Studie o vznešenosti

Číst Svatoně znamená užívat si sečtělosti a intelektu.

Román v souvislosti času (Praha, Malvern 2009) je souborem studií, převážně samostatně publikovaných v posledních pěti letech. Vydány v jedné publikaci však přesto nepředstavují sběr, se všemi jeho negativními vlastnostmi, ale vytvářejí novou jednotu a prokazují současně souvislou koncepčnost Svatoňova myšlení, které se nevrací v kruzích a nepotvrzuje už jednou vyslovené. Je spíše příkladem zcela opačného pohybu. Vějířovitě prozkoumává souvislosti rozmýšlených témat a vytváří jakousi postupně se zahušťující síť, jejímž úkolem je pojmenovat komparatistiku jako badatelskou disciplínu, osvětlit její předmět a současně přitom prokázat, že je to právě tento předmět, co se dožaduje komparativního zkoumání a nikoliv naopak. I proto se komparativní analýza v případě Svatoňových studií dá vnímat jako pozorné naslouchání literárním dílům, nikoliv aplikování naučených schémat.

Kniha je rozdělena do čtyř částí, které jako by naznačovaly směřování od obecných návrhů ke konkrétním příkladům a rozborům. Ve skutečnosti je však tento dvojí pohyb v oblastech kritické praxe a teoretické abstrakce souběžným nástrojem Svatoňova myšlení, ať už rozvažuje o obecných kritériích, na nichž by měla být založena komparatistika v intertextuálním věku, či o jedinečné románové ironii u Brocha či u Nabokova. Čtyři části knihy tak rostou spíše na půdorysu prohlubování myšlení a jeho zpřesňování. A čteme‑li v úplném závěru čtvrté části nazvané Na okraji o důležitosti zdánlivě nevýznamných motivů v literatuře moderny, které jí však ve skutečnosti propůjčují kategorii kontinuity a spojují s předchozím staletým literárním vývojem, a které právě proto musí být rozpoznány a poznány, zjišťujeme současně, že jsme v samém středu těch nejobecnějších teoretických úvah. Těch, v nichž na počátku knihy Svatoň rozmýšlí o nástrojích komparatistiky a definuje kritéria metody zabývající se problematikou a otázkami literárního vývoje.

Už v úvodu své knihy Svatoň zdůrazňuje potřebu nově definovat komparatistiku v důsledku průzkumů, které na poli literární vědy provedla teorie intertextuality. Ta svůj badatelský předmět neviděla v rozkrývání otázky geneze literárních děl, ale určila si jej jako jejich obnovující se význam při přechodu do jiného kulturního kontextu. Alespoň tak projekt intertextové teorie definovala Julia Kristeva – či Gerard Genette a Michal Głowińsky. Což je ovšem současně úhelný kámen, na jehož základě se teorie intertextuality pokoušela osvětlit svoji emancipovanou pozici ve vztahu ke klasické komparatistice. Hodlá‑li Svatoň promyslet novou podobu komparatistiky na pozadí této intertextuální vzpoury či výzvy, nejenom že tím odvážně zvedá hozenou rukavici, ale navíc slibuje nevšední výpravu. Jeho cesta k novému pojetí komparatistiky je totiž cestou praktického analytika, pro něhož abstraktní návrhy musí být vyváženy a podloženy konkrétními rozbory literárních textů, a to rozbory co nejkomplexnějšími.

Současnou situaci komparatistiky, a tedy potřebu znovu ustavit komparatistiku samu vysvětluje a definuje v rámci širokého myšlenkového proudu směřujícího k „mnohočetnosti smyslu“, a činí tak přitom za pomoci nástrojů, které mu jeho disciplína dala do rukou. Teorie mnohočetnosti tak vyvstává jako důsledek širokého myšlenkového směřování různých kulturních horizontů Evropy – Deleuzovy a Foucaultovy výroky, na něž se Svatoň v úvodu své práce odvolává, jsou pak rozpoznatelné jako logické vyústění tohoto časově rozsáhlého pohybu, jenž jim zároveň poskytuje legitimitu tradicí. Teorie mnohočetnosti však současně činí nově přitažlivým i předmět komparativní analýzy. Svatoň totiž dokazuje, že důsledkem této na poli sémiotiky budované teorie není rozplynutí významu, ale jeho nové zvýznamnění, jeho nová přitažlivost. Význam totiž, přestože do nekonečna zmnožen (v konkrétní podobě smyslu), není nahlížen jako nahodilost, či dokonce jako subjektivní svévole, nýbrž je návrhem nové logiky. Logiky, která se vzpíná jednoduché kauzalitě a naopak umožňuje pochopit mnohem hlouběji založené vývojové a „vlivové“ procesy, které ovlivňují aktuální podobu uměleckého díla.

