Sládkovy písně o posledních věcech člověka

* Sládkův smuteční cyklus (zařazený do Spisů básnických 1907 pod titulem Písně smuteční) má mimořádný význam. Dokládá, jak přesvědčivě byl jeho autor schopen navazovat na daleko sahající tradici vlastním básnickým činem. Řadou příznaků hlásících se k anonymitě lidové poezie se jeho sbírka přiřazuje k písním pohřebním, jak je zachoval soubor Karla Jaromíra Erbena (Erben 1864) i pozdější vydání Národních písní moravských (Bartoš 1901). Postoupíme-li proti proudu času do minulosti ještě o něco dál, neujde nám, jak rozšířená byla pohřební poezie – umělá i lidová – za obrození (Červenka – Sgallová 2002). Pozoruhodný je zde soubor Jana Jakuba Ryby Písně pohřební, vydaný roku 1805. V oddílu označeném jako Staré písně najdeme doklady odkazující nás znovu do minulosti, k ještě hlubším kořenům funebrální poezie. Do lidové písně přecházel tento žánr ze starší tradice duchovní písně, jak ji dokládají kancionály bratrské i katolické, v nichž býval zpravidla „posledním věcem člověka“ (spojovaných v křesťanské eschatologii se smrtí, hrobem, vzkříšením a posledním soudem) věnován samostatný oddíl. K písním, které J. J. Ryba označil jako „staré pohřebné“, patří například hned první z písní uváděných u Erbena: „Pojď, dušičko vyvolená, / drahou krví vykoupená! / Přijmiž radosti nebeské, / s námi rozkoše anjelské…“ (etc.). S motivem duše vyvolené, vykoupené drahou krví oběti Kristovy, se setkáváme už v Kancionálu amsterodamském Jana Amose Komenského (1659). Pod titulem Když se klade tělo do hrobu čteme v Rybově sbírce pohřební píseň u Erbena jen nepatrně obměněnou („Rozžehnejme se s tím tělem“), jejíž nejstarší záznam („Rozžehnejmež se s tím tělem“) bychom museli hledat až v Šamotulském kancionálu (1561). Rybovy písně pohřební (a ovšem nejen ony) dokládají mimo jiné, jak ustálené bylo již v jeho době roztřídění takových písní pro různé pohřební příležitosti: Na neviňátko, Na dítě dospělejší, Jiná na dítě, Na mladíka – mládence, Na děvče – pannu, Na starce – stařenu atp. I tuto konvenci Sládek po svém přejímá, také ji však – stejně jako jiné vnější příznaky daného žánru – ve shodě se svým básnickým zaměřením přetváří.

Širší souvislosti křesťanské eschatologie, k níž patří písně pohřební a jejich stylové proměny v průběhu několika staletí, zde samozřejmě nemůžeme podrobněji sledovat. Nechceme ostatně Sládkův smuteční cyklus přiřadit k připomenuté tradici natolik těsně, aby nám za ní zmizela Sládkova osobitost a jedinečné odstíny jeho slovesného umění. Jestliže se Sládkovy verše tak či onak obměněné staly obecným vlastnictvím v mnoha nápisech na hrobech (nejobsáhleji je zaznamenala sbírka Antonína Šorma z roku 1939), svědčí to nepochybně o jejich univerzalitě. Je to však univerzalita zcela zvláštní. Charakterizoval ji výstižně Albert Vyskočil, když ve stati věnované cele tomuto cyklu připomněl: „Tato tvorba, zdánlivě neosobní, jakoby umělá a dokonce programová, jen zhola po zevnějšku připomíná romantický ‚ohlas‘, jímž nikterak není a výslovně být nechce.“ V tom je autor pohřebního cyklu důrazně odlišen od Čelakovského. Zdánlivě neosobní objektivita Písní smutečních je nesena „vyrovnanými a pevnými rytmy“ Sládkovy lyriky osobní. Básník zde podle citovaného autora „nalézá slovo, jež se mu ozývá z lidu na osobní struně příbuzného ustrojení“ (Vyskočil 1947, s. 212). Polarita osobní a nadosobní motivace je pro sbírku Sládkových smutečních písní zvlášť příznačná.

