církevní malby v historickém zápasu za srozumitelnou řeč bohoslužby (a tím celé kultury) i za rovnoprávnost všech příslušníků národa (a tím také všech národů; srov. Jakobson 1980). V bádání o staročeské literatuře nespustil ze zřetele nic z toho, co bylo předmětem jeho zájmu před válkou, a rozvinul to, co bylo už tehdy jeho největší předností: stálého vývoje schopnou, stále nová hlediska v sebe pojímající hermeneutiku. Teprve z jeho pozůstalosti (v Selected writings 1985) byla vydána rozsáhlá práce o vývoji českého epického verše v 14. století, kterou rozepsal už na počátku dvacátých let. V roce 1958 – ne náhodou v slavnostním sborníku věnovaném Leo Spitzerovi – vyšla snad nejskvělejší ukázka Jakobsonova exegetického ingenia: studie o staročeském Mastičkáři, nadepsaná Medieval Mock Mystery (Středověké fraškovité mysterium).
Myšlenka kontinuity cyrilometodějské tradice, která byla Jakobsonovi zvláště drahá, dostala ve světě empirické vědy nenapravitelné trhliny. Přímá souvislost slovanské vzdělanosti v přemyslovských Čechách s Velkou Moravou byla zpochybněna (srov. Graus 1963, 1966; Večerka 1963, 1964, 1970; Králík 1968). Teze, že počátky literatury v národním – českém – jazyce jsou projev mnohověké kontinuity, nemá oporu v pramenech (srov. Lehár 1993b). Domněnka, že na cyrilometodějskou tradici navazuje husitský požadavek kalicha, je omyl; jak dnes víme díky Amedeu Molnárovi, v husitském hnutí předcházel objevu cyrilometodějské tradice teoretický předpoklad, že východní církev a liturgická praxe souvěkého pravoslaví mohou být vzory pro církevní reformu (srov. Molnár 1982).
Romana Jakobsona – jako před ním starší ruskou vědu – zajímalo na české literatuře (na české kulturní tradici vůbec) především to, co ji odlišuje od západních sousedů. Vyloučil ze svých úvah skutečnost, že západoevropské literatury v národních jazycích se rodí už na přelomu 11. a 12. století: v této perspektivě není vznik české literatury kolem roku 1300 časný, nýbrž pozdní. Vyloučil ze svých úvah česko-latinsko-německý kontext, v němž se česká literatura rodí: v tomto bodě korigovali jeho práce především Jan Vilikovský, Dietrich Gerhardt a Pavel Trost (srov. Vilikovský 1948; Gerhardt 1960, 1961, 1984; Trost 1977). Na kritickou revizi čeká Jakobsonovo pojetí příslušnosti českého literárního středověku k slovanskému světu: pro bohemistiku není pochyb o tom, že staročeská literatura je literaturou západoevropskou; slavistika zajisté vytěží ještě mnohé z pojmového rozlišení Slavia ortodossa a Slavia romana, které do ní uvedl Ricardo Picchio.
Čteme dnes práce Romana Jakobsona o staročeské literatuře v jiném naukovém kontextu, než je četli ti, kdo jimi byli fascinováni koncem dvacátých let. Jakobsonovi vyrostl soupeř v Janu Vilikovském, který od roku 1933 přednášel českou a slovenskou literaturu na univerzitě v Bratislavě. Vilikovský studoval francouzštinu, latinu, češtinu, historii a srovnávací lingvistiku; původně se chtěl specializovat na keltologii, habilitoval se však prací o středověké latinské poezii a rychle se vypracoval ve vynikajícího znalce středověkého latinského a českého písemnictví. Jakobson obrátil pozornost bohemistiky k církevněslovanské tradici; Vilikovský ji obrátil k literární tradici latinské. Jakobsonův starší vrstevník Josef Vašica zůstává dodnes předním představitelem české paleoslavistiky. Jakobsonův vrstevník Jaroslav Ludvíkovský a nemnoho mladší Bohumil Ryba vybudovali v Čechách jako samostatný obor středolatinskou filologii (srov. Ludvíkovský 1964). Jakobson sám obdivoval Stanislava Součka, svého předchůdce na brněnské univerzitě, jednoho z významných žáků Gebauerových. Souček aplikoval na staročeské a barokní texty, také však na Erbena a Nerudu, subtilní nástroje textové kritiky vypracované klasickou filologií. Velké naděje vzbudil už koncem třicátých let svými versologickými pracemi Jakobsonův žák Josef Hrabák, před nímž se po válce otevřela velká kariéra. V literárního historika, jenž v úplnosti nikým jiným nedostižené obsáhl českou literaturu od středověku do baroka, se naproti tomu v relativním ústraní po válce rozvinul Součkův žák Antonín Škarka.
Těmito dvěma jmény jsem dospěl k starší generaci svých univerzitních učitelů; generaci, která se narodila kolem roku 1905. Musím ještě alespoň jmény připomenout vynikající učence, české i cizí, kteří od třicátých let převratně zasáhli do studia české středověké literatury takříkajíc přesahem, z jiných vědních disciplín: z filozofie, slavistiky, romanistiky, obecné lingvistiky. Jsou to Dmitrij Tschižewskij, Václav Černý, Pavel Trost a Dietrich Gerhardt.