Jedním ze základních pojmů Svatoňova myšlení se stává vývojová i významová dialektičnost literárního díla, v níž akcentuje především sjednocující rozpor. Dialektičnost mu ozřejmuje jinou důležitou vlastnost díla, totiž jeho dynamičnost, jeho nesamozřejmost. To se odráží i v jeho (teoretickém i praktickém) pojetí interpretace. Zřetelně se zde přitom nechává inspirovat Mathauserovým myšlením a tedy i myšlením českého strukturalismu. Celou řadu jeho tezí – především spojených s pravomocí interpretace, subjektivitou smyslu a s povahou literárního vývoje – následně ve svých textech prohlubuje a promýšlí. Interpretace pak pro Svatoně znamená nemechanický pohyb určovaný domýšlením, prověřováním a soustavným dotvarováváním výchozích myšlenek. Základní princip tohoto pohybu je přitom dán komparativním přezkušováním funkce určitého literárního jevu, myšlenkového konstruktu či analytického nástroje v příbuzném, lhostejno zda blízkém či vzdáleném kontextu a především jeho proměňující se funkce. Mluví‑li například právě o Mathauserově pojetí literárního díla, klade je do souvislosti s myšlením Paula Ricoeura. Tato souvislost je přitom vytvořena jako souvislost konfrontující, v níž si oba návrhy mohou být navzájem prospěšné. Hrozící abstraktnost takto inscenované debaty o pojmy jako eidetická struktura básnického vidění, samodanost, samozjevování, věcnost poezie ad. však Svatoň okamžitě vyvažuje poukazem ke konkrétní narativní situaci literárního díla. Prokazuje tak současně těmto autoritám neocenitelnou službu důkazem o ryzí praktičnosti jejich úvah.

První část knihy přináší současně i soubor nejdůležitějších pojmů, na nichž by se měl definovat předmět komparativní analýzy a s jejichž pomocí by mělo být zajištěno badatelské pole komparatistiky. Pravděpodobně centrální místo v tomto instrumentáři přitom zaujímá pojmová dvojice (skryté či nezdůrazňované strukturalistické kořeny Svatoňova myšlení se ukazují i v bipolaritě jím budovaného pojmového systému) krása a vznešeno. Obě kategorie určuje Svatoň jako kategorie vztahové a nespojuje je jednoduše s objektem. Krása, jako princip estetického účinku, ozřejmuje totiž postoj vnímatele k objektu. Svatoň tak subjektivizuje tento princip, aniž by jej individualizoval. Jeho obecnou platnost zajišťuje s odvoláním na kontext, který určuje význam pojetí krásy. Krása, kterou označuje jako výsledek vztahu, jejž s dílem navazuje vnímatel, a nikoliv jako vlastnost objektu, tak současně dokládá časovou určenost uměleckého díla (v dosahu norem), i význam subjektivního vztahování se ke kráse, jako ke kategorii, kterou je třeba nejenom znovu určit, ale i znovu nadat smyslem.

