Jan Lehár †
Sešli jsme se, abychom se rozloučili s doc. dr. Janem Lehárem, vědeckým pracovníkem Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR, kolegou, přítelem, vyhraněnou badatelskou osobností, osobitým člověkem. I poryv plicní embolie, jímž tělo zachvácené zhoubnou chorobou rázně odmítlo perspektivu traplivého živoření, jako by ještě byl Lehárovým typickým životním gestem, jímž si uvykl zavrhovat vše, co odporovalo nebo plně neodpovídalo jeho představám, potřebám, nárokům. Byly vysoké, neboť byly ostřeny na velkých vzorech, jimž se kořil a do jejichž duchové péče se rád odevzdával. Tím odmítavější potom býval k polohám mediokritním nebo kompromisním. Svým přísným tříděním spíš ztrácel než nabýval, ale své zisky pak mohl považovat za mnohokarátové.
V posledních letech jsem si od něho půjčoval jednotlivé svazky pamětí právníka a právního filozofa Františka Weyra, jehož ctil, poslední díl jsem si odnesl při své poslední návštěvě v půli prosince. Začal jsem jej divnou shodou okolností číst v tu noc, k jejímuž ránu Jan Lehár umřel. V úvodu knihy charakterizoval se profesor Weyr – a nyní cituji – jako „autor vyhraněného individualistického zaměření, k němuž družil se ještě k tomu nadprůměrně vyvinutý smysl pro tradici a pietu všeho druhu, ale k tomu též pro neúprosnost postulátu logického myšlení“. Hned při čtení této věty jsem si uvědomoval, jak je touto Weyrovou autocharakteristikou nepřímo definována i osobnost Lehárova. Protože nic z citovaných vlastností nepatřilo mezi priority doby, do níž Jan Lehár po absolvování olomoucké fakulty vstoupil, nebyl ani povolán ke službě na univerzitu, ač byl na ni svými kvalitami předurčen. Ale nedal se. Probojoval se z regionu do Prahy, z místa cesťáka s knihami Academie do elitní redakce Odeonu, z pozice nadaného začátečníka na přední místo české literární medievalistiky, to především svými knihami o nejstarší české epice a o české středověké lyrice. Teprve po Listopadu, až po své čtyřicítce, se dostal tam, kam dávno patřil, na akademické pracoviště. Ale léta urputného probíjení se zdola podepsala se na jeho zdraví a endogenní deprese začaly komplikovat jeho odbornou kariéru. Na svém novém pracovišti byl od počátku pohlcen, ba zahlcen autorskou a redakční prací na staročeských heslech 3. a vposled 4. dílu Lexikonu české literatury. Jí však nemohl naplnit potřeby své tvůrčí existence; toužil po bezprostředním doteku s materií uměleckého díla, po otázkách, které v ní lze uslyšet, po tajemstvích, jichž se v ní lze dopátrat. Tak postupně vznikaly Studie o sémantizaci formy, jeho poslední kniha, která má před vydáním v nakladatelství Karolinum. Jde v ní o analýzy básnických textů pocházejících z celého rozsahu českého písemnictví, i z 20. století. Tento Lehárův přesah za užší hranice jeho specializace nemůže překvapit nikoho, kdo věděl o jeho bytostné múzičnosti a kdo je obecně přesvědčen, že múzičnost je oním základním vkladem, na němž teprve mají stavět vzdělání, invence, řemeslná preciznost atd. a bez něhož zůstává literární historie oborem sterilním.
Musím mnoho myslet na finálovou studii z uvedeného souboru, věnovanou Baladě z Halasovy sbírky Dokořán. Je zřejmé, že k této básni přivedla interpreta její estetická dokonalost, nabízející hluboký vhled na významotvorné aktivity formových činitelů. Znepokojuje mě však temná stránka Lehárovy volby právě této básně:
Kůň byl bezhlavý a ještě tancoval
věnec jisker pod nohama
po sté ztékal noci val
jezdce jala hrůza sama
Modře stříbrná smrt přicházela
kraj hvězd sinavých se vzňal
luna v plamenech se chvěla
a jako sůl tam praskal žal
Stráž smyslů pomátla se
zbraň všecku poztrácela
na jednom zlatém vlase
tma visela teď celá
Kůň děsem zařičel a dal se v cval
luna jeho hlavou byla
hrom blesky jej pak okoval
smrt na hřbet jezdci vyskočila
Jak to, že si interpret z mnoha stovek Halasových básní vybral v polovině minulého roku ke svému poslednímu slovu právě tuto, tuto jedinou? Nebyla tato volba signálem, že si smrt osedlala i reálného jezdce, ale nikdo tomuto signálu nerozuměl? Je to možná bláznivá idea, ale nejde mi z hlavy.
Loučíme se tedy dnes s člověkem, jehož jsme dobře znali, jehož odlišnost jsme respektovali a jehož práce jsme si vážili. Je nám líto, že jeho dílo osiřelo, ale ještě víc litujeme díla, jež sliboval, ale které už nevytvoří. Těšil se na ně nevýslovně. Vždycky říkával: „Až skončí Lexikon, tak…“ Nebo i drsněji: „Až se zbavím Lexikonu…“ Tato čistá silnice vedoucí krajinou, kterou si sám vybral, se před ním rýsovala už blizoučko. Rozvíjel zcela konkrétní plány na komplexní zkoumání historie českého literárního dějepisectví od Gebauera po strukturalismus, monograficky se chtěl zabývat skvostem staročeského písemnictví, Životem sv. Kateřiny. A těšil se z toho, že – po několika marných pokusech – konečně našel nadějného potenciálního žáka, o jehož odborný růst se chtěl všemožně starat a jehož chtěl vést po cestách, které by nebyly tak křivolaké, jako byly jeho vlastní. Nic z toho už nebude, takový je život.
Moc jsi nás, Honzíčku, zaskočil. Kam jsi to náhle pospíchal, ty, který jsi tak nerad chodil a jednal rychle? Na tuto otázku není odpovědi. Děkujeme Ti dnes za všecko, čím jsi nás těšil a obohacoval, děkujeme Ti, jak jsi nám usnadnil, že na Tebe nebudeme umět zapomenout. Děkujeme Ti a sbohem, nešťastný Honzíčku, sbohem.
5. ledna 2005
