Ve stopách KHM

V rozsáhlé tvorbě Růženy Grebeníčkové (1925–1997) zaujímají práce o K. H. Máchovi výjimečné místo. Mezi studiemi a recenzemi, věnovanými od roku 1947 francouzsky, česky, rusky a německy psané literatuře s monografickým a zejména srovnávacím zřetelem, představují máchovské analýzy výraznou konstantu ve třech ohledech: (1) zájem o Máchovo dílo trvá od raných prací z let 1952–1954 o tzv. radikálních demokratech až po nejmladší stati, jako je recenze z roku 1996 na výbor z textů Oldřicha Králíka, (2) žádná z máchovských studií není dotčena schématy ideologického marxismu, který autorka na přelomu čtyřicátých a padesátých letech zastávala, a to ani ve zmíněných článcích o J. V. Fričovi, K. Sabinovi nebo A. I. Gercenovi, kde se máchovské reference objevily poprvé, (3) ve všech příspěvcích je přítomná badatelčina profesní odpovědnost vůči předchozím máchovským výzkumům, zejména těm ze třicátých a čtyřicátých let dvacátého století (K. Polák, D. Čyževskyj, J. Mukařovský, F. X. Šalda, V. Jirát), která se projevuje kritickým navazováním, poukazem na vyprázdněnost nejrozšířenějšího, oficiálního „romantického pojetí“ básníka a nevšímavostí, až opovržením k soudobým výzkumům sedmdesátých a osmdesátých let.

Po sborníku pojednání Realita slova Máchova (1967), jejž Růžena Grebeníčková iniciovala, spolu s Oldřichem Králíkem pořádala a do něhož napsala rozsáhlou studii o Marince, se její sílící zaujetí pro věrojatnost básníkova projevu ukázalo mj. na podzim 1974 uskutečněním pěší cesty do Itálie v Máchových stopách, na kterou se vydala se svou kolegyní Miladou Chlíbcovou. O přípravách, resp. okolnostech tohoto podniku se lze v textu, jejž zde publikujeme, dočíst v poznámce č. 9 a také v deníku Československý sport, který z tehdejších tiskovin spolu s týdeníkem Jednota (orgánu to „Československého svazu v SR Chorvatsku, SFR Jugoslávie“) jediný projevil o zkušenosti obou badatelek zájem a kde autorky dne 14. 3., resp. 18. 1. 1975 v rozhovorech o své cestě mj. řekly:

Do Benátek jsme se vydaly proto, abychom zrekonstruovaly Máchovu nejdelší cestu a přispěly k objasnění některých nejasností o jeho deníku. Z auta si nikdo nemůže udělat představu, kudy a jak Mácha šel, jaké získal dojmy apod. Naše cesta byla prvním pokusem v české literární historii od dob Máchových. Pět set kilometrů za 18 dní se nám nezdálo tak příliš, obě jsme zvyklé od mládí na turistiku.

Na zádech jsme toho nenesly moc. Podivíte se, když prozradíme, že nejtěžším předmětem v mém batohu byl potřebný třetí díl Máchových spisů, samozřejmě solidně vázaný. Boty vydržely dobře, díky počasí a lehkému nášlapu. Měly jsme na sobě „maratónky“ zn. Botas, osvědčily se znamenitě. A strava? Byla jednoduchá, ale pravidelná a vydatná, určitě jsme nijak nešetřily!

Zkušenost z putování reflektovala autorka v přednáškách pro Literárněvědnou společnost Po stopách K. H. Máchy do Itálie (28. 1. 1975) a Mácha a Novalis (v lednu 1976), která se jen zčásti kryje se stejnojmennou studií, publikovanou v čtvrtletníku Slavia (1977), v níž je základní poznání z této cesty zhodnoceno v závěrečné kapitole:

Číst Deník na cestě do Itálie, porozumět mu znamená mít neustále na zřeteli místo, předmětnou scenerii, v níž byly zápisy pořizovány, dále zeměpisné vzdálenosti, vše, co je v zápisech nevysloveno a co se jen předpokládá. Neboť slovo ze sebe vydává zcela jiné informace, zkusíme‑li rekonstruovat geografickou, místní situovanost, v níž bylo vysloveno, vztahy kusých, jednoslovních záznamů vstoupí do nových významových souvislostí, jakmile vezmeme na vědomí denní rozvrh, délku úseku, kterým Mácha prošel, krajinné zvláštnosti a pohledy, které se mu po cestě naskýtaly, posléze, v neposlední řadě, konfrontujeme‑li cestovní poznámku se souvislým dějem, jaký je za ní, s aktem pochodování.

V roce 1977 R. Grebeníčková podnik zopakovala, část s ní absolvovala olomoucká profesorka matematiky Božena Věchtová. – O poznatky z italské cesty se pak v celém rozsahu opírá studie Jak vznikal Máj (Sborník prací filosofické fakulty brněnské university, 1983) a autorka je nadále uplatňuje až do svých pozdnějších prací (např. Mez už byla překročena. Literarní noviny 1995). – Všechny zmíněné stati z let 1967–1996 vycházejí spolu s dalšími ve svazku Máchovské studie na podzim 2010 v nakladatelství Academia.

V druhé polovině sedmdesátých let rozepsala R. Grebeníčková i text, jehož tématem nebyl Máchův italský deník, nýbrž vlastní putování v básníkových stopách v roce 1974 od 12. do 30. října 1974 (některé strojopisné zlomky reflektují i cestu z roku 1977, viz úryvky otištěné v poznámkách [b] a [e]). Vznikal v několikerých verzích a zřejmě nebyl nikdy dokončen (v jedné z pasáží se píše o roce 1976, nejméně jeden z fragmentů vznikl až po studii z roku 1983). Autorčina literární pozůstalost je však rozsáhlá (26 banánových přepravek) a není dosud uspořádána. Zatím nalezené a identifikované materiály mohou být korigovány dalšími objevy, učiněnými třeba i mimo tuto pozůstalost. Z poznaných verzí a ze způsobu práce na jiných textech je zřejmé, že při psaní (na stroji) postupovala R. Grebeníčková opakovanými rozběhy v rozsahu od několika řádek až po stránky, bez ručních oprav (například začátek připomínané studie Popisy čtyř cest v Marince jsme napočítali v 17 různých variantách). Ty vstupovaly do hry ve chvíli, kdy příslušnou verzi pokládala autorka za redigovatelnou, přičemž tento moment mohl být kdykoli přehodnocen a přistoupilo se k dalšímu strojopisnému vrhu – navíc ne nutně od počátku textu –, který mohl, ale nemusel zahrnout předchozí ruční opravy. Je proto téměř nemožné stanovit chronologii jednotlivých vrstev.

Text, de facto zápisky, próza, nepokrývá celou cestu, nýbrž líčí zážitky a jejich reflexi z Horního Rakouska a poté, nahlíženo ve směru chůze, což je sled, jejž narativ nerespektuje, od rakousko‑italských hranic (Sterzing/Vipiteno) do severovýchodní Itálie (na ose Brunico – Cortina d’Ampezzo – Longarone – Serravalle – Conegliano).