Písně smuteční byly podobně jako Selské písně napsány „jedním dechem“ a představují svébytný celek. Přece v něm však rozpoznáme řadu důležitých rozlišení. Kompozičně se zřetelně dělí na sedm písní k určitým pohřebním příležitostem (K pohřbu panny, Malému dítěti, Jiná píseň dítěti, Mladé matce, Mládenci, Hospodáři, Starci) a na tři závěrečné duchovní písně s náročnějším zaměřením (Bože, věčný správce všeho, Ubírám se z toho světa, Píseň o městě nebeském). Už v té první skupině je patrné Sládkovo odchýlení od šíře pojaté pohřební písně, která se stále více přizpůsobovala praktickým potřebám. U Jana Jakuba Ryby a ještě více ve sbírce Josefa Ulrycha (1825) je výčet jejích možných určení bohatě propracován: Na vesnického rychtáře, Na úředníka, Na učitele, Na duchovního pastýře atp. Sládkův výběr je přísněji zaměřen k základním stavům lidského života. Závěrečné tři písně mají pak čistě spirituální ráz.

Na první pohled je v těchto písních všechno prosté a tradiční. Teprve ve chvíli, kdy se nás při četbě dotkne významová závažnost zvoleného pojmenování, sledu slov nebo jejich veršového uspořádání, zpozorníme: „Mé ruce jsou tak chladné, / mé oči zamčeny, / a na čele mi vadne / můj vínek zelený. / A voní rozmarýna / a zvony smutně zní: / smrt ženich můj a hlína / mé lůžko svatební.“ Nejprostší přiřazování typických představ je nečekaně přeťato v posledních dvou verších vypuštěným slovesem a přesahem, který doslova k sobě srazí slova „ženich“ a „hlína“. Postup jistě ne nový, běžný v lidové baladě, a přece mocně účinný právě ve spojení s tklivým lyrickým rázem celé básně K pohřbu panny. Jan Voborník v Osvětě 1908 referoval o právě vydaných Spisech básnických a při té příležitosti si povšiml též Písní smutečních. Přiřadil je snad až příliš jednoznačně k ohlasové poezii; verše, v nichž „panna nebožka“ zpívá o sobě: „jak vítr zčista jasna / když zlomí růže květ, / tak mladá a tak šťastna / již opouštím ten svět“, mu proto připadaly jako psychologicky neoprávněná „nevhodná komparace“. Zdá se, že přehlédl jeden důležitý rys těchto písní: do jejich anonymity může kdykoliv vstoupit a opět se v ní kdykoliv skrýt lyrický subjekt, jehož přítomnost neustále cítíme, ať už – jako právě v tomto případě – mrtvý oslovuje živé, nebo naopak živí se stejnou důvěrností mluví se zemřelými.

Tak je tomu v obou následujících písních Malému dítěti a Jiná píseň dítěti. Prvky záhrobní a náboženské se v nich mísí s lidskou účastí a se slovy nejběžnějšími, ukazujícími znovu do života: „Budeš spáti nevesele / v hlíně pod travou, / už ti nikdo neustele / měkce pod hlavou. / Tvrdou, ty můj andílku, / budeš míti postýlku, / a už nikdy na úsvitě / zlaté slunko nezbudí tě; – / sbohem, andílku!“

Čtenář nebo posluchač nemusí samozřejmě nic vědět o mimořádnosti použité devítiveršové strofy, jejíž krátké trochejské verše (ty v Písních smutečních převládají ) se zde rýmují v umných, svou formující moc doposledka využívajících konstelacích (zde například: a–b–a–b–c–c–d–d–c). A přece i tato osnova sehraje svou roli: vtiskne čtenářovým dojmům určitou pečeť, ráz nenáhodné ucelenosti. V Jiné písni dítěti navozují sdružené rýmy v tříveršových strofách přímo nevyslovený význam jisté primitivnosti a starobylosti: „Neboť všechno v světě mine / jako zdání; v luhy jiné / jako tažná voda plyne.“ Na výsledném dojmu se zde podílí nejenom tradiční strofický útvar, ale též v pohřebních písních častý motiv času – plynoucí vody. Je tvořivě obměněn. Není to již jen voda plynoucí (ani „honná“ jako v jednom starém nápisu na hrob), je to „tažná voda“, která ve Sládkově básni originálně pojmenovává pomíjejícnost všeho. Dětskou upřímností, ale také zkratkovým dialogem balad se vyznačuje rozmlouvání se zemřelou Mladou matkou. Také v tomto případě je průhlednost zevní veršové formy (krátkých trochejských veršů sdružovaných v pravidelné osmiveršové sloky) jen zdánlivá. Očekávání mechanických rýmových shod je rozrušováno nenásilně, ale účinně (rýmovým vzorcem a–b–c–b–d–e–f–e) ve prospěch živé řeči: „Tak stojíme tady / velcí i ti malí, / jako bychom nikdy / vaši nebývali! / Byli jsme, ach byli, / ale jak to bude, / když ty vaše ruce / scházet budou všude.“ Píseň Mládenci má opět jinou veršovou a strofickou organizaci. V sedmi pětiveršových trochejských slokách se zde loučí předčasně zemřelý se světem řečí nejen baladicky hutnou, ale využívající zároveň tradičních sdružených rýmů (a–a–b–b–b) k posílení hudebního účinku. V monotónním vyznívání Písní smutečních postřehl později F. X. Šalda (v Novině 1912) „rys přísně zadumané krásy“. Nalézáme ji třeba v takových verších: „Mládenci, již vemte hřeby, / víc mi není zapotřebí; / jedni rakev přiklopte, / druzí slzou pokropte, / třetí mar se uchopte.“

