Po roce...

Zhruba před rokem se Jan Lehár chystal na svou každoroční cestu do Vídně, aby se potěšil tím, k čemu přirostl – studiem, věcmi a městem. Odjížděl nachlazen a jindy osvěžující pobyt tentokrát nepomohl. Sil znatelně ubylo, tím více se však hlásila o slovo myšlenková vitalita: ve sporu s tělem, o který tu šlo, měla navrch, přestože tělo před očima odcházelo. Konečně se podařilo umístit v nakladatelství rukopis dlouho připravovaného svazku studií a mysl zaměstnávaly nebývalé plány.

Hlavní město starého mocnářství bylo pro Jana Lehára více než místem badatelského soustředění v tamní Národní knihovně. Denní procházka uvolněným rozvážným krokem po prvním obvodu, káva a četba novin v Café Schwarzenberg, lavička v některém z mnoha parků, pravidelný výlet do vinic v Grinzingu, koncert v Musikvereinu – neuspěchanost (nikdy se nehonit za tramvají, vagonem metra nebo čímkoli podobným) a místní „příznivé klima“ ovlivněné stále živou pamětí metropole, detail i celek, to vše mu skýtalo po léta útočiště. Zdejší prostředí jako by odpovídalo v tom nejlepším slova smyslu přísnému Lehárovu založení. V poslední době se však vracel vždy o něco více rozladěn postupnou invazí „trendů“, za nimiž nenávratně mizela tradiční tvář Vídně.

Ztrácející se obraz útočiště, který nejsme s to znovu prožít než ve vzpomínce na zkušenost minulých generací, fragment jistoty, se kterým se míjíme, se může realizovat různě, v různých formách. Myšlenka formy neskýtá zvláštní pohodlí. Během minulého století byla podrobena systematické kritice a persifláži. Bereme-li však v potaz stísněnost podmínek normalizačních let v Československu, diktát tzv. poměrů, existenční tíseň, jejímuž tlaku byla duchovně, tj. mravně a vědecky vyhraněná osobnost Lehárova vystavena, není pojem formy lichý. Skrývá v sobě potíže konzervatismu, jehož hlavní ctností je schopnost zachovat chladnou hlavu, smysl pro proporce, vyrovnanost, uměřenost.

Patrně nejpřiléhavější výraz pro Lehárovu životní situaci je tíseň – jeho osud se podobal osudu mnoha vzdělanců za železnou oponou, kteří byli celý život nuceni „hledat byt“, místo, kde by mohli své myšlení koncentrovat k uskutečnění svých záměrů a „plánu své hlavy“. Běženectví, exil, nekonečný podnájem či tzv. minimální byt – tak odlišné od honosného pohodlí západoevropských univerzitních profesorů – vytvořily pro několik generací vyrůstajících po válce sociální rámec shánčlivosti, „obratnosti“, schopnosti „se zařídit“, vědět, „jak se to dělá“: je tomu tak i dnes a není naděje, že by se kdy pro badatele a učitele udržující a prohlubující duchovní rozměr přítomnosti mělo v tomto státě něco změnit (ovšem kromě ideologií určujících „rovnost“ podmínek).

Úběžníkem Lehárova života byl vztah ke vzdělanosti, u něj především ve smyslu učenosti – té si vážil asi nejvíce. V podmínkách, ve kterých si snad medievistický výzkum nelze ani představit, bez finančního zajištění, vně akademické instituce (nutné outsiderství tu bylo výrazem „morálky obecné a morálky vědce“, jak o ní psal Jan Patočka na konci šedesátých let), v čase, který mu ponechala po večerech a víkendech úmorná náročná práce redaktorská, dosáhl met nejvyšších: navázal na své učitele, analyticky obohatil výzkum nejstarších památek české literatury, v syntetických studiích podal dějiny jejího nejstaršího a středního období, doprovozené edicemi, které slouží jako příklady práce toho druhu vůbec.

Přesnost a přísnost životní formy je těžké břemeno – úsilí vzepřít se kolemjsoucímu nemravu, nepořádku, nesoustavnosti, polovičatosti, polopravdě, roztěkanosti, efemérnosti, špíně. Nadechnout se v prostoru, jemuž vládne řád metody a myšlenky – to byla cesta, po níž se ubíral Jan Lehár způsobem postupující, z jeho hlediska nutné, redukce: kritériím, která za všech okolností držel, podlehla některá přátelství, mnohé možnosti nebyly naplněny (je možné se soustředit pouze na jednu činnost a svědomitě ji vykonávat). Šlo především o nároky na sebe, jak patrno i z proměňující se povahy Lehárových textů, které – směřujíce k ideálu hutnosti až trostovské – procházely mnohonásobnou autorovou redakcí, až nakonec jako by z nich byl sebe sama vyredigoval, vykorigoval. Snad se při tom projevila dlouhodobě tříbená neúprosnost redaktorská a metoda oborové redakce Lexikonu české literatury. Možná však šlo o situaci, která je rozvíjena v díle posledního rakouského modernisty, které Jan Lehár rád četl (korektura korektury korektury…). Zbavit se nepatřičnosti, zbytných detailů, sebepředvádění a efektů, vše, o co se opírám, odsunout do poznámky pod čarou: nakonec zbývá citát a podčarová poznámka vyznačující prostor badatelovy myšlenky, vrstvící se komentář přičiněný na okraj děl, jejichž „forma“ se jeho prostřednictvím stává zřetelnější.

Tváří v tvář nebylo možné nepovšimnout si jeho očí – zkoumavý pohled hlubokých tmavých zornic dával najevo, že je třeba zachovat odstup a dávat si pozor na to, co se říká. Jejich rozšíření znamenalo hrozbu či radost, aniž by tvář, nemluvě o gestikulaci, většinou dávala cokoli najevo. Formálnost – forma mohla odrazovat pouze ty, kdo si nevšimli její elegance, šarmu, osobitosti, kdo nevědí, kolika rokům úzkosti vzdorovala, a nevšimli si, kolik důstojnosti se do ní promítalo. Neokázalost a nekompromisnost Lehárovy osobnosti vzbuzovaly respekt nejen u těch, kdo věděli o mimořádnosti jeho myšlení a erudice. U těch ostatních vyvolával rozpaky, nevěděli, jak se v jeho přítomnosti chovat. Svou důsledností a zodpovědností usvědčoval v mnoha situacích své suverénní oponenty, že nevědí, o čem mluví. Byl zkrátka z lidí, kteří „v tom neumějí chodit“. Lidem, kteří tuto dovednost naopak ovládají, připadal „nepatřičný“, což se projevilo v mírnější podobě ošíváním, pochichtáváním, úšklebkem, v té horší pak záští. Takoví lidé totiž vědí, že osobnosti Lehárova druhu s nimi do holportu nepůjdou a budou stále obtěžovat.

Mohl uskutečnit jen malou část svých plánů, rozvinout jen dílem své vzdělanostní představy. Hned po studiích se dozvěděl, že pro něj – jakkoli byly jeho předpoklady pro srovnávací medievistiku mimořádné – místo nebude. Kdekoli jinde by jej očekávala hvězdná univerzitní dráha. Po patnáct let mu nemoc a terapie ubíraly sílu po dávkách, jejichž povaha a účinky byly nezměrné. Řekl bych – i vzhledem k oné smrtelné nemoci a jejímu charakteru –, že příčinou jeho smrti bylo úplné vyčerpání.

Nikdy nezapomenu na poslední stisk ruky, pro Honzu tak typický: byl stále pevný.

Praha–Vídeň, říjen–listopad 2005