Vědcovy nové šaty

Non sunt multiplicanda entia sine necessitate.

Hovořilo se o ní jako o malicherné provokaci, nebo jako o spásném odhalení. Jedni za ní viděli zuřivé zoufalství ignoranta, pro jiné byla dlouho očekávaným vykročením z bludného kruhu: Sokalova aféra. Je tomu bezmála patnáct let, co americký fyzik Alan Sokal napsal perziflážní článek zesměšňující rádoby vědecký jazyk exaktních oborů, šumně používaný v sociálních vědách. Text s honosným titulem Transgrese hranic: k transformativní hermeneutice kvantové gravitace_1 byl publikován zcela vážně ve vyhlášeném časopise Social Text, a než autor odhalil svůj podraz, dočkal se několika překladů do cizích jazyků. Jak demystifikující článek, tak posléze napsaná kniha Módní nesmysly_2 se snaží poukázat na zneužívání konceptů exaktních věd v současnosti uznávanými filozofy, sociology nebo literárními vědci. Toto zneužívání podle autorů spočívá především ve svévolném odkazování humanitních vědců na teorie, které znají přinejlepším chabě, v neopodstatněném používání analogií mezi různými obory. Kritici nepopírají možnost ani inspirativní charakter hledání paralel mezi vědami obecně, odhodlaně však kritizují povrchní erudovanost a nepropustný žargon. Kde je zdroj potřeby zahalovat své myšlenky do roucha slovních klišé, jež nejsou podložena důkladným poznáním a jimž Sokal tak urputně a nekompromisně říká „žvásty“?

V sociálním kontextu každá móda slouží k vytváření silného referenčního zázemí a nadindividuální komunikaci. Pomocí módy se jedinec může ztotožnit s libovolným světonázorem: podle vnějších znaků se poznávají subkultury, podle oděvů se rozlišují společenské situace a sociální postavení. Podléhání módě (ovšem též záměrné a manifestační nepodléhání jí) vždy znamená zařazení do určitého, předem daného kontextu. Dává pocit příslušnosti k myšlenkovému okruhu, a tím i jistý dojem bezpečí. Ve své výstižné eseji věnované módě ji Georg Simmel charakterizuje jako „nejvlastnější terén pro takové jedince, kteří jsou vnitřně nesamostatní a potřebují nějakou oporu, jejichž ješitnost však zároveň vyžaduje, aby určitým způsobem vynikli, vzbudili pozornost a něčím se ozvláštnili“, a dále poukazuje na to, že všechno, co je nové (a je přitom jedno, o jaký módní trend se jedná), má tendenci unifikovat._3 Není účelem vědy a vášní vědce hledání nového? Samotná móda je však pouhým zdáním novoty a originality. Jak vyplývá už ze Simmelových slov, móda je kompromisním východiskem při nesamostatnosti na jedné straně a neukojené ambici stát se zřetelným na straně druhé. Tatáž omezení a tytéž touhy jistě mohou být i údělem intelektuála. Takto založeného jedince Tomáš Kulka mazlivě pojmenovává „uálem“, tedy „intelektuálem bez intelektu“, a přisuzuje mu nekritickou náklonnost k tomu, čemu říká „exkluzivní nebo snobský kýč“, tedy zálibu v žonglování s „citacemi“ či „odkazy k uznávaným autoritám, které jsou centrem intelektuální módy“. I tento autor (jehož příklady pro onen pseudointelektuální kýč se mimochodem mnohdy kryjí s případy řešenými Sokalem) si je jistý, že předpokladem pro zrod tohoto přístupu je především sociální rozpoložení dotyčného jedince a jeho ochota splynout s aktuální módou:

[módní] pojmy, jakož i odkazy na módní autority, používá uál spíše coby jakási zaklínadla než jako slova, která by v daném kontextu něco vysvětlovala. Tato intelektuální zaklínadla mají však svůj účel: Mají vyvolat pocit sounáležnosti k intelektuální elitě, co je „in“, k oblasti, v níž se posouvají či rozšiřují hranice vědění._4

V některých případech se může jednat o pouhou paušalizaci originálních konceptů. Podobně jako se původní motivy z rozmanitých subkultur mohou dostávat do sítí butiků a k masovému uživateli, tak se originální myšlenky (např. prostřednictvím médií) dostávají do mainstreamového povědomí, ovšem ve značně zkarikované podobě.