V písni Hospodáři se nejzřetelněji projevuje návaznost Písní smutečních na Selské písně. V šesti sedmiveršových slokách (a–b–a–b–c–c–b) je oslovován ten, kdo je u Sládka nejblíže Bohu, rolník. Hospodářova odpovědnost za zaseté zrno se v motivických obdobách dvou po sobě jdoucích strof promítá do vyšší roviny božího hospodaření s lidskými osudy. V této perspektivě získává rolníkova práce i smrt transcendentální, ale též lidsky útěšný rozměr: „Konec práce, konec boje, / strastí, nocí, dnem / o nás, vše, co bylo tvoje; / smrt na poli svém / zavláčí si tvoje tělo, / jak se tobě zavláčelo / tvoje zrno v zem. // Ale Bůh, jenž hospodaří, / nenechá tě tlít, / na svém luhu rajskou září / dá ti vyklíčit. / Smrt jen kosí chladnou paží, / Bůh si do stodoly sváží, / dá ti věčný klid.“ Pětiveršové strofy poslední písně této skupiny jsou věnovány Starci. Rýmové vzorce (a–a–b–b–a) dávají v pěti strofách této básně vyniknout konfrontacím veršů ukončených stroze jednoslabičnými slovy (1, 2, 5) a veršů ukončených slovy dvojslabičnými (3, 4). Vždy jde o slova klíčová: už do jejich výběru a rozestavení je vložen nadhled nad uzavírající se životní zkušeností i duchovní perspektiva tohoto nadhledu: „Byl jsem mlád a byl jsem stár; / mnoho zim a mnoho jar / prožil jsem na tomto světě; / teď to všechno na odletě, / na luhu jak hlouček par. // Z prožitých těch dlouhých dob / všechno přešlo beze stop, / za přáteli mého mládí; / jen ty moje dítky vsadí / hrstku kvítí na můj hrob // […] Na hory když soumrak pad, / po práci a pláči spat / odcházím ze světa víru; / v klínu země, v božím míru / odpočinu sobě rád.“

Poslední tři písně představují ideové jádro celého cyklu. V jeho výkladu se setkaly rozdílné interpretace. Tradici bratrskou vyzdvihl v prvních dvou písních Jan Blahoslav Čapek, k tradici katolické duchovní písně přiřadila Písně smuteční a zejména tu poslední z nich Anna Kellnerová. Brzy po ní publikoval svou studii o Písních smutečních Albert Vyskočil, ten se však jednotlivými texty podrobněji nezabýval. Zato se pokusil charakterizovat vztah Sládkova smutečního cyklu k baroku.

Anna Kellnerová ve stati Náboženská lyrika Josefa Václava Sládka napsala o těchto písních: „Ne, to není pouhá ohlasová lyrika, jak jsme ji zvyklí chápat v běžném slova smyslu. Ne nadarmo jsou věnovány tyto písně památce Julia Zeyera, věrného přítele básníkova, jehož smrt byla pro Sládka těžkou ranou. Jejich prostota je stejně výmluvná jako dojemná. Sládek tu sestoupil až k samým kořenům. Chtěli-li bychom hledati jejich tradici, pak musíme jít hezky daleko, zejména máme-li na mysli tři básně poslední: Bože, věčný správce všeho, Ubírám se z toho světa a Píseň o městě nebeském. Právě tato báseň, která svou dějovou osnovou vede přes lidovou baladu o hříšné duši a Panně Marii až hluboko do středověku, je snad nejkrásnější a vpravdě Sládkova nejenom tou velkou prostotou, která nestrpí jediného zbytečného slova, nýbrž i myšlenkovým pojetím. Kristus, slitovník, přijímá na milost duši, jejíž hříchy smyla lítost. Pro ni se duše domáhá přístupu do ráje“ (Kellnerová 1946, s. 102).

