Jan Lehár v čase Odeonu

V roce 1977 byli v české redakci nakladatelství Odeon dva pracovníci (když nakladatelství roku 1953 začínalo a vydávalo veškerou českou klasiku a leccos navíc, bylo jich tam deset). Kolegyně šla do důchodu, uvolnilo se jedno místo. Zastupující šéfredaktor PhDr. Josef Čermák mi umožnil, abych si někoho našel. Poradil jsem se s Rudolfem Havlem. Navrhl mi, abych se sešel s PhDr. Janem Lehárem, synem jeho litovelského žáka, absolventa češtiny a francouzštiny na Univerzitě Palackého v Olomouci (čtyři semestry si ozkoušel i pražskou Filozofickou fakultu). Potom byl necelé dva roky v Muzeu Jana Ámose Komenského v Uherském Brodě, v letech 1974–1976 se stal odbytově propagačním referentem nakladatelství Academia.

Na to první setkání si dobře pamatuji. Bylo to tuším na samém počátku roku 1977, Lehárovi bylo 28 let, přišel za mnou do Violy a tvářil se trochu zachmuřeně. Přes opar tohoto stínu vyzařovala osobnost, která si je vědoma své ceny. Během pár minut jsme se domluvili, druhý den ho přijal PhDr. Josef Čermák a ředitel Josef Kulíček, osobní oddělení vybavilo potřebné papíry. Komplikace nebyly žádné, Odeon si na ně nepotrpěl.

V místnosti se Jan Lehár setkal se svým pražským fakultním kolegou PhDr. Jiřím Pelánem. To bylo dobré znamení. Myslím, že jsme byli fajn trojka, chodilo za námi hodně externistů a přátel. Po čase ještě víc, když do místnosti přibyl PhDr. Jiří Stromšík, který měl jako Pelán na starost odbornou literaturu (teorii literatury, slovníky apod.).

Bylo samozřejmé, že Lehár převzal starší literaturu (tj. hlavně edice Živá díla minulosti, Lidové umění slovesné, ale také například pět svazků Holanových spisů), zabrousil ale i do oblasti francouzské (doslov k Románu o růži, výběr veršů Guillauma de Machaut), jako editor (především pro přilepšení k nevysokému platu) připravil Advent Jarmily Glazarové, Johnova Výbušného zlotvora a Černého Petříčka Karoliny Světlé.

Mezi Lehárovy externisty patřili především Rudolf Havel, Jaroslav Kolár, Eduard Petrů, Alexandr Stich (jeho práce podepisovala Felicitas Wünschová – Stich „směl“ až v druhé polovině osmdesátých let) a řada dalších editorů. Bylo by užitečné (doplnilo by to obraz o Janu Lehárovi) najít v plánech Odeonu a v lektorských průvodkách, kde jsou znamenité posudky, všechny tituly, které Jan Lehár inicioval a redigoval. Vzpomínám jen na některé: Polákova Cesta do Itálie, Hájkova Kronika Česká, Bartoloměj Paprocký, Česká rytířská epika 14. století, Próza českého středověku, České humanistické drama, posmrtná Škarkova reedice Básnického díla Adama Michny z Otradovic, Budovcův Anti-Alkoran…, Krameriovy Knížky lidového čtení, Rettigové Kuchařka.

Za zvláštní pozornost stojí Lehárova spolupráce na Pelánově znamenitém přebásnění Legendy o sv. Kateřině.

V „čase Odeonu“ v roce 1983 vydal Lehár knihu Nejstarší česká epika, zásadní práci revidující předchozí zakladatelskou edici Jana Vilikovského. A pracoval na dalších studiích, které vydal po roce 1990, kdy mu konečně bylo dopřáno žít jako vědecký pracovník.

Při onom prvním setkání se mi zdálo, že se Jan Lehár tváří trochu zachmuřeně. Asi tomu tak bylo. Byl i takový. Ale jen někdy. Vidím ho dnes přívětivého, úsměvného, se smyslem pro lehce utajený humor. Byl to jedinečný vědec, pečlivý a pilný badatel, mimořádný člověk. Přítel. Byla radost sdílet s ním jeden prostor. V těžkém čase jsme tam my čtyři žili v ovzduší tolerance, porozumění, radosti.