[Je to nakonec tatáž konstelace, při níž mívají největší úspěch ony všemi omílané banality, jejichž opakování nicméně dává každému pocit, že projevuje jakýsi zcela zvláštní důvtip, jímž vyniká nad masou ostatních – tedy banality kritického, pesimistického, paradoxního rázu._5

Uál se nakonec dostává do cirkulárního systému odkazů: jako autor odkazuje na referenční komunitu, kterou tímto zároveň posiluje. Je to ostatně jev známý z mnoha jiných oblastí sociálního života, a abychom neopouštěli rámec literatury, uveďme alespoň fungování tzv. literárních salonů, které jsou schopny bránit své exkluzivní pozice na vydavatelských trzích často bez sebemenšího ohledu na kvalitu samotných literárních textů. Je zřetelné, že za různými podobami módy se skrývá otázka moci. Platí to jak v případě oděvů, jejichž dějiny jsou plné příkladů zavádění rázné disciplíny těla, tak i v případě textových postupů, jejichž výsledkem je intelektuálně impotentní nonsens. Jedinci reprodukující módu navzájem podporují svoji upevněnou pozici (v rámci dvorské hierarchie, literárního salonu nebo akademie) a jedině vnější pozorovatel, nezávislý na těchto vnitřních zájmech a závislostech, si může dovolit zpochybnit systém jako celek. Proto tím, kdo první vykřikne, že král je nahý, je dítě a tím, kdo zaútočí na žargon sociálních věd, je fyzik. Ze Simmelova textu, vydaného už v roce 1911, vyvstává ještě jedna velice pozoruhodná úvaha, která se týká postavení jedince slepě holdujícího módním tendencím. Zdá se být aktuální obzvláště v současnosti, tedy v době běžně nazývané postmoderní a silně založené na relativizaci hodnot. Právě v tomto procesu soustavného zpochybňování trvalých a jistých pravd Simmel shledává jednu z příčin zvýšeného zájmu o módu: „Mezi důvody, proč móda dnes tak silně ovládá vědomí, patří i to, že velká, trvalá a pochybností zbavená přesvědčení stále víc a víc ztrácejí svoji moc.“_6

Poznat, co je matoucím výkřikem efemérní módy a co podstatným přínosem určité epochy, co bylo slepou uličkou a samolibým strojením se do přepychových klišé a co přetrvalo jako znamení doby a bude posléze přivoláváno jako klasika, se zcela jistě ukazuje až z perspektivy času. Některé nekonformní předtuchy, které předbíhají onen generační odstup, stejně jako intelektuální provokace podobné Sokalově aféře, mohou tomuto zjištění pouze napomoci. Tím, co ve vědecké produkci podléhá různým módám, však není jen pouhá slovní zásoba, nýbrž i metodologie. Je zde nutno zdůraznit, že móda není to samé, co myšlenková škola (která přece také využívá sobě vlastního systému pojmů, způsobů jejich definování, empirických postupů apod.). Rozdíl spočívá právě v hloubce propracovaností vědeckých nástrojů. Stanisław Balbus na příkladě trendu přecházení od strukturalistického přístupu k dekonstrukci poukazuje na povrchnost jednoduché konverze z jednoho metodologického přístupu na druhý. Vede to podle něj ne k pluralitě, ale ke „vřavě nahodilostí“ založené pouze na „atraktivitě terminologických ornamentů“._7 Přitom by měl metodologický přístup vycházet z pevného světonázorového základu a promyšlené filozofie. Stejně jako „módní téma“ nemusí být pejorativní charakteristika, tak by neměly být ony „módní“ přístupy a oblasti (např. dekonstrukce, interdisciplinárnost, koloniální studie, gender studies atd.) příliš rychle odsuzovány. Není totiž věcí módy, nýbrž vkusu, aby se ve vědě „nosila“ svědomitost.

POZNÁMKY

_1
Alan Sokal: Transgressing the Boundaries: Toward a Transformative Hermeneutics of Quantum Gravity. Social Text 46/47, s. 217–252. Česky: Analogon, 2002, č. 36, s. 13–20. Přel. Viktor Faktor.

_2
Alan Sokal – Jean Bricmont: Fashionable Nonsense: Postmodern Intellectuals’ Abuse of Science. Picador, New York 1998.

_3
Srov. Georg Simmel: Móda [1911]. Peníze v moderní kultuře a jiné eseje. Sociologické nakladatelství, Praha 1997, s. 100–131. Přel. Otakar Vochoč.

_4
Tomáš Kulka: Umění a kýč. Torst, Praha 2000, s. 184.

_5
Simmel: Móda, s. 113.

_6
Tamtéž, s. 111.

_7
Stanisław Balbus: Metodologie i mody metodologiczne we współczesnej humanistyce (literaturoznawczej). Przestrzenie Teorii (Poznań), 2002, č. 1, s. 97–103, cit. s. 101.