Jan Blahoslav Čapek ve stati Forma a výraz v poezii J. V. Sládka (Čapek 1932) rozlišil provenienci tří posledních, myšlenkově nejzávažnějších písní jinak než Kellnerová. Kdežto Píseň o městě nebeském „svým líčením pouti duše a jejího dialogu s andělem před branou nebeskou se blíží ideovým písním katolickým s odlesky legendárními, jsou obě předchozí písně intonace českobratrské; zvláště v písni Bože, věčný správce všeho slyším ohlas Žalmů Streycových a písní reformačních. Již titulní apostrofa je typická pro mnohé písně bratrské, tak například Žalm 43. Počíná invokací ‚Bože můj, spravedlivý soudce‘; ještě podobnější vzývání Sládkovu jest píseň Bože, soudce světa všeho z roku 1659 anebo Správce času i věčnosti z Citary sanctorum. I formálně se blíží obě písně některým dokonalejším plodům bratrských zpěvů kostelních, i obsahově touha po klidném spočinutí v Bohu v písni první a touha po obecenství s Bohem v písni druhé […]. Sládkova píseň Ubírám se z toho světa má stejnou stavbu sloky, počet slabik i sdružené rýmy jako obsahově a částečně i obrazově příbuzná Aj, jak míjí kvapným letem od Jana Blahoslava (Zpěvník žalmů a písní duchovních, píseň 297)“ (Čapek 1932, s. 331). Tradice tvaru poukazuje v závěrečných písních Sládkova cyklu opravdu hodně daleko.

Samostatného rozboru by si zasloužila studie Alberta Vyskočila Sládkovy Písně smuteční, pojatá do jeho knihy Znamení u cest (1947). Její úvodní myšlenku o osobním a zároveň jakoby univerzálním a anonymním rázu Sládkových smutečních písní jsme již připomněli. V samotném cyklu zdůraznil Vyskočil dvojí souvislost: jeho eschatologický ráz „tak přirozený a nehledaný, jako básníkově době odlehlý a cizí“ (Vyskočil 1947, s. 211), a na druhé straně blízkost lidové písni. Vyskočil spatřuje v Písních smutečních (podobně jako předtím Arne Novák) „vrchol básnického vyznání sounáležitosti s domovem a s rodem“, bez níž by Sládkova fascinace smrtí nenabyla výsledné odevzdanosti, „která přijímá smrt s moudrou pokorou a hluboce zakotvenou věrou“ (Vyskočil 1947, s. 212). Méně přesvědčivý je Vyskočilův pokus o výklad přímé příbuznosti Sládkova cyklu s barokním anonymem. Nepochybná je v „subjektivizaci hřbitovní reflexe“, které si v této skladbě povšiml Josef Vašica v knize České literární baroko (1938), a třeba i v některých detailech, například ve verších „Musím jít sám / a nevím kam“, připomínajících Sládkovo „a půjdu bez tebe a půjdu nevím kam, / tak sám a sám“ (Sládkova Píseň z roku 1910, otištěná ve Zvonu 1914). Písně o posledních věcech člověka připomenuté Vyskočilem se však Sládkově poetice zcela nepochybně vzdalují výraznější smyslovostí své obraznosti a ovšem i líčením hrůz pekelných, od nichž náš básník zcela upouští.