Roman Jakobson četl většinu staročeských textů v edicích určených pro filologické, nikoli literárněhistorické potřeby: v tomto ohledu jsme dnes vybaveni neskonale lépe. Žijeme pod neúprosně postupujícím tlakem specializace: už dávno není možné obsáhnout dějiny české literatury v jejich celém rozsahu, jak se od univerzitního profesora vyžadovalo ještě před půl stoletím. Trpíme stále se zvětšující parciálností našeho poznání: jedni se snaží překročit ji interdisciplinárností, jiní tím, že ji reflektují.
Bohemistika – a literárněhistorická medievistika ohraničená jejím rámcem – je v tomto smyslu reflektovanou parciálností. Jakobson byl jedním ze zakladatelů tzv. mezioborových studií; nejdeme však proti duchu jeho prací, usilujeme-li o to, co jsem nazval reflektovanou parciálností. Nikoli nejmenším Jakobsonovým vkladem do studia staročeské literatury je výklad jejího imanentního vývoje, rozlišení jejího genetického a hermeneutického rozboru, důraz na autonomii umělecké struktury vtělené do jejích projevů; právě díky Jakobsonovi dnes víme, že česká středověká literatura má svůj vlastní vývoj, své vlastní dějiny, své vlastní estetické hodnoty. Bohemista, který se zabývá staročeskou literaturou, je chtě nechtě nucen stále pečlivěji rozlišovat svůj předmět od předmětu slavistiky a latinské medievistiky. Zajisté tím něco ztrácí; také však něco získává: slevuje z touhy po univerzálnosti a získává zbystřený smysl pro nuance.
Čteme dnes Jakobsonovy práce s vědomím, že v nich krok za krokem musíme rozlišovat pozitivní poznání od neprokázaných hypotéz, které jsou v nich někdy jako pozitivní poznání formulovány. Čteme je podmaňováni i znepokojováni hledačským duchem jejich autora. Čteme je, abychom mohli vědecky a kulturně žít.
Při jedné ze svých nemnohých poválečných návštěv Československa, na sympoziu o Konstantinu Filozofovi pořádaném v Praze 1969, v zemi již znovu okupované, tentokrát sovětskými vojsky, pronesl Roman Jakobson „přípitek české zemi a lidu“. Vyznal se tehdy, že se mu česká země stala druhým, vyvoleným domovem, a nazval sám sebe „starým Ahasverem“ (1988, s. 177). Dovolte, abych úvahy o tomto Ahasverovi zakončil domněnkou – pokud vím, nikdy nepublikovanou –, která není moje, nýbrž jednoho z mých již zesnulých učitelů, profesora Pavla Trosta. V prvním dílu Vančurových Obrazů z dějin národa českého, v povídce Kosmas, vystupuje záhadná postava: bezejmenný Žid, který hospodaří na křesťanském poli; jak čteme doslova: „Žid, který koupil pozemek neprávem a který se k němu mohl znáti jen o samotě.“ V prosinci 1939, kdy první díl Obrazů vyšel, bylo možno této postavě rozumět jako kryptogramu, jako literárnímu žertu – jako žertovné poctě Vladislava Vančury příteli vyhnanému z milovaného pole.
* Jedna ze dvou přednášek pronesených v roce 1999 na univerzitě v Udine, které zde 2003 vydala Annalisa Cosentino v překladu do italštiny a v češtině jako 1. svazek edice Lezioni e letture s titulem La letteratura ceca medievale. Definizione concettuale e struttura evolutiva. – Il contributo di Roman Jakobson alla medievistica ceca. / Česká středověká literatura. Definice pojmu a struktura vývoje. – Co dal Roman Jakobson české medievistice. Za svolení k publikaci děkujeme paní Daniele Lehárové.
LITERATURA
Gebauer, Jan: Památce Jungmannově! Listy filologické a pedagogické 1, 1874, s. 1–2.
Gerhardt, Ditrich: Zum Spor duše s tělem. Die Welt der Slaven 5, 1960, s. 270 –276.
Gerhardt, Ditrich: Hugo von Trimberg in altčechischer Übersetzung. International Journal of Slavic Linguistics and Poetics 4, 1961, s. 84–115.
Gerhardt, Ditrich: Die Sprachen des Raben. In: Vestigia Bibliae. Jahrbuch des Deutschen Bibel-Archivs Hamburg 6, 1984, s. 155–190.
Graus, František: Velkomoravská říše v české středověké tradici. Československý časopis historický 11, 1963, s. 289–305.
Graus, František: Slovanská liturgie a písemnictví v přemyslovských Čechách 10. století. Československý časopis historický 14, 1966, s. 473–495.
Jagić, Vatroslav: Entstehungsgeschichte der kirchenslavischen Sprache. Weidmann, Berlin 1913, 2. vyd.