Jestliže je principem sjednocujícím, je druhý z pojmů, , pojmem, jenž má zastihnout vnitřní rozpornost tohoto pohybu. Vznešenost umožňuje vnímat protikladnost a nejednotnost struktury uměleckého díla. Procesuální neuzavřenost jeho sjednocování. Teprve v této souvislosti je plně popřena teologičnost krásy a je potvrzeno její osvobození z dopředu ujednaných schémat. A v této oblasti se rovněž zvýrazňuje a zvýznamňuje neredukovatelnost, neopakovatelnost a jedinečnost tvůrčího činu. Budeme‑li právě tyto postřehy vnímat jako námitky, které Svatoň směřuje k návrhům pražských strukturalistů, jistě nebudeme daleko od pravdy. Přesto, uvažuje‑li Svatoň v této souvislosti o předmětu komparatistiky jako disciplíny kooperující s literární historií, pak se jeho pozornost stáčí do stejného prostoru, který fascinoval už Mukařovského, do prostoru obecné hodnoty uměleckého díla – oba ji přitom nacházejí v jedinečnosti díla, v jeho schopnosti být otevřeno novým interpretacím, která je určena trvalým nesouladem, s nímž se elementy díla brání sjednocujícím výkladům. Oba pojmy, krása i vznešenost, jsou přitom Svatoněm právě navrženy tak, aby postihly jedinečnost uměleckého díla, která se však vyjevuje pouze v souvislosti s jeho kontextem. A je to pak tento prostor „kontextualizované jedinečnosti“, jenž se stává vlastním badatelským prostorem komparatistiky.

Vznešenost jako princip pak oživuje další z pojmů Svatoňovy analýzy, totiž , kterou pojmenovává jako nesamozřejmost sjednocení smyslu. Jak důležitá je to pro něj kategorie je pak zřetelně patrné z rozborů děl Thomase Manna, Cervantese, Puškina, Nabokova, Kafky, Brocha a dalších autorů, ale i literárněteoretických pojmů jako mýtus a utopie. Ostatně studie ukazující, že utopie je korelátem mýtu, je pro mě osobně jednou z nejsilnějších, a to nejenom kvůli šíři jejího záběru, nejenom kvůli kultivovanosti její myšlenkové výstavby, ale i proto, jakým způsobem odhaluje skutečnost, že motorem v antiutopickém myšlení moderní Evropy je vlastně potřeba utopie i mýtu.

I proto není možné číst Svatoňovy úvahy jen jako úvahy vycházející a směřující do prostoru literární vědy. S různou intenzitou přerůstají do podoby, která přesahuje oblast literatury a stávají se úvahami o umění, kultuře i společnosti. Například v pronikavém eseji o potřebě integrace a identity dokládá platnost těchto navzájem si odporujících procesů, které se však paradoxně podmiňují, nejenom pro analýzu literárního díla, ale i pro analýzu společenských dějů. Ani v nejobecnější rovině však nedojde k tomu, že by se jeho myšlení rozmělnilo a v důsledku toho stalo vágním. I to dosvědčuje další podnětnou vlastnost Svatoňova textu: je vlastně transkripcí myšlení; dramatickým a přitom hluboce poučeným typem reflexe ve smyslu vztahování. Že se tento noetický tvar psaní nerozpadne do nevýznamnosti chaosu, přitom zaručují průběžné návraty ke konkrétnímu – k literárnímu textu a jeho prostřednictvím k literárnímu dílu. To však není vymezeno tímto způsobem přepisování či připisování významů jako dostředivý objekt analýz, ale jako soustředivý a odstředivý, v dynamice významů existující tvar.

Svatoňovo myšlení je typem neplebejského myšlení, jež samo sebou nastoluje další význam pojmu vznešeného. Přes všechnu osobitost není sebestředné, ale má neustále na mysli sdělení a stává se tak i výzvou ke kultivované a přemýšlivé rozpravě. Svatoň sám svému způsobu psaní, situaci, do níž se prostřednictvím svého textu vydává, poskytuje nejlepší charakteristiku, když pojmenovává funkci moderního umění: „Umění tak nesděluje autoritativní názor, ale navozuje situaci, ve které musíme prožít otázku, podle jakých kategorií rozhodujeme o dobru a zlu, kráse a ošklivosti, tragičnosti a komičnu, nebo dokonce o povaze světa.“ V důsledku Svatoňových úvah nejsou ani nástroje komparativní analýzy apriorně danými a s definitivní platností vymezenými pojmy, ale v kontaktu se svým předmětem musí stále znovu obnovovat svůj obsah i smysl. Konečně se pak i ukazuje, že ve střetu s teorií intertextuality a mnohočetnosti se nezpochybňuje význam a určení komparatistiky, ale právě naopak se potvrzuje její účelnost.

Ad: Vladimír Svatoň: Román v souvislosti času. Malvern, Praha 2009. 327 s.