Člověk zůstává i při vší pokoře vůči křesťanskému Bohu dření Sládkova vidění věcí – i těch „posledních“. Život pro něho není jenom to, co má být zapomenuto. Smrt přináší člověku konec utrpení a naději, že jeho život – vpjatý do nekončícího řetězce smrtí a nových životů – nebyl zbytečný. Tak jako v přírodě smrtí jedince nic nekončí, to ví venkovský člověk lépe než městský. Tato reálná zkušenost se promítala zcela přirozeně do posmrtných představ venkovana spjatého prací, životem i smrtí s „matkou zemí“. Bůh-Otec je pro Sládka především Velkým zahradníkem, hospodářem, a člověk „zrnem“ – kolikrát je ten obraz u Sládka opakován! – v nekončícím cyklu odcházení a přicházení. A nebe? Je pro našeho básníka transcendentální záštitou tohoto nekončícího, život obnovujícího dění. Je to pomyslný úběžník všeho lidského usilování, bloudění i trápení. Sládkovo „Město nebeské“ má své místo ve víře těch, kdo se k němu upínají jako k záruce konečného rozlišení dobra a zla. Tak lze číst následující obrazy: „Do nebeského města / jde člověk ze světa / a kvítím je ta cesta / a trním poseta. / Tam u bran stojí stráže / a duše se tam chví, / než andělům Pán káže, / by otevřeli jí.“ Co jiného je v tom než odpovědnost člověka za dar života, co jiného než obava, že dar duše mohl být promarněn a dveře ráje budou pro toho, kdo se má za naplnění svého života zodpovídat, uzavřeny? Proto se duše třese: „Co, duše, tak se třeseš?“ / hned ptá se nebešťan, / „a klíče-li si neseš / od těchto rajských bran? / neb do božího domu / sem bez nich nelze dál / vejíti pranikomu, / ať žebrák, nebo král“. A duše pozemšťanova odpovídá: „Co já ti, nebešťane, / ach co ti říci mám? / Hle, nohy mé jsou zdrané, / klíč k ráji Bůh má sám. / Já trním šla a v hloží, / já duše neblahá, /na velké soudy boží / má rada nesahá.“ Člověku se dostává ze strany anděla vysvětlení, v němž je vyložena též Sládkova vlastní představa lidem potřebného Boha: „Dí anděl: „Člověk v smutku / jest živ a umírá, / leč klíčem dobrých skutků / sám ráj si otvírá. / Ať trpí z boží rady / pln tiché pokory, /neb jeho hříchy tady / jsou těžké závory.“ Potom je před nebeskou branou veden takový rozhovor: „A duše odpovídá: / ‚Mne hřích jak plamen žeh, / můj úděl byla bída, / a k Bohu jít mne nech / pro Syna Hospodina, / jenž za mne na smrt šel, / neb velká moje vina, / však větší byl můj žel!‘ // A praví jeden v stráži / – má váhy v rukou svých: – / „Hle, skutky tvé se váží, / a těžký je tvůj hřích, / a na dobru ti schází; / již odstup od těch míst, / neb do bran rajských vchází / jen, kdo je svat a čist.“ Nepřehlédněme lumírovskou dikci posledního verše, nepřehlédněme však hlavně hodnotu pro Sládka-křesťana nejvyšší, protože obrácenou k lidskému utrpení, představu Boha-slitovníka: „A Pán anděla slyší, / pláč duše slyší zas, / i zazní rajskou tiší / jak hudba jeho hlas: / „Když slzy vinu smyly, / je duše zas jak sníh; / ji uveďte v tu chvíli / do sídel blažených!“ Poslední strofa humanizuje samo tradiční pojetí „sídla blažených“. Cesta k němu vede skrze celý lidský život i smrt. A končí-li někde, pak především v tom, co obnovuje jejich smysl – slitování a milost: „Do města nebeského / je cesta daleká, / však v světě nižádného / nemine člověka. / A v smrti okamžiku / až opustíme zem, / ó Kriste slitovníku, / buď milostiv nám všem!“ Zde nepochybně zvítězila plynulost nad „zajíkavostí“, jindy tak příznačnou pro Sládkův verš, pro jeho „zápas o melodii“, jak říká J. B. Čapek. A svou účinnost prokázal – jako už v první písni Panně – na konci cyklu znovu použitý a vyznění závěrečné promluvy změkčující jamb. Jako bychom v něm měli opět uslyšet intonaci Sládkových lumírovsky laděných veršů: „Ó noci, ty jdeš k sklonu, / a brzo bude den / a z očí milionů / mrákotný strhneš sen“ (báseň V zimní noci ve sbírce Ze života).