Jakobson, Roman: O češskom stiche preimuščestvenno v sopostavlenii s russkim. Sborniki po těorii poetičeskogo jazyka obščestva OPOJAZ, Berlin–Moskva 1923.
Jakobson, Roman: Konec básnického umprumáctví a živnostnictví. Pásmo 1, 1925, č. 13–14.
Jakobson, Roman: Dvě staročeské skladby o smrti. In: Spor duše s tělem. O nebezpečném času smrti (ed. Roman Jakobson a Stanislav Petíra). L. Kuncíř, Praha 1927.
Jakobson, Roman: Nejstarší české písně duchovní. L. Kuncíř, Praha 1929.
Jakobson, Roman: Verš staročeský. In: Československá vlastivěda 3 – Jazyk. Sfinx, Praha 1934, s. 429–459.
Jakobson, Roman: O cestách k české poezii gotické. Život 14, 1935–36, s. 57–63.
Jakobson, Roman: Úvahy o básnictví doby husitské. Slovo a slovesnost 2, 1936a, s. 1–21.
Jakobson, Roman: Usměrněné názory na staročeskou kulturu. Slovo a slovesnost 2, 1936b, s. 207–221.
Jakobson, Roman: Z dějin staročeského zpěvního básnictví. Slovo a slovesnost 4, 1938a, s. 41–44.
Jakobson, Roman: Význam ruské filologie pro bohemistiku. Slovo a slovesnost 4, 1938b, s. 222–239.
Jakobson, Roman: Není pravda, že… (Odpověď na brožuru K. Bittnera Deutsche und Tschechen…). Slovo a slovesnost 4, 1938c, s. 117–123.
Jakobson, Roman: Český podíl na církevněslovanské kultuře. In: Co daly naše země Evropě a lidstvu 1. Evropský literární klub, Praha 1939a, s. 9–20, pseud. Olaf Jansen.
Jakobson, Roman: Český vliv na středověkou literaturu polskou. In: Co daly naše země Evropě a lidstvu 1. Evropský literární klub, Praha 1939b, s. 48–51, pseud. Olaf Jansen.
Jakobson, Roman: Moudrost starých Čechů. Odvěké základy národního odboje. Československý kulturní kroužek, New York 1943.
Jakobson, Roman: Medieval Mock Mystery (The Old Czech Unguentarius). In: Studia philologica et litteraria in honorem Leo Spitzer. Francke, Bern 1958, s. 245–265.
Jakobson, Roman: Dialogues. Flammarion, Paris 1980.
Jakobson, Roman: Přípitek české zemi a lidu. Wiener slavistisches Jahrbuch 34, 1988, s. 177–182.
Jakobson, Roman: Cyrilometodějské studie (ed. Luboš Řeháček, soubor statí z let 1945–69). Euroslavica, Praha 1996.
Králík, Oldřich: Nová fáze sporů o slovanskou kulturu v přemyslovských Čechách. Slavia 37, 1968, s. 473–494.
Lehár, Jan: Poznámky k interpretaci tzv. Prvního Sporu duše s tělem. Česká literatura 41, 1993a, s. 349–367. [S tit. Spor duše s tělem, in: Studie k sémantizaci formy, Karolinum, Praha 2005].
Lehár, Jan: Vznik české literatury: pokus o rekapitulaci problematiky. Listy filologické 116, 1993b, s. 18–39.
Lehár, Jan: Roman Jakobson: Moudrost starých Čechů. (Nedokončená polemika o smysl českých dějin). Česká literatura 43, 1995, s. 39–56.
Ludvíkovský, Jaroslav: Latinské písemnictví v dějinách české literatury. In: Medievalistická konference. Kabinet pro studia řecká, římská a latinská Československé akademie věd, Praha 1964, s. 113–131.
Molnár, Amedeo: Pohyb teologického myšlení. Kalich, Praha 1982.
Novák, Arne: Tvůrčí znalec staročeského básnictví. In: Romanu Jakobsonovi – Pozdrav a díkůvzdání. Spolek posluchačů filozofie, Brno 1939.
Pekař, Josef: Nejstarší kronika česká. Bursík a Kohout, Praha 1903.
Pekař, Josef: Die Wenzels- und Ludmila-Legenden und die Echtheit Christians. Wiesner, Praha 1906.
Pekař, Josef: Smysl českých dějin. O nový názor na české dějiny. Vlastním nákl., Praha 1929, 2., rozšíř. vyd.
Trost, Pavel: Zum Verhältnis der alttschechischen zur altdeutschen Dichtung. In: Korrespondenzen. Festschrift für Dietrich Gerhardt. Schmitz, Gießen 1977, s. 445–448.
Večerka, Radoslav: Velkomoravská literatura v přemyslovských Čechách. Slavia 32, 1963, s. 398–416.
Večerka, Radoslav: Cyrilometodějský kult v české středověké tradici. Československý časopis historický 12, 1964, s. 40 –43.
Večerka, Radoslav: Problematika staroslověnského písemnictví v přemyslovských Čechách. Slavia 39, 1970, s. 223–237.
Vilikovský, Jan: Písemnictví českého středověku. Universum, Praha 1948.