13

V rozsáhlé tvorbě Růženy Grebeníčkové (1925–1997) zaujímají práce o K. H. Máchovi výjimečné místo. Mezi studiemi a recenzemi, věnovanými od roku 1947 francouzsky, česky, rusky a německy psané literatuře s monografickým a zejména srovnávacím zřetelem, představují máchovské analýzy výraznou konstantu ve třech ohledech: (1) zájem o Máchovo dílo trvá od raných prací z let 1952–1954 o tzv.

Leželi (nahoře!) za Lambachem

Čtvrtý den cesty od hranic začíná po obědě před Lambachem pršet. V drobném dešti projdeme_a vzhůru po nakloněném nepravidelném náměstí a dále ulicí, pořád mírně stoupající. Pokračuje v rovině za Lambachem jako silnice směr Vöcklabruck. Je odpoledne, do večera chcem být ve Schwanenstadtu.

Zdeňkovi nablízku jsem mohl být dlouhý čas. Bledý vytáhlý mladík Zdeněk Pešat se mne shodou okolností ujal hned při zápisu na Filozofickou fakultu a poradil mi, které přednášky si mám zapsat. Byl zimní semestr 1948/1949. Mohl jsem si do indexu zapsat úvod do estetiky a teorii malířství u Jana Mukařovského, teorii literatury u Felixe Vodičky, přehled světové literatury u Václava Černého a také jeho staročeského Mastičkáře… samozřejmě kromě těch povinných přednášek, kterých potom postupně a na úkor našeho rozhledu přibývalo.

Svou recenzi na knihu Jiřího Brabce začíná Milan Jungmann_1 vzpomínkou na osobní setkávání s tímto výjimečným člověkem a mně nezbude než přidat svou vlastní zkušenost. Zážitek osobnosti, jakou je Jiří Brabec, je totiž tak silný, že by bylo téměř nepoctivé tvářit se, že nejsme pod jeho zásadním vlivem. Jako pozdější generace jsme nepotkávali J. Brabce coby mladého zapáleného muže, jak ho popisuje Jungmann, ale jako jednu z nejvýraznějších odborných kapacit, formující naše studium české literatury prostřednictvím svých přednášek.

Das 20. Jahrhundert ist gekennzeichnet durch Wellen der Barockbegeisterung und Barockverdammung. Einmal wird die Kunst des Barock als deviante Verfallserscheinung perhorresziert, dann wieder als kulturkritisches und ästhetisches Verfahren betrachtet, das die Moderne präfiguriert. Wissenschaftsgeschichtlich kristallisieren sich zwei Stränge der Forschung heraus: Das Phänomen Barock wird entweder typologisch‑stilistisch als ein bestimmter Zugang zur Welt der Erscheinungen und ein konstantes Arsenal von Verfahren verstanden oder historisch als Begriff für eine Epoche.

Číst Svatoně znamená užívat si sečtělosti a intelektu.

V České literatuře (2009, č. 5) se objevil článek Remediace literární lexikografie od Karla Pioreckého. Vychází z přesvědčení, že nastává „zásadní proměna“ literární lexikografie, „daná přechodem k novým médiím“. Je přitom ovládán představou, že médium proměňuje povahu a obsah odborného textu, tedy to, co zprostředkovává, že se samo o sobě stává jakousi novou kvalitou._1 Pokud mělo jít v tomto dosti sebevědomě stylizovaném textu o „literární lexikografii“, pisatel se s předmětem v podstatě minul.