Řád se u Sládka rodí jinak než z vybičovaných barokních antitezí. Nesouvisí ovšem přímo ani s barokem evangelickým, i když něco z něho má: tu obřadnou vážnost, tu „intonaci osudové nutnosti“ (Šalda 1931/32, s. 340). K té ovšem dospěl básník překonáním svých vlastních žalů a trampot. Lidské utrpení už tady na světě, ne až v pomyslném pekle, nalézá u Sládka svůj protiklad v tradiční křesťanské představě Soudu a milostivého božího vykoupení. V básni Ubírám se z toho světa jsme zasaženi prostotou a velikostí lidových balad s jejich těsně na sebe naléhajícími sdruženými rýmy (a–a–b–b), u Sládka jen znělejšími. S jejich strohou, ale plastickou (spíše epickou) obrazností souznějí také tyto verše: „Ubírám se z toho světa, / už je tady po všem veta, / marné vaše naříkání, / já už tady nemám stání. // Předivně a přetajemně / ruka Páně dotkla se mě; / přistoup anděl k mému loži, / odvádí mne v město boží. // Podivně to město leží, / topole jsou místo věží, / černá zem kde vykopána, / to je k tomu městu brána. // Každého tu jíti mrazí, / ale jenom tak se vchází; / tělo u brány se nechá, / duše k Hospodinu spěchá. // Hlahol trub až zazní k Soudu, / tělo protrhne tu hroudu, / milostiv jí buď, ó Pane, / po pravici Tvé ať stane! // Amen.“

Vraťme se ještě k básni Bože, věčný správce všeho. Po stránce formální ji charakterizuje opět tradiční, ale umně obměněná sedmiveršová strofa s rýmovým vzorcem ababccb. Bůh je oslovován prosbou o slitování, která má pro Sládka příznačný ráz: „[…] svatý mír dej těžké hlavě, / ať života po únavě / v Tobě spočine!“ Už v první strofě této písně „zemřít“ znamená „zbavit se žití pout“, být povolán a odebrat se před Boží soud. Následuje strofa s máchovským motivem, zde ale nalézajícím cíl: „Daleká se cesta zdála, / udeřil hlas hodiny, / přišla mi tak znenadála, / za okamžik jediný; / tělo zpět se vrací k prachu, / duše letí plna strachu / v nebes výšiny.“ Všimněme si, jak epicky stroze je zaznamenán ten tradiční motiv strachu ze Soudu! Důvěrou v milost Boží, důvěrou dítěte, které se vrací k otci, vyznívá třetí strofa: „Slabou jsi ji stvořil, Pane, / nemohla vždy letěti / po Tvé vůli svrchované, / hřích šel dobru vzápětí; / ale tys měl péči o ni, / slituješ se, jak se skloní / otec k dítěti.“ Svatý mír „žití po únavě“ je jedním z vůdčích motivů Sládkovy pozdní poezie. Zde získává, zobecněn formou modlitby či důvěrného rozmlouvání s Bohem, patinu anonymity, která přísluší k duchovní písni, zejména k té pohřební.

Podivuhodné je vnitřní bohatství prostoty těchto písní. Povšimli jsme si jí letmo už v rozmanitosti strofických útvarů, projevuje se však také v rýmech. I v nich je založena na neustávající hře shod a neshod, na živé proměnlivosti, která se pozvedá nad pouhé schéma. Proměnlivý bývá počet slabik rýmujících se slov (rozmarýna–hlína), rozdíly zaznamenáme při bližším pohledu v kvantitě i kvalitě rýmujících se hlásek (mine–jiné–plyne, andílku–postýlku), v nečekaně se střídající větší a menší plnosti jejich zvukové shody, stupňované někdy až k dřevnosti gramatických rýmů (přiklopte–pokropte–uchopte). Rýmové shody takto neustále, ač jakoby bezděky propracovávané, obnovují už svým vyzněním významové napětí rýmujících se slov – a v něm a za ním i toho, co je tak nepřímo vysloveno navíc (ráno–dokonáno, bez útěchy–rodné střechy, krov–rov–na hřbitov, kmen–pokosen, mnoho jar–hloučky par, správce všeho–slzavého, zanechati– odebrati, z toho světa–po všem veta, naříkání–nemám stání, přetajemně– dotkla se mě, vykopána–brána). Někdy si takové rozeznívající shody-neshody postačíme (vždy s určitou ztrátou) „přeložit“ do jednodušších významů. Jindy – tak jako v hudbě, s níž píseň zčásti sdílí svůj jazyk – zůstává jejich smysl spjat s jejich zněním natolik těsně, že jeho plnost, nebo lépe: až k nám pokračující pohyb záleží na každé hlásce. Rozpomínáme se na rýmy, které se do nás vryly, a můžeme si jen opakovat: „a duše se tam chví – by otevřeli jí.“ Jemná vibrace naroubovaná na prostotu tradičního tvaru pohřební písně. Konejšivá a zároveň znepokojující. Dosahující k tajemství.

Sládkův cyklus vyšel jako samostatný celek až ve Spisech básnických (1907), a nebyl tudíž provázen obvyklými referáty v časopisech. Řada kritiků a badatelů se k němu nicméně příležitostně vyjádřila. Jako „podivně smutnou a krásnou poezii hrobů a životního mizení“ zaznamenal Písně smuteční Albert Pražák ve Zvonu 1905/06 v článku napsaném ke Sládkovým šedesátinám (Pražák 1905/06, s. 99). Arne Novák v Přehledu 1909/10 (pod šifrou A. N.) vyzdvihl Písně smuteční nad ostatní Sládkovy ohlasy prostonárodního básnictví: „Inspirován tuto starožitnými našimi pohřebními zpěvy a patrně i tklivými naivnostmi lidových nápisů na křížích náhrobních, obměnil a rozvedl Josef Václav Sládek v mnohonásobném bohatství dvě základní lidové představy o smrti a odchodu ze světa: citově podloženou představu rozloučení se se všemi drahými a mravně náboženskou představu božího soudu. Zde dovedl upříti svůj pohled na všechno podstatné a základní, zde dovedl rozvířiti svůj citový zdroj nejnosnějšími životními vztahy“ (Novák 1909/10, s. 446). V jadrném výrazu a v „bezprostřední melodičnosti“ těchto Sládkových písní rozpoznává Novák dědictví Erbenovo. Emanuel Chalupný ve své monografii z roku 1916 považuje Písně smuteční za „nový oddíl Selských písní“. Sládkovy smuteční písně jsou podle něho „prodchnuté ne sice věrou církevní, ale křesťanstvím, jak si je český lid upravil“ (Chalupný 1916, s. 100). Ferdinand Strejček ve své monografii (ve vydání z roku 1948) řadí Písně smuteční poněkud přímočaře k ohlasové poezii, doprovází však svůj úsudek důležitou a upřesňující citací Sládkovy poznámky připojené (v 35. čísle Zvonu 1901) k prvnímu zveřejnění tohoto cyklu: „Napsal jsem písně v dnešním Zvonu otištěné pro náš vesnický lid. Vyslovit, co cítí, když ztrácí své nejdražší, jsem chtěl a v té hořké chvíli dát mu útěchu. Kéž ji najde, jako jsem ji našel já! Průvodu hudebního se ty písně dočkají, to vím. Přeji si jen, ať už je skládá kdokoliv, aby nápěv byl prostý, pravdivý a zbožný, jako je srdce našeho lidu, když očištěno zármutkem.“ V této formulaci se ukazuje Sládkova religiozita ve své pravé podobě: jako záležitost lidského srdce, naděje a víry v konečné dobro. A pokud jde o básníkovo přání, týkající se zhudebnění Písní smutečních, naplnilo se, jak víme, svrchovanou měrou.

V roce 1932 napsal Arne Novák do Lidových novin závažný článek Veliký lyrik. Dovolává se v něm Sládkova docenění, v němž nezapomněl ani na jeho poezii smuteční: „Při zádušních bohoslužbách zaznívají vždy častěji Foerstrovy sbory na jeho slova; po venkovských hřbitovech se čtou na pomnících elegické verše Sládkovy lidově obměněné. V této anonymitě živého odkazu se skrývá potvrzení jeho ceny a trvalosti, ale jak nepatrný díl Sládkovy lyrické tvorby je takto vyňat ze zapomenutí! U Sládka jako u Nerudy se každý osobní zážitek lyrickou syntézou přetváří v typické dění věčně lidské“ (Novák 1932, s. 2). Z tohoto hlediska nazírá Novák i Sládkovu lyriku náboženskou: „Před Otokarem Březinou nebyl druhý lyrik u nás v tak stálém styku s Bohem a s věčností, se smrtí a s nadsmyslnou láskou nad smrt silnější, s nekonečnou spravedlností, která řídí svět, a se svrchovanou nadějí, jež udržuje člověka. Ve styku nikoliv myslitelském, nýbrž básnickém“ (Novák 1932, s. 2). V doslovu k Selským písním a Českým znělkám z roku 1937 se Arne Novák k těmto myšlenkám ještě vrátil a propojil je s erbovní sbírkou, k níž svůj doslov psal: „Sládkova poezie selská sousedí nejenom s jeho písňovými ohlasy prostonárodními, nejenom s jeho poetickou dumou a výzvou, ale i s jeho selskou lyrikou duchovní: Odkládáme čísla jako Z osudu rukou, Je sečten dnů mých řad, V lůno tvoje, syrá země a ‚zamýšlíme se soustředěně na chvíli‘. Jsme-li křesťany, zazdá se nám, že odkudsi zdáli zní jako doprovod venkovského pohřbu velebně jednotvárná melodie Písní smutečních. Jsme-li však agnostiky pozitivistického rodu, šumí k nám do myšlenek a srdce skoro neslyšitelně, ale přitom naléhavě z podsvětí řeka Lethe“ (Novák 1937, s. 65).

Sládkovy Písně smuteční nejsou jen odlikou předchozí tradice. Zvrstvily ji prožitostí vlastního osudu a mohoucností vlastní básnické řeči. Kořeny těch křesťanských eschatologických představ „posledních věcí člověka“ sahají ovšem hluboko do předchozích století – a k bibli. Sládkův křesťanský Bůh je tradiční. Svrchovaný básník „pohřební dumy“ však splynul s anonymní a starobylou tradicí tak, že ji znovu oplodnil silou „mocného slova“. I do selsky využitých biblických metafor se v těchto Sládkových pololidových písních promítá motivace nejosobnější: se smrtí vyrovnaná, věřící, ale též vědoucí zkušenost. Jak přirozené a neděsivé je zde to, co čeká člověka na konci jeho životní pouti! Víra v její smysluplnost přesahuje náboženské představy, s nimiž splynula. Religiozita Sládkových veršů má svůj hluboký lidský zdroj.

* Z komentáře k třetímu, závěrečnému svazku Básní Josefa Václava Sládka (J. V. Sládek: Básně I–III, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2004, 2005; edice Česká knižnice).

PRAMENY

Bartoš, František: Národní písně moravské. Česká akademie, Praha 1901

Červenka, Miroslav–Sgallová, Květa: Databáze veršových forem české poezie 1795–1825. Ústav pro českou literaturu AV ČR; Praha 2002.

Erben, Karel Jaromír: Prostonárodní české písně a říkadla. J. Pospíšil, Praha 1864.

Piesně chval božských. Písně duchovní evanjelistské, oddíl Písně pohřební. Šamotuly 1561.

Ryba, Jan Jakub: Písně pohřební. Vytištěno u Bohumila Háse, Praha 1805.

Sládek, Josef Václav: Písně smuteční. In: Spisy básnické II. J. Otto, Praha 1907.

Šorm, Antonín: Náhrobní nápisy. O. Junek, Týn nad Vltavou 1939.

Ulrych, Josef: Pohřební písně. J. H. Pospíšil, Hradec Králové 1825.

LITERATURA

Čapek, Jan Blahoslav: Forma a výraz v poezii J. V. Sládka. Časopis Českého muzea, roč. CVI, 1932, s. 322–342.

Chalupný, Emanuel: J. V. Sládek a lumírovská doba české literatury. Fr. Borový, Praha 1916.

Kellnerová, Anna: Náboženská lyrika J. V. Sládka. In: Chudým dětem, ročenka č. 56. Pokorný a spol., Brno 1946, s. 100 –111.

Novák, Arne (A. N.): Ref. o sbírkách Písně smuteční, Za soumraku, Nové selské písně, Léthe a jiné básně. Přehled 8, 1909/10, s. 445–448.

Novák, Arne (A. N.): Veliký lyrik. Lidové noviny, 28. 6. 1932, s. 2.

Novák, Arne: Doslov ke knize Selské písně a České znělky. Novina, Praha 1937.

Pražák, Albert: J. V. Sládek jako básník. Zvon 6, 1905/06, s. 84n, 98n, 120n, 135n.

Strejček, Ferdinand: J. V. Sládek. Jak žil, pracoval a trpěl. J. Otto, Praha 1948 [1916].

Šalda, František Xaver: Tři smrti. Winter, Schwaiger, Sládek. Novina 5, 1911/12. Též In: Kritické projevy 9. Československý spisovatel, Praha 1954, s. 64–66.

Šalda, František Xaver: Dva básnické osudy: J. V. Sládek a J. Vrchlický. Šaldův zápisník 4, 1931/32, s. 337–343.

Vašica, Josef: České literární baroko. Vyšehrad, Praha 1938.

Voborník, Jan: J. V. Sládka Spisy básnické. Osvěta 38, 1908, s. 164–167.

Vyskočil, Albert: Sládkovy Písně smuteční. In: Znamení u cest. Brněnské tiskárny, Brno 1947, s. 210–217